Časopis ZORA, číslo 6/2001


Obsah:







** Ze 4. zasedání republikové rady SONS ČR **

Čtvrté zasedání Republikové rady SONS ČR se uskutečnilo dne 3. března 2001 v Praze. Počet účastníků byl poněkud zdecimován předjarními virózami, nicméně průběh jednání byl až neobvykle věcný a konstruktivní. Přispělo k tomu hned úvodní konstatování o dosud bezproblémovém předávání majetku nově zřízeným obecně prospěšným společnostem i zpráva prezidenta o dosavadním průběhu dotačního řízení - všechny projekty SONS i jí zřízených o.p.s. byly zařazeny do rozvojových programů. I když dosud nebyly stanoveny finanční částky, toto zařazení dává naději na přiznání 85 až 130% loňské dotace. Rovněž uvolnění prvních částek dotací je očekáváno podstatně dříve než v minulém roce.
Koncepce rozvoje a zabezpečení zahraničních styků SONS byla prezentována dr. Volejníkem. Republiková rada jednoznačně vyjádřila své přesvědčení o potřebnosti a užitečnosti zahraničních aktivit SONS s tím, že i nadále že bude zajišťovat samostatný útvar o dvou pracovnících. K finančnímu zajištění se Rada vrátí na svém 5.zasedání 26.května t.r., kdy již bude známo, zda byla na tuto činnost přidělena státní dotace. Jednomyslně byla odmítnuta stížnost Tibora Kikty na neochotu šéfredaktora ZORY dr. Reichela přislíbit zveřejňování seriálu o vodicích psech bez předchozí znalosti jeho obsahu. Rada konstatovala, že ZORA je otevřena všem příspěvkům, týkajícím se života zrakově postižených bez ohledu na jejich vztah ke SONS. Nezadatelným právem a současně i povinností šéfredaktora však je posouzení obsahové i informační kvality každého příspěvku a vhodnost jeho zařazení vzhledem k již 85 let vytvářené koncepci a úrovni časopisu a jeho příloh.
V dalším průběhu zasedání vzala Rada na vědomí zprávu o současném stavu konstituování se Národní rady zdravotně postižených, jejích Krajských rad a odborných komisí. Krajské rady i komory byly již ustaveny v plném rozsahu (s výjimkou Brněnské rady, kde zbývá dovolit dva členy), takže Republikový výbor NRZP se již sešel v plném počtu. K předsedovi ing. Duškovi a místopředsedovi doc. dr. Jánu Jesenskému byli dalšími členy předsednictva Republikového výboru zvoleni Václav Krása, Milan Pešák a Jiří Morávek spolu s dr.Hanou Bubeníčkovou. První tři jmenovaní zastávají funkce místopředsedů a budou NRZP zastupovat (spolu s předsedou a I. místopředsedou) ve Vládním výboru pro zdravotně postižené občany.
Odbornou komisi pro sociální postavení zdravotně postižených vede JUDr. Ptáčník. Rada s uznáním kvitovala aktivní účast SONS v této fázi konstituování NRZP s tím, že stejnou aktivitu bude žádoucí vyvíjet v běžné každodenní činnosti všech orgánů NRZP. Ke zvýšení kvality práce SONS navrhl prezident reorganizovat systém zmocněnců Republikové rady tak, že namísto odborných útvarů (v převážné míře transformovaných na o.p.s.) se budou členové Rady specializovat na sledování a hodnocení jednotlivých tematických oblastí od sociální rehabilitace, vzdělávání, rekvalifikace, pracovního uplatnění, kompenzačních pomůcek, informací až po spolkovou, zájmovou a kulturní činnost. Rada navrženou koncepci i personální obsazení jednotlivých oblastí přijala.
V další části předložil Luboš Krapka zprávu o sbírkové činnosti SONS. Pravidla pro sbírku na Středisko pro výcvik vodicích psů, přijatá na 3. zasedání zůstávají v platnosti, akce Bílá pastelka 2001 počítá s větší spoluprací spolkových složek SONS.
Registrace správců osobních údajů se zajišťuje centrálně. Permanentní zasedání Republikového shromáždění zatím nebude ukončeno, protože bude nutno upravit stanovy SONS po dokončení nového územně-správního uspořádání ČR.

- cs -



** Nová telefonní čísla **

Po přestěhování ústředí SONS z Prahy 9, Na Harfě 9 do Prahy 1, Krakovská 21 dochází proto od dubna 2001 ke změně telefonních čísel:

SONS - sekretariát: 21 46 21 46
- tel./fax: 21 46 21 45
Prodejna kompenzačních pomůcek: 21 46 21 26
Redakce časopisu ZORA: 21 46 21 76
Středisko integračních aktivit: 21 46 21 96
Středisko soc.-právního poradenství: 21 46 21 36
Středisko pro odstraňování architektonických bariér: 21 46 21 66
Centrum tyflotechnických pomůcek a služeb: 21 46 22 86
Středisko informatiky: 21 46 21 86
Tyfloservis, o.p.s.: 21 46 23 62
Kočka, ekonom. odd.: 21 46 23 50-5

Pro úplnost uvádíme telefonické kontakty na pracoviště, která nadále sídlí mimo Krakovskou ul. 21:

Středisko výcviku vodicích psů, Klikatá 2a, Praha 5: 51 61 11 54

Dědina, o.p.s., pobytové, rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé a slabozraké, Šmolíkova 866, Praha 6: 35 30 11 94, 30 25 876, 30 25 353

Středisko zahraničních styků a kulturních aktivit, Karlínské nám. 12, Praha 8: 24 81 73 93, 24 81 83 98



** Na Palatě se slavilo **

V Ústavu sociální péče pro zrakově postižené PALATA v Praze 5 Na Hřebenkách se 31.ledna slavilo. Hned dvě zdejší obyvatelky se totiž v těch dnech dožily významného jubilea.
K devadesátinám Marii Vodrákové a k neuvěřitelným stým narozeninám Marii Špirkové gratulovali i primátor Jan Kasl a starosta "pětky" Miroslav Škaloud.
Paní Špirková si na život v Palatě nestěžuje. Bydlí tady už pět let a její dvě děti - dvojčata Oldřich a Božena, vnuk a vnučka, čtyři pravnoučata a dvě prapravnoučata, ji často navštěvují.
Celý svůj život se pilně věnovala pohybu a cvičení, po dvanáct let byla náčelnicí Sokola. Ráda vzpomíná i na svého manžela. V posledních letech jí přestaly sloužit nohy a zhoršil se i sluch. Na kroužek vážné hudby, do kavárny nebo na kulturní vystoupení, které s chutí navštěvuje, se ale s pomocí druhých dostane.

šá



** Záliby Marka Susčíka **

Návštěvníci kavárny v brněnském Domě umění se těší, až usedne ke klavíru nevidomý Marek Susčík. Absolvent pražské konzervatoře Jana Deyla studuje nyní třetím rokem na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně.

Jaký obor jste zvolil na konzervatoři?
"Jako hlavní nástroj akordeon, jako vedlejší nástroj klarinet a samozřejmě obligátní klavír, ten na konzervatoři studují všichni."

Kde sbíráte melodie a písničky, které v kavárně hrajete?
"Odposlouchám je z kazet, CD i z rádia."

Máte absolutní sluch?
"V rozmezí několika oktáv určitě ano."

Jakou hudbu máte rád?
"Melodickou. Mám rád i vážnou hudbu, spíš období romantismu a klasicismu, a samozřejmě baroko. Líbí se mi i hudba současná, ale ne každá, třeba heavy metalu jsem asi neporozuměl."

Koncertujete?
"Jen příležitostně, příprava vyžaduje hodně času."

Skládáte hudbu také sám?
"Na klávesy k amatérským klipům a doprovody k písničkám. Na mé webové stránce lze najít ukázky mé hudební a programátorské činnosti."

Jakou roli hrají ve vašem životě počítače?
"Zásadní. Před dvanácti lety začal jsem s osmibitovým Atari, na něm jsem zkoušel programovat v Basicu a Assembleru, teď programuji nejraději v Pascalu a Delphi. Počítače mi pomáhají získávat informace hlavně přes internet, mohu si také třeba scanovat knížky, které mi pak počítač přečte hlasem. Dvakrát jsem se účastnil mezinárodních počítačových táborů International Computer Camp, určených mládeži do dvaceti let. Počítače mne velice baví, nedávno jsem na konzervatoři v Praze pomáhal uvést do provozu počítačovou učebnu. Rád tam jezdím, jsou tam fajn lidé."

Čím se nyní zabýváte?
"Hlavní je studium. Mimo to spolupracuji s firmou Elvos na vývoji programů pro nevidomé a v rámci Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých vyučuji nevidomé pracovat s počítačem."

Jaké máte koníčky? Sportujete?
"Každý na podobný dotaz odpoví, že rád čte, u mne je to stejné. V brněnské knihovně je spousta knih nahraných na kazetách, onehdy jsem četl Viewegha.
A sport? To jsou zejména běžky, i když je v posledních letech trochu zanedbávám; docela rád plavu a jezdím s kamarády na dvoukole."

A plány do budoucna?
Prioritní je dokončit školu. Rozhodně nechci opustit hudbu, to je velká věc, fantastická relaxace po těch matematických hodinách, možná někdy budu učit hře na hudební nástroj. A zejména bych se chtěl podílet na vývoji prostředků, které zpříjemňují počítače nevidomým."

A co třeba láska?
"Jedním z mých velkých přání je milovat a být milován."

Věra Sečkářová



** Nebezpečí očních úrazů **

O nebezpečích, která našemu zraku může přinést pobyt v přírodě, v dílně nebo na chalupě hovoří primář očního oddělení klatovské Nemocnice s poliklinikou MUDr.Martin Kacerovský.
Úrazy oka lze rozdělit na povrchové, perforující, poleptání chemickými látkami a zhmoždění. Obecně se dá říci, že díky schopnostem dnešního očního lékařství, zejména mikrochirurgie, nemusí mít úrazy očí tak katastrofální důsledky jako dřív. Není tomu tak dávno, kdy většina závažnějších úrazů končívala buď těžkým poškozením zraku nebo jeho úplnou ztrátou. Dnes se i těžší úrazy oka dají mnohdy zcela vyléčit nebo alespoň zachovat užitečné vidění, důležité pro orientaci.
Povrchové úrazy očí jsou poměrně časté. Zpravidla jde o odřeniny spojivky a rohovky, způsobené různými předměty, například větvičkami. Postižení většinou mívají pocit cizího tělíska v oku, pociťují bolestivé řezání, oko jim slzí, zčervená a je citlivé na světlo.
Léčba bývá v těchto případech jednoduchá. Po několikadenní aplikaci antibiotik, ať už ve formě kapek či mastí, se zranění zpravidla bez problémů zahojí. Právě u větviček, převážně jehličnanů, se však stává, že rohovka se nezhojí zcela dokonale a defekt se i několikrát za rok obnovuje.
Při povrchových zraněních může někdy těleso, které ránu způsobilo, v oku zůstat. Buď je uvězněno pod víčkem (patrně každému z nás tam někdy uvízla obyčejná řasa), nebo se může zaseknout do rohovky. V těchto případech by se postižený ani jeho blízcí neměli pokoušet o odstranění cizího tělíska, protože by svým zásahem mohli nadělat víc škody než užitku. Oko je navíc natolik citlivé, že bez znecitlivění nelze předmět z rohovky odstranit. K tomu je povolán oční lékař, který oko lokálně znecitliví kapkami a za pomoci mikroskopu tělísko odstraní.
"V každém případě je důležité, aby pacient s návštěvou očního lékaře neotálel. Zbytečnými odklady jednak trpí, jednak se může stát, že zranění zkomplikuje zánět," varuje lékař.
Mnohem závažnější jsou však poranění perforující, tedy taková, kdy rána proniká celou tloušťkou stěny bulbu, ať už rohovkou nebo bělimou.
Tato poranění si lidé nejčastěji způsobí drátem, ale například i klackem, špejlí nebo nožem. Prognóza závisí na tom, čím bylo poranění způsobeno. O osudu oka je tedy většinou rozhodnuto už v okamžiku, kdy k úrazu dojde. Nejpříznivější je v tomto ohledu sklo a plasty, které nevyvolávají žádné závažnější reakce a nezpůsobují infekce. Následuje kov, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, zda šlo o nový nerezový drát či rezavý háček, a nejhorší jsou organické materiály. Ty zpravidla způsobují infekci a postižené oko končívá špatně.
Důležitý je samozřejmě i rozsah poranění a místo, kde došlo k poškození. Vyhlídky na vyléčení jsou pochopitelně mnohem menší tam, kde těleso proniklo centrem rohovky, než tam, kde byla poškozena periferní část oka.
Rovněž u perforujících poranění se může stát, že předmět, který je způsobil, v oku zůstane. Nejčastěji jde o kousky kovu, kaménky, broky nebo kousky dřeva.
"Cizí tělísko je samozřejmě třeba co nejdříve odstranit, a to zásadně rukou očního lékaře. Kovové předměty se dají někdy vyjmout elektromagnetem, nemagnetická tělíska se odstraňují operativně," vysvětluje primář.
Je-li následkem úrazu poškozena oční čočka, dá se do oka implantovat čočka umělá, stejně jako u onemocnění šedým zákalem. Pokud je výrazně porušena rohovka, i ta se dá vyměnit. Stále bolavým místem očního lékařství je sítnice. Dojde-li k jejímu narušení v místě nejostřejšího vidění, pacientovi se pomoci nedá.
Jak již bylo řečeno, největší riziko s sebou přinášejí tělíska organického původu, která často bývají zdrojem nebezpečných infekcí. Antibiotika podávaná celkově se do oka nedostanou v potřebné koncentraci, proto se aplikují injekčně přímo do bulbu. Vzhledem k blízkosti mozku a vzájemnému propojení těchto orgánů jsou lékaři někdy nuceni oko vyjmout, protože těžká infekce nemusí přivodit jen ztrátu zraku, ale i ohrožení celkového stavu pacienta.
Poměrně často se setkáváme i s poleptáním očí, především vápnem. Může k němu ale dojít i při neopatrné manipulaci s autobaterií a podobně. Obecně platí, že poleptání louhy je daleko horší než kyselinami, protože louh proniká do větší hloubky.
U tohoto typu úrazů je rozhodující první pomoc. Postižené oko je třeba vypláchnout čistou tekoucí vodou nebo borovou vodou. Co nejrychlejší převoz k očnímu lékaři je samozřejmý.
"V posledních letech se poměrně často objevují také pacienti s víčky slepenými vteřinovým lepidlem, které samozřejmě poleptá i rohovku a spojivky," varuje kutily primář.
Při rvačkách, ale také při sportování nebo práci na chalupě může dojít ke zhmoždění oka, ať už pěstí, tenisovým míčkem, fotbalovým míčem či polenem odlétnuvším od cirkulárky. Obal oka není sice porušen, ale i takové zranění může mít velmi těžké následky například v podobě proděravění sítnice či nitroočního krvácení, jež může způsobit další komplikace.
"Jakékoliv poranění oka by člověk neměl podceňovat a měl by vyhledat očního lékaře. Někdy se například stane, že při perforujícím úrazu se rána slepí a pacient je zpočátku bez obtíží - normálně vidí a na oku nic nepozoruje. Stěna oka je však porušená a je třeba ji zašít, jinak hrozí riziko infekce," vysvětluje lékař.
Také dodává, že na klatovském očním oddělení si kromě lehkých poranění dokáží poradit i s těžšími, která zasáhla přední část oka, tedy duhovku nebo čočku. U závažnějších perforujících poranění je nejdůležitější odstranit cizí těleso a ránu zašít. Následné zásahy v zadním segmentu oka se provádějí na vyšším pracovišti.
Ještě lepší než včasná návštěva lékaře s poraněným okem je samozřejmě prevence. "Mohu jen doporučit nošení ochranných brýlí, opatrnost a zodpovědnost vůči sobě samým i svému okolí. Zejména u malých dětí stačí pár vteřin nepozornosti, které v krajním případě mohou dítě stát i ztrátu zraku," uzavírá primář očního oddělení Nemocnice s poliklinikou v Klatovech

Martin Kacerovský



** Umělé oči **

Informační technologie nejsou jen počítače, jak je známe v současnosti. Jsou to i zařízení, která z nich vycházejí a která jsou využívána v nejrůznějších oborech. Díky rychle postupující miniaturizaci již pronikají i do lidských očí. Slepota je po rakovině a AIDS třetí nejobávanější újmou na zdraví. Proto není divu, že je na výzkum v oblasti umělých náhrad poškozeného nebo ztraceného zraku vynakládána značná energie. I když se tato oblast výrazněji rozvíjí teprve v poslední době, již se rýsují možnosti, které budou moci nabídnout výsledky informačních technologií v boji s věčnou tmou.

Dobelleho cesta
Na pacienty, kteří přišli nenávratně jak o oči, tak o oční nervy, je zaměřen přístroj Williama Dobelleho, který stimuluje přímo zraková centra mozku. Sestává z kamery spřažené s infračerveným dálkoměrem, vyhodnocovacího počítače, řídícího mikroprocesoru a elektrod. Kamera s dálkoměrem je umístěna v upravených slunečních brýlích. Počítačem je subnotebook (přenosný počítač velikostí A5) ve standardní sestavě, připevněn spolu se specializovaným řídícím mikroprocesorem k opasku. Elektroda je přitisknuta přímo k mozku a prozatím ji s počítačem spojuje kabel procházející paticí v lebce. Z důvodu velkého rizika infekce však bude ve finální verzi zřejmě použit bezdrátový systém (např. postupně se rozvíjející Bluetooth).

TV frekvence
Černobílý obraz z kamery je vyhodnocován počítačem, který se snaží rozeznat a patřičně zvýraznit všechny důležité obrysy. Ty potom formou negativu předává řídícímu procesu elektrody v mozku, takže výsledný obraz je tvořen jako na světelné tabuli složené z desítek žároviček. Dálkoměr pomáhá určovat vzdálenost jednotlivých objektů, takže je možno více zvýraznit ty nejbližší. Vzhledem ke slabšímu výkonu počítače je obraz obměňován osmkrát za vteřinu (televizní obraz pětadvacetkrát). Vývoj osobních počítačů však od prvního modelu podstatně pokročil, takže lze vlastně již dnes získat frekvenci obrazu srovnatelnou s televizí.

Mozek se učí
Přístroj zatím testuje jeden dobrovolník, který přišel o zrak před více než 25 lety, předtím však normálně viděl. Podle W.Dobelleho je totiž mnohem snazší spolupráce s mozkem, který již má s vyhodnocováním zrakových podnětů zkušenosti z minula. Mozek nevidomého, který se se svým postižením narodil, se musí učit vše zcela od začátku.
Testovaná osoba je již schopna určitého pohybu v omezeném prostoru, do běžného terénu se však ještě vydat nemůže, protože si dosud zcela neosvojila nový způsob pohledu na svět. Postupně se také učí číst, zatím zvládá pouze písmena vysoká zhruba 5 centimetrů. I to je ovšem významný pokrok. Pokud bude možno použitou technologii dále zdokonalit, půjde zvětšit i množství bodů, ze kterých sestává elektroda v mozku, a tím i zjemnit rozlišovací schopnost zařízení. Záleží ovšem také na možnostech mozku.

Posilovač sítnice
Menší zásah do lidského organismu představuje jiná cesta vývoje. Umělá křemíková sítnice je určena těm, kteří trpí degenerativními změnami očního pozadí. Při nich postupně vypovídají službu omezené oblasti sítnice. Ty se zvětšují, takže časem může dojít k úplné ztrátě zraku.
Křemíková náhrada bratrů Chowových by měla nefunkční sítnici opět přivést k životu. Je umístěna v oku postiženého a těsně přiléhá k jeho sítnici. Pracuje na principu přeměny světelné energie v elektrickou, kterého se využívá například při výrobě slunečních baterií. Světlo dopadající na určitý bod protézy o průměru 2,5 cm je převedeno na elektrický impulz, který dráždí odpovídající bod původní sítnice. Takto získaný signál je dále zpracováván klasickým postupem, tedy očním nervem, do příslušného centra v mozku, kde je vyhodnocen, jako kdyby přicházel z normální sítnice.

Jiskřička naděje
Tento systém má tu výhodu, takže nevyžaduje žádné vodiče, jednotku, které by bylo třeba čas destička by mohla mít životnost i pacient nemusel podstupovat příliš že pracuje zcela samostatně, baterie ani vyhodnocovací od času vyměňovat. Křemíková několik desítek let, takže by časté operace. Umělá sítnice je prozatím testována na třech dobrovolnících. Pokud budou výsledky u těchto dobrovolníků dobré. mohla by v průběhu několika let vysvitnout řadě lidí nová jiskřička naděje na vrácení či posílení zraku.

Jiří T. Pelech



** Poslepu **

Je tomu již hezká řada let, dokonce několik desetiletí, kdy označili odborníci na slovo vzatí mou těžkou slabozrakost jako "praktickou slepotu". Marně jsem se ohražovala tvrzením, že na své téměř slepotě neshledávám nic praktického. Dohodli se, ti slavní posudkoví páni, a jak řekli, tak i bylo. V té době jsem pracovala jako sociálněprávní referentka, předpisy jsem znala, jako když bičem mrská, ale ten zatrápený termín mi stejně nešel na rozum. Nezdál se mi ani logický, ani optimistický. Avšak k tomu, jaký přerod časem prodělalo moje myšlení, se dostanu až v pokročilejší části tohoto příspěvku.
Stalo se následující:
Začátek nového milénia jsem zahájila velmi netradičně, na očním oddělení. Lékař mi doporučil, abych si nechala provést plastiku očních víček, která mám tak unavená a pokleslá, že činí zbytek mého zraku ještě zbytečnější. Celkem bezstarostně jsem přitakala - jedna operace navíc mě přece nemůže rozházet, vždyť jsem v tomto oboru již starej mazák.
Cesta na malý operační sál byla normálně zbytkozraková. Přede mnou jasně bílá sestra osvětlovala dráhu k výtahu a do šatny. Pak mě odvedli na sál a tam zase odvedli svou práci na mých unavených víčkách. Po hodině mě vypakovali - s oběma očima bytelně zavázanýma, ne však do postýlky připravené na lůžkovém, ale hezky domů.
Byla jsem na to připravená a tak jsem neprotestovala. U sálu se mne ujal zřízenec, který mne dovedl k šatně a nechal mne, abych si tam vyhledala své věci a převlékla se ze sálového do civilu. Trvalo mi to pár minut, vyšla jsem ze šatny a - nic. Chvilinku jsem postála připadajíc si v nedefinovaném prostoru jako absurdně zavěšené a hodně tvrdé Y. Netušila jsem, kam jít, kam si sednout nebo snad lehnout? Pak jsem požádala jakousi dámu v domnění, že je to sestra, aby mne dopravila do přízemí, kde na mě čeká syn. Ta nebožačka se celá roztřásla a tónem, jakým mluvíme s blázny a dětmi, mi trpělivě vysvětlila, že to ona nesmí a že někoho sežene. Pochopila jsem, že to asi bude také pacientka a že mám za sebou první nedorozumění.
Druhé následovalo ihned. Přispěchavší zřízenec se mě dost nelogicky zeptal: "Jak to, že už jste převlečená?" - "Já jsem totiž děsně šikovná, a proto vám ještě nezištně ukážu, jak vodit nevidící!", asertivně jsem nabídla a zavěsila se do něho jako stará známá na korze. To si moc pochvaloval, protože přede mnou již nemusel kráčet pozadu a držet mne obouruč k následování. Liboval si, že jdeme jako normální dvojka a on má ještě volnou ruku na otvírání dveří a manipulaci s výtahem.
Syn, který mě poté odvezl domů, odešel. Bydlí totiž někde úplně jinde a mimo to se musel vrátit do práce. Manžel byl také v práci, ale naštěstí si s sebou vzal i mého vodicího psa Majdu, který se do mé plánované rekonvalescence moc nehodil. Docela jsem se těšila, že si následující čas užiju odpočívajíc s ledovými obkladky na zavázaných očích. Dlouho mě to ale nebavilo, nerada ležím na zádech, pytlíčky s kostkami ledu jsem si na očích musela přidržovat, takže mě po dvou hodinách tyto úkony zcela přestaly bavit. A také jsem měla hlad, protože jsem vlastně od snídaně nic nejedla. Ale nejdříve si půjdu na toaletu.
"Kterej blbec?" otázala jsem se nahlas a vztekle, když jsem poněkud příliš zvysoka dosedla na holou studenou mísu bez sedátka. No jo, vzpomněla jsem si na ráno, kdy jsem vylévala vodu z kbelíku a nechala sedátko i deklík ve vertikální poloze. Nestává se mi to často, ale pokud ano, ukoukám to a nikdy si na holé WC nesedám. Poslepu ano.
Ze šoku i rozčilení nad vlastní zapomnětlivostí jsem se brzy vzpamatovala. "No tak, Beruško, copak asi budeš jíst?" oslovila jsem se v naději, že vyvolám nějakého Ferdu Mravence nebo alespoň Brouka Pytlíka, který mne přijde obsloužit. Nepřišel nikdo. Naštěstí byly ve spíži čínské instantní nudle, tolik zavrhované a tolik vyhledávané. No, nekupte to... Jak jsem si pochvalovala, že jsem minulý týden ve spíži uklízela a že tedy znám přibližné souřadnice místa výskytu čínských nudlí. Našla jsem tři balíčky. K přečtení názvu by nepomohla ani lupka přiložená na tlustý obvaz. Inu, pomyslela jsem si, našinec si asi nemůže moc vybírat. A vůbec, ty polévky chutnají skoro všechny stejně.
Nasahala jsem plynový hořák, přiložila těsně k němu otvůrek zapalovače, otočila knoflíkem, zapálila, stáhla plamen, postavila konvici s vodou, přidala plyn a už to vařilo. Na hluboký talíř jsem postavila polévkovou misku, do ní nalámala nudle, přidala koření, nasahala okraj misky, přiložila zobáček konvice, nalila vodu a prstíkem zkontrolovala, zda se nudličky namočily. Před stolováním jsem si pod bradu uvázala velký plátěný ubrousek, tak jak jsem to viděla ve filmech pro pamětníky. Ale nebylo to potřeba. Nepobryndala jsem ani sebe, ani linku, ani stůl. Ten den jsem již podruhé o sobě prohlásila - tentokrát směrem ke sporáku, jak velmi jsem šikovná. Tak jsem si ještě, plná sebevědomí, uvařila kávu. Původně jsem chtěla filtrovanou, kterou mám moc ráda, ale zjistila jsem, že nedovedu odhadnout množství vody nalité do konvice na příslušné množství kávy ve filtru odpovídající jednomu slušnému hrnku. Udělala jsem si tedy porcované kafčo, které sice tak ráda nemám, ale lepší vrabec v hrsti. Našinec si asi fakt nemůže vybírat.
Kafe, nekafe, nakonec jsem usnula s pytlíkem ledu svezlým pod hlavou. Přece jen mě přicházející bolest po operaci zmohla. Když jsem se probudila, nevěděla jsem, jestli je ještě světlo nebo už tma. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Slyšela jsem je sice zlomyslně tikat, ale dostat se k jejich ručičkám předpokládá poměrně náročnou manipulaci se šroubovákem a krycím sklem.
Snad abych udělala něco k večeři, pomyslela jsem si, a bez problémů nasypala dvě odměrky granulí do psí misky a zalila teplou vodou z vodovodu. Manželovi a mně jsem chtěla nachystat něco jako obložené chlebíčky, ale více poskrovnu. Nakrájela jsem veku. To šlo. Pak jsem plátky mazala máslem. To bylo horší, jeden chudák byl opatlaný ze všech stran, na druhého sotva zbylo, třetího jsem vynechala, čtvrtý dostal dvojitou dávku, a tak nějak to pokračovalo. Kdybych na to aspoň trochu viděla, tohle by se mi nestalo. Salámová kolečka jsem musela rozpočítat a pak jimi spravedlivě podělit všechny plátky. Kdybych na to aspoň trochu viděla, tak bych to odhadla. Sýr jsem nakrájela tak křivě, že většinou odmítal spočinout ukázněně na chlebíčcích pokrytých salámem. Okurku a vajíčka jsem servírovala zvlášť, protože už jsem nevěděla, jak je umístit, aby vzápětí s chlebíčků nespadly. Asi po hodině šíleného snažení jsem měla něco, o čem jsem předpokládala, že je lépe na to nevidět. Manžel přišel pozdě večer a zeptal se mě, myslím nepříliš účastně, na zdraví a průběh operace. Potom s velkou chutí zbaštil ty překrásné obložené chlebíčky s komentářem - "To je fuk, jak to vypadá, hlavně, že je toho hodně." Potom spokojeně usedl k TV.
Manžel má televizi rád a tak se často díváme spolu. Já se ptám, když mi něco není jasné, obličeje nerozliším, ale hlasy ano a většinou hodně pochopím z kontextu. Najednou, úplně bez vizuální informace, bylo všechno jinak. Nerozuměla jsem zvukům, zvláště šlo-li o efekty či scénickou hudbu. Nepoznala bych zřejmě rozdíl mezi Shakespearem a reklamou na prací prostředky. Asi za půl hodiny jsem toho měla dost, a to jsme se dívali na publicistický pořad, který měl alespoň místy souvislý text bez hudebního či zvukového doprovodu.
Nabídla jsem sama sobě další programovou alternativu načatého večera. Majda byla moc ochotná si se mnou hrát, i když jí můj obvaz zpočátku moc nešel pod fousy. Ale stačila hračka a hned jsme věděly, co se sluší a patří. Za chvíli jsem konstatovala směrem, kde jsem tušila manžela: "No, našinec to nemá snadný, když ani nevidí, jestli ten pes vrtí nebo ne." - "Vrtí," pravil lakonicky můj drahý a zřejmě dál čučel do své kouzelné bedýnky.
Chtěla jsem si pustit rádio, ale nevěděla jsem, jak navolit stanice, které by se mi líbily, kde by se povídalo a nebyly by reklamy a blbé ohrané popěvky, které mne už před třiceti lety nebavily. Nenašla jsem nic pozoruhodného. Jen jsem si pomyslela, že bych ráda věděla, jak "našinec" serfuje po éteru, zraku nemaje a vln nevidě.
Už dost otrávená jsem šla k počítači a že napíšu reportáž o čtyřiceti osmi hodinách naprosto nepraktické slepoty, A tu jsem na to přišla - Heuréka! Praktická slepota je ta, kdy ještě něco praktického vidíte - třeba jen linie nábytku, uspořádání světel, úhel sklonu, vrtění psího ocasu, tmavý předmět na světlé lince, velké a výrazné ručičky na domácích hodinách, tlustým sklem názvy potravin a spotřebního zboží na balíčcích, pod lupou a silným světlem pár písmen na displeji mobilu, které vám pomohou rozluštit, komu vlastně chcete zavolat, světlo za oknem a tmu ve sklepě. A také ještě nějaké barevné fleky a polohu prstů na klávesnici počítače, když už ne písmenka, a to, že máte na monitoru text, aby se vám nestalo, že článek vymažete, jako teď já.

Jaroslava Novotná

(pokračování)



** Invalida dostane odškodné **

Bezprecedentní rozhodnutí vydal v pátek l7.listopadu 2000 francouzský kasační soud: sedmnáctiletý Nicolas Perruche, narozený s těžkým poškozením mozku, hluchý, téměř slepý a mentálně retardovaný, má právo na odškodnění za to, že byl přiveden na svět. Lékaři jeho doživotní těžké vady měli předpokládat, a měli jeho narození zabránit.
Drama začalo v roce 1982. Josette Perruchová zjistila, že je těhotná v době, kdy její čtyřletá dcera stonala na zarděnky. Jí samotné se udělaly na kůži červené skvrny. Protože tato nemoc může v prvních měsících těhotenství ohrozit plod, šla Josette k lékaři s tím, že v případě potřeby souhlasí s interrupcí.
Lékař ale došel k závěru, že potrat není nutný. Podle laboratorních zkoušek byla budoucí matka vůči zarděnkám imunní. Laboratoř se však zmýlila.
Perruchovi dali věc k soudu a vyhráli. Dostali za chybu lékařů finanční odškodnění a v roce 1992 tribunál v Evry u Paříže rozhodl, že půl milionu franků (víc než 2 a půl milionu Kč) dostane i Nicolas. Radost netrvala dlouho. Odvolací soud rozhodl, že musí odškodnění vrátit a zaplatit sto tisíc franků (přes půl milionu Kč) za soudní výlohy.
Nový obrat přinesl až nyní rozsudek Nejvyššího soudu. Vzal v úvahu, že Nicolas bude do svých 20 let ve speciálním ústavu, že pro postižené ve vyšším věku je takových institucí ve Francii velmi málo a že zvláštní pečovatelka doma přijde na 40 tisíc franků (přes 200 tisíc Kč) měsíčně.
Toto rozhodnutí nicméně vyvolalo množství otázek, například obavu, že lékaři budou nyní hledat nejmenší náznak problému a stavět rodiče před "tragické rozhodnutí, zda potratit nebo ne".

(ČTK)



** Nadace podporuje především zrakově postižené děti **

Jindřich Waldes byl výjimečnou podnikatelskou osobností, českým vlastencem, sběratelem a mecenášem českého umění. Podporoval morálně i finančně aktivity národního významu, podporoval kulturu, ale také sport.
Jeho syn Jiří Waldes, který žije od roku 1938 v New Yorku, zavítal koncem roku 2000 do České republiky a v neděli 17.prosince byl v jihlavském hotelu Gustav Mahler osobně přítomen předvánočnímu setkání, které uspořádala nově vznikající Nadace Jindřicha a Ičky Waldesových. Jindřich Waldes odpověděl na několik otázek. Co je smyslem nadace a proč nese jméno vašich rodičů?
"Hlavním posláním Nadace Jindřicha a Ičky Waldesových je především důstojné reprezentování jména Waldesových, zejména v České republice a Spojených státech amerických. Nadace by měla podporovat rozvoj a vzdělávání zrakově postižených dětí a rozvoj sportovních aktivit těchto dětí.
Měla by se také zabývat podporou obnovy a ochrany historických památek, podporovat výchovu a vzdělávání mládeže, sportovní aktivity mladých lidí, uměleckou činnost postižených dětí.
A proč nese nadace jméno mých rodičů? Protože jsem k tomu společně se svými sourozenci dal souhlas, když jsem o to byl výkonnou ředitelkou nadace, paní doktorkou Annou Lunerovou požádán."

Budete se nějakým způsobem podílet na chodu a činnosti nadace a určovat její další směr rozvoje?
"Ne, v žádném případě. Činnost nadace je řízena správní radou a v jejím čele stojí výkonná ředitelka. Nadace má pouze právo používat jména mých rodičů, ale do její činnosti nehodlám nijak zasahovat."

Hovořil jste o tom, že jedním z hlavních cílů této nadace by měla být podpora a rozvoj vzdělávání zrakově postižených dětí. Proč právě tato oblast?
"Ano, je to skutečně jeden z hlavních směrů činnosti nadace, která by se podle mých informací měla orientovat na všestrannou podporu zrakově postižených dětí. Snahou by mělo být zpřístupňovat těmto dětem cesty ke vzdělávání, což ve svém důsledku bude znamenat možnost jejich širšího zapojení do pracovního procesu a přispěje k jejich uplatnění ve společnosti. Tento směr do jisté míry souvisí se skutečností, že speciální škola pro zrakově postižené děti původně sídlila v pražské vile, kterou naší rodině v minulosti znárodnili a po revoluci nám tato vila v rámci restitucí byla navrácena zpět. Škola se z těchto prostor přestěhovala jinam a už tehdy vznikl určitý nápad založit nadaci právě s tímto zaměřením.
Pevně věřím, že se jejím představitelům podaří postupně naplnit a realizovat všchny cíle a předsevzetí, která si stanovili."

Dana Čírtková



** Je to opravdu tady **

Je to docela nedávno, byť to vlastně bylo již v minulém století, kdy jsem se s vámi dělila o příjemné pocity, kterými jsem byla naplněna při sledování, jak se z "plenek" dere do života báječná věc pro nás zrakově postižené. Ve svém článku "Dobrou zprávu přináším vám" jsem informovala o vznikajícím klubu k neformálnímu setkávání čas od času v nové klubovně na obvodě Prahy 4, patřící jen nám, "zrakáčům".
A nebyla bych to já; když řeknu á, musím dodat taky bé. V tomto případě to prostě jinak nejde. A protože když píši - víc srdíčkem než hlavou - dnes už, kdy mám mnohé poznamenané na vlastní prožitky, nedá mi to jinak, než že ráda napíši, že dobrá a asi i užitečná věc se dostává do správného rytmu.
Klub, který opravdu mile a samozřejmě přivítá každého, aniž by byl jen ze "čtyřky", jsem navštívila již několikrát a cítím, jak se to úterek od úterka vylepšuje. Nejen pro prosvětlující se dny letošní málo zimní zimy, ale i pro účast stále většího počtu těch, kterým tyto prostory mají patřit. Z toho počátečního, trochu nesmělého pokukování kolem sebe, k dnešnímu přirozenému zájmu o okolí.
Když jsem při poslední návštěvě seděla nad šálkem kávy, zaposlouchala jsem se do příjemného šumu kolem sebe a vstřebávala útržky hovorů vytvořených skupinek - tam se poslouchalo o likvidaci starého a vytváření nového domova, vedle se zase doporučovalo, kam zajít pro levnější baterie do vysílačky, odjinud byla zase slyšet informace o výsledcích z mistrovství světa v lyžování a další skupinka se domlouvala o tom, kdy se sejdou, aby se klubovna dala zase "do pucu", protože uklízečka není, všechno je v dobrovolné režii, která musí udržovat klubovnu v patřičném lesku.
A přiznám se, že jsem v duchu děkovala paní Mouchové, která je hybnou pákou toho, že je tady nám všem ostatním tak pohodově a ani na mysl nepřijde, co je za tím vším asi starostí... Ale o nich moje řádky nejsou, nehovoří se o nich.
Tady je plánování toho či onoho - výhledově do dalekého podzimu: Plánují se zájezdy, jeden už má konkrétní podobu i termín: 5.května se vyjede autobusem k poznání půvabu kousku jižních Čech - do Sudoměře, k monumentální vzpomínce na jednu z vítězných bitev Jana Žižky, na poutní místo Lomec, do Netolic a na zámek Kratochvíle s expozicí postaviček televizních Večerníčků.
Náměty na další výlety jsou, záleží na štědrosti těch, kteří mají prostředky k tomu, aby se činnost mohla rozvíjet. Myslím, že nikdo nečeká, že klubové aktivity jsou bezplatné, ale každý si uvědomuje, že za všechno se platí mnohem víc, než bychom si sami mohli dovolit.
Reálnou podobu má i rekreační pobyt v Bludově začátkem srpna - o tom jste se mohli v lednovém čísle ZORY také dozvědět.
Další program je sice nastíněn, ale realizace je ještě mlhavá, ale mám za to, že se tady dílo bude dařit.
A na závěr - přijďte se sami přesvědčit, poznáte, že ta klubovna má svou pohodu. A vůbec nikoho nenapadne, že by tam někdo nepatřil. Klub je to pro nás, pro všechny.

Eva Beránková



** Z Tyflopomůcek Olomouc **

Drobná, ale užitečná pomůcka
Tyflopomůcky Olomouc nabízí jako novinku tzv. "zvětšovací čočku". Může nevidomým velmi dobře posloužit jako reliéfní označovač nejrůznějších ovládacích prvků. Zvětšený, dobře hmatný bod je samolepicí a snadno aplikovatelný na různé materiály. Může se jím označit např. funkce "play" u magnetofonů a diktafonů, ovládací prvky automatických praček a dalších elektrospotřebičů. "Čočkou" jsem si na průhlednou část obalu svého mobilu označil ovládací prvky a číselnici, takže obal přístroje nemusím při použití sundávat. "Zvětšovací čočka" opravdu také zvětšuje, takže slabozrakým zvětší čísla nebo písmena pod čočkou.
Cena této drobné, ale užitečné pomůcky je 2,50 Kč. Napište si o ni na adresu: Tyflopomůcky, I.P.Pavlova 69, 779 00 Olomouc, e-mail: tyflopomucky@braillnet.cz nebo volejte na tel.: 068/541 51 30.

JP



** Internet také v Kyjově **

Koncem minulého roku otevřela Městská knihovna v Kyjově v prostorách studovny a čítárny specializovanou internetovou stanici pro nevidomé a slabozraké. K dispozici je kompletní multimediální počítačová sestava s mikrofonem, se sluchátky, s reprobednami, tiskárnou a se scanerem.
"Programy pracující v systému Windows tu máme dva. První je ozvučený a naviguje nevidomého v prostředí počítače. Druhý je pro lidi se zbytky zraku, kteří k němu mají vše na monitoru několikrát zvětšeno," uvedla vedoucí knihovny Jaroslava Klementová.
Internetová stanice byla zřízena na základě projektu "Knihovna 21.století - Podpora všeobecné dostupnosti knihovnických služeb pro handicapované občany" v Městské knihovně v Kyjově. Z grantu ministerstva kultury byla na akci vyčleněno 98 tisíc korun.
Všichni pracovníci knihovny absolvovali školení, aby mohli klienty fundovaně obsloužit. Podnět k vybudování stanice dala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, jež má v kyjovské knihovně již deset let své oddělení.

Petr Žídek



** AUDIOBIBLIOTÉKA **

Uplynulo už čtyřicet let od doby, kdy se začaly načítat první zvukové knihy do fondu Knihovny a tiskárny K.E.Macana v Praze. Za tuto dlouhou dobu se podařilo načíst asi 3 000 titulů zvukových knih. Je to mnoho nebo málo?
Sdružení nevidomých Cesty poznání přichází s projektem založení koutku tak zvaných krácených knih. Jsme v jednání s několika subjekty, které tyto knihy vyrábějí a prodávají. Až tato díla získáme, věnujeme je Knihovně a tiskárně pro nevidomé K.E.Macana. Uvědomujeme si, že nevidomý má dnes možnost číst knihy v Braillově písmu, z disket přes počítač anebo číst stále oblíbené zvukové knihy na kazetách.
Všechny tři možnosti mají své opodstatnění: četba v Braillu je víc než důležitá, protože se tak osvěžuje znalost českého pravopisu; skenování tisku je poměrně rychlé, ale ne každý má počítač; zvuková kniha je pro každého - od 5 až do 90 let. Zvukové knihy jsou načítány nejlepšími herci, proto je jejich četba požitkem.
Protože zvuková kniha je naší knihou, přibývá nevidomých, kteří přispěli na zakoupení literárních děl. Touto cestou bych chtěla poděkovat všem těm dárcům, kteří si nepřejí být jmenováni. Rovněž děkuji za příspěvek na zakoupení knih p.Litochlebovi a p.Novosadovi.
Solidarita se zvukovou knihovnou k navýšení fondu začíná být naším zájmem. Uvědomujeme si, že náš projekt je dlouhodobý, ale reálný. Zvuková kniha je stále nezastupitelným zdrojem informací a poznávání. Projekt 2001 je otevřený a záleží na nás všech, jak jej využijeme.

J.Skalická



** Bocelli měl skromné přání **

Italský nevidomý tenorista začal svoji kariéru "záskokem" za Pavarottiho.

Italský tenorista měl skromné přání. Prostě chtěl nazpívat album árií hudebního skladatele Giuseppe Verdiho, tak si jej nazpíval. Jeho vydání pod názvem "Verdi" pak skvěle načasoval na předvánoční dobu, takže řadu lidí potěšil skvělým dárkem. Posluchači ocení úryvky z jedné z Verdiho největších oper, Aidy, dále z děl Rigoletto, Il Trovatore, La Traviata a dalších. Celkem se tu Bocelli předvedl v patnácti skladbách.
Italský tenorista, který se pohybuje na rozhraní popu a vážné hudby, vstoupil do širšího českého povědomí hitem "Time To Say Goodbye" (Con Te Partiró), duetem se Sarah Brightman z roku 1996. Albem "Romanza", na kterém je i zmíněný hit, způsobil doslova revoluci v prodejnosti desek, protože za ně získal 6 (!) platinových desek.
Andrea Bocelli se narodil 22.září 1958. Jeho kariéra se však datuje až od devadesátých let. V roce 1992 mu totiž jeho italský kolega Zucchero nabídl nazpívat part ve skladbě Miserere, do něhož chtěl původně obsadit Luciana Pavarottiho. Ten si part nakonec nazpíval, ale Bocellim byl unešen natolik, že se mu do toho vůbec nechtělo. Tenorista došel ale tak daleko, že už ve Třech tenorech "zaskakoval" za José Carrerase. S Pavarottim, svým velkým přítelem, si zazpíval na koncertech, které Luciano pořádá se svými "přáteli" v rámci projektu "Pavarotti And Friends".
Debutové album "Il Mare Calmo Della Sera" mu vyšlo v roce 1994 a umělec se s ním hned dočkal platiny. Další počiny jeho úspěchy jen prohlubovaly a nejinak tomu bude i v případě desky "Verdi".
"Jeho árie přesahují národní hranice. Mají sílu a vnější komunikativní myšlenky. Věřím, že ve zmateném světě mohou být čistým a zdravým lékem, který nám umožňuje věřit v lepší budoucnost nás i našich dětí," vyjádřil se ke své novince nevidomý Bocelli.

Eva Pagová



** Humanitární ples **

Každoročně se u nás v Hodoníně koná v únoru ples zdravotně postižených. Přijíždějí sem tělesně i zrakově postižení se svými přáteli z celé České republiky, nechybí ani zdravá veřejnost. Hlavním pořadatelem je prakticky nevidomý Mgr.Jožka Černý z Hodonína, vedoucí humanitárního sdružení Oáza.
V sobotu 10.února ve 14 hodin se konal hudební festival zdravotně postižených písničkářů. Tentokrát to už bylo podruhé v Dolních Bojanovicích u Hodonína. Hráli hlavní vítězové festivalu Vivat vita - Martin Klouda a Pavel Kusý, dále Jožka Černý s dcerou, autorka článku a další. Nechyběl ani ředitel festivalu Vivat vita Rosťa Kuchař.
Po hudebním vystoupení následovala módní přehlídka vozíčkářů.
Během celého odpoledne si mohli přítomní prohlédnout výstavu, která se konala v kulturním domě v Dolních Bojanovicích, kde probíhal odpolední i večerní program. Výstava měla velký úspěch. Mohli jsme si prohlédnout práce mentálně postižených dětí, výrobky drogově závislých z Hodonína, košíčky Mirky Kozumplíkové z Veselí, Ríša Bureš ukazoval práci s počítačovou grafikou a nevidomý Franta Koplík se pochlubil svými plastikami a předváděl počítač s hlasovým výstupem. Nechyběla ani poezie hluchoslepých.
Výstava byla i pro nevidomé, a tak jsme si hmatem mohli prohlédnout vystavené exponáty, např.vyšívané i lepené obrázky, keramiku, hračky a mnoho dalších výrobků. Také malérečka ve slováckém kroji tu malovala a polepovala kraslice a každému ochotně vysvětlila, co kdo chtěl o její práci vědět.
Večer v 19 hodin začal druhý Slovácký humanitární ples, který zahájil Jožka Černý s Hanou Holečkovou z Diakonie v Dolních Bojanovicích. Ples navštívili také přednostka Okresního úřadu v Hodoníně Mgr.Dana Křiváková a starosta Bojanovic.
Kromě moderny hrála dechová muzika Liduška z Bojanovic, cimbálová muzika Záduha a každou hodinu doplnily taneční zábavu mažoretky ze Šardic. Nechyběla polonéza, kterou tančili žáci Základní školy umění, ani půlnoční tombola.
Děkujeme Jožkovi Černému a jeho pomocníkům, kteří pro nás připravili pěkný hudební a zábavný víkend.

Irena Kratochvílová



** Loutky rozvíjejí dětskou fantazii **

Děti z mateřské školky s třídami pro zrakově postižené v Praze 4 si vyzkoušely novou hračku, která podporuje motoriku a psychiku. Školka pomáhá postiženým i zdravým dětem.
Mateřská škola s třídami pro zrakově postižené děti v Horáčkově ulici v Praze 4 uspořádala počátkem ledna spolu s Mezinárodním institutem loutkářských umění zajímavé dopoledne.
V době, kdy jsou děti přesyceny elektronikou a jejich fantazie se tolik nerozvíjí, přišlo několik nadšenců s nápadem vytvořit hračku, která by tento stav pomohla zlepšit. Loutku si děti mohou samy sestavit podle své fantazie a poté zhlédnout loutkové představení, které institut připravuje.
"Zlobí mě, že malý kluk si již dnes nevezme kladivo, hřebíky a něco si nesestavuje. Nechci vést válku proti počítačům, ale děti k rozvíjení fantazie potřebují jiné hračky. Navíc děti, které sedí jen u televize či počítače, mají špatnou motoriku. Loutka je určená pro postižené i zdravé děti," řekl manažer institutu Ljubiša Rustič, který má také zrakově postiženého syna.
Mateřská škola má jednu třídu, v níž jsou zrakově postižené děti. Ty mají pro své neurologické problémy speciální program, se zdravými dětmi si však hrají a zúčastňují se společně mnoha akcí.
"Jsme jediná školka svého druhu v Praze. Zakládáme si na integraci dětí s postižením v předškolním věku. Děti zdravé, které jsou ve styku se zrakově postiženými vrstevníky, se stávají mnohem sociálně citlivější. Navíc i rodiče si uvědomují, že dnes mají zdravé dítě, ale může se něco stát a ono zdravé nebude. Integrace prospívá oběma stranám," řekla ředitelka školy Miroslava Měchurová.
Zrakově postižené děti potřebují individuální péči a také se učí jiné věci. Školka provozuje i Speciálně pedagogické centrum, jež funguje jako poradna pro rodiče postižených dětí.
"Školka má netradiční statut. Jako běžná školka bychom totiž nesměli provozovat poradnu, jako speciální školka bychom nemohli děti integrovat. Potřebovali bychom však pro třídu zrakově postižených asistentku. Je to ale problém, protože asistentská místa nejsou ještě legislativně vyřízená a není jasné, jak bychom je měli odměňovat," uvedla M.Měchurová.

Martina Jelínková



** Fandím integraci **

Také vám leze na nervy ten věčný přívlastek "nevidomý"? Mně tedy ano.
Jako každý čtu noviny, poslouchám rádio a koukám na televizi. A co slyším? Nevidomá učitelka hudby. Nevidomý dispečer. Nevidomá běžkyně, tlumočnice a terapeutka. Nevidomá operní pěvkyně. Co je to vlstně ta nevidomost? Titul? Zásluha? Vlastnost? Nic takového. Už jste někdy slyšeli, že by ten či onen politik soustavně připomínal, že má třeba vysoký krevní tlak? Nebo by známý umělec neustále zdůrazňoval, že ho trápí žaludeční vředy? Já tedy ne.
Já definitivně fandím integraci. Na konci tohoto tisíciletí - snad už na konci tohoto století - bude možná všechno jinak. Za posledních třicet let se toho však moc nezměnilo. Máme k dispozici moderní techniku, jsme vzdělaní, civilizovaní atd. Přes to všechno ale stále zůstáváme hlavně a v první řadě "nevidomí". Bohužel.

Ing. Veronika Hončová



** Akce pro nevidomé se zdařila **

Jak jsou čtenáři informováni, DUHOVKA Račice - humanitární sdružení nevidomých, vydala v loňském roce zajímavý kapesní kalendář s čínskou léčivou AKU kuličkou. Čistý zisk byl předán školám pro nevidomé a slabozraké. Zatím jim byly předány pomůcky pro alternativní medicínu, zejména soupravy pro dětské zdravotní hry za 11 tisíc korun, a bude toho ještě mnohem více, co jim DUHOVKA připravuje. Jsou ta např.pobyty a školy v přírodě, práce s počítačem pro nevidomé a jiné.
Mrzí nás však, že se do této akce zapojilo málo organizací SONS. Z 88 organizací se jich zapojilo jen 15 a zakoupilo si alespoň dva zlevněné kalendáře. Ostatních 72 organizací dosud ani nezaplatilo 50 korun za kalendáře a léčivé kuličky. Je to ostuda, že se ti nejpovolanější od této akce distancovali.
Zato se dobře zapojili nevidomí členové z České Třebové - Jaroslava Hurtová, v Praze konkrétně rodina Komzákových, z Karlových Varů Pavel Rogaczewski, z Horšovského Týna František Polák, z Kostelce nad Orlicí Marta Pražáková a další.
Kdyby se do této humanitární akce nezapojili studenti ze středních škol a hlavní sestry některých nemocnic, byla by tato akce skončila fiaskem. Je to pro nás velké poučení do budoucna.

Naše krédo:
Ať máš bolest sebevětší,
ztráta zraku - ta je těžší.

Zdeněk Kulhavý, DUHOVKA



** Třetí ročník turnaje "O pohár TJ Zora Praha" **

se uskutečnil v sobotu 17.února v klubovně oddílu showdownu TJ Zora Praha.
O co nejlepší umístění bojovali showdownisté nejdřív ve třech základních skupinách, z nichž postoupili vždy dva nejlepší do následně sestavených dvou skupin po třech hráčích, poté vždy dva nejúspěšnější z obou skupin se křížem utkali v bojích o konečné umístění na stupních vítězů.
Nedlouho po Přeboru Prahy byly i přes neúčast některých hráčů (především Luboše Zajíce) ze strany přítomných sportovců předváděny velice kvalitní výkony a někteří svými sobotními výkony velice mile překvapili. Nejvíce ing.Pavel Pudil, jehož třísetový - téměř vítězný - souboj s Jaroslavem Jelínkem v semifinále lze bez nadsázky označit za nejkvalitnější zápas dne a předčasné finále.
Dalším příjemným překvapením byl nečekaný postup Petra Macha až do finále, a konečně i Miroslav Matiscák se po delší době prosadil a po vítězství nad ing. Pudilem ve třech setech v "malém finále" obsadil celkově třetí místo.
Nesmíme ovšem zapomenout ani na nového člena našeho oddílu, Jakuba Vernera, který se k této hře vrátil po několikaleté přestávce a ihned se prezentoval velmi dobrou úrovní hry a konečným pátým místem.
Díky vyrovnaným výkonům se celkovým vítězem stal po zásluze Jaroslav Jelínek, když ve finálovém duelu porazil Petra Macha dvakrát 11:9, ale jak jsem již uvedl, tak na cestě ke konečnému prvenství na tomto turnaji to v sobotu neměl vůbec snadné.

Milan Kipeť



** POZVÁNKA NA PLES - POZOR! ZMĚNA! **

Z technických důvodů se datum plesu SONS posouvá na 28.března 2001. Vše ostatní zůstává v platnosti.
Pořadatelé se vám omlouvají.



** Pozvánka na školení učitelů hudby **

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
jménem rady Klubu ZP učitelů hudby vás srdečně zvu na školení zaměřené na interpretaci renesanční a barokní hudby. Jak jsem již před časem na stránkách Zory informovala, školení proběhne 1.- 2.července v rekvalifikačním středisku Dědina. Ubytování (100 Kč/osoba/den) a stravu si účastníci hradí sami. Kurzovné ve výši 100 Kč platí pouze nečlenové klubu, vybírat se bude před začátkem školení. Program: - 30.6.v odpoledních hodinách příjezd - 1.7. v 9 hod.: nové pohledy na interpretaci renesanční a barokní hudby - strunné nástroje, lektor p. Alois Menšík - 1.7. ve 14 hod.: beseda s ředitelem KTN, schůze klubu - 2.7. v 9 hod.: interpretace barokní hudby se zaměřením na zobcové flétny, lektorka sl. Jana Semerádová - 2.7. po 14.hodině rozjezd frekventantů
Uzávěrka závazných přihlášek je k 15.4.2001. Nečlenové klubu obdrží přihlášky na adrese: Zdeňka Horká, Hlavní 2534 141 00 Praha 4 Bližší informace získáte na tel. 02/72 77 16 77 a 0603/23 04 42 nebo na e-mailové adrese: horka@braillnet.cz



** Inzerce **

Jsem silně slabozraký 43/178, pracující, bez závazků. Bydlím sám v Brně a hledám touto cestou seznámení s ženou, která má ráda turistiku a cestování. Zn.: "Jaro už ve dvou?"




[Domů | Zpět]