Časopis ZORA, číslo 7/2001


Obsah:







** OSCAR - cena za občanskou statečnost 2001 putuje do K. Varů **

V uplynulých dnech jsem se z regionálních médií dověděl informaci o navrhovaných osobnostech na cenu Oscara pro rok 2001, to je ocenění za občanskou statečnost a celoživotní práci pro zdravotně postižené. Byl jsem upřímně potěšen, že jednou z těchto osobností je i můj dlouholetý přítel a kamarád a nám zrakově postiženým dobře známý - Pavel Rogaczewski.
Přestože je v řadách našich členů Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) znám jako dlouholetý aktivista a velice schopný organizátor, rád bych vám přiblížil jednotlivé etapy jeho činorodého života. Rodištěm Pavla Rogaczewského se stal Frýdek Místek. Po prodělaných planých neštovicích v dětství, kdy se objevily první zrakové obtíže, stačil ještě zvládnout jak základní školu, tak i odborné učiliště, obor podlahář - obkladač. Vzhledem k silné slabozrakosti však tuto profesi vykonávat nemohl, proto se rozhodl nastoupit na Učňovskou školu pro mládež s vadami zraku v Praze, kde byl zaškolen v nové profesi jako čalouník. Vždy byl zvyklý pohybovat se mezi lidmi, a teď být uzavřen celý den v dílně nebylo pro něj, jak se říká, "to pravé ořechové".
Opět se tedy rozhoduje pro novou profesi - tentokrát masér. Zde se již rodí myšlenka pomáhat druhým. Díky masérskému umění se dostává v roce 1973 do lázeňského sanatoria Trocnov v K. Varech, kde pak pracuje po dlouhá léta. Zde také začíná jeho bohatý společenský život.
Postupně se zapojuje do svazové činnosti, je členem základní organizace nevidomých a slabozrakých. Zakládá Klub invalidní mládeže, organizuje Okresní sportovní hry, následně zakládá družstvo zrakově postižených kuželkářů. Postupně organizuje i krajské srazy invalidní mládeže. Díky tomu se v roce 1976 stává členem Ústřední komise zdravotně postižené mládeže při ÚV Svazu invalidů. Koncem sedmdesátých let se stává předsedou ZO nevidomých a slabozrakých v K. Varech, poprvé je jmenován předsedou OV Svazu invalidů, od roku 1979 je členem ÚV Svazu invalidů. Na svém pracovišti je také uznávaným pracovníkem a organizátorem, je zapojen i do bývalého SSM, odtud se odvíjí jeho další společenskopolitické schopnosti a styky, vždy směřující k propagaci a pomoci zdravotně postiženým.
Díky svému handicapu, praktické slepotě, stále více si uvědomuje problematiku všech zdravotně postižených, zrakově obzvlášť. Zapomíná na svoji bolest, své představy a ideály. Vzpomíná na své mládí, kdy postupně ztrácel zrak a kdy byl rád, že mu někdo podal pomocnou ruku - dodnes cítí potřebu tuto pomoc, tyto dluhy vracet.
Počátkem devadesátých let vzniká v K. Varech nové oblastní pracoviště SONS s regionální působností, zahrnující celou severozápadní oblast Krušnohoří, tedy od Aše až po Most. Vede jej Pavel Rogaczewski a plně se věnuje zrakově postiženým jak v oblasti sociální politiky a poradenství, tak v oblasti kultury, sportu a v neposlední řadě problematice architektonických bariér. Z jeho podnětu se zde zřizuje místní pobočka zvukové knihy, ozvučují se křižovatky a vstupy do budov úřadů a důležitých institucí. Ve spolupráci s Magistrátem města K. Varů prosazuje ozvučení MHD a nově otevřeného Terminálu na dolním vlakovém nádraží. Chystá se tu rovněž označení jednotlivých odjezdových stání slepeckým písmem. Za spoluúčasti Okresního sdružení zdravotně postižených pořádá pravidelné Benefiční koncerty, proběhly tu také výstavy kompenzačních pomůcek v sanatoriu Termál, letos se chystá již po osmé ples zdravotně postižených Harmonie. Každoročně se uskutečňují 4 rekondiční pobyty, zaměřené jak na výuku prostorové orientace a samostatného pohybu, sebeobsluhy, počítače atd. Svoji oblibu si získaly sportovní turnaje v kuželkách a simulované střelbě - jedná se o střelbu laserovým paprskem z malorážní pistole na zvukový terč. Své místo mají i poučné tematické zájezdy jako jsou výstavy Rehaprotex v Brně, návštěva Slepeckého muzea ve Vídni a Brně, exkurze do Střediska pro výcvik vodicích psů v Praze a také mimo jiné nákupní zájezd do prodejny tyflopomůcek v Olomouci.
Aktivita Pavla Rogaczewského přesahuje i hranice naší vlasti, mnoho našich zrakově postižených členů tak mohlo za jeho spoluúčasti strávit příjemnou dovolenou ve Španělsku, Tunisu, Chorvatsku, Maďarsku, Bulharsku a také i v bývalém SSSR.
Rád bych také připomenul, že nezapomíná ani na svoji profesi. Od roku 1976 byl předsedou pracovní komise masérů při Ústřední radě zrakově postižených, dnes již samostatně působící jako Cech masérů, kde P.Rogaczewski zastává funkci místocechmistra.
Jako zdravotnický pracovník si je vědom, že je nutné se v tomto oboru neustále vzdělávat a zvyšovat svoji odbornost. Po ukončení masérských kurzů v osmdesátých letech v Praze a Levoči se zasadil o zřízení těchto kurzů v rekvalifikačním pobytovém středisku v Praze na Dědině, zajistil spoluúčast MUDr. Marka z Monady pro výuku akupresury a doc.MUDr.Bechyně, zabývajícího se výukou lymfodrenáže.
Za zmínku tu stojí i zahraniční pracovní setkání v Německu, Polsku ve Francii.
Jaká je jeho současnost? Jak mu všichni přezdíváme - Rogalo (zčásti se mu tak přezdívá snad díky jeho jménu, avšak z větší části proto, že je neustále v letu, stále něco zařizuje a organizuje) pro svůj rozhled a aktivitu byl v uplynulém funkčním období členem Městského zastupitelstva v Ostrově, kde je jeho trvalé bydliště. Přestože je dnes zvolen jako náhradník v MZ, pracuje v různých komisích, jako např. bytové, sponzorské a další. Jezdí na pravidelná jednání Republikové rady SONS, jímž je také členem. Jednou z jeho nejposlednějších funkcí je předseda Krajské rady zdravotně postižených nově vytvořeného kraje - Karlovy Vary.
Je tu ještě mnoho, o čem by se dalo psát, ale věřím, že i tento výčet aktivit Pavla Rogaczewského vám jistě postačí k tomu, abychom mohli konstatovat, že si cenu Oscara plně zaslouží. Když se jej zeptám, jak to vše stíhá a co jeho volný čas, odpoví mi se smutkem v očích: "Na koníčky mi už času skutečně nezbývá. Co mě jen velice trápí, je to, že díky svému celoživotnímu krédu jsem zanedbával svoji rodinu. Musím však upřímně poděkovat své rodině, hlavně manželce, ale i dětem, že všichni našli pro mne a moji práci opravdové pochopení. Měl jsem také štěstí na báječné lidi kolem sebe."
Do své práce stihl zapojit celou svoji rodinu, dcera Pavlína mu vede administrativní agendu, se svým manželem mimo jiné připravuje i zvukovou verzi "Oblastníku".
Dovolte mi, abych mu za nás všechny zrakově postižené upřímně pogratuloval k získání tohoto ocenění. Je to jen skromný dík za to vše, co pro nás mnohé udělal a stále připravuje. K mnoha oceněním, jako je například i Zlatý odznak Svazu invalidů a další čestná uznání jistě právem přibude i cena Oscara za celoživotní obětavost a práci pro zdravotně postižené. Neodpustím si ještě jednu poznámku - letos v září oslaví Pavel Rogaczewski padesátiny, a tak mu za nás všechny přeji pevné zdraví, hodně síly, elánu a úspěchů jak v osobním životě, tak i v jeho nádherném poslání - pomáhat zdravotně postiženým spoluobčanům.

Emil Miklóš



** Malé měsíční zauvažování - ještě trochu smutná krása dubna **

Dubnový fejeton by měl vyprávět o tom, že je třeba dát vale onomu "ještě tam budem" - myšleno za oněmi teplými kamny, kde v těchto zeměpisných šířkách bývá dobře přibližně osm měsíců v roce.
Kamna. Je máloco tak příjemného. Mám známou, která má možnost nechat si zavést plyn, ale nechce jej. Zažila prý plynové topení po léta v textilním obchodě, a vracela se odtamtud vymrzlá, samozřejmě k těm svým kamnům. A hučívá to v nich pěkně, když po čtyřkilometrové procházce posedíme v její příjemné kuchyni. Ani vánočky či mazance, chlouba této milé paní, by se prý na plynu či elektrice lépe než ve sporákové troubě neupekly.
To vše je sporné z hlediska ekologie, což si uvědomuji. Tu příjemnost hučení v kamnech ale popřít nechci ani nemohu. Tečka.
Duben mi občas připadá ještě trochu smutný, zvlášť když se jaro opozdí. Ale snad je to jen můj dojem?
Velikonoční prázdniny sice potěší učitele i žáky, ale nadělají dle sdělovacích prostředků hodně starostí rodičům. Vše mi připadá přehnané. Pracovním dnem je přece pouze Zelený čtvrtek.
Vůbec jsou dle obecného mínění každé svátky jen pro ty starosti. Na Velikonoce lidé tradičně, možná dodnes těžko shánějí kůzle. Někdo proto dává přednost skopovému. Toto maso, které odjakživa rádi Izraelci, patří údajně k nejzdravějším, nevytvářejícím alergie. Párkrát jsem pěkné mladé jehněčí upekla, opravdu je výborné.
V druhé knize Mojžíšově, kteráž slove "Exodus", se lze dočísti, kterak oni už zmínění dávní Izraelité chystali svůj odchod z Egypta. Jedli beránka a pak odešli z otroctví. Zmiňuji jen krátce a v náznaku, čímž chci říci, že stojí za přečtení.
I ten dubnový čas jako by lákal něco odložit a někam se vydat. Pokud za nějakým dobrým nápadem či nadějným vztahem, zbývá přání šťastné cesty.
Duben snad ještě stále je Měsícem lesů. Vody a stráně sice přišly zkrátka, ale ani těm se jeden či parta turistů určitě nevyhne. K procházkám už to svádí. V jedné rozhlasové anketě jsem zaslechla, že dotazovaní Pražáci, tedy aspoň někteří, nebyli v lese už několik let. To je tedy jistě škoda.
A také - opravte mne, pokud se pletu - patříval duben i bezpečnosti silničního provozu. Vrháme se do něho, mnozí s holemi či s obrýlenou slabozrakou odvahou. Leckdo se psím doprovodem. Mnohý z nás už jistě poznal, že řidiči opravdu někdy na přechodu zastaví. Na mne osobně už i sem tam některý zavolal povzbudivé slůvko. To se to pak přechází! Do jaké míry může pouhý zákon ovlivnit mezilidské vztahy, natož pak anonymní na silnicích, lze těžko říci. Jistě se jím ale řada lidí dokonce i řídí.
Tož ať nám ta zmíněná "smutná krása dubna" s černým humorem aprílových dešťů a někdy i sněhových přeháněk nezkazí náladu.
S přáním opravdu krásných Velikonoc se do května loučí

Eva Budzáková



** Nadace profesora Vejdovského **

V rámci rozdělování výnosů z 1. etapy Nadačního investičního fondu vyhlašuje Nadace prof. Vejdovského výběrové řízení na podporu projektů zaměřených na vzdělávání a péči o zrakově postižené děti a mládež.
Mládeží se rozumí osoby do 26 let soustavně se připravující na budoucí povolání.
Kdo může žádat o finanční příspěvek?
O grant mohou požádat právnické osoby, které jsou řádně zaregistrované v ČR: - občanská sdružení - obecně prospěšné společnosti - nadace a nadační fondy - příspěvkové a rozpočtové organizace (za předpokladu, že samy vloží nejméně 50% finančních prostředků na předmětný projekt)
Příspěvky nemohou obdržet fyzické osoby.
Do konkurzu o granty budou zařazeny všechny projekty došlé v řádném termínu. Žádosti posoudí správní rada nadace.
O výsledku výběrového řízení budou všichni žadatelé vyrozuměni písemně do jednoho měsíce od data uzávěrky. Rozhodnutí správní rady je konečné.
Písemné žádosti v originále a pěti kopiích včetně výpisu z obchodního rejstříku zasílejte poštou.
Formuláře pro podání žádosti si můžete telefonicky nebo písemně vyžádat na adrese sídla nadace.
Datum uzávěrky: 31.května 2001

Adresa:


** Umělé oči a myš pro nevidomé **

Šanci pro zrakově postižené může představovat umělý zrak, jehož klíčovou součástí je digitální signální procesor.
Tento procesor je nyní testován na oddělení neuroinformatiky Univerzity v Bonnu v rámci interdisciplinárního výzkumného projektu EPI-RET. Právě on má v budoucí protéze zpracovávat obrazové signály tak, aby v mozku vyvolaly odpovídající představu. Lidé, kteří oslepli následkem různých onemocnění sítnice, by pak mohli v určitém omezeném rozsahu znovu vidět. Neuroprotézy tohoto typu pracují jinak než brýle a sluchadla založená na principu posílení vzruchu. Nahradí totiž podstatnou část přirozeného zpracování signálu. Existují i projekty, jejichž cílem je přímý kontakt mezi lidským mozkem a počítačem.
U umělé sítnice existují dvě koncepce. Obě počítají s náhradou buněk v sítnici citlivých na světlo, které byly při nemoci postupně zničeny. Projekt EPI-RET profesora Rolfa Eckmillera přemosťuje více skupin nervových buněk, neboť dekodér sítnice zpracovává obrazová data pro mozek. Tato obrazová data pak budou více než dvěma sty paralelních kanálů jedné kontaktní fólie implantované do sítnice převedena přímo do očního nervu.
Při třídění obrazových dat však dochází k určitým problémům. Každý kanál posílá vzruch jedné buňce očního nervu, které byla mozkem přidělena určitá obrazová výseč. Bude-li tato buňka zásobena obrazovými daty jiné obrazové výseče, mozek nebude schopen složit správně dohromady celkový obraz. Proto je nutné zpracovávání signálních dat protézy EPI-RET individuálně přizpůsobit jednotlivým pacientům.
Druhá koncepce se omezuje na náhradu zničených smyslových buněk pod sítnicí speciální fotodiodou. Tato metoda však vyžaduje zdravé sousední nervové buňky v jiné části sítnice, které mohou zpracovávat přicházející signály a posílat je dál do mozku. To však při některých onemocněních, jako je retinitis pigmentosa stačí, neboť se podle očního odborníka prof. Eberharta Zrennera z Tübingenu omezuje pouze na fotoreceptory oka. Pokusy na prasatech již prokázaly, že impulzy z fotodiody jsou posílány dále do mozku a pokusná zvířata nosí fólie implantované v sítnici bez problémů již více než rok.
Dosud se ani jedné z koncepcí sice nepodařilo získat ostrý barevný obraz, ale docílená kvalita by pacientovi stačila pro orientaci v každodenním životě. Umělá sítnice asi nebude dostupná dříve než v roce 2005.
Některé užitečné pomocníky mají ale zrakově postižení díky novým technologiím už dnes. Například počítače, které vyžadovaly speciální vstupní zařízení jako klávesnici s Braillovým písmem, dostaly další unikátní doplněk: myš, která umožňuje orientovat se na obrazovce. Toto zařízení vyvinula izraelská společnost Virtual Touch působící v rámci projektu Jeruzalémského softwarového inkubátoru.
Myš funguje jako skener obrazovky vybavený třemi miniaturními ploškami, osazenými 32 mikrojehličkami. Ty potom poskytují příslušnou odezvu na citlivých bříškách prstů, které zprostředkovávají zrakově postiženým vizuální vjem. Prostřednictvím prstů mohou zrakově postižení vnímat zakřivení a stínování skenovaných sestav pixelů, neboť jsou převáděny do různých výšek a vzorců jehliček. Ty se pohybují v několika rovinách, představujících čtyři úrovně stínu: bílou, světle a tmavě šedou a černou. Šest tlačítek na povrchu a po stranách umožňuje interakci s počítačem, zadávání příkazů a změnu nastavení. Obdobnou funkci plní i speciální dotyková obrazovka stejné firmy.
V jednodušší, nicméně i tak pro nevidomé užitečné podobě je na trhu novinka firmy Logitech - myš s hmatovou odezvou. Toto zařízení neumožňuje sice tak podrobné rozpoznávání děje na obrazovce jako izraelský systém, nicméně oproti klasické myši může pomoci nevidomým v lepší orientaci ve virtuálním světě.

val



** Poslepu (2. část) **

První noc po operaci jsem celkem pohodlně strávila v ušatém křesle, protože jsem nesměla spát jinak než na zádech, abych si něco neprovedla se stehy. Docela jsem se těšila na ráno. Ale kdy je vlastně ráno? Jan Werich pravil, že hned po procitnutí. Asi to nebyla úplně pravda, protože jsem si ještě dlouho pouštěla knihu na kazetě, než se ozval budík, který vyhodil mého manžela z naší poctivé postele. Snídani s mým milovaným filtrovaným kafíčkem i mazané rohlíky obstaral sám. Také po mně zkontroloval - jak ponižující! - použité WC a umyvadlo. Jak to jen ten našinec dělá? Asi hned za sebou preventivně všechno vygruntuje.
Zbýval mi celý den nekoukavého rozvrhu, ale byla jsem dobré mysli. Vždyť jsem přece sedávala v porotě při závěrečných zkouškách instruktorů sebeobsluhy a vyučovala děti a studenty základy prostorové orientace s dlouhou bílou holí. Tak s chutí do toho!
Začneme tak trochu žehlit, čistě rehabilitačně. Manželovu košili, kterou by ve finále na sebe nevzal ani nebožtík, jsem žehlila asi půl hodiny. Stopovala jsem si čas na minutníku, který jsem docela dobře osahávala. Trička šla dobře, pokud se rozhodneme je nosit pod něco a nesvlékat to, co je přikryje. Ubrus přeložený napůl se žehlil ještě lépe, ale pořád jsem nějak zapomínala, kterou stranu jsem již vyžehlila. Byl dokonale vyžehlený, ale bohužel poskládaný naruby, protože neměl pevný kraj.
K obědu opečená klobáska, fazole z konzervy a nakládaná zelenina, smažená cibule navrch. Jíst se to dalo, ale normálně by to bylo za deset minut, takhle za půl hodiny. Jako moučník či přesnídávka jogurt. Opakovala se situace s výběrem polévek. Tři různé jogurty a z nich jen jeden borůvkový, na který jsem měla největší chuť. Samozřejmě jsem otevřela jahodový, který miluje můj manžel. Ze samého rozčarování jsem ho naposezení snědla.
Pak také někdo zvonil a já si nebyla jistá, zda je to opravdu soused Luděk nebo za něj se vydávající zločinec. Otevřela jsem. Skoro upadl, jak se lekl mého sklopeného hledí z fáčů a náplastí, teď již mírně omatlaného od jídla a zubní pasty. Určitě si všiml pokecaného trika, o němž jsem v tu chvíli neměla zdání. My machři totiž už jíme bez látkového bryndáku a příborem.
Tento den jsem načala asi deset balíčků papírových kapesníků, které jsem postupně ztrácela a znovu náhodně objevovala na nemožných místech. Ložnice byla zamořená kazetami bez krabiček a krabičkami bez kazet. Kde to jen šlo, bylo rozsvíceno - normální reflex, když vidíte jen tmu a chcete to nějak vylepšit. Na kuchyňské lince přibylo drobného smetí, ačkoliv jsem na všechno používala tácky, misky a noviny, abych nenadělala. Při utírání linky jsem rozbila zapomenutou sklenici s limonádou, kterých se už tou dobou po bytě povalovalo aspoň šest - také jsem je postupně ztrácela. Léky, které normálně beru, jsem nebrala. Některé jsem po hmatu rozeznala, jiné nikoliv a to mě štvalo. Pak jsem polila Majdu a svou pravou nohu vodou, kterou jsem v misce chtěla odnést na určené místo. Hadr na zem jsem hledala asi pět minut. Byl v kbelíku, mrška. Zavolat nebylo komu, respektive nemohla jsem si najít v notesu žádné číslo a pamatuji si pouze horkou linku do blázince, ale tu jsem zatím chtěla ignorovat. Původně zamýšlený trénink chůze s dlouhou bílou holí jsem vynechala, protože venku napadlo asi dvacet čísel sněhu. A brodit se tím bez vodicích linií jsem si netroufla. Vždyť bych u toho našeho paneláku zabloudila po několika krocích! Zůstala jsem proto doma.
Po zbytek odpoledne jsem přepisovala a dopisovala včera začatou a do útrob počítače omylem zahozenou reportáž o praktické a nepraktické slepotě. Jsem nyní v mnohém poučena a v mnohém pokornější. A tak se milým čtenářům ZORY vyznám ze svých aktuálních pocitů.
Mám dost přátel mezi nevidomými. Někteří jsou neobyčejně šikovní a integrovaní v obtížích normálního života. Většinou jsou nevidomí již velmi dlouho, ale vždycky mi byli velkým povzbuzením, když jsem meditovala nad svou zamlženou budoucností. Ale jsou zde i ti méně šikovní, kteří tak nějak neobratně občas trčí v prostoru, žádají pomoc při nalévání toho či onoho, neumí zalít kytky a mají špatně vyžehlené, nehezky zkombinované nebo nepadnoucí oblečení, a hůl nosí jen proto, aby se lidé včas vyhnuli jim i jejich nepostradatelným průvodcům. Nebo ji nenosí vůbec a sedí doma s bůhvíjakým programem. Ne, že by mi byli nějak podezřelí, ale vždycky jsem si v podvědomí myslela, že to s tou svou nemohoucností trochu přehánějí a snažila jsem se je nějak aktivizovat. Dnes vidím, jak brutální a netaktní tato má snaha přečasto bývá a hodně se za to stydím. Pobryndaná, uprostřed bytu, vypadajícího jak po větrné smršti, přemýšlím o věcech, které by mi dříve připadaly zbytečné a neadekvátní. Ačkoliv pro obvazy nevidím, vidím, že všechno je jinak. Hlavně se mnou je všechno jinak. Už nejsem hvězda rekondičních kurzů, a možná ani ne tak dobrá kamarádka, jak jsem si myslela a chtěla být.
Dosti ale rozlitého mléka - doslovně i obrazně. Zítra mi sundají obvazy a budu alespoň trochu vidět, než splasknou otoky. Pak to bude, jak věřím, lepší. A co dál?
Několik let jsem odebírala moc hezký časopis EMA. Přešla jsem zase na jiné, protože v EMĚ jsem se už hodně naučila, zvláště, jak tloustnout, to mi jde docela dobře. Zamýšlím se nyní nad tím, proč tam čtenářky nepíšou více o svých vlastních fíglech neboli know how, jak se nyní říká. Vždyť jich musí existovat tisíce. Sama jsem si jich pár za krátkou dobu vymyslela, a to nejsem moc praktická - navzdory praktické slepotě výše uvedené. Nešlo by něco takového do EMY pravidelně zařazovat? Četla jsem, jak málo lidí může pro různé nepřízně navštěvovat pobytové kurzy sebeobsluhy a rekondice, na kterých by se dalo vařit, žehlit, a především koumat, jak si ulehčit život v domácnosti nebo v neznámém prostředí. Když se mohou diváci TV učit z obrazovky, jak udělat sýrové špízy, asi bychom se my měli učit z časopisu, jak zametat, abychom na podlaze nic nevynechali. U nás sice fenka Majda měla snahu mi s úklidem podlahy pomoci, ale posbírala jen upadlé kolečko klobásky a kostičku sýra. Ostatní vzorky nechala nepovšimnuty.
Medituji nad možností, jak oškrábat brambory, aby na nich něco zbylo a naopak - aby na nich nezbyly slupky a bubáčky. Jak poznat, zda je jablko v pořádku, je-li maličko scvrklé, ale tedy - snad - přesto vhodné k snědení, k naplnění štrůdlu i k uvaření kompotu?
Vzdávám to. Sama to určitě nevyřeším a dokud potrvá praktická stránka mého zrakového postižení, nevyřeším to nikdy. Vzít si na oči zaslepené brýle není to samé jako nevidět vůbec. To na žádné zvláštní tajnosti nepřijdu, protože to vždycky nějak ošvindluju, to už znám.
Mám ale ode dneška v sobě jednu velkou radost - radost ze všech, jejichž slepota není, podle mínění moudrých praktická, ale úplná. A oni nejen překonávají svou pohodlnost a třeba i nedůslednost a nepořádnost, ale vítězí i nad svou soběstředností. Činí tak proto, aby i jiným pomohli zvítězit nad nerozumností osudu, který ubral na vidění, ale nikoliv na vůli k životu a na humoru, s kterým jde všechno mnohem lépe.
Moc vám všem děkuji. Děkuji těm, kteří mne svou tichostí a pokorou zahanbili i těm, kteří mě povzbuzují, když na vlastním životě bez patosu ukazují, že všechno jde, když našinec chce. A přeji jim i sobě, aby nám to opravdu šlo. A také, abychom měli třeba nějakou knížku, kam sami napíšeme, co doopravdy nejde a co ano, na co už jsme přišli a co nás čeká vymyslet. Takovou knížku bych nejen ráda četla, ale i snad nějak přispěla kolektivu budoucích autorů se svou maličkou troškou do velkého integračně sebeobslužného mlýna.

Jaroslava Novotná



** O pražské tísňové lince **

Systém tísňového volání (STV) v první pražské městské části je určen především starším občanům. "Měl by výrazně přispět k péči o seniory a zajistit jim v případě nutnosti okamžitou pomoc. Měsíční poplatek za napojení na systém tísňového volání byl stanoven na 230 korun," sdělil starosta "jedničky" Jan Bürgermeister.
Samotnou instalaci zařízení do bytu klienta a mzdové náklady, spojené s provozem hradí první městská část Prahy. Podmínkou instalace systému tísňového volání je telefonní linka v bytě žadatele.
"Osamělým seniorům, kteří mají trvalé bydliště na Praze 1, může být poskytnuta sleva na měsíční poplatek až do 100% stanovené částky," doplňuje starosta a dodává, že se rozhoduje podle výše důchodu. Každou žádost o slevu posoudí odbor sociálních věcí a zdravotnictví.
Systém tísňového volání, jehož dispečink je v poliklinice v Palackého ulici, je v provzu od 15.ledna. "V současné době jsme ve fázi připojování prvních zhruba osmdesáti bytů v Praze 1 k Systému tísňového volání," svěřil nám Jiří Švorčík, ředitel Střediska sociálních služeb a ošetřovatelské péče v Praze 1.
"Jakmile získáme zkušenosti s provozem a zaběhneme organizaci při řešení krizových situací, rádi nabídneme tuto službu nejprve okolním městským částem Prahy a později i ostatním."
V bytě klienta je umístěn přístroj v hodnotě zhruba 9 tisíc korun, který je napojen na pevnou telefonní linku a zdroj elektřiny. V dispečinku STV je pult tísňového volání, což je vlastně počítač se speciálním programem. V dispečinku se střídá ve dvanáctihodinových směnách nepřetržitě pět žen.
"Každý klient má k dispozici mobilní pípátko jako přívěsek, to je signál nejvyšší tísně, který se okamžitě objeví na počítači včetně zvukového upozornění," popisuje paní vedoucí.
"V bytě je nainstalován mikrofon s velkým dosahem, takže i v případě, třeba pádu na WC, je možnost s námi mluvit.
Další stupeň ochrany je snímač pohybu člověka. Pokud se člověk 12 hodin neprojde pod snímačem, víme, že se mohlo něco stát.
Třetí stupeň nám signalizuje, když se přeruší spojení, ať už jde o překopnutý kabel nebo špatně zavěšený telefon."
Hned v počátcích této služby se stala kuriózní příhoda: dáma měla pánskou návštěvu. Obávala se případného odposlechu a vyvěsila "pro jistotu" telefon. A hned byl poplach.
"Nejsme tady jen pro krizové situace ohrožení zdraví, případně života; hned vedle nás je lékařská pohotovost. Ale dokážeme například nevidomým zajistit různé služby, třeba spojení s opravářem praček. Někdy si některý z našich klientů ve své osamělosti potřebuje jen trošku popovídat, jindy se poradit. A my své klienty dost známe, víme jaké nemoci mají, jestli je zlobí srdíčko neba mají diabetes. Na mnohé jsme připraveni."
Jedna klientka se upřímně doznala, že si často doma zapomene klíče a pak má problém dostat se do bytu. "Nejen pro takovýto případ si u nás mohou klienti nechat rezervní klíče. Jsou v zapečetěném trezoru pro případ, že bychom do domu museli vstoupit bez pomoci klienta. Ale toto záleží jen na jejich rozhodnutí."
Neobvyklá služba na "jedničce" v Praze získává první vavříny. O její užitečnosti nejsou sebemenší pochybnosti.

Helena Hubalová



** Nemáme šanci? **

Bouře z manifestací slepých a hluchých z počátku roku končícího na tři nuly, které zaplňovaly obrazovky všech televizních zpravodajství stejně jako rozhlasu i tisku, vyšuměly do ztracena. Mnozí z těch, kteří se těšili na přátelská setkání při rekondici se nedočkali, nebo se nepřihlásili proto, že se jim požadovaná částka jevila přemrštěná pro jejich rozpočet.
Koncem června jsme obdrželi od přátel z Teplic nabídku na "ozdravný pobyt". Podařilo se jim jej zorganizovat díky pochopení Okresního úřadu v Teplicích. Konal se - dá se říci už tradičně - v podhůří Krkonoš v Dolním Dvoře.
Už sám název napovídal, že hlavní náplní budou toulky přírodou a začátek září toho podivného roku s těmi třemi nulami na konci k tomu dával opravdu ty nejlepší příležitosti. Sešlo se nás tam přes dvacet a byl s námi i vodicí pes Pepana Loudy, přátelé z Bíliny i Brna, Kladna i Vrchlabí a samozřejmě Tepličtí.
Počasí nám opravdu přálo a tak vycházky po pěšinkách, kde mantinely tvořil mech nebo lesní tráva byly balzámem na duši. Malé pětičlenné skupinky vychutnávaly i zvukovou kulisu zurčících potůčků a potoků, nebo ptačí zpěv tam, kde jsme opustili potok a vydali se po úbočí vzhůru strání. Pokud byla nějaká vycházka obtížnější, mohli starší účastníci a ti, kteří měli obtíže při chůzi, použít mikrobus. Díky spolupráci s pracovníky KRNAP (Krkonošského národního parku) jsme tak měli možnost podívat se i tam, kam se normální turisté nedostanou. Měli jsme možnost ohmatat si řadu letitých stromů, z nichž některé byly v minulosti zasažené bleskem a přece rostly dál. Každý den byl naplněný řadou neopakovatelných zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat.
Chceme se zmínit i o jiném. Každý večer byla beseda s někým zajímavým, anebo o něčem, co nás tlačí. Přišel za námi, jako už každoročně, pracovník Národního parku a vyprávěl nám o své práci, o práci ochránců tohoto našeho přírodního skvostu a o zalesňování holin vzniklých v minulosti. Výsledky jejich práce ocení až budoucí generace. Hovořil rovněž o nekázni turistů, necitlivém přístupu k práci ochranářů i členů Horské služby a přeceňování vlastních schopností, důsledkem čehož jsou pak úrazy a mnohdy i smrt. Z jeho slov byla slyšet láska k práci v horách, k přírodě a všemu živému kolem nás. Přinesl nám na ukázku schematické obrázky několika ptáků a hmyzu, vyfrézované do dřevěných destiček. Pochválili jsme mu jeho snahu a vysvětlili, že hmatnější je, když tvar vystupuje nad povrch. Slíbil, že na příští naše setkání přinese vzorek takto upravený.
Jedno z témat besed znělo: Jak se nám dnes nakupuje? Měli jsme štěstí, protože mezi námi byl i Viktor Sedlář, průkopník řady nezvyklých novot, který zavedl na Kladně v tamější velkoprodejně dobrý zvyk, že mu stačí, aby se přihlásil u informací a některý z pracovníků je mu v krátké době k dispozici. Projde s ním prodejnu a podle seznamu sepsaného doma manželkou, která je málo pohyblivá, pomůže vybrat zboží, poradí a zajde s ním až k pokladně. Rozloučí se s ním pak až u východu z prodejny.
Tenhle příklad z dnes odbarveného, dříve černého Kladna zůstal jediný a podle zkušeností nejen z naší diskuse, ale i z běžného života nejen vedení těchto velkoprodejen, jak se moderně říká supermarketům, ale ani představitelům měst, která jim pozemky prodávají neleží na srdci ani v patě to, že jsou i zdravotně postižení a starší lidé, kteří sice nedělají tržby jednorázově za několik tisíc, ale přesto jsou zákazníky. Nepotřebují prostorná parkoviště a cesta bludištěm od sítě stanice městské hromadné dopravy i uvnitř supermarketu s návratem zpět je pro ně stresující. Na průvodce v těchto prodejnách prý nemají, jak tvrdí jejich ředitelé, plán práce - Červený kříž také ne. Mnohde to řeší sousedskou výpomocí. Lze to ale považovat za společenské řešení? Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých, stejně jako ostatním organizacím Sdružení to na celostátní úrovni jaksi uniklo, přestože je to jedna ze základních služeb, na kterou má mít každý občan právo.
Jistěže se nepodaří všude vyřešit všechno při prvních jednáních s vedoucími těchto velkoprodejen. Ta by měla být spíše informativní. Nebylo by špatné mít při jednání novináře. Je možné dohodnout nákupy v čase menšího počtu kupujících po předběžném seznámení s námi, oboustranném ujasnění představ a možností.
Protože prostředků na pečovatelky se také jaksi nedostává, dohodli jsme se na naší besedě, z níž jsou tyto úvahy, na podobném postupu i na obecních i městských úřadech. Sousedská výpomoc stárne a chřadne a právě na tyto nákupy by nám stačila v určitém, předem dojednaném čase osoba, která by s námi do podobného zařízení zašla a pomohla nám nákup vybrat a zanést domů. Věříme, že při dobré vůli se dají podobné situace vyřešit a budeme schopni klidněji žít ve světě, který se nám občas jeví jako nepřátelský.
Budeme rádi, když nám popíšete vlastní zkušenosti a hlavně - jak se vám podařilo úspěšně situaci vyřešit.

Borek Böhm a Jaromír Kavka



** Novinky v pražské dopravě **

Již od prosince roku 2000 je na peronech stanic metra Můstek A, Muzeum C a Florenc C zkušebně provozován informační sloup dodaný společností Swift holding, a.s. Zařízení je vždy umístěno uprostřed délky peronu a je osazeno dálkově ovládaným orientačním majáčkem. Na povel č.1 slepecké vysílačky majáček sdělí tuto frázi: trylek, "Informační sloup, braillský popis na čele vpravo od tlačítka." Přesto, že na všech stojanech braillský popis původně opravdu byl, dnes bohužel na žádném není. Tyto popisky jsou totiž častým terčem vandalů. Tlačítko pro spojení s operátorem je umístěno vertikálně pod majáčkem ve výši cca 1 m. Mikrofon se nachází opět vertikálně pod majáčkem, ale ve výši cca 1,5 m a reproduktor je bezprostředně nad ním. Při komunikaci s operátorem se nic nemačká ani nedrží.
Operátor může poskytnout jakoukoliv informaci o linkovém vedení, o spojích MHD včetně Pražské integrované dopravy, o tarifech Dopravního podniku hlavního města Prahy, a.s., vyhledat optimální spojení včetně časových poloh spojů Dopravního podniku. V případě, že znáte jen název ulice a popisné číslo, vám operátor vyhledá nejbližší zastávku MHD a sdělí docházkovou vzdálenost s přesností desítek metrů. Jedna z povinností operátora je: Na vaše požádání, v případě nouze, vám musí přivolat první pomoc nebo policii ČR.
Operátor je dostupný denně od 7 do 21 hodin a hovoří česky, anglicky a německy.
Informační systém také promítá na zeď za kolejí různé reklamy a odečítá aktuální čas do příjezdu následujícího spoje.
Na tomto místě dále připomínáme, že do konce března budou všechny dálkově ovládané majáčky sdělující aktuální režim eskalátorů přeladěny na povel 2, čímž se ve stanicích metra zajistí větší vyváženost mezi odezvou na povel 1 a odezvou na povel 2.
Dále upozorňujeme na nově instalované orientační majáčky ve stanicích metra Smíchovské nádraží, Karlovo náměstí (pouze vestibul Palackého náměstí), Pražského Povstání, Národní třída a Palmovka.
Pozor! Ve stanici Palmovka je při výstupu z peronu do vestibulu u tramvají neobvyklý levostranný provoz eskalátorů. Tedy z peronu nahoru jedou levé eskalátory. Na tuto skutečnost upozorňuje při výstupu orientační majáček umístěný nad nástupní hranou eskalátorů, který v pravidelném intervalu třicet sekund vydává akustický trylek (gong). Levostranný provoz eskalátorů naopak zmírňuje vzájemné překřížení jednotlivých frekvencí.
Ve stanici Palmovka jsou u obou peronních hran nově vyfrézované umělé vodicí linie. Na každé linii jsou dvě přerušení. V těchto místech je možné bezpečně peron přejít napříč.
Investorem těchto dodatečných úprav byl Dopravní podnik hlavního města Prahy, akciová společnost. Dodatečné úpravy nejsou ustanoveny žádným předpisem a byly realizovány pouze na základě již tradičně dobré spolupráce mezi SONS a Dopravním podnikem. Patří mu za to náš vřelý dík.

Petr Novák,
centrum pro odstraňování architektonických bariér SONS



** Počítačová rekondice počtvrté v Poděbradech **

Jste uživatelem digitální lupy nebo čtecího zařízení pro nevidomé? Chcete se naučit samostatně ovládat svůj osobní počítač? Máte potřebu se zdokonalit v práci s textovým editorem nebo elektronickou poštou? Máte nainstalovaný nový speciální program pro zrakově postižené? Nemáte možnost během roku pravidelně navštěvovat dlouhodobé docházkové kurzy?
Vám všem z celé republiky je tedy určena nabídka pražského Tyflokabinetu Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Školení instruktoři nejen z Prahy organizují již počtvrté odborné rekondice, které jsou zaměřeny výhradně na výpočetní techniku. Ty se uskuteční opět v areálu Střední zemědělské školy v Poděbradech. Jsou připraveny dva týdenní pobyty v termínech od 13. do 20. července a od 20. do 27. července.
Náplní rekondicí je základní obsluha pomůcek pro nevidomé i slabozraké zejména v grafickém prostředí Windows, výuka práce s hlasovými výstupy, odečítacími i zvětšovacími programy. Bude se pochopitelně vyučovat i práce s Internetem. Výuka bude probíhat v malých a oddělených skupinách.
Ubytování je zajištěno v budově internátu ve třílůžkových pokojích s příslušenstvím. Stravování je celodenní ve školní jídelně.
Předpokládaný účastnický poplatek je stanoven stejně jako vloni ve výši 2 200 Kč za 1 osobu či průvodce.
Předběžné přihlášky směřujte již nyní na pražský telefon: (02) 21 46 22 86, na e-mail: jezek@braillnet.cz nebo na adresu: SONS, Tyflokabinet, Krakovská 21, 110 00 Praha 1.

Jiří Ježek



** Internet pro nevidomé **

Ve zvukové knihovně Jiřího Mahena v Brně bylo pořízeno z grantu Ministerstva kultury speciální vybavení, které pomáhá lidem se zbytky zraku číst a využívat internet. Knihovna zakoupila počítače, televizní lupu a další přístroje v celkové hodnotě 143 000 Kč.
Pomocí televizní lupy si tak lidé se zbytky zraku mohou přečíst různé texty a dokumenty. Zařízení jim vybraný text několikanásobně zvětší a následovně zobrazí na televizní obrazovce. Pomocí počítače s hlasový výstupem pak mohou nevidomí získávat informace z internetu.

(CJJ)



** Výzva **

Pracovnice Tyflopomůcek se touto cestou obracejí na zrakově postiženou veřejnost s prosbou o pomoc. Už delší dobu prodejna nedisponuje slepeckými tabulkami, protože se nenašel výrobce s přiměřenou cenou. Tabulka z dovozu, např. z Německa, je cenově nedostupná - cca 900 Kč. Mezi vámi čtenáři se možná najdou i ti, kteří tabulku vlastní, ale z různých důvodů ji nepoužívají.
Na druhé straně je celá řada zájemců, zejména z řad studujících, kteří tabulku potřebují.
Pokud byste jim chtěli pomoci, kontaktujte, prosím, pracovnice prodejny na uvedenou adresu nebo telefon, ony s vámi dohodnou další postup. Předem děkujeme za nabídnutou pomoc.

J.P.



** Naše oči jsou ruce **

Nejsme všichni stejní. Každý člověk si při svém narození přináší na svět svoji soukromou výbavu. Kromě pohlaví, fyzické zdatnosti a vzhledu patří ke standardnímu vybavení každého člověka též pět smyslů. Smysly umožňují člověku zařazení do společenského života, poznání světa, jeho krás i záludností a to prostřednictvím všech dostupných informací. Takže pro uplatnění ve společnosti nevystačí pouze prosazování svého vzhledu a fyzické zdatnosti, i když je to v extrémně příznivých případech nesporná výhoda, ale pokud člověku nezbývá než živit se poctivou prací, musí shromažďovat co nejvíce informací, zpracovávat a uchovávat je v paměti, aby je pak mohl efektivně využívat ve svém praktickém životě.
Jenže ta výbava nemusí být zcela kompletní a bezvadná již při vstupu do života, nebo v jeho průběhu člověk z toho ledacos prohospodaří. Potom se přistupuje k různým náhradám a improvizacím. Toto široké téma však není předmětem mého zamyšlení, ale pouze jakási rozvinutá definice nadpisu. Jednoduše to znamená, že si nemůžeme sice nic prohlédnout, ale něco můžeme poznávat hmatem. Prakticky nemá smysl chodit do obrazárny, protože na hladkém plátně barvy nahmatat nelze, zato plastické výtvarné dílo mohou citlivé a na dotyk cvičené ruce prozkoumat do všech podrobností. Dá se snad dokonce říci, že jemným hmatem lze poznat i takové detaily, které při zběžném pohledu vidícím lidem snadno uniknou. Dobré vnímání tvarů je při nedostatečnosti zraku nejen významný prostředek poznávání životně důležitých předmětů, ale umožňuje též účast v oblasti výtvarného umění a to nejen pasivním obdivem, ale též aktivním úsilím.
O tom se může každý přesvědčit shlédnutím výstavy, která byla zahájena slavnostní vernisáží dne 22. února 2001 v olomouckém Muzeu umění pod názvem "Dotyk sochy" a "Bible". Jedná se vlastně o dvě výstavy. V jednom sále jsou vystavena výtvarná díla, charakterizující umělecké směry 20. století a ve druhém sále jsou ukázky prací nevidících absolventů ateliéru Štěpána Axmana z hmatového modelování.
Vernisáž byla oficiálně zahájena v přednáškovém sále, doslova "nabitém" účastníky různého věku, ale se zřejmou převahou posluchačů Palackého univerzity. K jednotlivým výstavám byl přednesen úvodní výklad, tak jak bylo oznámeno v pozvánce. Obsah výstav je patrný ze stručného popisu v pozvánce od Mgr. Heleny Rišlinkové. Dlužno jen doplnit závěrečné vystoupení Mgr.Veroniky Haiclové, která poděkovala všem pořadatelům za pochopení a vstřícnost k zrakově postiženým a přitom se zmínila o naplnění významného 10. výročí od založení Tyfloservisu. Potom ještě písní, kterou s doprovodem kytary a s profesionálním výkonem zazpívala Romana Všetičková a s přípitkem vína byla oficiální část vernisáže ukončena.
Snažil jsem se proniknout davem do některého sálu, abych se blíže seznámil s vystavenými exponáty. Moji marnou snahu vyřešila jedna přítomná paní, která se mě ujala a ochotně se mnou prošla obě výstavy. Proto se nyní mohu svěřit se svými dojmy a smíšenými pocity, které ve mně vystavená díla zanechala.
Především smekám klobouk před průkopnickou činností pana Štěpána Axmana při zavádění metody hmatového modelování. Domnívám se totiž, že příkladů, ze kterých by bylo možno čerpat pro tuto činnost je dosud velmi málo a na rychlé zbohatnutí, za kterým se žene současný tržní režim, to také nevypadá. Jedná se však o činnost, která může přispět k vnitřnímu uspokojení mnoha zrakově postižených a v příznivých podmínkách může významně dopomoci k jejich vlastní realizaci. V některých lidech je totiž skryta živelná touha vyjádřit srozumitelným způsobem svoje vnitřní cítění a k tomu účelu využívají nějaký obor umělecké činnosti podle osobních talentových dispozic. Vlastníky takových dispozic bývají nejenom lidé s kompletní tělesnou schránkou a smyslovou výbavou, ale na mnoha příkladech lze dokázat, že při uměleckém vyjadřování nemusí být potřebné tělesné či smyslové orgány nenahraditelné.
Poněkud smíšené pocity ve mně vzbuzuje společná instalace výstav s odlišnou kategorií exponátů. Ukázky hmatového modelování jsou zatím těžko srovnatelné s působivými plastikami, vytvořenými a opracovanými s řemeslnou rutinou v ateliérech uznávaných umělců. Obávám se totiž, že toto srovnávání může vyvolávat nevhodnou kritiku ze strany laické veřejnosti, což by mohlo další vývoj hmatového modelování poškodit. Na druhé straně však mohou realisticky vytvořená umělecká díla posloužit jako vzor a směr dalšího vývoje hmatového modelování. To platí zejména pro lidi, kteří se nenechají ničím odradit, ale jdou houževnatě za svým cílem. Jen takoví pak mohou dosáhnout zasloužený obdiv a uznání.
Musím se však přiznat, že výstava ve mně vzbudila také trochu závisti. Totiž vybudovat ateliér pro hmatové modelování není tak jednoduché a to co se podařilo panu Axmanovi v Brně, o tom se nám může v Olomouci jenom snít. Nejde jenom o tu hlínu, ta se dá sehnat a pokud se nejedná o nějaké monumentální skulptury, dá se s ní pracovat všude, kde drobné odpadávající kousky nezpůsobí hysterický záchvat u osoby, která se v daném prostoru stará o pořádek. Figurální modelování také vyžaduje znát míry a vzájemné poměry částí lidské postavy, tedy obecně platný kánon, což předpokládá určité odborné vedení. Stěžejním problémem je pak vypálení hliněné plastiky, což vyžaduje mít k dispozici speciální pícku na vysoké teploty a zvládnout technologický postup vypalování. Také dokončovací práce, jako například korektury, barvení a glazury nejsou zanedbatelné a vyžadují mnoho odborných znalostí a zkušeností. A vůbec, měl by tu vlastně také někdo o toto zájem?

Na to myslel po shlédnutí výstavy Ladislav Kratochvíla



** Cestička **

Tuhle cestičku, o které píši, má jaksepatří vyšlapanou mnohý z nás. K výchozímu místu, od kterého již kroky každého z nás míří stejným směrem, se dostaneme z různých stran a potom již nastražujeme uši, kdy už uslyšíme známé klepání, abychom si otevřeli domovní dveře, našlápli si dva schody, prošli chodbou, zahnuli doleva a už jsme u cíle. Asi tušíte, kde - ano, v Krakovské ulici číslo 23, v půjčovně zvukových knih Knihovny a tiskárny pro nevidomé K.E.Macana.
Komu by tyhle prostory byly neznámé? Pro mnohé z nás jsou služby této knihovny tak říkajíc k nezaplacení. Knížka i pro nás znamená mnoho a asi ještě nějaký čas znamenat bude, než rozmáhající se informatika zastíní intimní posezení u magnetofonu a zaposlouchávání se do předčítaného textu, ať již jakéhokoliv zaměření.
Sama do knihovny docházím pravidelně víc než deset let, prakticky od doby, kdy jsem musela - a nejen v této činnosti - převrátit ledacos v každodenním životě nějak úplně jinak.
Do knihovny jsem došla opět nedávno - a ejhle, můj navyklý chodící stereotyp v prostoru knihovny je trochu jiný. Pult je v jiné poloze a já si v duchu uvědomuji, jak jsem z toho trochu nesvá, zlobím se na sebe, že jsem nemožná a nepřizpůsobivá, ale obratem se uklidňuji, že to příště bude už jistě zcela přizpůsobené.
A podívejme, další novinka - i tady se konečně ukazuje pokrok doby - začínají tu sloužit počítače, myslím, že k prospěchu všech. A to je dobře.
Jenže když jsem tak stála a čekala na donesení vybraných titulů, promítalo se mi hlavou mnoho z toho, co se všechno v průběhu těch mých návštěv tady měnilo. A najednou jsem si uvědomila, že jedno jediné je stále stejné, že tohle nezmění žádný sebevětší technický pokrok - přívětivost, trpělivost a ochota všech těch, kteří jsou na druhé straně výpůjčního pultu. Nemohu napsat děvčat, protože sem tam zde byl i muž. A ať jsou počítače jakkoliv dobrý pomocník, pro nás jsou tyhle člověčí vlastnosti mnohdy asi nedoceněné. Vždyť nejde jen o číslo titulů, ale jistě mi dáte za pravdu, že dostanete i další fundované informace, které mají právě jen lidé. A tak i díky tomu se při zpáteční cestě z knihovny můžeme těšit na příjemné chvilky při poslechu knížek. Díky vám!

Eva Beránková



** Vážení spolunevidící, **

téměř v každé Zoře se najde uplakaný článek, kde si stěžujeme na bezohlednost, sobeckost a přezíravé chování našich vidících spoluobčanů. Pláčeme sice dobře, ale na špatném hrobě, neboť ti, kdož se tak chovají, naše časopisy nečtou a my to můžeme změnit jen těžko.
Že se někteří naši spoluobčané k nám chovají nadřazeně je skutečnost, na níž naše články nic nezmění, a my sami se musíme svým vystupováním snažit, aby nás naše okolí začalo brát vážně na vědomí. Vulgárním vystupováním dosáhneme pouze toho, že se lidé od nás odtáhnou a pomyslí si své o nás o všech. Na nějakou pomoc v nouzi po takovém vystupování musíme ovšem zapomenout. Jen blbec sáhne dvakrát na rozpálená kamna.
Ponížené vystupování rovněž nic nevyřeší. Nemyslím si ostatně, že my jsme o něco lepší. Někteří z nás jedou na rekondiční pobyt, ať již z jakéhokoli důvodu, sami. Jak často se dočkají naší pomoci, víme všichni moc dobře.
Svoji kritiku ukončím malou příhodou, kdy jsem mohl být uražen, ale raději jsem se zasmál. Posuďte sami: Stalo se, že jsem se jel podívat na matku do vesničky Domoušice, kde máme rovněž chatu. Manželka zůstala doma a já se vypravil na vlakovou zastávku. Tam jsem se sešel s kamarádem Mírou a s jeho ženou Zdenou. Povídali jsme o všem možném a mezitím přijel náš vláček motoráček.
Míra s manželkou seděli proti mně na jedné sedačce a mne usadili vedle nějaké slečny či mladé paní. Debata pokračovala vesele dál, až jsme přijeli do stanice Hřivice, kde manželé vystupovali. Já seděl vedle dveří, kterými mně spolucestující při vystupování neustále otloukali rameno. To mělo za následek, že jakmile se Zdenka zvedla, já si okamžitě přesedl na její místo, na protější sedačku k oknu. Dosedl jsem a ejhle! Moje rameno se dotklo nějaké bundy a já si během vteřiny uvědomil: slepice jedna, kdáká a nechá tady bundu! Okamžitě jsem ji uchopil a hurá z vozu ven, neboť jsem si byl jist, že ji tam samozřejmě nechala Zdena.
Zarazil mne však výkřik: "Chyťte ho, zloděj!" Pádná ruka mne uchopila za rameno, dveře vagonu se zafoukly a motoráček se dal do pohybu. Mužský hlas se mne jízlivě zeptal, ale spíše konstatoval: "Na to, že jsi slepej, umíš hezky rychle zdrhat s ukradenými věcmi!" Cestující ve vagonu ztichli, vždyť mne téměř každý od vidění znal a věděli, že jsem slepý, a nechápali. Pouze ona slečna a ten chasník mne neznali a pokračovali v jízlivostech.
Vysvětlil jsem tedy, co jsem si myslel a proč jsem to udělal. Ona slečna první pochopila a skutečně upřímně se mi omluvila. Potom nic nechápajícím spolucestujícím vysvětlila, co se vlastně stalo. Nastoupila na Hlavním nádraží a protože jí bylo teplo, odložila si svoji bundu či co to bylo na věšák vedle sebe. Pak, jak na ni svítilo sluníčko, si přesedla na protější sedačku a oblečení nechala, kde jej pověsila. Měla jej přece na očích a ani ve snu ji nenapadlo, že nějaký slepec vyvede to, co já. Rozloučili jsme se jako dobří kamarádi: upřímný úsměv, hezké pohlazení, políbení na rozloučenou, a ahoj. Cestou z nádraží jsem si pobrukoval písničku z mládí: "Vesele, jen vesele život musíš brát, když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád? Vesele, jen vesele s životem si hrát, s úsměvem vstát z postele, vesele jít spát. Směj se, neboť štěstí přeje jenom tomu, kdo se směje, ať se děje co se děje, musíš se jen smát! S úsměvem a vesele s životem si hrát, vesele vstát z postele, vesele jít spát!"

Luboš Hocký



** Ze zahraničního tisku **

Třináctiletý Dharmin je od narození nevidomý. To, co ostatní vidí, on cítí. A mnohem intenzívněji. Díky tomu také dříve rozpoznal hrozivé otřesy, předzvěst ničivého zemětřesení, jež postihlo západní Indii. "Pomoc, zemětřesení," křičel jako pominutý. V té době byl s ostatními dětmi na vyučování v internátní škole ve městě Bachhau. "Ihned jsme odvedli naše děti ven na dvůr. Během chvíle budova spadla. Nic jsme neviděli, všude okolo byl samý prach," vypráví řádová sestra, která se tady stará o postižené děti.
Díky Dharminovi se podařilo zachránit 298 děti. V samotném městečku, které má 30 tisíc obyvatel, zemřel každý třetí. Oslavovaný hrdina má momentálně jediné přání: "Už se těším, až zase bude vyučování." Bude si ale muset chvíli počkat, neboť internát je srovnán se zemí.



** Lyžařská sezona Kateřiny Teplé **

"Příprava na letošní sezonu nebyla tak kvalitní jako v předcházejících letech. Katka v tomto období (od září do dubna) prodělává osmiměsíční stáž v Londýně, kam byla vyslána svým zaměstnavatelem - Ministerstvem zahraničních věcí. Z tohoto důvodu se nemohla tak často zúčastňovat přípravných soustředění, ani všech plánovaných závodů," řekla mi hned na úvod ing. Renata Karamanová, která již druhou sezonou doprovází naši nejlepší zrakově postiženou sjezdařku na svazích tuzemských i zahraničních hor. U sjezdového lyžování se tato činnost označuje pojmem vodič, pro funkci ženy tedy vodička a to se mi vůbec nelíbí.
Ale vraťme se opět na sjezdovky. První říjnové soustředění absolvovala Kateřina s tátou Pavlem v roli trenéra i vodiče na rakouském ledovci Hintertux. I druhé soustředění se uskutečnilo v Rakousku, tentokrát v prosinci na Pitztalu i za účasti Renaty.
V lednu naše sjezdařská reprezentace startovala na světovém poháru ve švýcarském Obersaxenu. Jely se dva závody ve sjezdu a dva v super obřím slalomu. Katka s Renatou ve všech čtyřech závodech zvítězila.
Na přelomu února a března si naše reprezentace vyzkoušela tratě příští paralympiády v americkém Salt Lake City, kde se rovněž konaly závody světového poháru. Sjelo se na 150 závodníků, převážně však tělesně postižených, z 21 zemí.
"Sněhu tam bylo až přespříliš. Kvůli jeho množství, které nestihli pořadatelé včas zpracovat, byl první trénink ve sjezdu dokonce zrušen. Trať byla ze začátku strmější, následovala dlouhá rovinka a závěr byl opět padák," přibližuje Renata podmínky, profil a prostředí. "Horský masiv je rozsáhlý a vrcholy dosahují výšky 2 800 metrů. Je to v podstatě náhorní plošina patřící do pohoří Rocky Mountains. Lyžařské středisko se jmenuje Snowbasin a pojedou se zde všechny ženské sjezdařské disciplíny Zimních olympijských her 2002. Start sjezdu byl ve výšce 2 500 metrů. Trať se nám zdála docela krátká. Dá se předpokládat, že na paralympiádu pořadatelé zvýší start."
Účastníci světového poháru byli ubytováni v městečku Ogden, vzdáleného 64 km severně od Salt Lake City, hlavního města státu Utah. Paralympijská vesnice je zatím ještě ve výstavbě. Buduje se v hlavním městě na území zdejší univerzity.
Na programu tohoto světového poháru byly závody ve sjezdu, super obřím slalomu, obřím slalomu a slalomu. I zde ve všech čtyřech sjezdařských disciplínách patřilo prvenství Katce s Renatou.
Mám možnost si prohlédnout pěkně vypracované medaile do tvaru šerifské hvězdy. Význam funkce vodiče je po zásluze ohodnocován stejnou medailí, kterou za výkon získává zrakově postižený závodník.
Inženýrka Renata Karamanová je zkušenou sjezdařkou. Lyžuje od tří let. Studovala na sportovním osmiletém gymnáziu v Banské Bystrici. Závodila od mala. Prošla kategoriemi žákyň, dorostenek a žen. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Banské Bystrici. I když s aktivním lyžováním už skončila, tomuto rychlému sportu se chce i nadále věnovat. Trénovala oddíl malých dětí v Banské Bystrici. Ve Vysokých Tatrách i v Rokytnici nad Jizerou působila jako instruktorka v lyžařské škole. Nyní pracuje v pražské cestovní kanceláři Nemo. Majitel lyžařské školy v hotelu Patria na Štrbském Plese, který je zároveň trenérem nejlepšího slovenského zrakově postiženého sjezdaře ing. Štefana Kopčíka, doporučil Štefanovi Renatu za vodiče. Na sjezdovkách ho doprovázela po čtyři sezony. "Se Štefanem to bylo rozhodně náročnější. Souviselo to především se stupněm zrakového postižení. Štefan je v kategorii B2 - prakticky nevidomých. Při vedení na sjezdovce jsem používala reproduktor, aby přesně věděl, kde se před ním nacházím. S Katkou, která je slabozraká, se nám osvědčily vysílačky duplex systém. Jak já, tak i Katka můžeme spolu během jízdy komunikovat. Vysílačky jsou zabudovány v helmách, takže okolí informace neslyší. Máme svou dohodnutou terminologii pro určité situace na trati. Například, když Katka cítí, že jsem příliš daleko, tak mi dá znamení, abych zpomalila. Nejnáročnější jsou reakce při sjezdu a superobřáku, kde dosahované rychlosti jsou vysoké, hlas zaniká, obtížněji se rozlišují pokyny. Pro plynulost jízdy je nutné, aby se vodič dokázal včas ohlédnout za sebe a zjistit, jaká je aktuální situace a podle ní jednoznačně a operativně reagovat," přibližuje Renata danou problematiku. "S Katkou se mi jezdí dobře. Rozumíme si, máme k sobě blízko. Jsme stejného věku, postavy i váhy. Můžeme si navzájem předávat zkušenosti. Co vyhovuje mně, pomáhá i Katce. Snáze může kopírovat techniku jízdy i optimální dráhu. Určité drobné pokroky jsou patrné," dodává Renata. K dosaženým výsledkům značně přispěla podpora a přízeň sponzorů. Manželé Smržovi z firmy Sport und freizeit z Českých Budějovic, od kterých Katka s Renatou dostávají každoročně lyžařskou výzbroj, finančně pomáhá Transgas. Katku podporuje svými projekty také rokycanský Lionsclub. Úspěšnou paralympijskou sezonu přeje

Jiří Reichel



** Účast lyžařů běžců na světových soutěžích **

Je dvanáctý březen 2001, místo: Atlantický oceán, výška 11 kilometrů nad mořskou hladinou, rychlost 900 km/h. Vychází slunce, mráz je -55 stupňů C. Snad jen poslední údaj může napovědět, že bude řeč o lyžování.
Po dlouhém očekávání a mírné zimě s minimem lyžařských příležitostí odlétá koncem února tohoto roku malá česká výprava zrakově postižených běžců do švédského Solleftca. Cílem je účast na finále Evropského poháru v běžeckém lyžování pro handicapované sportovce. Naše výprava se však soutěže takového významu účastní výjimečně a to především proto, že je současně Mistrovstvím Evropy pro rok 2001. Další akce podobného rozsahu jsou bohužel z finančních důvodů pro naše lyžaře zapovězeny.
Naše výprava odlétá ve složení: zrakově postižení - Mirka Sedláčková, kategorie B2 (zbytky zraku), s trasérem Petrem Jaklem, Marek Šimíček, kategorie B1 (nevidomý), s trasérem Jardou Hornigem; za sportovce s centrální poruchou hybnosti pak jede na zkušenou dosud pouze cyklista Tomáš Ornst se svým asistentem a v neposlední řadě v obtížné funkci vedoucího výpravy mladičká elévka Radka Sadílková. Z úsporných důvodů chybí důležitá osoba v týmu: jako jediná výprava si dovolujeme účast bez servismana. Traséři tak budou muset stihnout vše!
Vraťme se na začátek. 23.února: Plánovaný odlet z Ruzyně se odkládá. Jediný den v roce je letiště pro přívaly sněhu uzavřeno. Kde byl sníh, když jsme jej potřebovali na přípravu? Vedení svazu unáhleně rozhoduje odletět až druhý den. 24.února: Druhý pokus. Odlet v 8,10 hod., v 15,50 hod.přílet s přestupy do švédského Sundsvallu. Pořadateli slibovaná doprava do 120 km vzdáleného Solleftca nečeká. Je již jasné, že nestihneme ani předzávodní poradu vedoucích družstev, tedy nutnost potvrdit start Marka na zítřejším biatlonu, ani přípravu lyží na závod. Mazání se tedy odehrává přímo v letištní hale!
Příjezd do místa soutěží je ve 20 hodin, venku je mínus dvacet. Spřízněná duše českého lyžování, zástupkyně Mezinárodního paralympijského výboru a členka soutěžního výboru Holanďanka Rita van Driel nás pozdě večer ochotně zasvěcuje do problematiky zítřejšího závodu v biatlonu. 25.února: Ráno je stále dvacet pod nulou. Markův start je odložen na 14,40 hodin. 16.místo není příliš dobrým výsledkem. Je jasné, že bez tréninku střelby to lépe nejde. Mirka tento závod tradičně vynechává. Žena a zbraň v jejím případě skutečně nejdou dohromady. 26.února: Dnes závod na 5 km volně. První start Mirky na tomto šampionátu. Většina okolností je proti ní. Silný mráz, příliš lehká a rychlá trať, původně postavená pouze pro "sedící" (vozíčkáři na lyžích). Dále nervozita z letos premiérového startu na takto významném podniku, ale i těžko zvladatelný tlak způsobený nutností za každou cenu potvrdit nominaci na Zimní paralympijské hry 2002 umístěním do 6.místa. Nakonec neúspěch: 10.místo. Mirka je odváděna do hotelu ve stavu naprostého podchlazení a vyčerpání. Marek je tentokrát předposlední - osmnáctý. 28.února: Závod na 15 km klasicky žen a 20 km klasicky mužů. Je krásné slunečné počasí, mínus 14 stupňů C, podařilo se kvalitně připravit lyže. Mirka obsazuje po srdnatém boji, ale opakovaných chybách v odšlapech a sjezdech 5.místo. Nominace na paralympiádu je potvrzena, konečně trochu klidu! Marek obsazuje poslední 17.místo. 3.března: Poslední možnost pro českou výpravu předvést své lyžařské umění. Závod na 10 km volně. Mrazy nepolevují. Ráno nás opět vítá slunce. Co přinese dnešní den? Marek jede svůj nejlepší závod šampionátu, po bojovném výkonu končí na 14.místě. Mirka má opět svůj tragický den tohoto mistrovství. Již ve třetím kilometru závodu při boji se špatnou technikou jízdy padá na rovině. Opakovaně vybočuje ze směru. Následují další pády. Bezmocně přihlížím a přemýšlím o předčasném ukončení závodu. Něco není v pořádku! Po závodě se vše vyjasňuje. Několikaleté Mirkou opomíjené zdravotní potíže spojené s úplnou ztrátou zraku při maximálním fyzickém vypětí se v dnešním extrémně obtížném závodě projevily naplno. Výsledné 9.místo opět neodpovídá Mirčiným schopnostem. 4.března: Loučíme se s krásným prostředím zdejšího lyžařského areálu snů (desítky kilometrů běžeckých stop, osvětlená sjezdovka s technickým sněhem, skokanské můstky). Odjíždíme na letiště, následuje tentokrát bezproblémová cesta domů. Pro část výpravy je to konec této lyžařské sezony. Ne však pro Mirku a pro mě. 6.března: Začíná se plnit celoroční sen. Sisyfovské celoroční obcházení sponzorů přináší své ovoce. Odlétáme na finále světového poháru handicapovaných lyžařů běžců, který má významné místo konání - Salt Lake City, USA, dějiště Zimních olympijských i paralympijských her 2002. Staneme se nejskromnější výpravou v dějišti předolympijských soutěží.
Cesta letadlem přes Düsseldorf, Chicago - zde dvouhodinové zpoždění pro nás již tradičně z důvodů sněhové kalamity, až do Salt Lake City probíhá překvapivě hladce. Dorážejí i naše předůležitá zavazadla. Pořadatelé nás již netrpělivě očekávají a evidentně jsou šťastni, že jsme již na místě. Následuje již jen hodinová cesta do místa pobytu. 7.března: Ubytování v Midway, vesničce, vzdálené patnáct minut od běžeckých tratí je luxusní. Ráno odjíždíme do závodního areálu. Je nově vybudován na úpatí zvedajících se hor s indiánským jménem Wasach Mountains. Zdejší nadmořská výška je pro Středoevropany nezvyklá - od 1600 m do 1800 m nad mořem. Po krátkém rozježdění lapáme po dechu. Zjišťuji, že jsem tentokrát stejně zadýchán jako Mirka, mezi jednotlivými pokyny pro ni sotva popadám dech. Profil tratí je skutečně "olympijský". Začínáme pomalu a ztuha. Počasí je vyloženě letní, na slunci je snad dvacet stupňů. V poledne je již technický sníh (jediný široko daleko) rozbředlý, kolem trati jsou zelené louky. Podstatný rozdíl proti teplotám v minulém týdnu. V dáli se tyčí zasněžené štíty třítisícovek. 9.března: Závod na 5 km volně. Je jasné, že s naší krátkodobou aklimatizací nebude jednoduchý. Nakonec nás nejvíce brzdí ze známých důvodů pramenící Mirčina obava ze sjezdů. Mirka obsazuje 7.místo z deseti startujících. Tentokrát sem opravdu přijeli jenom ti nejlepší. 10.března: Dnes přijde zkouška ohněm: závod na 15 km klasicky. V tomto prostředí bude vražedný. Počasí se změnilo. Po deštivé noci začíná opět pršet i ráno. Čeká mě mazací loterie. S Mirkou vyrážíme od startu podle dohody opatrně. Jako druzí v intervalovém startu se během několika minut dostáváme do čela startovního pole žen. To se nám stává patrně osudné. Na trati probíhá současně závod mužů na 20 km. Jejich trať je částečně odlišná od naší. Dvě různosměrné křižovatky jako vodič přes nejistotu pořadatelů kam nás poslat zvládám, třetí však při neustálém otáčení na Mirku minu a za mlčenlivého přihlížení pořadatele si přidáváme 600 metrů tratě navíc. Tentokrát musíme všechny soupeřky dojíždět my. Daří se to však pouze částečně. Druhý, 7,5 kilometrový okruh je již pro vyčerpanou Mirku nad její síly a s opakovanými pády dojíždíme do cíle. 6.místo. Dvě závodnice vzdaly. Podle odhadu jsme naším blouděním přišli patrně o 4.místo. Nedá se nic dělat. My se z našich chyb poučíme, doufáme, že pořadatelé do příštího roku také.
Večer je slavnostní banket. Loučení je famózní. Folklor. Na pódiu tančí skuteční Indiáni! I dárky pro všechny výpravy jsou od nich. My předáváme náš dárek pro Ritu. Becherovka rozzářila nejen oči její, ale i přihlížejícího amerického páru. Máme další známé, navštívenky, focení, vyklubou se z nich Kohutovi, potomci českých přistěhovalců. 11.března: Pořadatelé pracují od rána opět bez chyb. Odjezd na letiště i následné odbavení je bez problémů. Odlétáme.
Přibalili jsme nejen spoustu zážitků a zkušeností, ale i nabídku od Tateho, amerického Mormona mluvícího česky, přijet příští rok o pár dnů dříve a důkladně se před vlastní paralympiádou na zdejší podmínky adaptovat. Dobří lidé žijí všude.

Petr Jakl




[Domů | Zpět]