Časopis ZORA, číslo 9/2001


Obsah:







** Nepadejte do kolejí **

V následujícím textu nedodržuji striktně odbornou dopravní terminologii a terminologii chůze s bílou holí, neboť ji nejenom dokonale neovládám, ale obávám se, že by ji ani laik plně neporozuměl. Snažím se při popisech situací používat takové výrazy, jaké mi připadají pro zrakově postiženou veřejnost srozumitelné. Pražské metro. Vlaky přijíždějí a odjíždějí v obou směrech, lidé přicházejí a odcházejí, zamyšlení, rozesmátí, ospalí i hluční. Cestovat v metru je příjemné, v zimě je tu teplo, v létě chládek, nikdy nečekáte ani v dešti, ani příliš dlouho, kolem vás je relativně čisto a obvykle i dosti bezpečno. Jen ve špičce by těch lidí mohlo být méně. Setkávám se u nevidomých velmi často s dvěma postoji k metru: buď že je to bezvadné místo pro orientaci, sloupy a odpadkové koše zůstávají na svém místě, rovněž tak směr vlaků se nemění, pohyb davu lidí bezpečně navádí a s eskalátorem je jediný problém - trefit se na něj. Druzí mají z metra panickou hrůzu, děsí je nezvyklá akustika prostředí, přijíždějící vlak jim nahání strach, na nástupišti a v přilehlých chodbách přestupů se cítí stísněně a rachotící eskalátor jen čeká na to, aby jim podtrhnul nohy. Pokusme se na problematiku cestování nevidomého v metru podívat střízlivě, i když jakýkoliv názor, i ten můj, musí být nutně subjektivní. Čas od času zaslechneme v rádiu či televizi zprávu o tom, jak nevidomý člověk skončil pod koly přijíždějící soupravy metra. I zde se obvykle veřejné mínění rozdělí na dva tábory, jedni říkají "chudák, byl nešťastný ze svého osudu, rozhodl se to ukončit", druzí říkají "chudák, ztratil orientaci, nevšiml si kolejiště - bodejť by jo, když nevidí". Jak to tedy vlastně je? Za normálních a přirozených okolností je téměř vyloučené, aby nevidomý člověk spadl do kolejiště jenom proto, že nevidí. Pravděpodobnost takové události v porovnání se stejnou událostí u vidícího člověka je pouze o malinko větší. A jak velká tato pravděpodobnost u vidících vlastně je? Do kolejiště máte šanci nechtěně spadnout především v opilosti, zřídka pak z únavy, kdy se vám oči zavírají a nevidíte na krok. Pochopitelně vás také může někdo strčit, shodit či jinak donutit k sestupu, to je ovšem jiná kategorie pádů. Nevidomí rovněž bývají někdy opilí, mnohem častěji však unavení, vždyť energie a soustředění vynaložené na chůzi s bílou holí je mnohonásobně vyšší, než je k účelu chůze obecně obvyklé, začíná trpět technika. Technika chůze s bílou holí je konglomerát pravidel, doporučení a návyků umožňujících nevidomému pohybovat se v rámci daných možností samostatně, přitom přirozeně, s jasným vědomím okolního prostředí a pokud možno přesnou představou celé cesty. Nevidomý na své cestě nehledá bezpečný prostor, kde se mu nemůže nic stát, ale bezpečný prostor, který ho zároveň dovede k jeho cíli. Prázdná a prostorná chodba ve skutečnosti nikam nevede, vede vás její vymezení, okraje, stěny. Nevidomý člověk stěnu chodby nevidí, nemůže si proto být jistý svým směrem, pokud nepůjde tak, aby ji "viděl", tedy mohl se (většinou rytmicky) přesvědčovat o směru stěny klepnutím bílé hole do místa jejího spojení s podlahou. Tento kontakt je pro nevidomého nesmírně důležitý, vlastně rozhodující pro normální a přirozený pohyb. Pokud nemá na své trase v některých úsecích možnost si takto kontrolovat směr své chůze, označují se taková místa za "pro pohyb nevidomého člověka problematická". Někdy je ovšem nutné odchýlit se od vodicí linie i tam, kde je, ilustrujícím příkladem budiž již zmíněné eskalátory; z nástupiště metra k nim obvykle vede chodba, ta má stěny, stěny vás k nim mohou bezpečně dovést. Jenže: v proudu vystupujících lidí nemáte mnohdy šanci dostat se ke kraji chodby, a když se vám to přece podaří, nemusejí jet na povrch zrovna ty krajní. Jste tedy nuceni odchýlit se od stěny a překonat sice malý, přesto však prostor bez vodicí linie. Každé překonávání takového prostoru je svým způsobem nejisté, cílem nevidomého je v tom okamžiku co nejrychlejší kontakt s jeho koncem - eskalátorem, vstupními dveřmi apod. Nevidomý je dopředu připraven na situaci, že se mu nepodaří nalézt přesně vstup na eskalátor či otevřené dveře do místa, kam chce vejít, potřebuje však kontakt, dotyk hole, v horším případě ruky s překážkou. V tom okamžiku probíhá v jeho mozku analýza situace, je to nezbytně nutný čas k uvědomění si odchylky ze směru a k nalezení řešení. Tím je mnohdy pouhý úkrok stranou, jindy je nutné se kousek vrátit, ať však tak či onak, už ale máte to nezbytné - víte, kde jste.
Jenže vidící člověk rovněž reaguje přirozeně, mnohdy tak, že vás postaví doprostřed široké chodby a řekne "jděte rovně", natož aby vás nechal samostatně řešit odchylku od vašeho směru. Je to v pořádku, těžko mohou chtít nevidomí něco jiného. Pokud není nikdo poblíž, mají nevidomí jistotu, že si s odchylkami všeho druhu poradí, pokud poblíž někdo z těch ochotnějších přece jenom je, mají na své cestě o jeden drobný problémek méně, v cíli budou o něco rychleji a ani únava ke konci cesty nemusí být tak patrná. Pokud bych měl shrnout až dosud uvedené, pak metro je prostor pro orientaci nevidomého spíše vhodný, je zde řada vodicích linií, mnohé dokonce budované uměle (vyfrézované drážky přímo do nástupiště). Eskalátor není skutečnou překážkou, přestože se na něj nevidomý netrefí napoprvé, problémy nastávají obvykle spíše při vstupu do metra, v prostorách těsně před vestibulem a ve vestibulu. Samozřejmě, že existuje mnoho výjimek, řada nevidomých by mou teorii o vcelku bezpečném pražském metru roztrhal a na kousky s poukazem na četné boule a modřiny utržené právě tam. Bylo by však třeba objektivně zvážit, co vedlo k těmto nehodám, zda fakt nepřátelského prostředí metra nebo nedostatek umu se v metru pohybovat, případně se vůbec pohybovat s bílou holí. I ten, kdo ovládá techniku chůze s bílou holí dokonale, se občas na vlastní kůži velmi bolestivě přesvědčí o nepřátelskosti i toho sebepřátelštějšího prostředí, je však minimálně schopen analyzovat a pochopit, zda tohle rozseknuté obočí či odřená holeň byla opravdu nutná. Pokud jako nevidomí nemáte s cestováním v metru zkušenosti, nebo si snad marně lámete hlavu s tím, jak některé situace řešit, dovolte mi několik vlastních doporučení: 1) stává-li se vám, že při procházení turnikety o ně občas zavadíte ramenem, může být na vině podvědomý strach právě z této situace. V důsledku tohoto strachu zmenšíte kluzný oblouk hole po podlaze na šířku rovnající se nebo menší vašich ramen a v důsledku toho se mezi turnikety "nevejdete"; 2) využíváte-li při vstupu na nástupiště vyfrézovaných vodicích linií, doporučuji netáhnout hůl zakončením v drážce linie, protože se tak zbavujete základní ochrany, kterou vám poskytuje standardní kluzná technika. Běžte raději přímo po linii tak, jakoby tam nebyla, tj. dodržujte obloučky holí a linii sledujte mírným přitlačením hole ukazováčkem zeshora. Při každém pohybu hole byste pak měli linii registrovat zhruba uprostřed kluzného oblouku, zbývající pohyb hole vám umožní včas zachytit překážky v těsné blízkosti linie; 3) máte-li strach ze zapadnutí nohy do mezery mezi nástupištěm a vagonem, nesmíte do poslední chvíle před nástupem zvednout hůl z podlahy. Osudnou chybou řady nevidomých je, že se chtějí přesvědčit o přítomnosti stěny vagonu mírným pozvednutím hole, což sice ve většině případů ničemu neublíží, někdy ale přece, protože hůl stěnu vagonu nezachytí, vklouzne do otevřených dveří soupravy a vy uděláte ten jeden jediný krok navíc, mnohdy právě přesně do toho místa, kterého se tolik bojíte. Nezvednout hůl z podlahy až do momentu, kdy nám její konec jasně signalizuje okraj nástupiště, je opět věc ryze psychická, pokuste se to naučit i pro případ, že nastupujete v chumlu nejrůzněji vás podpírajících lidí a máte tak falešný pocit ochrany. Jestliže jste přišli o zrak později, zkuste si vybavit situaci v ledním hokeji, kdy hráč najíždějící si před branku soupeře, byť z obou stran svírán protihráči, do poslední chvíle nezvedne hůl nad led, má ji jakoby přilepenou k hrací ploše; 4) v případě, že na eskalátor nastupujete sami, vždy se přesvědčte rukou o směru jeho pohybu. Před tímto ověřením byste si měli zároveň být jisti, že opravdu stojíte na vstupu na eskalátor, zjistíte to nejlépe klepnutím hole do jeho vnitřního boku. Jste-li praváci, doporučuji klepnout do pravého vnitřního boku eskalátoru, pak přendat hůl do levé ruky, pravou rukou zkontrolovat směr pohybu eskalátoru dotykem na madlo. Pokud je směr správný, uchopte madlo pevněji a s holí v levé ruce nastupte. Nikdy se nepřesvědčujte o směru pohybu eskalátoru rovnou uchopením madla, mohli byste být nepříjemně překvapeni; 5) cítíte-li blížící se konec eskalátoru, máte minimálně dva způsoby, jak jej opustit. Vždy vám ale výtečně pomůže jedna noha opřená o hranu následujícího schodu (jen při cestě nahoru), ta i při těsném kontaktu s podlahou schodu bezpečně přistane jako první na pevném výstupu z eskalátoru a dá vám čas přirozeně a bez sebemenšího zaváhání vystoupit i druhou nohou; 6) jestliže si v soupravě metra sednete a máte skládací hůl, není sice třeba ji celou složit, ale rozhodně (držíte-li ji vztyčenou podél lýtka nebo mezi nohama) vytáhněte horní článek nebo dva a ohněte je směrem dolů. Vaše posezení tak bude nejen vypadat přirozeněji, ale bude i bezpečnější pro ostatní cestující; 7) při výstupu z vagonu opět nezvedejte hůl nad podlahu, nechte ji, ať vám poví, kde je třeba udělat větší krok a vyhnout se obávané mezeře. Hlavně se na překonávání tohoto místa zase nesoustřeďte natolik, abyste náhodou nezapomněli první krok z vagonu pojistit dostatečně širokým obloučkem, mohlo by se vám stát, že noha vám sice do mezery nezapadne, ale skončíte pro změnu třeba pod koly dětského kočárku. Od r. 2001 v pražském metru na trase C jezdíme novými soupravami M1, tiššími, komfortnějšími, úspornějšími, ale hlavně úplně jinými, než na jaké jsme byli dosud zvyklí. To pro nevidomé obnáší celou řadu dosti zásadních změn, pokusím se vám proto přiblížit alespoň ty nejzákladnější: 1) mezera mezi vagonem a nástupištěm zůstává zhruba stejná, dveře jsou o 10 cm širší a vyklápějí se směrem ven; 2) nelze v nové soupravě zaujmout strategickou polohu vlevo či vpravo hned za dveřmi, typický prostor ze starých ruských souprav zde chybí, naopak je zde po obou stranách umístěno plexisklo, nedovolující vám vmáčknout se hned za dveře; 3) chytit se nad hlavou můžete nejen v prostoru sedadel, ale i v prostoru dveří. Pro slabozraké bude určitě příjemným překvapením výrazně oranžová barva držadel; 4) sedadla jsou v nové soupravě M1 sice velmi pohodlná, ovšem zcela jinak poskládána oproti všemu, na co jste až dosud byli zvyklí. Nechybí zde ale jistý systém, rozmístění sedadel je symetrické a po čase si lze na prostor vagonu dobře zvyknout; 5) zvenku je vagon metra hladký a rovný i v místě oken, která na rozdíl od starých souprav nejsou poněkud zasazena dovnitř. Pokud vám propadlá skla pomáhala při orientaci, budete si muset zvyknout pro změnu na vystouplé otevřené křídlo dveří; 6) prostor mezi vagony je rovněž beze změny, je tedy i nadále možné vkročit mezi ně; 7) dveře se otvírají po stisku tlačítka, naleznete jej zhruba ve výši pasu přímo na dveřích vagonu. I když je tento fakt poměrně nepříjemný, je nutné říct, že tlačítko je hodně veliké a neměli byste jej po nějakém čase užívání obtížně hledat. Na závěr už snad jen pár informací, které by vás mohly zajímat, ať již jezdíte metrem s holí nebo bez ní: 1) ve špičce je na všech trasách dohromady v jednom okamžiku v pohybu až 80 souprav metra; 2) řidiči metra jsou před náhlým a velmi nepříjemným střídáním světla nástupišť a tmy tunelů chráněni tzv. adaptační zónou, částí tunelu před vjezdem do stanice, která je sporadicky osvětlena a je jakýmsi spojovacím a zároveň adaptačním článkem mezi těmito dvěma vizuálními extrémy; 3) problémem dispečerů metra je usínání řidičů při řízení, tmavé tunely a dlouhodobý pobyt pod zemí dělá své; 4) nové soupravy M1 mají neobvykle veliké a nesmírně efektní přední (čelní) sklo, je nedělené a vyrobit jej bylo třeba nechat až ve Finsku, neboť se nenašel tuzemský výrobce tak velké skleněné tabule. Je opravdu veliká!

Radek Seifert



** "My sme Valaši, jedna rodina..." **

Už po léta mám rád Valašsko. Snad proto, že vonící stráně pod Soláněm byly první opravdová příroda, kterou jsem docela nově vnímal po ztrátě zraku za války. Z měst jsem poznal Rožnov, Valašské Meziříčí, Karlovice, Vsetín. A lidi jsem poznal dobré, poctivé, tvrdě pracující i jejich krásné nářečí...
Netrvalo ani tak dlouho a poznal jsem i valašské nevidomé. To bylo tak: Na rozhraní let šedesátých a sedmdesátých se začaly zakládat Základní organizace nevidomých a slabozrakých i v oblastech a krajích, kde jich mnoho nebylo. Vedl v tom Severomoravský kraj, řízený mladým Jarkem Vidlářem a jeho partou "junáků", jak jsme jim říkali - také byli ještě mladí. Jeden však už byl starší, rozšafný valašský rodák, Josef Juřík, který bojoval za práva slepců již před válkou i po ní. To byl ten Juřík, který málem přišel o invalidní důchod, když ho lidé viděli, jak mistrně mává sekerou a štípá dříví. Pevnou rukou řídil po několik let výbor ZO NS, která v době založení v roce 1969 měla jen 15 členů. Kde jinde než ve Vsetíně.
Z Prahy je tam sice daleko, ale celkem dobré spojení, a tak jsme bývali častými hosty. To již ve výboru seděl mladý sociální referent ZO NS Jaroslav David.
Neměl to snadné vyrovnat se s tvrdým kusem života, velmi tvrdým. Ve vsetínské zbrojovce cosi vybuchlo. Ztráta zraku, částečně sluchu a dosti postižené ruce. Pod Juříkovým vedením našel cestu dalším životem, a když po odchodu starého pána, který se ve zdraví dožil vysokého věku, se ujal předsednictví ZO NS, vedl ji k dalšímu dobrému rozvoji.
Však také Vidlářova Ostrava, Davidův Vsetín a Rulcova Praha 6 dlouho patřily k těm nejlepším v republice. Ta vsetínská nejenom pro organizační schopnosti J.Davida, ale i pro jeho stále se rozšiřující a prohlubující se znalosti v oblasti sociálně právní problematiky zdravotně postižených. Její schůze - to byl svátek širokého dalekého okolí mnoha a mnoha desítek členů z měst i valašských kotárů - s bohatým programem a co hlavního, s podanou rukou, vždy ochotnou pomoci, často ve velmi složitých životních situacích zrakově postižených.
Bylo tomu tak i v květnu 1999, kdy se oslavovalo 30.výročí vzniku ZO NS, kdy už měla na 300 členů.
Jaroslav David, který se narodil 1.května 1926 se prostě ve Vsetíně a na celém okrese (a možno říci i daleko za jeho hranicemi) stal známou osobností. Jeho znalosti v oblasti sociálně právní jej vedly i k poradenské činnosti při Okresním úřadě Vsetín, do Střediska poradenství a sociální rehabilitace zdravotně postižených, a i k vedení sociální komise Společnosti nevidomých a slabozrakých. Zde všude byla jeho činnost velmi plodná a užitečná, a po zásluze oceněna.
A co ještě dále? Vděčně vzpomínají účastníci rekondičních pobytů v lázních Luhačovice na jejich vedení, na řadu výborných instruktorů sociální rehabilitace, kteří při Davidově ZO NS vyrostli.
Problémy v životě nevidomých byly, jsou a budou, s moderní dobou asi mnohem komplikovanější, ale jsou proto, aby se řešily a odstraňovaly.
Tož tomu Jaroslavu přejeme hodně pevného zdraví, další kus dobré práce a úspěchů v ní, i stále pěknou řadu dobrých, šumných tanečnic při valašské cimbálovce

Z.Š.



** Ples **

Večer 28. března jsem se na pražském Žofíně zúčastnila 5.benefičního plesu na podporu Střediska výcviku vodicích psů, pořádaného Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR. Ples se uskutečnil pod záštitou paní Marty Kubišové, která se jej však ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit.
Průběhem večera nás provázela paní Heda Čechová a zazpívala Petra Janů. Své vystoupení zde měl též Michal David, orchestr Golem a V. Zelinky. Všichni účinkující věnovali svůj honorář ve prospěch Střediska pro výcvik vodicích psů.
Ještě mi zní v uších hudba a hlasy účinkujících a též známých, s nimiž jsem se zde v hojném počtu setkala a již přemýšlím, jak tento silný zážitek popsat tak, abych jej přiblížila těm, kteří se nemohli této události zúčastnit.
Každý z nás přišel na tento ples s jinou představou a za jiným účelem. Někteří si přišli zatančit, jiní se pobavit, sejít se známými či se seznámit s hezkými prostorami Žofína.
Protože mi toho oči nedovolí mnoho vidět, snažím se vnímat dění okolo sebe více sluchem a srdcem. Kromě úžasné atmosféry celého večera mě nejvíce zaujalo vystoupení ředitelky Střediska pro výcvik vodicích psů paní Bedřišky Humhalové. Její krátký projev při předávání devítitýdenního štěňátka do předvýchovy a převzetí již připravené roční fenky k výcviku byl nejen dojemný, ale jistě i zajímavý pro přítomné sponzory. Nejen toto vystoupení, ale i promenáda vodicích psů byla příjemným zpestřením večera a zároveň pro širší veřejnost zviditelněním práce střediska.
Uprostřed tohoto dění jsem myslela též na to, kolik lidí pracuje a věnuje svůj čas na takovéto akce, jejichž hlavním účelem je získat sponzory a tím i finance, tolik potřebné pro naše zařízení a veškerou činnost, důležitou pro zhodnocení života nás, zrakově postižených. Patří jim náš dík a uznání.

Eva Brejchová



** Nová telefonní čísla **

Po přestěhování ústředí SONS z Prahy 9, Na Harfě 9 do Prahy 1, Krakovská 21 dochází proto od dubna 2001 ke změně telefonních čísel:

SONS - sekretariát 21 46 21 46
- tel./fax 21 46 21 45
Prodejna kompenzačních pomůcek 21 46 21 26
Redakce časopisu ZORA 21 46 21 76
Středisko integračních aktivit 21 46 21 96
Středisko soc. právního porad. 21 46 21 36
Středisko pro odstraňování architektonických bariér 21 46 21 66
Tyflokabinet - metodické Centrum tyflotechnických pomůcek 21 46 22 86
Středisko informatiky 21 46 21 86
Tyfloservis, o.p.s. 21 46 23 62
Kočka, ekonom. odd. 21 46 23 50-5

Pro úplnost uvádíme telefonické kontakty na pracoviště, která nadále sídlí mimo Krakovskou ul. 21:

Středisko výcviku vodicích psů, Klikatá 2a, Praha 5: 51 61 11 54

Dědina, o.p.s., pobytové, rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé a slabozraké, Šmolíkova 866, Praha 6:
35 30 11 94
30 25 876
30 25 353

Středisko zahraničních styků a kulturních aktivit, Karlínské nám.12, Praha 8
24 81 73 93
24 81 83 98



** Malé měsíční zauvažování, v tomto roce už páté **

Pětka je číslo bříškaté, kulaťoučké. V bodovém písmu se to tak nejeví, ač jistou šikmost zde také nalezneme. Napsána však tužkou působí pěkně bezstarostně oble. Tak jako to bříško, díky jemuž se jaksi "zmenšil" jarní šatník mnoha dam.
Podle psychiatra pana dr.Cimického (slyšela jsem ho v rádiu) není dobré si myslet, že na jaře se máme začít horem pádem pohybovat. I to by mohlo přinést potíže, hlavně nadměrnou únavu. Kdy tedy vlastně začít jsem se ovšem nedozvěděla. Tedy nejlépe - a to by se mnou odborník jistě souhlasil - raději vůbec nepřestávat. Nechávám k uvážení a nechci zde kohokoli zevzorovatět. Za dlouhých zimních večerů si polenoší a na něčem dobrém pochutná skoro každý. Jistě jsou mezi námi i tací, a to pokládám za ideál, kteří v březnu vyrazí za prvními jarními kilometry, aby v prosinci zjistili, že stojí na běžkách.
Až se toto dostane do rukou laskavého čtenářstva, už asi nikde sníh nebude. Před lety při jedné rekreaci v Jeseníkách jsem u známé Ovčárny zastihla kolem 20.května ještě překrásné sněhové hradby jako kolem opevněného města. A prý se bílá peřina občas může snést přímo o prvním máji. Vyprávěly o tom moje maminka s babičkou. Řada mladých lidí se tehdy dávno, ve třicátých letech, vydala z Luhačovic do Zlína - 27 kilometrů - pěšky. Baťa tam pořádával prvomájové slavnosti. On, který politické strany (ani se mu nedivím) do svého podniku nepouštěl, Svátek práce ctil. Sláva prý to bývala veselá, nechyběla ani možnost nakoupit si, zřejmě dost levně, jižního ovoce a všelijakých jiných dobrot. Inu, vydali se mladí jásat, oblečeni téměř letně. O to horší byla zasněžená a jistě prudkým ochlazením provázená cesta domů.
No a v květnu, nekulatě, si připomeneme konec druhé světové války. Doufejme, že poslední. Zablácení vojáci a tanky, ozdobené šeříkem. Tak to známe z dobové litratury a učebnic. A onomu "davaj časy", léta tradovanému ústním podáním, se vzhledem k tomu, co víme o válkách, vůbec nelze divit. Vy, dříve narození, máte svoji vzpomínku mluvící rumunsky, rusky, anglicky. My mladší vám pouze musíme věřit, že ať bylo jak bylo, nastala veliká úleva. Pamatujeme konec let osmdesátých, ale to se, myslím, vůbec nedá srovnávat.
Tož přeji pěkný, a neomlouvám se za to, mírový květen. Možnost potkat se s jabloňovými květy i s někým milým. Jaro prý, také vím od odborníků z rádia, lásce zas tak moc nepřeje. Období rozhraní dubna a května, s přerůznými klimatickými změnami, zas nás přímo vhání do konfliktů. Moje laická rada zní: vypnout rádio a mít radost z toho, co je v našich vztazích čisté a dobré. Samozřejmě to, bez ohledu na počasí, vědomě pěstovat. Škoda však by bylo zapomenout na ty zablácené vojáky a na kytičku, i když často jen ve vzpomínkách, pro maminku.

V červnu na shledanou se těší

Eva Budzáková



** Diakomplet **

Diabetici mají nyní možnost získat vše potřebné pro individuální měření hladiny cukru v krvi díky kompletní soupravě Diakomplet. Mohou tak mít diabetes doslova pod kontrolou a podle naměřených výsledků měnit své chování ve vztahu ke svému onemocnění. Pravidelné měření totiž výrazně přispívá k omezení pozdních následků této nemoci (především poškození ledvin, zraku či dolních končetin) a umožňuje vést diabetikům plnohodnotný život.
Diakomplet se skládá z glukometru Glucotrend metr, autolancety pro odběr kapky krve a sady testovacích proužků.
Použití je jednoduché: do zapnutého přístroje se vloží testovací proužek, pomocí autolancety s nastavením citlivosti získáme téměř bezbolestně kapku krve, která se nanese na testovací proužek, přístroj sám provede měření a na dobře čitelném displeji oznámí výsledek měření.
V České republice je diagnostikováno více než 600 tisíc diabetiků. Ne všichni se setkávají s nutností brát inzulin, ale všichni jsou odkázáni na pravidelné měření glykemie u svého ošetřujícího lékaře. Nyní mají tedy možnost provádět toto měření i několikrát denně.
Další informace získá každý na bezplatné info lince o glukometrech 0800-111-800.



** Konzumace vajec prospívá oční sítnici **

Hlavní příčinou špatného zraku nebo úplné slepoty u starých lidí není v současnosti šedý zákal, který je moderními způsoby poměrně snadno léčitelný, ale degenerace oční sítnice.
V odborném časopise pro pracovníky v potravinářství Egg Industry byly publikovány výsledky lékařských studií, které prokázaly, že vysoký příjem karotenoidů nebezpečí vzniku stařecké degenerace sítnice snižuje.
Nejúčinnější karotenoidy pro ochranu sítnice se nacházejí v listové zelenině s tmavozelenými listy, jako je třeba špenát. Karotka obsahuje vysoké množství beta karotenu, ten je však při snižování degeneračních procesů sítnice neúčinný. Je to zajímavé zjištění, neboť v minulosti se vždy říkalo, že na zlepšení zraku je nejlepší mrkev.
Účinné karotenoidy jsou rovněž v hojné míře ve vaječném žloutku. Odborníci sledovali jejich biologickou dostupnost v lidské stavě právě z tohoto zdroje. Zjistili, že vaječný žloutek je zdrojem biologicky velmi dobře dostupných karotenoidů. Tukový základ žloutku umožňuje jejich velmi účinné vstřebávání při trávení potravy.
Můžeme tedy předpokládat, že v budoucnu bude platit nejen známé doporučení odborníků "jezte mrkev, budete dobře vidět", ale i "jezte špenát a žloutky, budete mít dobrý zrak".

(old)



** Naděje nevidomým svitla z Japonska **

Umělý zrak, skutečnost, která kdysi patřila jen do světa fantastické literatury, se může brzy stát realitou. Japonští vědci věří, že zanedlouho budou schopni navrátit zrak milionům nevidomých lidí.
Na umělém oku pracují v současnosti tři japonské univerzity, podporované vládním grantem v hodnotě 900 milionů korun. Jejich vědecké týmy se momentálně soustřeďují na vývoj nového druhu fotodiod, polovodičů, které dokážou přeměnit světlo na elektrické signály. Ty by měly stimulovat sítnici, citlivou vrstvu v zadní části oka, která pak vyšle impulzy optickým nervem do mozku, kde se vytvoří vizuální vjem.
Američtí vědci již několikrát experimentovali se silikonovými čipovými implantáty, které měly nevidomým alespoň částečně navrátit schopnost rozlišovat mezi světlem a stínem. Jejich pokusy ale nebyly úspěšné, protože vzniklé elektrické signály nebyly dost intenzivní.
Japonští výzkumníci věří, že mohou jít dál, a jednou umožní nevidomým lidem rozlišovat barvy a číst velká písmena. "Náznaky, které máme od našich specialistů, jsou velmi slibné. Domníváme se, že můžeme lidem dát víc než jen schopnost vnímat světlo a stín," řekl Tomiči Usumoto, náměstek ministra hospodářství.
"Japonsko má jednu z nejrychleji stárnoucích populací na světě a velkým problémem, kterému čelíme, je ztráta nebo vážné zhoršení zraku u velké části lidí," dodal Usumoto. V Japonsku přijde ročně o zrak v důsledku vysokého stáří, nemoci či nehody kolem 16 000 lidí. Stále větší počet Japonců také kvůli zhoršujícímu se zraku páchá sebevraždu.
Univerzity v Ósace, Nagoji a Naře nyní vyvíjejí dvě metody, jak pomoci nevidomým. Ta první je založena na voperování výkonné fotodiody na sítnici. Druhý způsob spočívá v umístění citlivého zařízení na brýle, které pak vyšle obraz v podobě infračervených paprsků na obdobné zařízení na sítnici. Výzkumnící tvrdí, že aplikace by měla umožnit zrakově postiženým číst zvětšená písmena.
"Zpočátku to asi nebudou velmi kvalitní obrazy," přiznává profesor Tohru Yagi. "Schopnost rozlišit barvy je na řadě jako první. Úplné normální vidění je otázkou asi třiceti let."

zah



** Tmavomodrý festival **

Již dvanáctý ročník mezinárodní hudební přehlídky zrakově postižených dětí a mládeže Tmavomodrý festival se uskuteční ve dnech 17. až 20.května 2001 pod záštitou primátora města Brna Petra Duchoně.
V pátek 18.května od 14,30 hodin bude veřejná přehlídka koncertních vystoupení v Sále B.Bakaly na Žerotínově náměstí 6 v Brně. Pro zájemce bude vstup možný po celou dobu konání veřejné přehlídky.
Přehled průvodních akcí: čtvrtek 17.května - 17 hodin: Ivo Civárek + OKO a hosté; pátek 18. května - 14 až 19 hodin a v sobotu 19. května od 9 do 12 hodin se bude v hale Sálu B. Bakaly konat výstavka kompenzačních pomůcek pro nevidomé;
- od 10 do 12 hodin bude slavnostně otevřena moderní cvičná kuchyně ve stacionáři pro nevidomé v Brně, Chaloupkova ul. 7 (moderní cvičnou kuchyni bude možno si prohlédnout již ve čtvrtek od 13 do 17 hodin a také v sobotu od 9 do 12 hodin); sobota 19. května - od 9 hodin v učebně Sálu B. Bakaly proběhne prezentace novinek v kompenzačních pomůckách;
- program pro děti: dopoledne návštěva letiště a Technického muzea, oddělení historických tramvají;
- od 16 hodin v Sále B. Bakaly: Tančíme se Zimourem.

HB



** Pozvánka do Ostravy **

Můj přítel Petr říká, že když řekne své Cindě, že zítra půjdou do klubu SONS za Dennym a Vendulkou, ani nemůže dospat a od rána se těší, kdy už spolu vyrazí.
Pokud využíváte služeb vodicího pejska, zkuste mu přečíst následující řádky. Když alespoň trochu zamává ocasem, znamená to, že se do Ostravy těší. Tak mu dopřejte trochu té psí radosti a přihlaste se na soustředění nevidomých s vodicími psy, které se uskuteční v Ostravě-Hrabůvce ve dnech 6.až 9.června. Ubytování a krmení je zajištěno v hotelu Vista, v jehož okolí je dostatek prostoru pro práci i pro pořádné vydovádění. Všem zájemcům zašleme podrobné propozice, teď jenom pár základních údajů:
Soustředění pořádá TyfloCentrum Ostrava, o.p.s., ve spolupráci s výcvikovým střediskem vodicích psů v Praze-Jinonicích a Klubem vodicích psů ČR.
Příjezd účastníků bude ve středu odpoledne, rozloučení je plánováno na odpoledne v sobotu. Mezitím se bude trochu cvičit, trochu besedovat a trochu soutěžit.
Účastnický poplatek za celý pobyt je pouhých 300 Kč za osobu, pokud se chcete zúčastnit pouze sobotní soutěže, zaplatíte jen 100 korun.
Přihlásit se můžete písemně, telefonem, faxem nebo e-mailem. Adresa: TyfloCentrum, Syllabova 19, 703 86 Ostrava-Zábřeh Tel., fax, záznamník: 069/ 678 30 83 e-mail: kiktaj@braillnet.cz nebo j.kikta@worldonline.cz
Pochvalte a pohlaďte za mne své pejsky (doufám, že mávali).
Nashledanou v Ostravě se těší

J. Kikta



** Nevěřil jsem svému hmatu **

Už jsem v ZOŘE četl například o tom, že Majda (tedy pes) dostala k dvouletým narozeninám rozbor svého hovínka, ve kterém byla háďátka, nebo že prakticky nevidomá pisatelka ráno při vylévání kbelíku si zvedla prkénko na záchodě a odpoledne si se zavázanýma očima sedla holým zadkem na holou mísu. Při čtení článku v bodové ZOŘE číslo 6 z března letošního roku jsem nevěřil svému hmatu.
Pod názvem "Fandím integraci" se autorka paní ing.Hončová ptá čtenářů, zda jim také leze na nervy přívlastek "nevidomý". Jí tedy ano. Čte noviny, poslouchá rádio a kouká na televizi. Stále slyší "nevidomý masér, nevidomá překladatelka, nevidomý učitel hudby" atd. Myslí, že je to ke škodě integrace.
Mám zcela opačný názor. Noviny sice nečtu a televizi poslouchám málo, zato rádio poměrně dost. O nevidomých se tam hovoří velmi málo a pokud mám informace od svých přátel, ani v novinách a v televizi toho není mnoho. Pokud se o nás nevidomých sdělovací prostředky zmiňují v souvislosti s tím, co se nám daří, co očekáváme od společnosti, jaké máme problémy, je to určitě v pořádku a naší integraci se zdravou veřejností to jen pomáhá.
Dále se pisatelka ptá, co je to vlastně nevidomost. Musím paní inženýrce osvětlit, že nevidomost není nemoc, ale těžké zdravotní postižení způsobené ztrátou zraku, které lékaři odborně nazývají slepotou.
Kdyby například četla noviny, poslouchala rádio a koukala na televizi v USA, dověděla by se, že po rakovině a AIDS má Američan největší hrůzu ze ztráty zraku. Srovnávat tedy vysoký krevní tlak nebo žaludeční vředy (aniž bych tato onemocnění chtěl nějak zlehčovat) - tedy přirovnávat je ke slepotě, tak jak to pisatelka v článku činí, je mírně řečeno velmi nerozumné. Na konci tohoto století bude člověk, který neslyší neslyšící, a který nevidí nevidomý.
Pokud paní autorka zmíněného článku má dobrý zrak, je v problematice nevidomých, dá se říci v jejím případě, nevědomá. Pokud je nevidomá, tak mi její článek zvedl adrenalin.

Josef Lachman



** Zabijačka aneb Nic se nemá přehánět **

Protože jsem se nikdy nezúčastnila zabijačky a vždy jsem na ni byla zvědavá, využila jsem příležitosti, která se mi naskytla s cestovní kanceláří Palomino. Její majitelka paní Zajíčková rozesílala pozvánky také těm zrakově postiženým, kteří již někdy byli na její akci. Tentokrát šlo o jednodenní zájezd s názvem "Jihočeská zabijačka". Přesto, že se mi jeho cena 500 korun nezdálo málo, řekla jsem si, že pro jednou to přežiji.
Z Prahy jsme vyjeli v 8 hodin. Dopoledne jsme navštívili nejprve krásnou historickou památku Český Šternberk. Již po cestě nám paní Zajíčková vyprávěla o jeho historii i o celém kraji, kudy jsme projížděli. Na zámku se nás ujala průvodkyně a velmi poutavě nám pověděla nejen o zámku, ale i o jeho majitelích. Poslední zámecký pán Petr Šternberk byl právě přítomen.
Po skončení prohlídky jsme odjeli do Želiva na prohlídku Sázavského kláštera. Zde nás provázel mladý mnich - po dokončení výkladu nám ještě zodpověděl všechny naše všetečné otázky. Pak jsme již odjeli na zmíněnou zabijačku do místní restaurace.
Zatímco dosud se kochala duše nebo u někoho i oči, teď si mělo přijít na své zažívací ústrojí. Celé odpoledne uplynulo mezi jídlem, tancem a vycházkou. Jelítka, jaterničky, tlačenka, škvarky, to všechno doplněno pivem nebo také něčím ostřejším - no to byl pořádný útok na žaludek. Večer jsme se již všichni těšili domů, obtíženi zážitky, plnými žaludky a balíčky se zabijačkovými pochoutkami, které jsme si předem objednali. Vraceli jsme se unaveni a přejedeni.
A co z toho plyne na závěr? Nic se nemá přehánět. Doma jsem držela tři dny hladovku, abych uklidnila rozzlobený žaludek.
Na zájezd s paní Zajíčkovou pojedu zase a ráda, je velmi milá a zná problémy zrakově postižených. Po zabijačce však již netoužím.

Eva Brejchová



** Rotary kluby pomáhají nevidomým **

"Tmavomodré večery", to je název programů, které pořádají české a slovenské Rotary kluby na pomoc nevidomým a slabozrakým.
V Plzni se v rámci této akce uskutečnil ve čtvrtek 8.března v Divadle J.K.Tyla koncert operních árií a duet.
"Je naším cílem přivést na pozvání Rotary klubů do koncertních sálů a divadel co nejvíce uměnímilovných občanů, kteří přicházejí nejen za kulturním zážitkem, ale i s vědomím, že pomohou dobré věci. Finanční prostředky ze vstupného totiž budou použity ve prospěch našich slabozrakých a nevidomých občanů," řekl guvernér Rotary klubů Dobroslav Zeman.

zz



** Kuželkářský premiérový ročník **

Kuželkářský sport se těší mezi našimi zrakově postiženými značné oblibě. Od roku 1974, kdy byly v Lovosicích položeny základy pro jeho rozvoj, bylo ustaveno 14 oddílů zrakově postižených kuželkářů. Je sice pravdou, že tři (Sokol Chotoviny, Lokomotiva Cheb a Baník Ostrava) již zanikly, dva (Kuželkářský klub Karlovy Vary a Autoškoda Mladá Boleslav) se nezapojují do pořádané soutěže, do bojů o mistrovské body rovněž ještě nezasáhl nejmladší člen kuželkářské rodiny - Sokol Údlice, přesto osm zbývajících oddílů vykazuje bohatou celoroční sportovní činnost.
Rozšířené zasedání Výkonného výboru Sekce kuželek Českého svazu zrakově postižených sportovců, které se uskutečnilo v rámci Mistrovství republiky družstev a jednotlivců v kuželkách zrakově postižených na rok 2000 v Ústí nad Labem, rozhodlo od následujícího ročníku inovovat systém soutěží s cílem posílit jeho herní dynamičnost.
Dosud ze dvou kvalifikačních skupin - české a moravské - postupovala první dvě družstva na mistrovství republiky. Současně tam o zlaté, stříbrné a bronzové medaile bojovali ti jednotlivci, kteří v uplynulé sezoně splnili předepsané výkonnostní třídy.
Nový systém opustil regionální členění a preferuje výkonnostní hledisko soutěže. V letošní sezoně tedy do ustavené první ligy byly nasazeny čtyři nejúspěšnější oddíly z minulého ročníku. Do druhé ligy byly zařazeny zbývající čtyři oddíly.
V obou soutěžích se hraje opět dvoukolově (podzim-jaro), systémem každý s každým. Družstva jsou pětičlenná (každý hráč hází sto hodů "do plných") a do výsledku zápasu se započítávají čtyři nejlepší hráčské výkony. Celkový vítěz první ligy se stává mistrem republiky pro příslušný rok, vítěz druhé ligy postupuje do první ligy a poslední družstvo z první ligy sestupuje do nižší soutěže.
Každý rok v květnu se bude pořádat mistrovství republiky jednotlivců v kategoriích B1, B2 a B3. Účast je nutno si vybojovat tím, že hráč během uplynulé sezony alespoň dvakrát na různých kuželnách splní stanovené výkonnostní limity pro 1. nebo mistrovskou třídu. Ten letošní "mistrák" se uskuteční za účasti 30 borců v sobotu 12.května v Luhačovicích.
V soutěži družstev je už jasno. Mistrem republiky pro rok 2001 se suverénním způsobem stala Lokomotiva Ingstav Brno. Z dvanácti možných docílila jedenácti bodů. Jediný bodík ztratila za kuriózní nerozhodný výsledek s celkově třetím SKK Rokycany.
"V současné době u nás Brno nemá rovnocenného soupeře. Lokomotiva disponuje dostatkem kvalitních hráčů," uznale zhodnotil konečnou tabulku předseda VVS kuželek František Eliáš a dodal: "Co kuželky hrajeme, ještě se nestalo, že by utkání, kde se výsledek pohybuje v tisících, skončil plichtou."
Druhé místo - až s příliš velkým odstupem - obsadila Zora Praha, když dosáhla tří vítězství, tedy šesti bodů. První ligu opouští Zrapos Opava.
Naopak do nejvyšší soutěže postoupila Slavia Praha se ziskem osmi bodů. Favorizované Michálkovice se šesti body skončily na druhém místě. Stejný počet bodů získal i třetí Handicap Zlín. Na posledním místě se čtyřmi body skončila Lovochemie Lovosice.

Jiří Reichel



** Turnaj čtyřher v showdownu **

Historicky první turnaj ve čtyřhrách mužů v showdownu uspořádal oddíl Sigma Olomouc společně s okresní odbočkou SONS v sobotu 17.března 2001 v Olomouci. Pozvání přijaly dvojice z Karka v Ústí nad Labem, Jiskry Kyjov a Tyflosportu Praha a čtyři dvojice dodali domácí. V turnaji hrál každý s každým, což bylo ideální a ukázalo se, že hráč, který je dobrý na dvouhry nemusí být dobrý na čtyřhru.
Hráči Sigmy se věnují při tréninku také čtyřhrám, což se jim vyplatilo i na tomto turnaji, takže obsadili první tři místa a až na čtvrtém místě skončili hosté z Tyflosportu Praha. Pořadí: 1. Jaroslav Krátký a Jaroslav Kalina
2. Jaroslav Pata a David Hájek
3. Jan Příborský a Jan Šnyrych - všichni Sigma Olomouc
4. Petr Gregor a David Sicha - Tyflosport Praha

Květa Trnečková



** Vítání jara **

Místní odbočka SONS Kyjov pořádá každý rok turistickou vycházku pod názvem "Vítání jara". Letos 24.března to už bylo posedmnácté. Výletníci se sejdou na nádraží ve stanici Nemotice a odtud se vydají ke studánce Bezdynka, která se nachází v lese, tři a půl kilometru za vesnicí Snovídky.
U studánky je posezení a nechybí ani ohniště. Každý, kdo chce, něco dobrého přinese, takže občerstvení bývá dostatek. Někdo napeče buchty, jiní zase koláčky a mnoho jiných dobrot. Nechybí ani káva čaj, víno svařené i obyčejné a na zahřátí kapka slivovice. Tento rok jsme měli s sebou dva přenosné vařiče, na kterých se vařily zmíněné teplé nápoje. Ve studánce je dobrá přírodní voda, které se každý napije, nabere i do lahví a přinese domů. Přes lesní cestičku, kousek od posezení, jsme si udělali ohníček, kde si všichni opekli špekáčky.
Nechyběla ani dobrá nálada a všichni jsme si společně popovídali, zazpívali hezké písničky za doprovodu zobcové flétny Pavla Nedvěda a foukací harmoniky Jožky Horáka. Po dvouhodinové zábavě jsme odcházeli dva a půl kilometru do Jestřabic na vlak zpátky domů.
Sešlo se nás letos 41 dospělých a 7 dětí, nechybělo ani 5 pejsků, z toho dva vodicí. Vloni nás bylo 58, ale tentokrát některé odradilo špatné počasí. Během dne se ale vyčasilo, takže jsme nakonec byli spokojeni, že jsme se prošli, nadýchali čerstvého lesního vzduchu a udělali něco pro své zdraví.
Už teď se těšíme, až se zase za rok sejdeme - a možná ve větším počtu.

Irena Kratochvílová



** Pod vodní hladinou **

Padesátimetrový bazén městských lázní v Hradci Králové zažil v úterý 27.března premiéru. Klub sportovních potápěčů C 021 zde uspořádal výukovou akci určenou nevidomým. Hradec se tak stal čtvrtým městem v republice, kde se taková akce konala.
Irena Korečková ze Střediska integračních aktivit Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých řekla, že rádi přijali nabídku hradeckého klubu potápěčů a uznávaného potápěčského instruktora s mezinárodní licencí MUDr.Pavla Macury. "Tato akce byla vítanou příležitostí, jak rozšířit aktivity našich členů a přispět k posílení jejich fyzické a psychické kondice a sebevědomí," uvedla.
Redaktor pořadu Na vlastní oči TV Nova Aleš Wallcon před časem natočil reportáž o zrakově postižených potápěčích, který Nova v březnu odvysílala. Wallcon vysvětlil, že duchovním otcem potápění nevidomých je František Pudil z Českého svazu potápěčů. Instruktor a potápěč Pavel Macura s kolegy projekt vylepšili a rozhodli se jej uskutečnit v Hradci.
"Nevidomí jsou smyslově vnímavější, a to právě mohou uplatnit pod hladinou. Konečně - do podobných situací, kdy se ve tmě hlubiny musejí spoléhat jen na hmat a cit, se dostávají i potápěči. Potěšilo mne, jak potápění nevidomé zaujalo," řekl Macura.
Žaket, kyslíkové bomby a další potápěčskou výstroj vyzkoušeli čtyři dospělí a deset zrakově postižených dětí. S instruktory se vydali pod hladinu a vžili se do role potápěčů. Nevidomého Milana Součka nejvíc zaujal ostrý rozdíl mezi světem nad vodou a atmosférou klidu pod hladinou. "Měl jsem najednou dojem, jako bych to vnímal i zrakově, příjemný je pod vodou i pocit stavu beztíže," řekl. Dodal, že potápění by se chtěl věnovat i nadále.

Jiří Košťák



** Na Mount Everest **

Nevidomý dvaatřicetiletý Američan Erik Weihenmeyer se letošního 28.března vydal z nepálského Káthmándú s dalšími 12 horolezci na historickou výpravu, jejímž cílem je zdolat vrchol nejvyšší hory světa, 8848 metrů vysoký Mount Everest.
Weihenmeyer, který ztratil zrak ve třinácti letech, se bude orientovat jen rukama a zvukem zvonků na oděvech dalších členů skupiny.
"Protože Everest je tak slavný a tolik jsem o něm četl a slyšel, chci to zkusit," řekl slepý horolezec. Ve velehorách ovšem není nováčkem. Slezl již šestitisícovky Mt.McKinley na Aljašce a Kilimandžáro v Keni, a také sedmitisícovku Aconcagua v Argentině.

roš



** Nikoliv páté přes deváté, ale popáté od deváté **

V sobotu 31. března 2001 účastníci závodu v simulované zvukové střelbě z pistole s názvem "Něžné tóny jarní střelby" přicházeli před devátou hodinou ranní do klubovny TJ Zory Praha nejen v doprovodu svých průvodců, ale i s hřejícím jarním sluncem nad hlavou. Přišlo jich hodně a tu slunečnou pohodu nenechali venku za dveřmi, ale každý si ji jako povolený doping vzal kousek s sebou. To bylo dobře. Sportovní střelba klid v duši a dobrou náladu nezbytně potřebuje.
Závod byl původně vypsán pro tři kategorie, ale tentokrát se sešli již zkušenější střelci a tak byly vyhodnoceny jen kategorie dvě. Vzhledem k velkému počtu závodníků muselo být druhé kolo zkráceno na pět ran. V kategorii žen zvítězila Anna Slavíková nástřelem 140 kruhů a další dvě místa obsadily také členky TJ Zora Praha: Erika Gaňová a Anna Sílová. Na čtvrtém místě skončila Eva Musilová z Lovochemie Lovosice. V mužské části soutěže byl seznam přihlášených oddílů pestřejší, což se projevilo i na stupních vítězů. Po velmi vyrovnaném souboji zvítězil Martin Adámek z Baníku Ostrava nástřelem 142 kruhů. Druhé a třetí místo vybojovali střelci Vladimír Řehák a Jan Síla ze Zory a čtvrtou příčku získal Ferdinand Špengler z Karlových Varů.
Část cen věnovala paní Hedvika Weberová a časopis "Výběr". Je příjemné i motivující získat za svůj dobrý sportovní výkon nějakou i drobnou odměnu, ale mám jistý pocit, že se pouze kvůli tomu na naše závody tolik lidí nesjíždí. Vytváří se taková správná střelecká parta, kde se sice sportovci různě špičkují a hecují, ale bez závisti, intrik a zlé vůle. Vše vede jenom k zahnání nervozity a lepším výkonům. Je samozřejmé, že se všichni snaží vyhrát a dostat se na tu pomyslnou bednu. Někdy ale stačí ke spokojenosti porazit svého kolegu a být alespoň o ten jediný kruh lepší. Po střelbě napětí povolí, vzrušení opadne a u stolu zase sedí kamarádi, kteří se rádi vidí nebo spíše slyší. V místnosti, kde soutěžící čekali na svůj start, to věru stále pěkně hučelo.
V tomto roce proběhl pátý ročník "Něžných tónů" a z 32 přítomných lidí jich dobrá polovina byla na všech pěti. To je potěšitelné zjištění. Pokud se bude na tento závod hlásit ještě více střelců, budeme muset přemýšlet o změně prostor, ve kterých se příští soutěž uskuteční. To je pro pořadatele ale docela hezká, až lichotivá starost.

Miloš Slavík



** Vyhráli nejlepší **

Brno - přesněji řečeno Speciální základní škola pro zrakově postižené v Brně byla místem, kde šachový oddíl sportovního klubu Orbita Brno pořádal od 6. do 8.dubna 2001 Mistrovství zrakově postižených žáků a juniorů v šachu jednotlivců.
Přijeli hráči skoro ze všech speciálních škol z celé České republiky. Říkám skoro ze všech! Zase některé děti chyběly, což se už v posledních letech stává jakousi smutnou tradicí. Tentokrát své zástupce nevyslal Baník Ostrava, tedy nepřijely děti ze školy v Opavě, ale ani děti ze školy Jaroslava Ježka z Loretánské ulice v Praze, reprezentující pražskou Slavii. Na škole v Plzni, která údajně spolupracuje se Startem Plzeň, zřejmě žádný šachový kroužek asi nefunguje, neboť na různá pozvání na šachové turnaje nikdo z této školy nereaguje.
Mistrovství tedy hrálo 12 žáků a 6 juniorů, což rozhodně není mnoho. Konkurence je už několik let stále stejná. Pořád při těchto soutěžích mezi sebou zápolíi jedny a ty samé děti ze Sigmy Olomouc - Litovle, TJ Zora Praha, Orbity Brno, tu a tam přijedou děti z již zmíněné Opavy, ale to je bohužel všechno. Na jedné straně je to tak dobře. Díky tomu se dá u některých ze žáků sledovat jejich hráčský vývoj, ale na druhé straně se přece jenom už vzájemně tak dobře znají, že už nedokáží soupeře ničím překvapit. Chtělo by to už opravdu rozšířit počet hráčů.
Právě letos hráli zástupci jen z oněch tří oddílů. Opava se z organizačních důvodů omluvila. Je to škoda, hlavně pro ty děti, které by se podobné soutěže rády zúčastnily, nehledě na to, že sportovní úroveň takové soutěže by tím určitě vzrostla. Řekl bych, že soutěžit o titul mistra republiky je navíc pro děti i dostatečně silná motivace.
Doufejme tedy, že příštího mistrovství se zúčastní už kompletní sestava. Termín je stabilní, bude se hrát opět o víkendu těsně před Velikonocemi, tentokrát však v Praze.
Jsem zřejmě velký optimista, neboť si myslím, že do jednot, o kterých byla řeč, se přihlásí i děti integrované do běžných škol. Tato moje vize je složitá tím, že tyto děti se vůbec nedozví, že také mají možnost přihlásit se do soutěží pro podobně postižené, dokonce i v dalších sportech. Časopis ZORA patrně asi neodebírají a v běžném sportovním tisku se o těchto soutěžích prakticky nepíše. Snad jen výsledky z paralympiády nebo některého mistrovství světa jsou uveřejňovány. Musíme si proto pomáhat sami mezi sebou. Sdělujte i svým kamarádům a známým, co jste si zde přečetli a ještě přečtete.
Jak mistrovství tedy dopadlo? V kategorii žáků zvítězila Veronika Šubertová před loňským mistrem Milanem Jirsákem a Hankou Koterovou, všichni ze Sigmy. V kategorii juniorů obhájil titul už dvakrát za sebou Luboš Chlanda z TJ Zora Praha před Davidem Mrštinou z Orbity Brno a Mirkem Pavlíkem, rovněž z TJ Zora.
Všem medailistům blahopřejeme a zejména oběma nositelům titulu. Oba totiž zvítězili zcela suverénně, způsobem jak se říká start - cíl. Neztratili ani bod. Vyhráli opravdu ti nejlepší.

Luboš Slavík



** Inzerce **

Levně prodám německý Pichtův psací stroj pro pravou ruku, který je v bezvadném stavu, dále Kleinův psací stroj a citeru. Cena dle solidní dohody. Zn: "Tel. (069)661 42 55, mobil 0608 61 59 39"

Za každou přijatelnou cenu koupím:
1) magnetofonový adaptér, který byl poháněn běžným gramofonem. Přístroj bylo nutné pro poslech propojit se zesilovačem nebo radiopřijímačem,
2) nabídněte jakékoliv slepecké pomůcky včetně těch, které jsou vyrobeny amatérsky.
Určitě se dohodneme. Zn: "PhDr.Josef Smýkal, Loosova 10, 638 00 Brno
e-mail: smykal.j@volny.cz"




[Domů | Zpět]