Zbyněk Galvas
Vztahy mezi instruktorem a klientem v procesu sociální rehabilitace osob s těžkým zrakovým postižením



Dojde-li u dospělé osoby k výraznému oslabení nebo ztrátě zraku, je nutno poskytnout jí odbornou pomoc za účelem zamezení nebo alespoň snížení negativních důsledků touto vadou způsobených. Kromě nezbytné psychologické podpory je onomu postiženému nabízena též pomoc v oblasti sociální rehabilitace.

"Sociální rehabilitace je proces, jehož cílem je dosažení schopnosti (normální) sociální funkce u postiženého, znamená rozvoj schopností postiženého člověka existovat v různých společenských situacích tak, aby byly uspokojeny jeho potřeby a práva i maximální účast na společenském životě." (Jesenský, 1987, str. 55)

Prakticky vzato se jedná o proces učení se žít ve změněných podmínkách způsobených vadou a jejími důsledky, o proces znovuuschopňování k vykonávání individuálně i sociálně významných činností a v neposlední řadě pak o proces prevence vzniku defektivity (jde o druhotný následek defektu, to, jak je prožíván postiženým i jeho sociálním okolím), případně proces jejího odstraňování. Vývojová etapa, v níž došlo k významnému snížení kvality života vlivem výrazného oslabení zraku nebo náhlým oslepnutím, je obdobím prožívání ztráty, na které pak má cíleně navazovat sociální rehabilitace, jež může současně napomoci v procesu akceptace vady. Ne vždy ovšem taková návaznost existuje.

Sociální rehabilitace dospělých těžce zrakově postižených osob je v naší republice celostátně zabezpečována jednou z odborných služeb Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, jež nese název Tyfloservis. Vyškolení pracovníci (instruktoři sociální rehabilitace), kteří působí v síti Oblastních Ambulantních Středisek (OAS), nabízejí a poskytují pomoc slabozrakým a nevidomým klientům formou ambulantní, terénní a pobytově organizované činnosti, jak individuálního, tak též skupinového charakteru.

Klient je školen v sociálně rehabilitačních kurzech zaměřených např. na zvládnutí obsluhy náročnějších kompenzačních pomůcek, na výuku čtení a psaní bodového písma, na výcvik v prostorové orientaci a samostatném pohybu za pomoci bílé hole, na nácvik sebeobslužných dovedností bez zrakové kontroly, na vypěstování nebo rekonstrukci sociálních dovedností v interpersonálních kontaktech atd.

Při zahájení a trvání sociálněrehabilitačního tréninku (a často již ve fázi jeho přípravy) vznikají mezi instruktorem a jeho klientem různé vztahy. Jedná se o komplexní multidimenzionální fenomén, neboť tyto interakce jsou v zásadě vymezeny v několika rovinách. Jedná se zejména o: Vztahy vymezené v procesu sociální rehabilitace jsou tedy specifické podmínkami svého vzniku, obsahovou stránkou i svou formou (zatímco některé z nich jsou vztahy diadickými, u jiných se z primárně diadické interakce stává vztah, v němž je angažováno více osob či institucí).

Obecně lze tedy konstatovat, že pro vznik a trvání vztahu instruktor - klient platí běžné zákonitosti nabídky a poptávky, kdy nabídka ze strany instruktora, respektive organizace, by měla být alespoň rámcově v souladu s poptávkou klienta. Pokud tomu tak není, nemůže vzniknout kontrakt. Nabídka pak je vymezena pracovní náplní instruktora a musí odpovídat činnosti stanovené zaměstnavatelem a zaměření organizace, která onoho pracovníka financuje. Poptávka klienta je ovlivňována jeho potřebami, dosavadním životním stylem, jeho stereotypy, popř. nutností jejich změny (tato skutečnost může být výrazně facilitována nebo inhibována či negována sociálním prostředím, ve kterém klient žije), mírou jeho informovanosti o nabídce služeb, možnostmi a schopnostmi klienta kontaktovat se se službou poskytovatele atd.

Při vlastním uzavírání kontraktu, které se v těchto případech provádí ve formě nepsané dohody mezi instruktorem a klientem, pak ze strany klienta záleží na:

Mimo jiné rovněž záleží na oboustranné schopnosti uzavřít jasný a oběma vyhovující kontrakt, dále rovněž na personální i dovednostní kapacitě pracoviště, která je předpokladem možného naplnění požadavků klienta.

Uzavření zakázky a její realizace je tedy vymezeno určitými pravidly, která plynou z:
  1. obecných zásad mezilidského kontaktu a společenského chování jako je např. slušnost, takt, otevřenost atd. Pokud jde o pravidla společenského chování, ta nelze při styku s nevidomým vždy plně uplatňovat (např. pravidlo o tom, kdo má koho pozdravit jako první, kdo první vchází do dveří apod.)
  2. ze specifických principů upravujících kontakt s těžce zrakově postiženým klientem (např. oslovení klienta, pokud hovoříme k němu, podání ruky při setkání a loučení, jež zastupuje oční kontakt atd.)
  3. obecných etických principů vymezujících vztah pracovníka pomáhajících profesí ke klientovi (např. zacházení s důvěrnými informacemi, respektování suverenity a autonomie klienta atd.)
V zásadě lze tedy říci, že uzavřením zakázky klient souhlasí s tím, že hodlá na řešení situace spolupracovat a že se stává účastníkem péče o sebe sama. Čím více je klient ochoten se angažovat v nalézání řešení své situace, tím větší jsou i předpoklady rychlých a zřejmých pokroků a pozitivních změn u něj.

Klient má rovněž nepochybné právo kdykoli kontrakt ukončit, aniž bylo dosaženo cíle. Také instruktor má z velmi vážných důvodů právo přerušit započatý kontrakt (nemoc, sexuální obtěžování klientem atd.). V takovém případě pak zpravidla bývá situace řešena všestranně souhlasným přeřazením klienta k jinému instruktorovi. Povinností instruktora je zodpovědný a realistický přístup k zakázce i ke klientovi (mj. jde o včasné příchody instruktora, o to, aby neutvrzoval klienta v nerealistických cílech atd.).

Již v prvém kontaktu s klientem by si měl instruktor učinit jasno v tom, zda a za jakých okolností bude možno uzavřít zakázku. Její uzavření a provedení má být pro klienta přijatelné, jasné, srozumitelné a pochopitelné. Na druhé straně se klientovi nemusí jednat právě o kontrakt. Může např. jít o následující skutečnosti: Z hlediska sociálně psychologického vymezení není možno o vztahu instruktor - klient uvažovat pouze v diadické dimenzi. Je potřeba rovněž zohlednit širší sociální kontext, do něhož je klient začleněn (rodinní příslušníci, spolubydlící v pokoji ÚSP atd.), neboť toto sociální zázemí vstupuje s klientem do zpětnovazebných interakcí, které nelze pominout, aniž bychom přehlédli důležité skutečnosti týkající se formujících a usměrňujících faktorů v klientově životě.

Dále je na místě si uvědomit, že osobnostní charakteristiky klienta vstupující do interakce s jinými osobnostmi jsou determinovány ne toliko vlivem primárního sociálního zázemí (nejčastěji rodina), ale též širším sociálním okolím (např. kolektivem na pracovišti, institucemi atd.), sociální rolí, kterou klient dlouhodobě zastával či ještě zastává, sociálním statutem, který z dané role či rolí vyplývá, společenskými a kulturními normami apod. Podobně totéž platí v případě osobnosti instruktora.

Instruktor by si měl být těchto skutečností plně vědom a měl by rovněž respektovat další důležitý fakt, že totiž v sociálněrehabilitačním procesu zpravidla nevstupuje do kontaktu pouze s klientem, ale i s osobami jeho nejbližšího sociálního okolí (ať už bezprostředně nebo zprostředkovaně). Proto by instruktor měl rozlišovat a porozumět, jakým způsobem je třeba komunikovat s klientem a jak s jeho sociálním zázemím, případně do jaké míry lze takovou komunikaci sjednotit a přistoupit k ní systemicky (viz např. Steve de Shazer, Kurt Ludewig aj.).

Není rovněž od věci si připomenout skutečnost, že při prvním kontaktu s klientem se může výrazně uplatnit "haló efekt", ale též jistá míra oboustranných očekávání, jež mohou být podmíněna dřívějšími zkušenostmi sociálního charakteru, které ve své podstatě sahají až ke schopnosti utváření primární důvěry, jež si jedinec vybudoval nebo nevybudoval ve svém raném dětství.

Instruktor je mimoto ve výrazně asymetrickém postavení vůči klientovi, což u něj může evokovat často nevědomou tendenci k uplatňování moci nebo na základě rovněž většinou neuvědomovaných komplexů instruktora vyvolávat představu a potřebu jeho nadřazenosti nad klientem, takže se může např. domnívat, že má právo i schopnosti usměrňovat klienta v jeho osobním životě, názorové orientaci, vkusu atd. Instruktor je však v tomto ohledu vázán zakázkou a rozhodně nemá právo bez přímého požadavku vzneseného klientem jakkoliv tuto zakázku přeformulovávat a měnit. Hned od počátku by mělo být oběma stranám jasné, že instruktor je poskytovatelem služby, která je formulována kontraktem a kterou je povinen v co nejvyšší možné kvalitě realizovat. Nic více a nic méně.

V rámci této služby a respektu k osobě a zdraví klienta je nutné, aby se instruktor řídil pravidly slušného chování, ohleduplnosti i etickými principy, jak již bylo výše zmíněno. K tomu se vztahuje i úprava jeho zevnějšku (nelze navštívit klienta ve špinavém oděvu s odůvodněním, že stejně nevidí, jak instruktor vypadá a co má na sobě). S těmito skutečnostmi pak také úzce souvisí problematika přijímání dárků od klienta, společné konzumace alkoholu a pěstování blízkých osobních vztahů s ním. To vše musí instruktor na počátku konkrétního sociálněrehabilitačního procesu velmi důkladně uvážit, neboť výše popsané jednání se může dříve či později stát zdrojem výrazných těžkostí.

Kontrakt však nevymáhá, aby instruktor naprosto všechno uměl a dovedl, proto nemá důvod ostýchat se přiznat, že určitou skutečnost nezná nebo že některým záležitostem nerozumí. Pro někoho to nemusí být zcela jednoduché, ale pak se spíše jedná o problém, týkající se osobnostní charakteristiky instruktora.

Na druhé straně musí být instruktor připraven též na setkání s klientem, u něhož se projevuje agresivita, depresivita, poruchy kognitivních funkcí nebo výraznější osobnostní patologie (např. explozivní porucha osobnosti). V takových případech se pak více než obvykle jedná o schopnost instruktora přistupovat ke klientovi empatickým, akceptujícím, ohleduplným a nehodnotícím způsobem při současném zachování si odborného nadhledu.

Z hlediska profesní etiky by měl instruktor uvažovat o následujících otázkách:
  1. Kdy vstupovat či zasahovat do života klienta a jeho rodiny?
  2. Kterým případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé odborné působení?
  3. Kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta k pozitivní změně a k odpovědnému jednání, které by nevedly k jejich zneužití?
  4. Kdy ukončit poskytování služeb?
Instruktor tedy vnáší do vztahu ke klientovi nejen svou osobnost se všemi jejími determinujícími faktory, se vším pozitivním i negativním, co je mu vlastní, ale má rovněž nezastupitelnou možnost stát se transparentním nositelem privátních i společenských hodnot, které by v zásadě neměly významně odporovat hodnotám, jež souvisí s principy jeho profese.

Literatura
  1. Jesenský, J.: Uvedení do rehabilitace. FV SI, Praha 1987
  2. Úlehla, I.: Umění pomáhat (učebnice metod sociální praxe). Renesance, Písek 1996
  3. Etický kodex sociálních pracovníků ČR, 1995


PŘEDCHÁZEJÍCÍ KAPITOLA  OBSAH  NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS