Někdy v 7. století před naším letopočtem se na Táborsku objevuje mohylový lid halštatské doby (doba železná), který začínal stavět první opevněná sídliště (hradiště).
Ve Veselí nad Lužnicí se osídlení poprvé připomnělo v roce 1259, kdy spadalo do rožmberského panství. První osídlení starobylým rodem Tandemovců by se mělo začít psát léta páně 2004 a to dnem 9. 7. Podle přesného plánu, který je vždy a za všech okolností nutno dodržovat, budování opevněného hradiště započne v 19.30, kdy by měli všichni rodoví členové už dorazit a doobčerstvit se v místních hospůdkách. Ovšem po všech těm možných příslibech, odvoláních, nedodržení a přihlášení se na tuto akci a zrovna tak po všech popletených datech a pozdních příjezdech nám k tomu pouze dopomáhej Bůh a jeho táborští bojovníci, protože v lidských silách to není možné zvládnout.
Řeka Lužnice pramení na rakouské straně Novohradských hor. Od hranic až k Vltavě, do které se vlévá u Týna nad Vltavou, měří 149,5 km. Úsek, který bychom měli podle plánu sjet, mezi Veselím a Bechyní, měří 52,3 km.
Ale dosti technických údajů, jdu si sbalit tričko, plavky a boty do vody a zalezu naposledy do peřin a nechám si zdát, jak to všechno dopadne. Protože tajemství, že druhá loď ještě není vůbec tam, kde by být měla, zatím tíží jenom mne!
Á-hoj a sladké sny
Po veškerých peripetiích spojených s přepravou raftu do Krakovské se konečně skupina číslo III setkala. Sice v ní jsou jedinci, kteří neumí správně a úplně navigovat a hlavně telefonovat a počítat domy, takže místo sedmi činžáků to krouhnou nejméně o dva bloky, ale i tak je to zázrak, že po šesté vyrážíme z Prahy i s naloženou lodí a celou naší skupinkou skládající se z Edity, Vlaďky, mé maličkosti a Arouška.
Po čtvrt na sedm probíhá v autě první konkrétní telefonátek do skupiny číslo II. Od Vlaďky vím, že brněnské auto - skupina číslo I - Blanka s Lenkou - už taky vyrazilo. Před tím si sice ještě chtěli trochu nedobrovolně proklepnout a přezkoumat své možnosti a dovednosti při výměně kola, ale naštěstí se před nimi objevil pohádkový zachránce a princ Radek, který vše zařídil jako mávnutím kouzelného proutku a kolečko měnil tak dlouho, až jej vyměnil naštěstí za nové a ne jenom za obyčejnou jehlu.
O skupince číslo II dosud žádné informace nebyly. První přišly až od Davida s tím, že jde s vlastou do kempu, ale Petra v Jihlavě na nádraží nenašel. Výborně, jenom zachovat paniku a zavolat pěkně Petrovi, co se děje. Jenomže ten je jako účastník naprosto nedostupný cheche a na nějaké volání si klíďo brďo nereaguje.
Asi za půl hodiny, kdy jsme ho odepsali, sám volá, že je ve Veselí a sedí někde u Lucky, že dostal od Marcely itinerář cesty z nádraží ke kempu a teď někde je a co má dělat. Po následné telefonické konfrontaci s Davidem, který nestále koktal něco v tom smyslu, že žádnou Lucku ani Marcelu nezná a že ať si Petr brouzdá u jakých ženských chce, jsem zapochybovala o jeho zdravém rozumu. A Vlaďka pak hlavně o pravdivosti těchto výroků.
Po další čtvrt hodině, kdy Petr zavolal znovu, že ve Veselí je, ale nad Moravou jsme lehli v záchvatu. Někteří děsu a někteří smíchu. Vlaďka pak s definitivní platností prohlásila, žes je to blbost a svorně jsme usoudili, že nejspíš všichni pěkně kalí v místní hospůdce a dělají si z nás šoufky. Chvíli jsme se ještě bavili nad tím, že takovouhle blbinu snad ani nejde vymyslet a že jestli Petr je fakt na Moravě, tak to má blbý, protože ji bude muset jet leda tak na neckách.
V této zábavě, při které nám uběhla naprostá většina cesty, jsme dorazili až do kempu k hotelu "Lucia" - aha, to bude asi ta Petrova Lucka! V místní hospůdce Na Soutoku pak sedí celé osazenstvo první i druhé skupiny včetně Petra a velké otázky v očích všech, jak dlouho jsme jim to baštily. S přesvědčením, že asi 10 minut, jsme je naprosto ohromili, protože prý čekali sotva jednu minutu.
Po večeři, kdy jsme si počkali, až se úplně setmí, abychom při stavbě stanů mohli úplně smazat handicapy, jsme s údivem propluli vstupem, kdy nebylo jasné, kam to vlastně vstupujem - jestli do kempu, nebo na místní disko. Bohužel správná varianta byla ta druhá, takže nám k ubytovávání hrála naprosto otřesná a hlasitá hudba. Snad od nás aspoň odháněla komáry, blešky a jinou havěť, když už nic jiného.
Bohužel odehnala nakonec i nás do stanů, kde si všichni narvali spacáky přes uši a dělali, že jsou někde daleko za devatero horami a dolami.
Veselí nad Lužnicí - město a známé letovisko s významným vodáckým střediskem na soutoku Lužnice s Nežárkou, které vzniklo v roce 1943 sloučením Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou. Veselí je poprvé připomínáno v roce 1259, kdy spadalo do rožmberského panství a v roce 1362 bylo povýšeno na město.
I přes veškerá možná napomenutí a dlouhá domlouvání o pravidlech, že před devátou se ze stanů nevylézá a celou dobu se pěkně chrundí, začala Arča naprosto nekontrolovatelně a svévolně vrtěti ocáskem a bušit jím do stěn stanu. Takže jí na tomto místě uděluji velký a významný puntík - fuj, styď se, Arčo!
Pak už se moc noční diskotékový rej dospávat nemohl, protože David tak strašně obtěžoval okolospící, až byl vyštván mimo kmenový stan, aby si toho rambajzu užili i ostatní. Takže nakonec utichlo i funění a chrundění Petra, které se neslo celou loukou ve velikých tónový rozdílech.
Ještěže záhy dorazily buchtičky, které Vlaďka vyžebrala od místních policistů a kafíčko se rozvonělo ve všech hrnečcích. Kupodivu i ta zapráskaná bábovka, kterou jsem tak snaživě ještě v pátek v poledne pekla a která se ihned při cestě do Krakovské rozlomila vejpůl, při nakládání do auta na ní přistály oba barely a při závěrečné debordelizaci všech věcí v autě se rozložila na mnoho - asi sedm - prvočinitelů, přišla nakonec k chuti. Takže na tomto místě si dovoluji jednu pekařskou vsuvku na tzv. Lžičkovou bábovku:
Ušlehat tři žloutky s 250 g moučkového cukru a trochou rumu. Postupně přisypávat 250 gramů polohrubé mouky a půl prášku do pečiva. Za stálého šleháni přilít 3 sklenice mléka a 3 sklenice oleje - sklenici používám třídeckovou. Nakonec opatrně do těsta vmíchat sníh ze třech bílků. Vlévá se do vymazané a vysypané formy. Trocha těsta se může obarvit kakaem a dolít na těsto jako poslední.
Peče se asi 45 minut na 175 oC. Nejlépe ještě teplá se vsune do igelitové tašky, se kterou se chvíli hází po celé místnosti, pak se přes ni několikrát přejede válečkem na nudle, použije se i palička na maso a druhý sen se přímo z tašky vybírá polévkovou lžící.
Kolem jedenácté hodiny doráží druhé vozidlo s Hankou, Zdeňkem a Týnkou. Po půl dvanácté pak i poslední opozdilci Martin s Janou.
Během dalších dvou hodin nakládáme auta, která se odváží do Soběslavi, nafukujem raftíky a dobalujeme barely na lodě. Kolem jedné přijíždí autobus s řidiči, abychom mohli vyplout všichni.
Po posledním občerstvení Na Soutoku spouštíme lehce po druhé obě lodě na vodu a vesele odrážíme od břehu.
Posádku Vlajkové lodi, zvanou též Titanic, tvoří posádka Martin a Janou, Vlaďka s Vlastou, Olga s Blankou a všude pobíhající psisko Arča. Posádku druhé pak Edita s Hankou, David s Petrem a Týnka se Zdeňkem.
Po úvodním rychlokurzu pádlování, kdy se loď konečně po kilometru srovnala a přestala se tvářit jako křižník Potěmkin, nabrala přímý směr na Dráchov.
Před jezem začíná krápat, takže výsadek je naprosto jasný a s ním i následný úprk do hospody Qíčepu.
Hospůdka byla krásná, teplá a ňamkózní, ale obsluze to šlo od ruky, jako když brousí hadry. Takže řeku k jezu přeplouváme dobře až za dvě hodiny.
Jen tři výhrůžné kříže z bílýho kamení vyvolávají ve většině členů naprostou paniku, a to i když je stav vody naprosto příznivý a o žádném vracáku se pod jezem mluvit nedá. Takže se pro naprostý nedostatek posádky, která by naplnila alespoň jednu loď, oba rafty pod starostlivým dohledem naší kvočenky Hanky přenášíme.
Při soulodění dopíjíme petku vína za včerejšího večera. "Nech ju, hodí se na vodu", pravila Vlaďka ve snaze získat další zásobárnu pitné vody ve chvíli, kdy Hanka v rukou muchlala prázdnou láhev. Ta pak pronesla nezapomenutelnou větu: "Já ji na vodu teda házet nebudu. Já ji jenom pomačkám a dám do lodě."
Před kempem v Soběslavi nás čeká ještě jeden jezík Čejnov. V propusti je nějaký bordelos, takže místo pádlování opět trénujeme kulturistiku a lodě se přenášejí, naloďují a dojíždí do cílového místa těsně před osmou hodinou.
Po postavení stanů a převlečení do suchého se vydáváme do města na véču. Hned za branou kempu kufrujeme kvůli jednomu truhlíkovi, kterého raději nebudu jmenovat, abych nepošramotila jeho vysokou až nejvyšší důstojnickou hodnost, přímo do luxusních kopřiv. Jinak cesta na obhlídku zítřejšího jezíku, co kterého vůbec není odnikud vidět, probíhá v pohodičce. Už se těšíme, jak to zítra pojedeme - i když naslepo. Chachá, nikde žádné pomníčky, tak se reptání nepovoluje!
V půl desáté je však celkem obtížné sehnat místo k sezení a hlavně k papuškání. Nakonec dorážíme k hospůdce na náměstí V koutu (nebo Na rohu? No, teď zrovna nevím, ale je to nějaké zapadlé naproti kostelům). David nám svým neodolatelným šarmem, který je prostě naprosto nenahraditelný vydobyl jediný prázdný stůl, a to přestože nám před tím Martin, který byl vyslán jako předvoj, nepokrytě tvrdil, že to je beznadějné.
Plavbou zdrchán nás Zdeněk s Týnkou nad česnečkou, utopenci a hlavně famózními kuřecími křidélky záhy opouští s tím, že razí napřed. Asi za půl hodiny klušeme za nimi. Bereme to zkratkou přes Budějovice - nebo alespoň výpadovkou na ně, protože Hanka je náš "bezpečný" místní průvodce, ale kolem dvanácté jsme již bezpečně v kempu. Kdo tu ovšem ještě není, je Zdeněk s Týnkou. Nakonec Hanka po šíleném prohledávání a shánění po kempu zjišťuje, že i auto má zamčené a v něm, jak jinak, i svůj mobil! Neznaje číslo na Zdeňka burcuje Editu, aby zavolala ze svého telefonu synovi domů, aby jí číslo nadiktoval. A pak vzápětí již získává spojení na zbloudilce, kteří jsou tou dobou už před branami kempu a v nohách a kolečkách mají několik kilometrů pro krásách města Soběslav.
Soběslav - historické město na Lužnici - středisko blat. Jako osada byla Soběslav založena ve 13. století, pravděpodobně při gotickém hradu Rožumberků a v roce 1390 jí byla udělena městská práva. Na hradě byl v roce 1394 vězněn král Václav IV.. V roce 1420 pak byl dobyt husity. Z původního hradu se dodnes zachovala pouze okrouhlá věž Hláska se skromnými zbytky zdí. Z dalších památek lze jmenovat gotický kostel sv. Víta z roku 1375, původně raně gotický kostel sv. Petra a Pavla, bývalý hřbitovní kostel sv. Marka v raně barokním stylu a kašnu z roku 1708. Na náměstí nelze přehlédnout cenný Rožmberský dům s přírodovědnou expozicí husitského muzea a renesanční tzv. Smrčkův dům "U červeného orla" s národopisným muzeem Soběslavských blat.
Po zdařilém Týnině výletu naštěstí spíme až do devíti. Já alespoň ano. Po ňamkózní snídani s koblížky a koláčky velice volně balíme své saky a paky. S předsevzetím, že dnes vyrazíme opravdu brzy - máme před sebou dlouhou štreku, balíme a bouráme rychlostí šnečího sprintera. Výsledkem je odvezení obou aut a zpátečního vrácení se jedním, nalodění se a odražení úderem jedné hodiny a několika mála minutek.
Hned za zatáčkou na nás číhá jez Steiniger. Opětovná hrůza a děs v očích většiny posádky, a to vůbec nemluvím o naprosté nedůvěře v mé vůdčí schopnosti, nás vehnala pouze do jednoho raftíku. Vlaďku s Petrem a na kormidlo Davida s Olgou. Jelikož do koz není odnikud vidět, vypadá to tak trochu na jízdu smrti. Celý zážitek je umocněn tím, že je to vlastně náš první jezík, takže hladina adrenalinu stoupá rychlostí blesku. Za hrobového ticha a napětí vjíždíme nad přepad s tím, že první dva to nevidí vůbec a my vzadu to raději vidět ani nechcem. Loď se tedy vřítila nad přepad, špička se propadla dolů a už se ani nehla. Vody tu nejsou snad ani dva centimetry, takže se z jízdy smrti stává naprosto otravná a nudná přetahovačka, kdy jsme museli s Davidem doslova Vlaďku s Petrem sestěhovat dolů. A zadarmiko - ještě že máme mezi sebou profesionála! Druhá loď pak šla tradičně břehem.
Po chvíli pádlování se před námi objevuje Špačkův mlýn. Řeka tento ostrov z levé strany obtéká jezem s korunou a z pravé přepadem. Škrábu se po kmeni na břeh jako opička , abych na něm zapadla do jámy na mamuta. Obhlídka jezu ale nevěští nic milého a tak kromě do krve odřené holeně si přináším pohled na přepad akorát saharské duny, ale určitě ne vody v jezu.
Šlo by to tak snad akorát z levé strany a k tomu ještě hodně a hodně u břehu. Jenomže se ani nestačíme dohodnout s druhou lodí a už je vidíme, jak plutí na jez. Bohužel ale asi v jedné třetině, kde je to výrazně sušší. Koruna je podstatně mělčí, než se zdá a loď se musí stejně přetahovat a to i u břehu. Z naší lodě se nám naskytl úžasný pohled na neobvyklý manévr modráska. Nejdříve loď táhnou dolů dva, před koncem naskočí a otočí tím loď doprava. Opět musí někteří vystoupit a pokusit se příď srovnat. Loď se tím celkem zhoupne, znovu natočí a pak už jen žbluňk a Petr potvrzuje teorii velkého šplouchu až po uši, kterými nám mává z řeky.
Titanik také trochu vázne, ale super hnací motůrek Blanka s Olgou ho koloběžkovitým stylem z jezu sestrčí a už frčíme vesele dál, abychom si mohli z povzdálí vychutnat naloďování vodníka Petra.
Hned za zatáčkou nás v peřejích čeká další překvapení v podobě padlého stromu přes řeku. Několika záběry, kontry a přítahy proplouváme bez ztráty kytičky. To se ovšem v případě druhé lodi říci naprosto nedá. Kormidelník Zdeněk nás doslova zazdil svým strhujícím výkonem, kdy neustál (nebo spíš neuseděl) hluboký záklon a za bouřlivého ohlasu všech se zapsal mohutným šplouchnutím do soutěže s Petrem o Miss mokré tričko.
Těsně před Roudnou nám kdosi vyměnil modrý cár nebe za temně černý. V minutě začalo cadit jako z konve. Řízením vodního Pánaboha v tu samou chvíli přirážíme u jezu a místní občerstvovny. Martin sice z lodi tvrdil, že to je v pohodě, protože bufík je prosklený, ale na tyhle řečičky mu prostě s naivitou sobě vlastní skočím už tak jenom já.
Za svorného popíjení svařáků a pojídání buřtíků ze sebe stahujeme mokré věci a balíme ty suché z barelů a vzájemným třením se snažíme rozehnat alespoň na pár stupínků ohřátou krev do vše částí svým mražených těl.
Slejvák odešel stejně rychle jako se dostavil. A to bez jakéhokoliv bílého, nebo alespoň šedého předělu. Za černými mraky šla rovnou modrá.
Pí splutí jezu - stále se ještě většina posádky nerozhoupala k tomu, aby nasedla do lodi a místo plutí volí alternativu chůze po břehu - jsme pokračovali do Plané a Sezimova Ústí. Počasí se na pár vzácných kilometříků trochu umoudřilo, takže jsme měli šanci nachytat pár gramíků bronzu. I když většina se ještě stále halí nejméně do tří vrstev svého oblečení.
Jez v Plané již zdálky vypadal luxusně, takže po zralé úvaze jsem loď otočila rovnu mezi kozy. Přece nedopustím, aby většina mých námořníků odjela s tím, že si nic neokusila na vlastní kůži. Na vystupování nebyl čas, špice se prolomila a už všichni letěli do čumáku lodi. Křest jezem byl úspěšně dokončen (posádka ani moc nenadávala), mokří nebyli háčkové, ale my s Blankou vzadu, jak nás zalil přepad vody. Druhá posádka také bez Háni s Týnkou vzorně skočila a už se jelo dále.
Soukeník i Sezimák byl bohužel dost vyschlý, jako ostatně většina jezů - je to podivné, ale i přesto, že léto ještě pořádně nezačalo a v jednom kuse prší, Lužnice je jako troud.
Častým souloděním a přetahováním lodí po břehu jsme s koncem dne zaťali značnou časovou sekeru. Do Tábora jsme vjížděli až kolem osmé. Na předposledním jezu = prvním táborském jsme se celkem vyblbli - výjimečně bylo dost vody a v ní malý hezký skok.
Poslední Suchomel - nejspíš pod tíhou zimy a představou hladu a hlavně ukončení dnešního "utrpení" jsme jeli v jednom zátahu = obě lodi, žádné vykládání Týnky = a hurá všichni jsme neohrožení vodáci, mokří a zmrzlí, kteří přiráží ke kempu na Suchomelově ostrově.
Zde nás kromě auta, kterým se musí pro druhé, čeká i nemilé překvapení v podobě neuvěřitelně "voňavých" sprch se studenou vodou. Hospůdka neotevřena. Za všechno pak mluví řečí naprosto jasnou jediný stan na louce. Nu což, aspoň je jasné, že tady disco rozhodně nebude.
Stany jsme dostavěli už téměř za tmy. Když dojela auta, poslední ranou, téměř egyptskou, bylo Martinovo sdělení, že nejbližší hospůdka je odsud 4 kilometry.
Po schroupání všech sušenek, které jsme ještě objevili na dnech svých batůžků a barelů, zalezla převážná většina posádky do svých spacáčků. Nic nepomohla silueta starobylého města tyčícího se na druhé straně řeky. Na steč hradeb se tedy vydal pouze maličký oddílek Vlaďky, Davida, Olgy a malého krvelačného práčete Arči (aspoň na polívčičku určitě lačného).
Hned za mostem jsme našli první otevřenou hospůdku (i přestože bylo 11 hodin), rozhodli jsme se však, že nahoře na nás čeká určitě i jiná krčma a odhodlaně jsme stekli schody na náměstí.
Noční Tábor, jeho gotické domy, úzké uličky, tichá náměstíčka, tvořily neuvěřitelně něžnou, pokojnou a romantickou náladu těchto nočních hodin. S Nonstopy to už tak žhavé nebylo, i když zavřených hospod bylo všude jako máku. V hodině duchů jsme ale zapluli do úžasného podniku U Bílého slona. Velice ochotná a milá slečna nám sice oznámila, že nemá už žádné víno, ani většinu panáčků, snad jen to pivečko by se našlo, ale také nám nabídla instantní polívku podle svého výběru s preclíčkem, horký štrúdl a po pivečku i neodolatelný nápoj zvaný Kapitán Morgan - ve zlaté verzi s tím, že jde o místní mok, kterým si v současné době Táborští prolévají hrdla. Čím jiným si také připít na kapitánčiny jmeniny, než právě kapitánem Morganem.
Po druhé hodině se tedy naprosto úžasně vyladění zvedáme z měkoučké pohovky a sestupujeme ke kempu, abychom rozmnožili skupinku spáčů - sedmispáčů.
Ranní počasí nezaznamenalo větší změny, takže jediným překvápkem byla Zdeňkova noha, která odmítala jet ten den dál. Dohodli jsme se tedy, že bude jmenován vrchním přepravcem aut a na jeho místo kormidelníka usedne David.
Po snídani a sbalení všech věcí usedáme s polednem do lodí - neuvěřitelně se zrychlujeme, včera to bylo v jednu hodinu! A to namísto včerejších 25,4 km nás čeká pouhých 12,6 do Bečice.
Posádku modré lodi rozšířila svou přítomností nová hnací síla v podobě novomanželky Hanky s neteřinkou Eliškou, která dorazila v dnešním dopoledni.
Hned první (třetí Táborský) jez je nutno opět přenést - ach to sucho. To nám to pěkně začíná. Ještě že máme dneska dostatek času a kromě mozolů na rukou i peřejky místo těch včerejších otravných olejů.
Blížíme se k druhému jezu (poslednímu v Táboře) a už z dálky Bystroočko Blanka hlásí, že přes kozy leží dřevěná traverza a těsně nad přepadem. Bude tedy nutné vystoupit a vydat se na průzkum okolí, kde se dají lodě přenést.
Při bližším ohledání místa činu zjišťuji, že traverza je tak 2 metry za přepadem a případně s ohnutou hlavou není co řešit. Ještě než druhá posádka přistála, vyhlásila jsem na Titaniku - dneska uchází obzvlášť luxusně - stav věci s tím, že kdo to jet nechce, ať si vystoupí. Ovšem rychlejší ústup a výsadek jsem snad ještě neviděla. Nejdřív vyběhl Martin s Jančou a hned za nimi Vlastička s Blankou. Hmm, to je ale důvěry ve svého kapitána. Doufejme jen, že na břehu nebudou svorně drhnout gaťky. Nezbývá nám než doplnit naše velmi prořídlé řady Editou a Davidem a vřítit se plnou parou do koz. Jak jsem předpokládala, nebylo třeba ani hlavy klonit. Titanik se ufouknutou částí sesliznul dolů, zadek vzal s sebou a propustí s malým množstvím vody tak tak proplul.
Druhý raft byl osazen za Editu Petrem, ale plně nahuštěná bytelná konstrukce mu zabránila v průjezdu, takže jsme kozy seskočili po nohou a loď doslova pronesli na ramenou. No jo, to jsou ty moderní neucházející vymoženosti.
Po opětovném naložení obě lodě konečně vyplouvají na divokou vodu. Titanik je zvolen vlajkovou lodí a razí cestu pro modrého nahuštěnce, který kopíruje naše pohyby. Dolaďuje jí přesná navigace nového háčka Hanky, kterého si nemohou všichni vynachválit.
V pohodě za všeobecného juchání proplouváme četnými peřejemi a dvěma polorozbořenými jezy Na Papírně a Kvěchův mlýn.
Nebe nám ukazuje různé odstíny bílé a šedé. Jen stěží lze odhadnout, co dobrého nebo špatného nás čeká. Navíc začínáme pomalu řešit otázku naplněnosti, či spíš nenaplněnosti našich žaludků. Konečně se nad námi objevil kousíček jasné oblohy. Neovládnuvše se volám: " Hele, modré okno!" Čímž zapůsobím na slintací soustavu Vlasty, která se hned nadšeně zeptá: "To už jsme u hospody?"
Nejsme, ale kotvíme u Matoušovského mlýna na kukačku mezi kozy a taky samozřejmě na hromadnou čůračku. První úkol není možné splnit, takže opět bohužel stylem brnda, brnda, kolobrnda taháme lodě jezem, až se nám od pádel práší.
Také na této cestě za Fíkem většinou převládají mokré sprchy, a aby nám to nebylo moc líto, tak nás ještě chytá pěkný lijavec. Rychle tedy do Indočíny, než budeme mít jako tady už asi po šesté mokré svršky i spodky.
Po vyjití z vrbiček pak vtipně zjišťujeme, že jsme se schovali asi 150 metrů před Fíkem. Do hájíčku, už jsme mohli v klídečku debužírovat. Obzvláště pak vypečená grilovaná kuřátka, která byla ve zvláštní nabídce. Takže téměř mezi stádem koz, kachen, jezevčíků a jinou havětí doháníme co se dá. Dokonce leze i punťa, který nás alespoň povrchně usuší.
Do konce dnešní plavby nám zbývá už jen asi 4,5 kilometrů, takže nám David předvede svůj sexyšťouch a převážný kus cesty vesele soulodíme.
Meandrem řeky obeplouváme Příběnice po levé ruce a Příběničky po pravé ruce. Ze zřícenin není vidět ani kamínek, tak se kocháme alespoň železnou lávkou upevněnou na skále tvořící asi 3 metry nad řekou úžasný ochoz.
Poslední zastávkou na dnešní plavbě je Bejšovcův mlýn a jeho jez. Ať se vystoupí zleva nebo zprava, nikdy není vidět do koz. I po sešplhání skály na druhé straně nezaznamenávám žádný valný úspěch. Už už se skoro rozhoduji ve smyslu hop nebo trop, ale přece jen mi má ženská intuice velí juknout se do toho, ať to stojí, co to stojí. V tomto případě mě to stojí totální namočení, protože se musím přebrodit na ostrůvek a přebrodění se v půli cesty mění na přeplavání. Na to, jak je vzduch studený, je voda nečekaně teplá a nakonec to není zase tak zlé. Odměnou mi je pohled na naprosto vyschlý přepad, kde přepadá vody sotva víc než na pouštění lodiček z kůry.
S naprostým uspokojením a hýčkáním si své ženské logiky a hlavně intuice přenášíme obě lodě pod ostrůvek. Aby z toho taky něco měla ostatní posádka, kormidluji loď proti proudu ke kozám, aby viděli stejný pohled jako já z vody. Téměř už to vypadalo, že nepřepereme vodní proud, ale nakonec se naše celodenní flákání v dobrém zúčtuje a suchotinu si mohou prohlédnout všichni.
Asi po sto metrech přistáváme u luxusního mola v kempu Bečice. Už tu na nás čeká Zdeněk s autíčkem připravený k převozu druhého z Tábora. Konečně jednou dorážíme v rozumnou hodinu a máme dostatek volného času k postavení všech stanů -v tomto oboru zvláště vyniká Martin s Jančou, kteří přebyli svým výtvorem málem i zříceninu Příběnice. Ještě že ho postavili pro Hanču s Eliškou a Vlastičkou :o)
Po zralé úvaze, kdy jsme neobjevili teplé sprchy - potvrzené pohovorem s majitelem tábořiště, který byl mimochodem značně upovídaný, ale také chápající a udělal nám naprosto exkluzivní cenu - jsem došla k závěru, že Lužnice zase tak studená není a lepší bazén studené vody, než ledová sprcha. Bohužel se mi nepodařilo přemluvit ani zmanipulovat nikoho z posádky kromě druhého kormidelníka. Dokonce ani šílená Vlaďka se tentokráte šíleně neprojevila a místo koupele zvolila večeři s pivečkem.
Večerní koupel - mimochodem luxusní a procházku s průzkumem po okolí podnikáme tedy nakonec ve dvou. Bečice je menší vesničkou, která má celkem roztomilou náves s malou zvoničkou a na ní - hůů zvon! Naštěstí nemusím lézt na ní a bohatě stačí vyhlídka z posedu, ale nutno podotknout, že kromě luk a polí jsme nezahlédli ani srnčí nožičku, ani zaječí ocásek. Je tedy rozhodně lepší porozhlédnout se po smažáčku s hranolkama v místním kempu a nacpat si bříško nějakou tou ňaminkou.
Ne každý ale zvolil tuto variantu - že Martine?! a nechal se zlákat sekanou, o které jsme slyšeli nejen ještě ve dvě v noci, ale téměř až do konce celého pobytu v Jižních Čechách. Spát pak jdeme, jak je už naším dobrým zvykem, hluboko po půlnoci.
Ani dnešní ráno nás nevítá zrovna slunečním svitem. Skoro by se dalo říci, že je téměř nejodporněji za celou dobu plavby. Většina členů posádky se bouří a nechce dnes jet dál. Vyhlašujeme tedy naprosto flákačský a odpočinkový den. Vyplněný dospáváním, procházkami, a opékáním buřtíků na táboráčku.
Naše první kroky směřují proti proudu řeky na zříceninu Příběnice. Hned za Bejšovcovým mlýnem ale zjišťujeme, že dosud luxusní asfaltka se mění v bahnitou lesní cestu, kterou vozíkem s Týnkou nemáme šanci projet. Obracíme tedy své kroky a volíme opět červenou turistickou značku, tentokrát však na druhou stranu na Stádlecký most.
Po necelých dvou kilometrech se zase asfaltka a hliněnka mění pouze na stezku mezi skalkami a lesy nad řekou. To je bohužel místem, kde se musím rozdělit s Týnkou, ale i jinými, kteří mají již procházky dosyta.
Stádlecký most je v současné době jediným dochovaným řetězovým mostem v Čechách, překlenující Lužnici pod Stádlecem před jezem u Marků. Most byl postavený v polovině 19. století na Vltavě u Podolska a na dnešní místo byl přemístěn v roce 1974 ze zatopené oblasti přehrady Orlík.
Most samotný je velice krásný, jen nás překvapilo, že po něm mohou projíždět osobní vozidla. Chvílemi tam byl provoz jak na magistrále. Při každém přejetí se ozývalo bouřkové hřmění, které známe z minulého roku ze Zlaté koruny. To je k nevíře, co dokáží vyloudit prkna za zvuky.
Daleko libější zvuky ale dokáží vytvořit Háňa s Eliškou na své flétničky. Tóny jihočeských písniček se nesou nad údolím a my jenom sedíme a posloucháme a vůbec se nám nechce vstávat a někam chodit a už vůbec se nám nechce nechat tyhle holky odjet.
Bohužel se nechtějí nechat zlomit a tak jim naposledy "připíjíme" nově objevenou ňamkou - piškotem politým slivovicí. Ještě jedno hromadné foto u brány a už ťapeme zpět do tábora, aby Martin Háňu s Eliškou odvezl do Tábora na nádraží.
Při návratu akorát míjíme autíčko S Hankou, Zdeňkem, Týnkou a Vlastičkou, které jedou do Malšic na výlet, na baštu a hlavně pro buřtíky na večer k ohni. Necháváme se inspirovat a jdeme taky na obídek do Lužničanky - jednomyslně zde vládne smažený květáček.
Po rozloučení s našimi dívčími posilami se vydáváme na druhou část našeho dnešního výletčení. Cílem jsou znovu Příběnice. Této expedice se účastní Vlaďka, David, já a Petr, který si vymínil podmínku, že to musí být čistou cestou, aby nevzalo za své jeho poslední čisté oblečení. Vzhledem k tomu, že netušíme, jak bude cesta vypadat, slíbíme mu, co můžeme a razíme vstříc lepším zítřkům.
Vede nás kormidelník David, který určuje cestu po červené značce. Zde je jedinečná šance vyrovnat naše skóre za to "bloudění" po Veselí na Moravě, takže chvílemi jdeme po modré, zelené a vůbec všech možných barvičkách. Po půl hodině, co nám to přestal baštit musíme všichni zahnout na lesní pěšinu do kopců. K Petrově velké radosti se téměř nepřetržitě hlásí - kořeny, kámen, velký kámen, hodně malých, větve v cestě a pak jeho nejoblíbenější - ňahnačka - blátíčko. Po deštích je cesta značně rozměklá a na některých místech až téměř tekutá.
Asi po dvou kilometrech, kdy nás Petr neustále přesvědčuje o tom, že zpátky touto cestou nejde a my jeho zase o tom, že zpátky vede pouze tato cesta, nebo to případně jde ještě přeplavat řekou, docházíme k velkému kmeni přes cestu. První jej přelézá Petr s tím, že jej může překročit a zastavit se. Jako jeho průvodce jdu hned za ním. Nevím, jestli u toho funím tak mocně, že má pocit, že mi musí uhnout, abych tuto překážku vůbec zdolala. Nicméně na cestě asi metr široké si samozřejmě vybere stranu, která je zároveň srázem nad řekou. Ale to už vidíme, jak jeho hlavička mizí pod náma. Naštěstí stále ještě platí: Ve zdravém těle zdravý duch a Petr si vodu rozšířil navíc o zážitky z Lanového centra.
Pod rozcestníkem nahoru na zříceninu Příběnice se opět dělíme. Petr se rozhodl, že zřícenina je nejlepší od uzeného a počkal na nás v místní velice příjemné hospůdce u vody.
Příběnice - zbytky hradu z přelomu 13. a 14. století na strmé skále v ohbí Lužnice s pozůstatky středověkého městečka v podhradí. Hrad je poprvé připomínán v roce 1243, kdy byl v držení Vítkovců. Během odboje českého panstva proti králi zde byl vězněn Václav IV. a v roce 1420 také husitský kněz Václav Koranda se svými druhy, který ve stejném roce pomohl táboritům tento ve své době nejpevnější hrad v zemi dobýt. O rok později Jan Žižka vypudil z městečka v podhradí sektu Adamitů. V roce 1437 byl areál hradu i s městečkem pobořen na základě smlouvy po sjednání příměří mezi Oldřichem z Rožmberka a tábority.
Z hradní dispozice se dochovaly pouze zbytky osmiboké věže a kaple, základy paláce, podhradí a valy s příkopy. Z městečka pod hradem jsou dodnes patrny fragmenty zdiva.
Příběničky - zbytky hradu z přelomu 13. a 14. století na pravobřežní skále nad Lužnicí proti hradu Příběnice, se kterým vytvářely opevněný celek a s nímž byly propojeny dřevěným mostem. Do současnosti se dochovaly nepatrné zbytky zdiva, základy okrouhlé věže a mohutné valy dvojitého podhradí.
Zřícenina je opravdu zřícená, zbylo z ní pár kamínků, které nebylo problematické dobýt. Pchá a pak že prej nejnedobytnější hrad :o)
Pod hradem jsme se šli ještě kousek podívat, jestli za zatáčkou je opravdu onen železný mostek nad řekou, pod kterým jsme včera jeli. A kupodivu byl. Jak jsme tak stáli nad vodu, strašně jsme litovali, že není trochu lépe, abychom si mohli odtamtud zaskákat.
Na cestě zpět jsme šli vyzvednout Petra z hospůdky. A když už jsme tam byli, tak jsme si taky dali nějakou ňaminku. My s Vlaďkou jsme konečně pokřtili naši společnou akci tradičním zmrzlinovým pohárem s horkými malinami a David šel do palačinky s povidlama - povidlo jedno! I když neustále otravoval s houbovou omáčkou, jejíž vůně se linula všude kolem. Nic naplat, nasbírali si je rekreanti a ty si jí taky pěkně spapají sami. Ani na jeho prosby: "aspoň hrnec", čímž myslel, jak nám později vysvětlil, vylízat od omáčky. Paní kuchařka se ale nejspíš lekla, že jí chce utéct s celým kastrólem a už se raději neukázala.
Zpáteční cesta probíhá daleko lépe než sem. S Petrem jsem již naprosto sehraný team, takže žádné padání, žádné klopýtání, prostě lahoda pane Jahoda. Ani kupodivu nechtěl zpět plavčit, ale vybral si sám, dobrovolně a z vlastní vůle cestu plnou ňahňaček.
V kempu se už všichni začínají připravovat na večerní ohýneček a opékání špekáčků. Probíhají poslední kosmetické úpravy stanů, vyndávání spacích oděvů napotom a tak podobně. Tedy podle nového pravidla - juchů do Lužnice na koupandu. Ani dnes se nikdo jiný nepřidal, tak do o znatelně studenější řeky než včera lezeme zase jenom s Davidem. Stačí však jenom pár tempíček, rychle se namydlit, spláchnout a už to jistí froté ručníky a teplé oblečení. Řeka sice ledová, ale ten báječný pocit potom, když se rozlije doslova roztavené železo v žilách, to se nedá ničím nahradit.
S lehce přicházejícím soumrakem se přesouváme k ohništi. Rychle byly přiděleny odpovídající funkce, takže zatímco se Zdeněk snažil z hromádky dřeva udělat základ na oheň, Vlaďka s Blankou se umělecky vyžívaly na buřtících, do kterých ryly roztodivné ornamenty a některé z nich i podepisovaly s věnováním. My ostatní jsme se pustili do rozebírání haldy dřeva pod vedením doktora Voštěpa (s druhým místem v dřevorubecké soutěži - jak jsme byli náležitě poučeni).
Vlaďce to také nedalo a po té, co nemohla zkrotit neposlušnou větev, si ji zapřela se slovy: "Konečně jsem si našla spolehlivý grif." Vzápětí na to se už jen ozvalo všeříkající: "Áúúúúúúúú!"
Konečně je dřevo zlikvidováno a všichni se vrháme na opékání buřtíků. S výjimkou Týnky, která nejspíš upřednostňuje opékaný vozíček.
Teď se teprve pořádně ukázalo, jak moc nám tu chybí kytara nebo alespoň holky se svými flétničkami. No nic, vyprávěním u ohníčku se také dá krásně trávit večerní čas. Spát pak jdeme s posledním ohořelým polínkem až druhého dne.
Středeční ráno nebylo zrovna z nejjasnějších, ale ani to nevypadalo na nějaký veliký slejvák. No prostě luxusní den této dovolené. Hned po ránu se ale Zdeněk s Hankou rozhodli ukončit cestou tuto plavbu a to hned pod Stádleckým mostem, kam si Zdeněk pro holky dojede - vodácky založená Týnky totiž poslední plavbě nemohla odolat.
Během balení stanů přišla i Vlastička s tím, že se dnes nějak necítí a do lodě se jí moc nechce. Hned v jejím závěsu pak dorazili se stejným námětem i Martin s Janou. Posádka nám tedy výrazně prořídla. Když jsme sečetli všechny ochotné a svolné námořníky k další plavbě, vyšel nám počet šest plus dva pod Stádlečák plus jeden pes chlupatec. Není tedy co řešit a tak dnešního dne došlo bohužel k naprosté likvidaci našeho Titanicu, který tedy ani tentokrát nedopluje do cílového přístavu. Čest jeho památce.
Na vodu se tedy spouští pouze luxusní modráček a vyplouváme s tím, že Martin s holkama převezou věci a vyfouknutí raftík do Židovy strouhy, kam večer dorazí i nákladní auto s Reginkou.
Tři kilometry na naší cestě poslední menší peřejky. Ač moc nezabíráme, jsme za chvilku pod mostem, kde se s námi definitivně loučí Hanka s Týnkou s leskem v očích po svém novém princovi Davidovi (jo, Kubík bude mít konkurenci), která sděluje, že za rok pojede určitě znovu.
Jez U Marků pod Stádleckým mostem je vyprahlý a sjet je ho možné pouze při levé straně co nejblíže ke zdi obklopené upískanými čumily, kteří se těší na krvavou podívanou. Jenže mají Smolíka pacholíka, protože my jsme v našem hvězdném složení Petr - Edita, Vlaďka - Blanka a Olga - David se psem Arčem naprosté jedničky, které zpěněným jazykem proplouvají s prstem v nose.
Pod jezem plujeme v poklidných vodách za romantického vyzvánění mého mobilu. Martin volá, že Židovu strouhu po předloňských povodních znovu neotevřeli. Tak kde že je prý další kemp. Podle kilometráže pod Hvožďanami, ale těžko se to vysvětluje, když ani nepozná, kterým směrem teče řeka. To by se jeden nad neschopností druhých uvztekal. Po odložení telefonku velím tedy se vší razancí ze svého kapitánského můstku: "Vpřed a levá kontra!", vražedným pohledem zpražím Davida, který se trochu nesměle snažil prosadit zcela odlišným povelem a zaberu pádlem všemi svalíky mých ocelových paží. Ani popsat se nedá naprosto nechápavý pohled celé posádky, kterým mě sjela, zatímco jsem v pohodičce kormidlovala loď zpět ke Stádleci. Že bychom to měli v rodině, Martine? To je prostě tím, že někdo nepozná ani kterým směrem ta řeka teče!
S pokorně svěšenýma ušima obracím správným směrem - po proudu a jeden k jezu U Papírny. Nejspíš ještě pro stále zmatenou hlavu, že nemáme kde spinkat, si ani nevšimnu, že chybí kozičky. Ale ať běhám po břehu jak chci, prostě se tu nikde nevyskytují.
Cestou do Dobronic potkáváme asi tisícího třístopadesátého prvého rybáře - za těch posledních pět dnů mám pocit se tu snad konají rybářské závody, či co. A do toho ke všemu zase mobilně Martin, že žádný kemp za Bechyní není zprovozněn (a to prosím po povodních před dvěma lety) a že jediné místo ukecali pod Hvožďanama v dětském rybářském táboře. Vidím, že rybáři nás budou strašit i ve snu, ale co se dá tedy dělat. Aspoň že máme kde hlavu složit a ještě se můžeme vrátit do svých dětských let.
V Dobronicích během přenášení lodi přes snad nejsušší jez této plavby se tedy díváme do kilometráže a zjišťujeme, že nás tedy čeká ještě pěkný kus cesty až na to objednané tábořiště. Jednomyslně jsme si odhlasovali ten den nejspíš nejfatálnější chybu, že se tedy najíme až v Hutích před Bechyní. Jenomže v Hutích nebylo vůbec nic a tábořiště tam zavedené vzala před dvěmi lety voda tak, že z něho nezbyly ani záchodky. Jedeme tedy dál na Říhovky.
Na Říhovkách je sice krásné lesní tábořiště - a funkční, jenže se tam nedá zajet autíčkem. A průšvih je hlavně v tom, že i když nás od bufíku zvou na kafíčko a pivečko, nemají v něj naprosto nic k jídlu. Ach jo. Počasí je sice dnešní den nejlepší, ale hlad už nás drásá naprosto všechny. Vymámíme tedy z táborníku, že nejbližší hospůdka je v Bechyni mezi dvěma jezy. A prej že hned dvě. Do Bechyně je to sice ještě asi 2,5 km, ale hlad nás tak pohání, že tam dojíždíme téměř rychlostí světla.
U Horního mlýna je to zase velice slabé, kozy jsou vyschlé a u elektrárny to moc příjemné není, takže se pokoušíme o sjezd při levé straně jezu u skal tak trochu naslepo, protože co se děje pod ním prostě odnikud vidět není. Naštěstí dole byla jenom skála, které jsme se bravurně vyhnuli a už jsme pádili k vysněné hospůdce.
U řeky pod Bechyňským zámkem jsme ji konečně uviděli. Pouze jednu, druhá nikde nebyla. Ale co, když má člověk hlad, tak si přece nevybírá. A na vysněné česnečce a houbové omáčce a jiných laskominkách se přece toho zase tolik pokazit nemůže. Takže po dlouhém parkování a uvazování lodě (cha - modrásek neměl špagát) u jediných schůdků nahoru, kdy se po nich dolů snášeli lodě z půjčovny a my byli vystavováni nejapným vtípkům jejich majitelů o tom, že kuchař se ožral a dneska nevaří, jsme nadšeně vběhli do lokálu. Zde jsme byli velice rychle konfrontováni s realitou, že se doopravdy nevaří. Jedinou náplastí byl návrh, že mají pouze naložený hermelín a naložený romadůr. My hermelínek rádi, tak co bychom si ho nedali, že?
U pivečka nám mile utíkal čas čekání na sejránky (i když na náš vkus trochu dlouhý na studenou kuchyni, ale pokud ho kuchař dramaticky lovil z lahve, mohli jsme být rádi, že se u toho neutopil). Konečně jsme se dočkali. A byl to opravdu hodno dlouhého čekání. Rychle jsme pochopili, co jim na tom tak dlouho trvalo. Rozbalit šest hermelínů z alobalu a pojít je olejem s kořením, které muselo být odváženo na lékárnických vahách, protože ho tam na všech šest sýrů bylo asi žádná celá nic nic nic gramu, opravdu vyžaduje značnou dobu. Ani se tedy už raději nezdržoval jejich rozkrajováním - ono to taky při jejich tuhosti a naprosté nevyzrálosti (těch sýrů, ne mentality kuchaře s číšníkem) šlo velice obtížně.
Naprosto neuspokojeni a jen chlebem s tatrankou ucpáni jsme se vydali k poslednímu jezu naší cesty u Dolního mlýna. Jakoby nám chtěl dnešní utrpení někdo zdánlivě nahradit, voda se v něm valila přímo luxusně, takže jsme za nadšeného povykování naposled vlítli mezi kozy. Sešup vysoký 1,3 (už jsme jeli vyšší) jsme trochu přecenili, protože loď se po vodě tak rychle sklouzla, že jsme to vzadu s Davidem moc neustáli a rázem se ocitli na prostředku, hned za zády těch, kteří byli už nalepeni na předních místech. Vlaďka se mojí náhlé a neohlášené návštěvě na svém hrbu pouze podivila, ale David Blance přinesl i malý dáreček v podobě naprosto exkluzivní boule na hlavě, způsobené svým pádlem. Takže teď je to i písemně dané, že pokud Blanka nedokončí úspěšně svá studia, může za to jen a jen on a bude jí muset hledat nové místo u metařů.
Projíždíme kolem Židovy strouhy a kemp sice stojí, ale je pustý a prázdný. Asi se majitelé bojí dát ho do kupy, aby se neopakovala situace před dvěma lety. Je ovšem celkem k nevíře, že poslední obyvatelný kemp je na Papírně a pak až do Kolodějí vůbec žádný. Navíc u Bechyně, která je nádherným městem, je to opravdu s podivem.
Na druhé straně u opuštěného kempu je celkem zajímavá skála. Jedeme k ní, aby si ji všichni mohli prohlédnout i pěkně hapesteticky. Když od ní odrážíme, vypukla první a poslední opravdová vzpoura na palubě. Bounty proti tomu byla výletní kocábkou na Vltavě pod Čárlího mostem. Většina posádky chtěla normálně odrazit od skal a jet hledat rybářský kemp, ale druhý vykutálený kormidelníček se rozhodl, že si Vlaďka prostě musí nutně tlápnout i na vedlejší skálu a že se tam tedy pojede (jako by to nebylo jedno - balvan jako balvan, že). A tak oba zabrali na druhou stranu. V příštích deseti minutách to tedy vypadalo tak, že se loď několikrát otočila na místě za strašlivého řevu a pokřikování: "Vpřed, kontra, přitáhni, odkopni…!", kdy vlastně nikdo ani pořádně nevěděl, co má dělat a jak zabírat a vlastně mnohdy ani na kterou stranu se přidat. Celá vzpora byla zakončena naprosto slabošským útokem Davida na mou osobu, kdy jsem se zcela nečekaně ocitla nahnuta přes palubu zadečkem ve vodě s výhružkami celého ponoření. Zkoumat pravdivost Archimedova zákona se mi moc nechtělo, takže jsme vyhlásili příměří a společnými silami doprokličkovali mezi nataženými vlasci rybářů až k dětskému táboru, kde na nás na břehu už čekal Martin.
Vytáhli jsme loď z její poslední cesty na břeh a společnými silami ji vztyčili nad místní marodkou jako pomník našemu putování.
Překvapením pro nás byly stanové podsady s rozdělenými věcmi na postelích - kupodivu jsme se ani nemuseli dlouho dohadovat, který spacák je čí, a hlavně večeře skládající se z polévky a vepřového plátku s rýží. Hurá - hermelínové utrpení je zapomenuto.
Ale ještě před večeří je třeba vzdát poctu hyeně - část posádky tak učinila v místních sprchách a kapitánstvo podle svého zvyku v Lužnici. Ale dnes jsme měli s sebou i milou společnost, kdy se nám podařilo zlomit Petra, který se ihned vrhnul do chladné vody, která se pár rychlými tempy změnila v příjemnou koupel. Vody jezu Červeného mlýna tedy křtíme pouze vlastními těly a ne našimi loděmi.
Večeře byla úžasná a hlavně naprosto úžasný byl příjezd Regínky, která tu s námi pobude tuto poslední noc. Pod stříškou místního bufíku tedy popíjíme kávičku a pivečka a probíráme uplynulou a tu budoucí vodu.
Kolem půlnoci nás naše roztomilé počasíčko opět nezklame a doslova se rozbrečí nad naším odjezdem. Poslední noc tedy Vlaďka proleží na vodním lůžku, protože jí na pelíšek teče dírou velkou jako vrata, a moje maličkost na loži Záhořově, či spíše Vykutálenkově, protože tento kus "nábytku" je z naprosto nepochopitelných důvodů roven nakloněné plošině.
Také poslední ráno je alespoň ze začátku plačtivé - jako naše nálada při odjezdu. Snad jenom připravená snídaně na talířkách a horká káva ji dokáže trochu proslunit.
Čas do jedenácté hodiny je ve znamení rychlobalení raftíku modráska, aby s ním Regínka mohla co nejdříve vyrazit do Brna, aby stihla všechny klientíky, kteří se jí na odpoledne přihrnou. Úklidová četa, ve které obzvláště vynikají uklízeči - profesionálové Edita a moje maličkost a nosiči vody na průplachy David, který si poslední den získává můj neskonalý obdiv v rozlévání vody po celé umývárce místního tábora, kdy vylévá vrchovaté kbelíky rovnou na podlahu - nejspíš v domnění, že jde o lodní podlážku - zde pozn. překladatele: "Davide, podlaha je dřevěná, kdežto podlážka raftu gumová!"
Po odjezdu Regínky balíme i náš Titanic, který jsme včera znovu rozložili, aby dovyschnul. Vypucovaný je před sbalením přímo luxusně, ale vyschnout nestihl. Ještě nedomotaný jej smáčí, jako již tento týden po několikráte, kapky deště. Nu což, nebudeme se v Praze bát nic a sušit budem o to víc.
Po sbalení všech věcí je čas na skupinový odsun. První s batohy - ta, co se bude nadále přepravovat vlakem, jede napřed do Bechyně na závěrečný rozlučkový obídek a ta druhá - já s Vlaďkou čekáme na Editu, až se vrátí, abychom naložili naši loď a dojeli se taky napapkat.
Poslední společné posezení se uskuteční v místní hospůdko-pizzerii na náměstí. Hvězdou lokálu je samozřejmě jako vždy námořnice Arča, která dostává jednu mlsku za druhou - servírovanou na stříbrných talířcích.
V půl třetí zbývá zamáčknout poslední slzičky na rozloučenou a sbohem a šáteček do příštího roku na Ohři.