V tomto pojednání jsou stručně shrnuty současné poznatky o vytváření prostředí bez architektonických, komunikačních, informačních a jiných bariér pro nevidomé a slabozraké. Pro přehlednost grafických předloh nejsou v publikaci (mimo snížených obrubníků přechodů) zachyceny úpravy pro pohybově postižené, ty jsou ale také nedílnou součástí celkového bezbariérového prostředí. Bariéry často vznikají při realizací staveb nebo jejich částí dle architektonického návrhu a projektu, kde nebylo uvažováno s tím, že stavbu budou samostatně užívat i lidé se zrakovým postižením, tedy nevidomí a slabozrací. Chyby mohou nastat i při nepřesné realizaci návrhů a řešení daných projekty. Jsou zde proto zkušenosti získané při prosazování a realizaci konkrétních úprav, které vedou k odstraňování těchto překážek. Na tuto publikaci proto navazuje další, 2. díl Metodických poznámek, ve kterém jsou realizované stavby a úpravy dokumentovány fotografiemi s popisem. Obě publikace budou od 30.6.2000 přístupné v elektronické podobě na internetové adrese: www.braillnet.cz/sons/bariery/ Výsledná podoba prezentace úprav prostředí staveb pro nevidomé by měla zahrnovat 5. dílů Metodických poznámek a její dokončení v elektronické podobě na zmíněných internetových stránkách se předpokládá na konci letošního roku.
Publikace je především určena:
projektantům, stavebním úřadům, stavebníkům, investorům, osobám oprávněným k provádění a dozorování staveb, slepeckým občanským sdružením a ostatním občanským sdružením spolupracujícím v uvedené oblasti.
Na začátku je nutné zdůraznit, že samostatný pohyb a cesty uskutečňují jen ti nevidomí a slabozrací, kteří se vyrovnali se svojí vadou a mají dostatek vůle k samostatnosti. Tito lidé musejí zvládat zásady samostatného pohybu a orientace, mít dostatečné návyky a zkušenosti potřebné k bezpečnému pohybu s dlouhou bílou holí. Znalosti, ale hlavně dovednosti, návyky a techniku získají nevidomí a slabozrací různými formami v procesu sociální rehabilitace, při kterém se připravují na samostatný život. Tuto součást sociální rehabilitace provádějí instruktoři samostatného pohybu a prostorové orientace například na odborných pracovištích Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České Republiky, na základních,středních i vysokých speciálních školách i jinde. Nevidomý využívá k získání potřebných informací pro pohyb a orientaci hmat, sluch a někdy i čich. Slabozraký mimo to může využít i zbytky zraku. Poznatky získané hmatem (hapticky) při samostatném pohybu prostřednictvím bílé slepecké hole a nášlapu jsou základní. Touto technikou se pohybuje v exteriéru i část slabozrakých. V interiéru bývá mimo to ještě využívána kluzná prstová technika (trailling). Odlišnost tohoto lokálního a omezeného příjmu informací od celkového a distančního vnímání zrakem je zřejmá. Poněkud odlišné je i zpracování těchto informací a to je velice důležité např. při celkovém řešení prostoru.
Vjemy potřebné k orientaci přijímané sluchem jsou pro nevidomého také velmi důležité. Obvykle méně přesná lokalizace orientačního bodu je však při vlastním pohybu klade na druhé místo. Při získávání informací a komunikování jsou ale prvotními: popis uspořádání prostoru, zvukové vyjádření grafické obrazovky informačních systémů, akustická informace s popisem cesty. Zejména při akustickém přepisu informací z obrazovky je třeba dbát na vhodný sled a způsob jejich předávání.
Užití čichu může být dobrou doplňkovou orientační pomůckou. Jako záměrné opatření se však užívá zcela výjimečně.
Prostor pro nevidomého či slabozrakého představují:
- orientační body
- soubory orientačních bodů (linie a plochy)
- orientační znaky
Orientační body jsou základními prvky trasy nevidomého. Jsou to trvalá místa při pohybu na trase snadno rychle a zaručeně postižitelná hmatem (zprostředkovaným slepeckou holí, nášlapem a pod.), ale i sluchem a čichem. Odlišují se jednoznačně od okolního prostředí.
Orientační znaky jsou jevy, které určují jednoznačně situaci vnímatelnou smysly nevidomého či slabozrakého (především hmatem a sluchem), např. roh domu, začátek schodiště, zábradlí, šum stromořadí, hluk v blízkosti vstupu do školy, provoz na vozovce, zurčení vody ve fontáně, kuchyňské vůně v blízkosti restaurace apod.
Návrh a realizace prostoru, ve kterém se může nevidomý či slabozraký samostatně pohybovat musí nutně vycházet ze znalosti způsobu příjmu a zpracování potřebných informací nevidomou či slabozrakou osobou. Proto by měl být prováděn ve spolupráci s odborníkem na prostorovou orientaci a samostatný pohyb nevidomých a slabozrakých. Ten často část práce provádí i s nevidomými a slabozrakými uživateli. Jen v nejjednodušších a jednoznačných případech lze od tohoto postupu upustit. Je vhodné si připomenout, že slepota nebo jiné zrakové omezení není ještě kvalifikací pro posuzování úprav a opatření pro tyto osoby. Jen spolupráce zrakově postiženého uživatele s odborníkem na prostorovou orientaci a samostatný pohyb může přinést optimální výsledek.
Dostatek a vhodnost orientačních bodů, linií a znaků je velice odvislý od konkrétní situace. Jejich přemíra je též nevhodná; může dokonce nastat případ, kdy přemíra informací o prostoru by vedla k orientačně zcela nečitelné situaci pro nevidomého či slabozrakého. Proto nelze detailní řešení úprav včleňovat do předpisů, které proto obsahují jen základní zásady a principy. Zde je také hlavní důvod pro postup popsaný v předchozím odstavci.
V předpisech také nelze stanovit pravidla pro kombinaci hmatových a akustických prvků, jejich optimalizace je výsledkem posouzení konkrétní situace odborníkem na prostorovou orientaci nevidomých a slabozrakých.