1. Technologické paradigmata v tyflologii

Doc., Dr. Ján Jesenský Csc., Praha

DEFINICE PARADIGMATU:

Nazírání na celkový zásadní charakter předmětu přístupu k jejímu zkoumání a interpretace.
Nejširší shoda (konsensus) mezi vědci určité oblasti, která odlišuje členy různých seskupení (komunit, škol), případně subkomunit. Tj. pro tytéž vědní obory, disciplíny, může existovat několik paradigmat.
Vymezování co, jaké otázky a jakým způsobem má být studováno, jak mají být kladeny otázky, dle jakých pravidel mají být interpretovány získané výsledky – poznatky.

CHARAKTERISTIKA PARADIGMATU A JEHO FUNKČNOSTI: Paradigma představuje ve vývoji vědy komplex názorů a koncepcí určujících v určité historické etapě volbu vědecko výzkumné problematiky i způsobu jejího řešení, vymezení a výklad (interpretace) předmětu oboru. Paradigma není jenom teoretický konstrukt, tím méně kompilace či konglomerát vyplývající z komplementárních vědních oblastí. Má svůj původ v prvcích praxích, které se v důsledku vývojových změn i rozvoje poznání přesouvají z okrajové pozice v systému do centra pozornosti oboru. V teoretické rovině reprezentuje kumulativní etapu vývoje nějaké disciplíny, specifikuje způsob myšlení i výzkum vědců a charakterizuje fázi tzv. normální vědy (Kuhn, 1962). Z uvedeného výkladu jsou pro tyflologii významné tyto závěry:

paradigmata se dotýkají filosofie, principů, systému, kategorií, pojmů a vztahů, metodologie a interdisciplinarity oboru tyflologie. Ve všech těchto oblastech nejsou jedinými faktory, které tyto jevy a kategorie utvářejí, ale pro určitý přístup – model řešení jsou dominantní, jedno nebo určité seskupení paradigmat.
Pro určitou teorii (školu, systém) jsou charakteristická určitá paradigmata.
Tím, že paradigmata odpovídají také určitým (úžeji vymezeným) potřebám praxe, odpovídají také určité vývojové, příp. historické epoše oboru.
Paradigmata – školy mají také své význačné představitele, autory a protagonisty. Jejich paralelní působení odpovídá postmodernímu principu plurality. Je předpokladem vědecké diskuse a růstu nové úrovně poznání v oboru. U nás viz např. paralelní působení školy prof. Sováka s dominancí paradigmatu patologie VNČ a školy V. Gani s dominancí školsky institucionálního paradigmatu.
To také znamená, že jednotlivá paradigmata svou podstatou (dominance novátorství) směřují spíše k jednostrannosti, nežli k všeobecnosti přesto, že jsou určující pro určité vývojové období, představující dílčí pohled (v určité vývojové etapě oboru jich může být několik), komplementární prvek celkových vývojových tendencí oboru.
Komplementaritě je třeba rozumět tak, že jednotlivá paradigmata nepřerušují vztah oboru k jeho intervenčnímu poli, ať samotný charakter oboru sebevíce ovlivňují a mění.

Rozdíl paradigmatu a teoretického systému tyflologie PARADIGMA:

vzniká, utváří se ve starém systému,
představuje zformulovaný přístup a akcenty na nové prvky příštího systému,
je modelem počáteční fáze, vzniku nové teorie a systému, které jsou ve volnějších vztazích.

TEORETICKÝ SYSTÉM představuje:

logickými vazbami pevně propojené celky spojené základní (vůdčí), nosnou ideou, principem, zákonem nebo zákonitostí,
teorie představuje inklinování k filosofii a výkladu jevů, je charakterizována určitým pojmovým a kategoriálním aparátem, vytvářejícím ucelenou poznatkovou strukturu.

Systém představuje inklinaci k jevové stránce dané vědní oblasti uspořádané dle určitých pravidel a principů do pevně propojených struktur. Systém je již něco uceleného a uzavřeného, paradigma je předpoklad vzniku nového celku, systému poznatků. V souladu s uvedeným výkladem pracujeme v tyflologii jako ve vědním oboru studujícím zrakově postiženého člověka a specificky jeho života, s těmito specifickými paradigmaty:

paradigma informačně komunikační,
paradigma samostatného chování a jednání,
paradigma integrace,
paradigma reedukace vidění,
paradigma kompenzace vidění,
paradigma technologické (tyflotechnické).

Uvedená paradigmata vystupují v praktickém životě ZP jako navzájem se přeskupující a doplňující se jevy. V teoretickém systému je můžeme nazírat i jako samostatně působící struktura se sobě vlastní logikou vztahů.

Technologické paradigma tyflologie představuje zhodnocení skutečnosti, že reedukační a kompenzační schopnosti ZP jedince mají své limity. Neurofyziologické a psychické potence využívání a cílevědomého rozvíjení zraku a jeho funkcí (reedukace), hmatu, sluchu, čichu, chuti, kineze (kompenzace) a jejich funkce, jsou individuálně různé, ale ne neomezené. Moderní technologie dokázaly napodobit, modelovat a znásobit mnohé stránky kompenzačních a reedukačních potencí ZP jedinců a tak přesáhnout osobnostní rozměr ZP. ZP se v nejednom případě při jejich použití vyrovnají svými celkovými výkony výkonům intaktních jedinců. Možnosti, které tyto technologie, ať již v analogové nebo v digitalizované podobě, mohou nabídnout se popisují v tomto čísle TL, které mohlo laskavostí týmu vedeného Doc. Slavíkem z ČVUT ukázat rozsah záběru z těchto moderních technologií a její přínos pro tyflologii. Poznatky, které v uvedeném směru přinášejí takové obory a disciplíny jako jsou tyflotechnika, tyfloergonomie, tyflodesign, rehabilitační inženýring a další, rozšířily paletu nabízených fyflotechnických pomůcek a způsobu jejich užívání. Tyto skutečnosti výrazně ovlivnily obsah i interpretaci takovýchkategorií tyflologie jako jsou podmínky rozvoje osobnosti ZP, principy, metody, techniky, postupy, ale i institucionalizaci, rehabilitace, vzdělávání, enkulturace a ergotizace ZP, tzn. vstoupily do systému tyflologie, přeskupují jej a výrazně modifikují jeho podobu, obsah a celkové vyznění.

To znamená, že stejně tak jako moderní tyflotechnické pomůcky obohatily život a možnosti ZP člověka, obohatilo tyflotechnické paradigma systém tyflologie jako vědy. Působení tyflotechniky představuje i určitá rizika dehumanizujícího charakteru. Při jejím přecenění a nepřiměřeném preferování může docházet k nežádoucímu omezování rozvoje osobnosti ZP a jeho neurofyziologického či psychického potenciálu. Těmto rizikům je vystavena především tyflologická praxe. Nejsou však cizí ani některým teoretikům. Rovnováha působení technologického paradigmatu se současným působením a průnikem dalších tyflologických paradigmatů umožňuje nebezpečí jednostranností působení paradigmat eliminovat a tak dosahovat žádoucí vyváženosti teoretického systému tyflologie.

OBSAH NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA