METODICKÁ SDĚLENÍ

Tadeusz Majewski
Adaptace ideografických znaků znakové řeči pro hluchoslepé děti

(Překlad kapitoly (str. 96 - 96) z díla: Edukacja i rehabilitacja osób gluchoniewidomych. Towarzystwo Pomocy Gluchoniewidomym, Polski Związek Niewidomych, Warszawa 1995)



V různých zemích se zvažovala potřeba a nasměrování modifikace znakového jazyka (znaků ideografických - pojmových a daktylografických - hláskových) pro ulehčení jeho taktilního příjmu. Jak se v praxi ukázalo, modifikace tohoto typu není jednoznačná, protože neslyšící, kteří se pomocí znakové řeči dorozumívali od dětství, se při pozdější ztrátě zraku většinou nesetkávají s potížemi v taktilním rozpoznávání znaků.

Rovněž polské zkušenosti ukázaly, že většina neslyšících osob, které se znakovou řeč naučily jako vidící, po ztrátě zraku nemají větší problémy v přijímání znaků taktilní cestou. V souvislosti s tím znaky nevyžadují žádnou modifikaci či adaptaci a mohou být nadále využívány při dorozumívání se neslyšícího, který se stal hluchoslepým.

Naučit se ideografické znaky pomocí doteků je však daleko problematičtější u hluchoslepých dětí, konkrétně, jedná-li se o znaky, které mají složitou strukturu - skládají se z více pohybů, jsou to znaky dynamické a prováděné oběma rukama, přičemž pohyby vykonávané každou rukou jsou odlišné, asymetrické. Taková struktura bezpochyby není odpovídající pro taktilní přijímání. Z toho důvodu tyto znaky nejsou hluchoslepé děti schopny pochopit.

Problémem modifikace ideografických znaků znakového jazyka se zabývali učitelé a rodiče ve Škole pro hluchoslepé děti v Aalborgu v Dánsku. Znakový jazyk se tam v komunikaci s hluchoslepými dětmi využívá již mnoho let. Učitelé a jiný personál školy postupně začali po svém modifikovat znaky znakové řeči obtížné pro taktilní odběr, čímž vznikla nepřehledná směsice nejrůznějších úprav. Bylo třeba přistoupit k systematizování celé oblasti. Standardizování modifikace znaků bylo započato výběrem 362 základních znaků, které byly podrobeny analýze. Ukázalo se, že 98 z nich je pro hluchoslepé děti enormně těžkých a je tedy třeba je upravit nebo nahradit jinými znaky.

Na základě zkušeností nabytých při adaptaci dánského znakového jazyka pro hluchoslepé, zveřejnili v roce 1993 Andersen a Thestrup následující obecné zásady, kterými je třeba se řídit při užívání tohoto jazyka:
  1. Množství pohybů musí být redukováno na minimum
  2. Množství pohybových dynamických elementů v jednotlivých znacích musí být redukováno na minimum
  3. Nedostatek zrakové kontroly znakování musí být zastoupen kontrolou taktilně - pohybovou, tzn. "znakování do prostoru" musí být zastoupeno "znakováním na těle"
  4. Znaky musí být započaty a ukončeny na těle, a to výrazně
  5. Znaky by měly být tvořeny spíše za pomoci celé ruky než pouze její částí nebo jen prsty
  6. Znaky tvořené pomocí obou rukou musí být symetrické
  7. Znaky musí být funkční, nejlépe konvenční a přirozené, znaky označující akce a činnosti musí zohlednit zkušenosti hluchoslepých dětí a vlastnosti předmětů rozpoznatelné taktilně, nikoli vizuálně
  8. Je třeba vyhýbat se znakům abstraktním a symbolickým
Podle zmíněných autorů jsou potíže v odběru ideografických znaků, třeba i modifikovaných, objevující se u hluchoslepých dětí, zapříčiněny nízkou mentální schopností zapamatovat si po sobě jdoucí jevy.



PŘEDCHÁZEJÍCÍ KAPITOLA  OBSAH  NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS