Časopis ZORA, číslo 6/1999


OBSAH:




** Dát šanci **

V úterý 23.února byla v Karlových Varech slavnostně znovuotevřena dvě odborná pracoviště Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých pro severozápadní region - okresy Karlovy Vary, Sokolov, Cheb a Chomutov. Jedním je oblastní ambulantní středisko Tyfloservisu a druhým oblastní středisko centra Tyflotechnických pomůcek a služeb. Obě našla vyhovující zázemí v rekonstruovaném objektu v Mozartově ulici č. 444/6. Věřme, že je už nepotká osud střediska Tyfloservisu, které po krátké době svého působení bylo z prostor karlovarské polikliniky vystěhováno a jeho činnost tím byla prakticky zcela utlumena.
Středisko centra tyflotechnických pomůcek a služeb začalo v regionu rovněž působit již před šesti lety, avšak ve velmi nevyhovujících podmínkách.
Když se prezident SONS Milan Pešák ve svém vystoupení zamýšlel nad významem a posláním rehabilitace z hlediska zrakově postižených, mimo jiné uvedl: "Věděli jsme, co chceme. Pro to, co chceme, dokázali jsme získat lidi, kteří to byli schopni realizovat a hlavně (a za to musím poděkovat nejvíce, protože ti už nejsou z nás) získali jsme lidi, kteří nás byli ochotni podpořit finančně, materiálně, dobrým slovem či zárukou svého jména. Díky tomu všemu si troufám říct, že na rozdíl od jiných skupin občanů se zdravotním postižením pro zrakově postižené existuje v České republice systém ucelené rehabilitace."
Jeho páteří je právě Tyfloservis, který se svými dvanácti oblastními ambulantními středisky pokrývá celou republiku.
Na rehabilitační proces u nás navazuje rekvalifikace, kterou klientům poskytujeme v našem Rehabilitačním a rekvalifikačním pobytovém středisku s celostátní působností a také síť jedenácti středisek Centra Tyflotechnických pomůcek a služeb.
Základní filozofií SONS je poskytovat služby všem zrakově postiženým, ne několika vyvoleným. Proto jsou připravovány tak, aby byly dostupné komukoliv, kdo je potřebuje a aby pokrývaly celé území našeho státu.
Stále naléhavěji bude v praxi platit princip, že ten, kdo zvládne a osvojí si víc dovedností, které vedou k jeho samostatnosti, na tom bude občansky lépe. Tudy vede cesta k integraci! Tyfloservis poskytuje služby dospělým, kteří ztratili nebo ztrácejí zrak.
Člověk, který náhle oslepne, dostává se do obrovských potíží. Ztrácí kontakt se svým světem, je pro něj nový. Po návratu z nemocnice domů se například i velmi obtížně orientuje ve vlastním bytě. Musí se naučit dělat spoustu činností novým způsobem, než tomu byl dosud zvyklý. Ztrácí zaměstnání, ztrácí přátele, kontakty s lidmi. Jsou docela drasticky a tvrdě prověřovány jeho partnerské vztahy, je to zkouška jeho samého i jeho blízkých a je na něm, aby se snažil celou náročnou situaci zvládnout. Pochopitelně, že záleží na věku, schopnostech, na dosavadních zkušenostech, povaze, ale i jaké měl možnosti tuto krizovou situaci řešit. Zdali měl dostatečný přísun konkrétních informací, zdali měl možnost se něco naučit pod dohledem zkušenějšího člověka, nebo zda se musel se vším potýkat sám.
K cílům Tyfloservisu jeho ředitel PhDr. Josef Cerha uvedl: "My chceme dát lidem šanci něco se naučit pod dohledem instruktorů, kteří jsou vzděláváni v tom, jak obtížné situace zvládat. Naučit se chodit s bílou holí, číst a psát, naučit se starat o domácnost, o své děti - všechno lze, ale musí se vědět jak. Je to šance, jak zvládnout svůj život a jak jej vést dál důstojnější samostatnou formou."
Instruktoři většinou za klienty dojíždějí, jde tedy o terénní práci.
Nacvičují s nimi chůzi po trasách, které potřebují ve svém okolí zvládnout, učí je pracovat s náčiním, nádobím a přístroji, které mají doma. Někdy je zase výhodnější, aby klienti přijížděli do střediska a seznámili se s používáním kompenzačních pomůcek, které jim mohou dobře sloužit.
Osobní počítač, když je vybaven vhodným programovým vybavením (hlasový výstup, braillský řádek, zvětšovací softwer) se stává užitečným pomocníkem pro zrakově postiženého. Další možnosti rozšiřuje stránkový scaner, díky tomu se počítač stává čtecím zařízením. Počítač může být ještě doplněn černotiskovou nebo braillskou tiskárnou.
Ve střediscích centra Tyflotechnických pomůcek a služeb mají možnost se klienti seznámit s náročnou tyflotechnikou, pracovníci jim pomohou vybrat tu optimální, která nejlépe vyhovuje potřebám konkrétního uživatele. Na vybranou pomůcku stát zrakově postiženým občanům přispívá. Dalším posláním centra je naučit klienta s doporučenou náročnou pomůckou aktivně pracovat. Ředitel centra Tyflotechnických pomůcek a služeb ing. Jiří Ježek k tomu řekl: "Kurzy jsou pořádány jak ve středisku, tak i podle potřeby u klienta doma. I po absolvování kurzů je klientům k dispozici odborné poradenství."
Dříve než byla přítomná odborná veřejnost vyzvána k prohlídce jednotlivých místností, popřála čestná předsedkyně SONS hraběnka Mathilda Nostitzová, která se v Plané u Mariánských Lázní narodila, pracovníkům obou středisek spokojené klienty.

Jiří Reichel



** Potěšitelná čísla **

Většina lidí, konkrétně 56 procent, se domnívá, že více než polovina Čechů je ochotna v případě potřeby pomoci zdravotně postiženým. Více než třetina občanů má však za to, že ochotna pomoci je jen menší část veřejnosti.
Vyplývá to z průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění (IVVM), v němž se v lednu vyslovilo 925 respondentů starších 15 let. Tři procenta populace se podle něj domnívají, že k pomoci postiženým není ochoten téměř nikdo. Názor, že lidé postiženým pomohou, je nejrozšířenější v mladší střední generaci ve věku 30 až 44 let. Počet kladných odpovědí se zvyšuje s mírou životní úrovně a dosaženého vzdělání. Zatímco v okruhu lidí s ukončenou základní školou má takovýto postoj 51 procent lidí, v okruhu s ukončenou vysokou školou 63 procent občanů.
Názor, že by společnost měla vytvářet podmínky pro to, aby se zdravotně postižené osoby mohly začlenit do běžného života, zastává 97 procent osob. Mezi skupinami, které tomuto úsilí vyslovily rozhodnou podporu, vedou s 82 procenty duševně pracující. V Čechách je o tom přesvědčeno více lidí než na Moravě, nejvyšší podpora byla zaznamenána v Praze. Pomocnou ruku také podají častěji lidé žijící na vesnicích nebo v menších městech, kteří více znají jeden druhého.
V okruhu sympatizantů politických stran se nejčastěji jednoznačně v tomto směru vyjádřili stoupenci Unie svobody. Zdravotně postiženého člověka zná ve svém okolí podle průzkumu 92 procent dotázaných. Osoby na invalidním vozíku nebo sluchově či zrakově postižené zná více než polovina populace a postižené epilepsií více než třetina.



** Nová relace pro zrakově postižené **

Regionální studio Českého rozhlasu v Olomouci projevuje již po léta značný zájem o činnost odborných středisek i Okresních odboček SONS a tím se podílí na šíření informací o životě nevidomých a slabozrakých mezi širokou veřejností.
Redaktoři Regionálního studia nevynechají jedinou významnější akci pořádanou některým ze středisek, ale pamatují také na další zařízení jako je Základní škola pro slabozraké v Litovli, Středisko rané péče... Uskutečnila se celá řada půlhodinových až hodinových pořadů vysílaných "na živo". Například o pracovním uplatnění zrakově postižených, o činnosti Oddílu zrakově postižených sportovců SK SIGMA, nebo o tom, jak nevidomí a ostatní zdravotně postižení užívají léta.
Před nedávnem přišel ředitel regionálního studia v Olomouci pan Stanislav Červenka s námětem zavést novou relaci pro zrakově postižené. Požádal naši organizaci o trvalou spolupráci při její tvorbě.
A tak od 2. února t.r. máme i v našem regionu svůj pořad. Je desetiminutový a můžete jej poslouchat každé sudé úterý od 9,00 hodin v rámci "Zdravotnického okénka". Pořad redakčně připravuje i moderuje Blanka Mazalová, která již delší dobu spolupracuje s odbornými středisky i Okresní odbočkou SONS v Olomouci.
V první relaci vysílané 2. února seznámila předsedkyně Okresní odbočky Květoslava Nejezchlebová posluchače se spolkovou i odbornou činností naší organizace a také s obsahovým zaměřením nové relace. V další části pohovořil pracovník Okresní odbočky Mgr. Pavel Veselský o tom, jací jsou a čím žijí těžce zrakově postižení a stručně naznačil, jak mohou zdraví spoluobčané těmto lidem pomoci. Posluchače čekají rozhovory s pracovníky odborných zařízení pro zrakově postižené děti i dospělé, s funkcionáři Okresních odboček v regionu. Od 16. února běží v rámci pořadu miniseriál o jednotlivých oblastech Tyfloservisu v Olomouci. O své poznatky se podělí i samotní klienti tohoto zařízení. Kromě toho budou do každého vysílání zařazeny pozvánky na nejrůznější akce odboček, výstavy a sportovní soutěže.

J. Příborský



** Naše milá maminko, **

ze srdce Ti děkujeme za péči a lásku, kterou nám tak štědře rozdáváš. Třebaže jsi měla jako nevidomá nelehký život, dokázala jsi založit rodinu a vychovat dvě dcery. Jsme na Tebe hrdé a máme Tě upřímně rády.
Proto Ti k Tvým padesátinám, které připadají na 27.března tohoto roku, spolu s celou rodinou, blízkými přáteli a známými přejeme, abys byla stále zdravá, usměvavá, šťastná a plná lásky, pochopení, pohody a elánu do života.
Své milované mamince, paní Jaroslavě Klenotové, s láskou přeje vše nejlepší za všechny

dcera Marcela



** Co nového v Levoči? **

Město Levoča se zachovalými hradbami a světoznámým oltářem Mistra Pavla je nejen významným historickým skvostem, ale i důležitým centrem péče a služeb pro nevidomé a slabozraké. Mladší bratr Zory časopis slovenských nevidomých Nový život, si v letošním roce připomíná 50. výročí své existence. Tiskárna a knihovna pro nevidomé oslavila abrahámoviny minulý rok. V prosinci ji navštívil nový slovenský ministr kultury Milan Kňažko, se zájmem se seznámil s poskytovanými službami a vyjádřil uznání pracovníkům. Od 1. ledna 1999 tento kulturní stánek nevidomých nese název Slovenská knihovna pro nevidomé M.Hrebendy. A co je nesmírně důležité? Opět jí byla přiznána právní subjektivita. Ve velmi složité situaci se stále nachází výrobní družstvo nevidomých Obzor. "Během tří měsíců pracuji týden," odpověděl mi smutně kamarád na otázku, jak se má.
Mezi vzdělávacími kulturními a výrobními zařízeními v Levoči plní nezastupitelné poslání ve prospěch kvality života již 22 let Rehabilitační středisko pro zrakově postižené. Vzhledem k tomu, že více než patnáct roků jako jediná instituce tohoto druhu poskytovala pomocnou ruku později osleplým z celého Československa, má i mezi čtenáři našeho časopisu dost svých spokojených frekventantů.
Zřizovatelem Rehabilitačního střediska je Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky, které také jmenuje ředitele. Kapacitně se nezměnilo, má stále k dispozici 40 lůžek. V posledním období se výrazně zmodernizovalo, a to jak ve vybavení nábytkem, tak především kvalitními kompenzačními pomůckami a inovovanými rehabilitačními projekty.
V minulosti byly občas problémy s naplňováním střediska, přestože mělo působnost pro celé Československo. Je potěšitelné, že nyní, kdy má působnost jen slovenskou, je vždy plně obsazené. V minulém roce bylo ve středisku až 46 frekventantů. Umožnila to skutečnost, že oněch šest navíc pocházelo z Levoče nebo z blízkého okolí a do střediska denně docházeli.
"Je to výsledek široké propagace, do které jsme zapojili rozhlas, televizi, tisk, ale především Unii nevidomých a slabozrakých Slovenska," s uspokojením konstatuje ředitel střediska Mgr. Ján Zoričák a jedním dechem dodává: "Dalším faktorem jsou okolnosti spojené s tržní ekonomikou. Ty vedou zrakově postižené ke zvýšenému zájmu o získávání nové kvalifikace."
Kurzy základní rehabilitace probíhají ve dvacetitýdenních cyklech, to znamená po dobu pěti měsíců. Současně se pořádají minimálně tři kurzy základní rehabilitace. Každý kurz může mít podle organizačního řádu čtyři až šest frekventantů - tedy v jednom cyklu je rehabilitováno maximálně 18 později osleplých osob.
Z toho je patrno, že minimálně 22 frekventantů je vždy účastníky kurzů pracovní rehabilitace nebo rekvalifikačních kurzů. "Snažíme se," řekl mi zástupce ředitele střediska dr. Ján Ličko, "zakomponovávat moderní prvky do všech našich rehabilitačních programů, abychom frekventanty co nejlépe připravili na podmínky tržní ekonomiky."
Zcela nový je desetiměsíční kurz operátorů počítačových programů. Výraznou inovací právě prochází i desetiměsíční kurz manipulantů pobočkových telefonních ústředen. Je v něm posílena výuka práce s počítačem tak, aby absolventi nacházeli uplatnění i v oblasti marketinku.
Velkému zájmu se těší masérské kurzy. Prošlo jimi již na 240 frekventantů a až na malé výjimky všichni pracují. V posledních letech si dost absolventů zřizuje soukromou praxi. Určitému počtu se podařilo prostřednictvím okresního úřadu práce na základě zákona o zaměstnanosti zřídit si chráněné pracoviště. Vedení střediska se podařilo získat z Ministerstva akreditaci i na reflexní masáž. Patnáctiměsíční masérský kurz, který byl zahájen 8.února, je tedy opět na takové obsahové náplni, jak tomu bylo před rokem 1992.
Poměrně velký zájem je rovněž o desetiměsíční košíkářský kurz se zaměřením především na výrobky z proutí, o které je zájem jak na Slovensku, tak i v zahraničí. Toto řemeslo si nevyžaduje zřízení finančně náročné soukromé dílny.
Pro přijetí do Rehabilitačního střediska se vyžaduje kromě vyjádření očního a praktického lékaře i doporučení psychologa. Do jednotlivých kurzů se přijímají frekventanti od 18 do 60 let.
Frekventant platí jen stravné, které je ve výši 51 SK denně, pro diabetiky 71 SK. Zákon umožňuje požádat okresní úřad práce o úhradu stravného i jízdného.

Jiří Reichel



** Vězení bílé hole **

Ve středu 24. února t.r. v nočních hodinách (a pak ještě v dalších dnech ve dvou opakováních) odvysílala Česká televize na prvním programu ve spolupráci s nadací "Člověk v tísni" dokument, nazvaný "Vězení bílé hole".
Známá reportérka a novinářka Petra Procházková se svými spolupracovníky, především Jaromírem Štětinou, natočila v Rusku, kde dlouhodobě působí, bizarní obraz ruské vesnice slepých. Pořad je sestaven z výpovědí a životních příběhů některých jejích obyvatel.
"Klidně to řeknu na celé Rusko: slepí vůbec nikoho nezajímají!" hořce si stěžuje jeden z obyvatel městečka Jermolino, vzdáleného asi 200 kilometrů od Moskvy. Nebo spíš několika paneláků uprostřed polí. Rozpadající se betonové krabice stojí v místech původní dřevěné vesnice. Zdejší ulici Rusínovo obývají nevidomí lidé. První z nich sem přišli po druhé světové válce, v době kolektivistických myšlenek o seskupování zdravotně postižených lidí na jedno místo.
První slepecké komunity vznikaly ve 20.letech. Organizátorem se stala Všeruská organizace slepých (VOS). Ta začala budovat průmyslové dílny, ve kterých nevidomí pracovali. Za sedmdesát let bylo na území bývalého Sovětského svazu postaveno 150 speciálních kombinátů. Závod "Borovsk" v Jermolinu je jedním z nich.
Ještě donedávna pracoval se státní podporou, ostatní podniky odtud musely odebírat část produkce - např. víčka na zavařovací sklenice. S rozpadem Sovětského svazu tato povinnost zmizela.
"Dnes u nás pracuje 120 lidí," říká Viktor Vasiljevič Kulikov, ředitel slepecké továrny. "Snižovat stav pracovníků neplánujeme a nepřejeme si to. Je nutné tento počet udržet a zajistit lidem práci a jistotu. A taková je i prognóza našeho plánu na devadesátý devátý rok: zvýšíme objem výroby z roku 98 minimálně na dvojnásobek. Jestli se nám to podaří, můžeme říci, že žijeme stabilně a budeme žít stabilně."
"V přepychu jsme nikdy nežili," říká Viktor Sergejevič Verchov, "vždycky jsme byli skromní. Za války a po válce jsme měli i hlad. Ale i při všech těžkostech jsme žili spokojeněji než teď. Stát se o nás postaral. Účelem slepeckých komunit a speciálních závodů nebylo oddělit nevidomé od zbytku společnosti, ale naučit je nějaké prospěšné činnosti. Zajistit jim takové podmínky, aby nestrádali morálně ani fyzicky. Aby nemuseli žebrat na ulici."
"Slepecké závody pracovaly bezvadně. Existoval Fond organizace slepých, z kterého se financovala sanatoria, rekreační střediska a zotavovny. To vše fungovalo v průběhu sedmdesátých let. Ale na začátku osmdesátých začala Gorbačovova perestrojka, všechno se postupně začalo rozpadat."
Alexandra Alexandroviče Markoviče propustili v roce 1992 z práce. Rozhodl se proto, že bude samostatně podnikat. Založil si chov slepic, ale když chtěl své podnikání rozšířit, odmítl mu městský úřad přidělit pozemek. Saša se nenechal odradit. Odešel z Rusínova do sousedního Balabánova. Na sídlišti tam založil klub videoher, který si získal oblibu mezi místní mládeží. V jednom z obchodů si navíc otevřel stánek s kazetami. Ještě navíc zorganizoval pro děti šachový kroužek.
"Klíčem k úspěchu se staly naše pravidelné cesty do Moskvy na burzu v Karkuškách." Na počátku tu investoval své veškeré úspory. Tady udělal své první obchody a pocítil možnost svobodně rozhodovat sám o sobě.
"Proč se všichni ti, kteří řídí naši zemi, vrhli na západ a zavalili nás jejich výrobky? Proč nevyrábíme něco sami? Kdyby mi teď dali kousek země a řekli: Používej ji jak chceš, vrátil bych se k drůbežářství. Minimálně bych dokázal svoje městečko zásobovat vejci.
Ne, nechci se vracet k socialismu, dobře si pamatuju, jak jsem na nákup musel jezdit až do Moskvy, protože tady tehdy nebylo vůbec nic. Všude fronty, trmácím se z krámu do krámu, kde do sebe všichni strkají, derou se jeden přes druhého, jako kdyby se chtěli sežrat. Jen co zjistí, že jsem venkovan, začnou křičet:"Podívejte se na něj, co tady chceš, venkovský balíku?!"
Třicet procent ze zisku a veškerý svůj hmotný majetek by musel Saša obětovat, kdyby se ve svém podnikání chtěl nechat zastřešit organizací slepých.
Přijatelnější než tyto podmínky se pro nevidomého podnikatele nakonec stalo výpalné místní mafii. Tři sta rublů oficiálně a pět set bokem odvádí ze svého stánku vyděračům. V podniku raději každou noc přespává, aby mu ho náhodou někdo nepodpálil.
"Tady jsem já svým pánem. Je mi jasné, že lidem je za jejich práci nutné zaplatit. Jen tak si budou vážit svého místa. Starám se o to, aby všichni, kteří u mne pracují, dostali to, co jim patří. Já sám si někdy beru méně než oni. Oni prostě svůj plat musí dostat.
Lidé odtamtud mi nabízeli výměnu bytu. To bych se ale musel vrátit zpátky do Rusínova. Řekl jsem jim: Ani za nic."
"Bylo to 12.května 1996, kdy nám došly peníze," říká Vladimír Alexandrovič Savinkov, dnes nezaměstnaný. "Nebyly peníze a už týden jsme seděli doma bez jídla.
Potřebovali jsme dětem koupit alespoň chleba. Tak jsem se rozhodl, že půjdu zpívat do podchodu. Už dříve jsem o tom přemýšlel, ale hrdost mi to nedovolovala. Jenže nešlo ani tak o mě jako o děti, musí přece jíst a oblékat se. Tak jsem šel. Ruce, nohy i hlas se mi třásly, strašně jsem se styděl, ale nedalo se nic dělat."
"Za socialismu mi bylo určitě lépe, alespoň jsem nemusel žebrat v moskevském metru. Svoje místo v nové společnosti zatím najít neumím. Saša je podnikatel, jemu to jde, já mám jinou povahu. Možná proto, že patřím k jiné generaci. Zabývat se něčím podobným by pro mě bylo těžké. Také jsem jezdil hrát, ale nechal jsem toho, protože přišla policie a řekla mi: Zmiz odtud! Jeden policajt dokonce vyhrožoval: Vypadni, nebo ti rozbiju harmoniku! Ano, i takové věci mi říkali."
"Jedna známá se mi svěřila, že ji nedávno vyhodili z přecpaného autobusu a nechali ji na zastávce. Nikdo jí nepomohl. Naopak lidi křičeli - vystupte si, už vás máme dost, vy slepí! Proč nesedíte doma? Copak musíte někam jezdit? - To už je zvěrstvo, jakýsi sadismus. Proto jsem proti tomu, aby byly továrny a města slepých. Kdyby slepí žili roztroušeni po všech městech a nebyli nashromážděni v jednom místě, bylo by pro nás dnes všechno jednodušší."
"Proč se tedy Rusínovo vlastně objevilo? Protože bylo třeba slepce někam schovat, aby se jimi zabývalo jenom pár lidí. Dejte jim tam někde práci a ať se o ně stará někdo jiný. Nás ostatních se to přece netýká. Víte, jak to dělávají děti - zakrývají si tvář a říkají - teď mne není vidět! Právě tak schovali minority a mysleli si, že problém tím přestal existovat. Jak říkal Stalin: Nejsou invalidé, nejsou problémy. A dnes je to tak, že invalidé tu jsou, ale nikoho to nezajímá."
"Ta demokracie vede ke kapitalismu! Musíme platit za léky a prostě za všechno. Penzi nemáme, výdělky žádné, do práce nikoho nevezmou, co máme ze života?"
"Dříve o nás bylo postaráno. Každý mohl jít do nemocnice, když potřeboval.
Nebo mohl žádat nějakou pomoc. Teď ani nevíme, na koho se obrátit."
"Jíme brambory, chleba a zapíjíme vodou, to je všechno. Nic jiného nemáme.
Penzi nám nedávají už čtvrtý měsíc. Žijte si, babko s dědkem, z čeho chcete. Lidé nemají práci. Někdy mají děti takový hlad, že omdlévají. Ano, děti omdlévají z hladu."
"Děcka přijdou a říkají: Táto, běž a dej nám najíst. A já jim říkám: Přeci nepůjdu krást, na to už jsem moc starej. Dejte mi práci, ale žádná práce není, tady prostě žádná práce není."
"V podmínkách Ruska jsou pro nás slepecké závody centrem práce i kultury.
Jinou možnost nemáme, nic jiného pro nás náš stát nevytvořil. Byly tady pouze věci, které zajistila organizace slepých. Když jsem pracoval na závodě, počítal jsem si, kolik procent z výrobní produkce dostávám. Půldruhého procenta. Co to má znamenat? Proč dostávám jedno procento z výroby? Kam jde ten zbytek? Proč musím dostávat takovou žebráckou výplatu? Proč musí ty peníze patřit někomu jinému? Já jsem ten, kdo vyráběl, tak mi zaplaťte."
"Dříve bylo mnohem lépe, i když ideologie byla určitou brzdou. Někdy bylo příliš mnoho politické práce a málo skutků. Nemělo se tak sveřepě odmítat soukromé vlastnictví."
"Dostávali jsme tenkrát různá čestná uznání, i nevelké prémie, odznaky vzorných pracovníků, diplomy od oblastní organizace slepých, vždycky jsme byli nějak oceněni. Mnozí z nás se radovali, že v Rusku dojde ke změnám, byli jsme pro nový režim. Hlasovali jsme pro něj a demonstrovali. A výsledkem toho je, že jsme od toho nového režimu dostali, jak se říká, přes hubu."
Neutěšený obraz života současných nevidomých obyvatel Rusínova střední a starší generace prolínají záběry z jejich posezení na besedě, kde se hraje na harmoniku, zpívá, vzpomíná a Viktor Sergejevič Verchov předčítá své verše i verše klasiků tištěné v bodovém písmu.
"Poslouchala jsem jeho básně a pochopila, že jejich hlavním rysem je láska k životu a k přírodě. Viktor Sergejevič dokáže pozvednout náladu nám všem tady kolem, umí se radovat a být veselý. Lidi říkají, že je dobré být veselý. Kdyby člověk upadal na duchu, to by mohl rovnou natáhnout bačkory."

Zpracovala D.Kudlová



** Z Táborska **

V rámci propagace činnosti neziskových organizací byla v hale táborského gymnázia od 1.února do 2.března instalována výstavka o jejich činnosti. Ani okresní odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Táboře nezůstala pozadu a připravila panel, který seznamoval širší veřejnost s akcemi a posláním naší organizace pro zrakově postižené občany.
Panel byl organizátory přijat jako velmi pozitivní doklad o našich aktivitách a při hodnocení patřil mezi nejlepší.

- x -


V denním tisku vyšla informace o výstavě našeho člena Svatopluka Vaněčka, kterou jednoznačně nazval "Koule". Tyto exponáty byly umístěny v hale Divadla Oskara Nedbala v Táboře a měly velmi dobrý ohlas. Vernisáže se zúčastnily též některé členky Klubu žen při okresní odbočce SONS v Táboře a zorganizovaly pak i hromadnou návštěvu pro členky Klubu žen.
Výstava se velmi líbila nejen našim ženám, ale i širší veřejnosti a své ohlasy našla i v okresním tisku.

Jarmila Dohnalová



** Domácí oční lékař **

Vady zvané brýlové

Struktura oka
Úvodem pár základních informací, pro čtenáře poněkud nezáživných, ale nezbytných k pochopení dalšího výkladu. Co je oko? Oko je párový orgán zraku uložený v očnici. Oční bulva, koule o průměru asi 24 mm, se skládá ze tří vrstev:

1. zevní tuhé vazivové bělimy (bělma), která vpředu přechází v čirou rohovku

2. střední živnatky, která tvoří v zadní části tzv cévnatku, zajištující výživu, a vpředu přechází v duhovku s kruhovou zornicí

3. vnitřní sítnici s receptory (tyčinkami a čípky), v nichž se světelný impuls mění na nervový vzruch. Uvnitř oční koule je čirý rosolovitý sklivec, před ním čočka a dvě oční komory vyplněné komorovou tekutinou. Rohovka, komorová tekutina, čočka a sklivec tvoří společně lomivé prostředí.

Oko bychom mohli přirovnat k miniaturnímu fotografickému přístroji, v němž má sítnice funkci filmu, rohovka a čočka nahrazují objektiv a duhovka se zornicí fungují jako clona. Předměty vytvářejí na sítnici obrazy, jejichž kvalita závisí na dokonalosti lomivého prostředí a vnímavosti receptorů.
Podmínkou, aby obraz vůbec na sítnici vznikl, je vzájemný poměr mezi úhrnnou lomivostí rohovky, oční komorové tekutiny a sklivce a délkou oka, takzvaná refrakce oka. Je-li poměr mezi lomivou silou oka a jeho délkou vyrovnaný, obraz na sítnici je ostrý: takové oko nazýváme emetropické. Dojde-li k nepoměru mezi lomivostí a délkou oka, obraz ostrý není a dotyčný člověk trpí takzvanou refrakční vadou. Vidí předměty rozmazaně, často je vidění provázeno nepříjemnými pocity, bolestí hlavy, napětím v očích atd... Nápravu mohou zjednat brýle.
V současné době počet těch, pro něž se brýle staly nezbytnou pomůckou lepšího vidění, neustále stoupá. Skoro se zdá, že lidstvo by se mohlo rozdělit do dvou skupin. První brýle nepotřebuje, alespoň v mládí, druhá skupina je mít musí.
První mají velkou výhodu, kterou si většinou neuvědomují. Brýle svého majitele mnoha způsoby zatěžují.Komplikují život tím, že překážejí, zamlží se, prasknou či rozbijí v nejméně vhodný okamžik, dají se zapomenout na nejnepravděpodobnějším místě, rychle vyjdou z módy, poškrábou se, stojí spoustu peněz a málokdy sluší podle představ majitele nebo majitelky. Překážejí při líčení, sejmete-li je, zas na líčení nevidíte. Není divu, že mnoho lidí z nejrůznějších důvodů brýle nenosí, přestože by měli.

Princip brýlí Základní definice zní: Brýle jsou jednoduchý optický přístroj, který koriguje refrakční vady oka nebo chrání oči před škodlivými mechanickými, fyzikálními a chemickými vlivy. Jednoduše řečeno je to pár skleněných nebo umělohmotných čoček v obroučkách, nošených za účelem zlepšení vidění. Kromě toho mohou brýle sloužit jako ochrana před silným světlem či mechanickým poškozením a vůbec velice snižovat riziko úrazu oka.

Kdy a kde brýle vznikly? Archeologové nalezli v bývalém hlavním městě asyrské říše Nimrudu krystal, který byl zřejmě používán jako zvětšující sklo již před třemi tisíci roky. Traduje se také, že už římský císař Nero si přidržoval před okem vybroušený smaragd, aby lépe viděl. Brýle, jak je známe dnes,tedy pár čoček zasazených do obrouček, byly ke čtení poprvé použity pravděpodobně v Číně v desátém století.
V Evropě se první zmínka o brýlích objevuje ke konci třináctého století ve Florencii v souvislosti s vysokým klérem a aristokracií. Pravděpodobně první známé zobrazení brýlí nalezneme na malbě Konráda van Soesta, která zobrazuje svatého Lukáše držícího si brýle před očima.
Zprvu byla používána jen skla "plusová" (spojná) pro dalekozraké a zejména pro vetchozraké na čtení na blízko. Ale již roku 1517 na portrétu papeže Lva X. od Rafaela Santi je Jeho Svatost zobrazena s minusovými (konkávními) čočkami v brýlích. Bifokální, dvouohniskové brýle byly vynalezeny až ve století osmnáctém, kdy se rovněž objevuje první zmínka o brýlích slunečních.
Zvláštností jsou brýle proti sněžné slepotě. Sněžná slepota je silné podráždění povrchových vrstev oka zejména ultrafialovým zářením a ostrým světlem vůbec. Podobá se zánětu oka svářečů. Brýle proti sněžné slepotě bývají z neprůhledné hmoty, s malým kulatým či podélným otvorem uprostřed. Výrazné omezení přístupu světla k oku brání nadměrnému oslnění sítnice.
V posledních letech se objevily na trhu vskutku "zázračné" brýle bez dioptrií. Jde o ploché destičky z tmavé neprůhledné umělé hmoty s mnoha dírkami.
Pacient se na svět dívá sítí dírek, podobně jako přes řešeto či řídkou látku.
Stenopickým (dírkovým) efektem vidí lépe, ale za cenu podstatného snížení zrakové informace, o omezení zorného pole ani nemluvě. Je to zajímavá hračka pro ilustraci fyzikálních zákonů, ale jako zrakovou pomůcku to rozhodně nelze doporučit. (Pokud nejste horolezec či Eskymák.)

Krátkozrakost - myopie
Že jde o vadu, kterou lze korigovat brýlemi, to víme všichni. Ale vysvětlit jednoduše její podstatu není snadné. Název je poněkud zavádějící, vychází ze skutečnosti, že krátkozraký člověk s malým počtem dioptrií (do - 4,0) vidí na blízko dobře i bez brýlí. Podstata vady spočívá téměř vždy v podélném prodloužení oka. Znamená to, že oko krátkozrakého člověka je delší než oko normální či dokonce oko dalekozraké. Lomivé součásti oka pak nestačí zaostřit obraz okolního světa na sítnici, takže ten díky nesprávnému zaostření leží před ní. Podélné prodloužení oka je většinou vadou vrozenou a často se během života méně či více zvětšuje. Velmi častá je rodinná dispozice, dědičnost vady.
Přesná příčina prodlužování oka není dosud známa. Může to být zhoršená kvalita vaziva tvořícího pevný obal oční bulvy, která se projeví ochablostí oční stěny s následným zvětšováním oka při normálním nitroočním tlaku.
Podle průběhu této vady rozlišujeme dva typy myopie. První typ se vyznačuje menším počtem dioptrií, vývojem převážně do puberty, relativní stálostí a dobrou prognózou. Zraková ostrost korigovaná správnými brýlemi je prakticky normální nebo jen lehce snížena a počet dioptrií se během života příliš nemění. Závažné komplikace odchlípení sítnice (amoce) jsou velmi vzácné. V tomto případě lze čtenáře uklidnit: první typ krátkozrakosti převažuje.
Druhý typ myopie je závažnější. V tomto případě je ochablost oční stěny výrazně silnější a následkem ztenčení obalů oka dochází ke zhoršení výživy, a tedy i stavu oka. Znamená to nejen zvyšování počtu dioptrií (tolik obávané a sledované), ale zejména špatný stav nitra oka. Roztahování vazivového obalu oka není následováno odpovídajícím roztažením vnitřních vrstev (sítnice a vyživující cévnatky). Tyto pro vidění důležité vrstvy řídnou, takže zde mohou vzniknout i trhliny. Takováto "myopická degenerace" sítnice bývá často důvodem snižování zrakové ostrosti. V praxi to znamená, že ani s tou nejpečlivěji vybranou kombinací skel není pacient schopen přečíst běžné velikosti písmen.

Léčba
Než se pustíme do popisu toho, co může lékař krátkozrakému pacientovi nabídnout, je třeba říct, že nelze změnit stav očních struktur. I když nějakým způsobem snížíme či odstraníme potřebu dioptrií, oko stále zůstává krátkozraké.
Léčení či lépe pomoc při krátkozrakosti má různé možnosti. Základním prostředkem je zaostření vidění přesně na sítnici pomocí brýlových skel. Uvedli jsme, že místo přesného zaostření obrazu okolního světa je u krátkozrakého oka situováno před sítnicí. Proto je třeba světelné paprsky rozptýlit tak, aby se setkaly až o něco dále, na sítnici. K tomu slouží minusové čočky, rozptylky.
Zasazeny do brýlí umožňují ostré vidění. Komu již brýle lékař předepisoval, ví, jak zkoušení dioptrií probíhá. Vyšetřovaný usedne do zatemněného vyšetřovací)místa (boxu), lékař mu na nos nasadí zkušební obroučka do nich pak vkládá skla o různé síle dioptrií. Každé oko se vyšetřuje zvláště. Pacient čte ze vzdálenosti nebo šesti metrů písmena či znaky, které se zmenšují. Písmena jsou sestavena do řádek na osvětlené tabuli, takzvaných optotypech.
Každá řádka má své číslo, které udává, z jaké vzdálenosti přečte tato písmena zdravé oko. Například největší písmeno má značení 60, což znamená, že toto písmeno 1 mělo zdravé oko přečíst ze vzdálenosti šedesáti metrů. Nejmenší řádka má označení 6, tedy vzdálenost šesti metrů pro normální oko. Výsledek je pak zaznamenán zlomku: 6/6, kde čitatel (6 m) udává vyšetřovací vzdálenost v ordinaci a jmenovatel vzdálenost, z níž by měl tuto řádku přečíst zdravé oko (6 m).
6/6 je normální zraková ostrost (někdy též 5/5, nebo 20/20). Za určitých okolností lze připustit i vidění o ně horší (třeba 6/9), například u silnější krátkozrakostí nel u malých dětí.
Lékař vsazuje do zkušebních obrub skla s různě silnými dioptriemi, dokud nemocný není schopen řádi přečíst, nebo dokud si lékař není jist, že vidění už nelze zlepšit. To pak ovšem znamená jinou chorobu než brýlovou vadu.
V případě krátkozrakosti lékař předepisuje tu nejslabší hodnotu dioptrií, s níž pacient ještě dobře vidí. Důvod je prostý. Kdyby předepsal "minusovější" skla (např. -5 místo -4), krátkozraké oko by spotřebovalo svou plusovou rezervu pro pohled (zaostření) na blízko.
Uveďme příklad. Dvacetiletý pacient s vadou minus čtyři dioptrie má normální zrakovou ostrost jak s -4 dioptriemi, tak s -5. Je totiž mladý a rozdíl jedné dioptrie snadno přemůže úsilím. To úsilí by jej však mohlo unavovat a to by nebylo dobré. Stává se, že pacienti odmítají zesílení dioptrií dále do minusu (např. z -3 na -4), protože se obávají zhoršení své vady. Snaží se vystačit i s dvoutřetinovým viděním v domnění, že to jejich očím prospěje. Takoví nemocní však neochrání své oči před zhoršením, jen hůř vidí. Není totiž nijak prokázáno, že by zesílení brýlí, umožňující stoprocentní vidění, vadu zhoršovalo. Uvedené zásady vypadají jednoduše, ale dodržovat je v praxi bývá často složitější.
Citlivost různých nemocných na změny dio- ptrií je velmi odlišná. U někoho je bez problémů tolerována změna celé jedné dioptrie, jiný potřebuje brýle "ladit" po čtvrtinách dioptrií. Odlišný je i postup u pacientů mladých, ve středním věku a ve stáří. A tak i zdánlivě tak všední záležitost, jakou se zdá předpis brýlí, vyžaduje znalosti, zkušenost a zejména poctivý přístup.
Kromě stanovení správné hodnoty skel je nezbytné, aby lékař posoudil stav sítnice a cévnatky v nitru krátkozrakého oka. Jen tak se může vyjádřit k eventuálním omezením v životě krátkozrakého člověka. Znovu opakuji, že vodítkem pro posouzení závažnosti chorobných změn u krátkozrakostí je vyšetření nitra oka, oční sítnice, ne pouze počet dioptrií. Posoudit závažnost nitroočních změn u krátkozrakosti je nutné z několika příčin. Zaprvé téměř vždy se nemocný ptá, zda se bude počet dioptrií zvyšovat, zda bude hůř vidět. U krátkozrakosti, kde nacházíme změny na sítnici (u druhého typu myopie), lze předpokládat větší pravděpodobnost zhoršení počtu dioptrií než u typu prvního.
Za druhé chtějí nemocní vědět, zda mohou vykonávat namáhavou práci či sportovat. Většinou je jim známo, že s krátkozrakostí je spojena poněkud vyšší pravděpodobnost odchlípení sítnice, zejména při námaze či úderu do oka. Je pravda, že u těžkých forem myopie je nutno tělesnou námahu omezit, zejména zdvíhání těžkých břemen a práci v předklonu. Rovněž porod maminek se silnější krátkozrakostí by měl být veden se zvýšenou šetrností pro matku i dítě.
Někdy může být zpráva očního lékaře podkladem pro jednání o změně pracovní schopnosti či zaměstnání. Předpověď změn u krátkozrakosti, včetně předpovědi možného zhoršování nebo doporučení omezit životní aktivity krátkozrakého pacienta, je úkon velmi obtížný, při kterém na sebe lékař bere velkou odpovědnost. Zákaz sportu "pro jistotu" sice lékaře kryje, ale nemocného zbytečně traumatizuje.
Opačný extrém, zlehčování chorobných změn, by byl samozřejmě ještě nebezpečnější.
Chybu dělá ten pacient, který lékařovo doporučení nedodržuje, neboť si tím může přivodit závažné následky.

MUDr. Břetislav Brožek, CSc.

pokračování



** Z činnosti střediska rané péče v Olomouci **

Olomoucké Středisko rané péče poskytuje poradenské služby rodičům dětí se zrakovým i kombinovaným postižením. V současné době má v evidenci šedesát dětí z jedenácti okresů Moravy i východních Čech. "Rodinám dětí se zrakovým postižením poskytujeme komplexní zázemí, pomáháme při výchově dítěte a s rodiči hledáme ten nejlepší postup právě pro jejich dítě. Fungujeme také jako konzultační středisko," řekla vedoucí střediska Dagmar Krutilová.
Střediska rané péče začala jako první u nás používat metodu zrakové simulace.
Jejím cílem je dosáhnout maximálního rozvoje zbylých funkcí a schopností využít v běžném životě dítěte. Před dvěma lety začalo zařízení využívat také speciální počítačové programy. "Děti rády pracují s počítačem. Je to pro ně atraktivní forma učení, dokáže je to zaujmout. Rozšiřuje to také škálu jejich možností," dodala Krutilová. Kromě olomouckého zařízení, které začalo pracovat před pěti lety, je v naší republice ještě pět středisek rané péče. Prostředky na svoji činnost získávají především z programu Phare Evropské unie, grantů a z příspěvků měst a obcí.

jab



** Střípky lidských osudů: Helenka **

Na parkoviště před penzion MATY přijížděl autobus s poslední skupinou účastníků rekondice. Byli to ti z nejbližšího okolí Vrchlabí a Trutnovska. Z kabiny u řidiče vystoupil Vláďa, vedoucí rekondice, a otevřel posuvné dveře.
Přistoupili ještě dva instruktoři, kteří účastníky očekávali, aby jim pomohli při vystupování. Většinou byli bez průvodců. Helenka vystupovala prvá. Seděla totiž se svou francouzskou holí nejblíž dveřím. Francouzskou holí se opřela o asfalt a za pomoci instruktorů vystoupila.
Všechno se odehrálo v klidu, ale přece jen bylo poznat, že od začátku bude třeba improvizovat. Ochotné ruce se ujaly skromných Helenčiných zavazadel a vynesly je do prvého poschodí penzionu. Samozřejmě normálně bariérového. Ostatní tři spoluležnice stejně jako Helenka zrakově postižené, ji už s napětím očekávaly.
Vyčlenily jí lehátko nejblíže vchodu a prostor ve skříni blízko válendy. Věděly, že se měly setkat na rekondici v předchozím roce, ale před nástupem si Helenka zlomila nohu.
Bylo to tak. Helenka bydlí v malém domku v Rudníku. Byl teplý letní den.
Chtěla vyvětrat ve sklepě. Vchod do sklepa je padacími dveřmi z koupelny. Když jsou uzavřené, přechází se po nich podélně do záchodu, který je vyčleněný z poměrně velkého prostoru koupelny a obezděný. Otevřela okno v koupelně, padací dveře do sklepa i okénko ve sklepě. Se svým slušným světlocitem se nejen v domku, ale i v nejbližším okolí pohybuje s jistotou. Opatrně překročila otvor vedoucí do sklepa a zavřela za sebou dveře koupelny. V předsíni na stolku už našla v jídelní soupravě oběd, který jí mezitím přivezli.
V klidu poobědvala a řekla si, že se na chvilku natáhne, jak mívá ve zvyku.
Sklep se zatím pěkně vyvětrá. Až vstane, tak dveře zavře. Spokojeně usnula spánkem spravedlivých. Po probuzení se jí chtělo na malou stranu, obula si papuče a v polospánku došla ke dveřím koupelny. Otevřela je a s následujícím krokem se zřítila až na dno v hloubce víc jak dva metry. Byl to nebrzděný volný pád Dřevěné schodiště vede z opačné strany. Neztratila rozvahu a pomalu se pokoušela zjistit, co má v pořádku a co ne. Nahmatala otevřenou zlomeninu pravé nohy ve stehně. Noha byla mimo to zaklíněná mezi schody. Nedokázala se vyprostit a pozvednout. Začala volat o pomoc. Neuvažovala o tom, že otevřené okénko v koupelně vede do pole. Věřila, že stejně jako v jiných životních situacích, jí pomoc přijde.
Svoje volání přerušovala, aby nabrala sil. Její volání uslyšela snacha bydlící nedaleko s jejím invalidním synem. Snacha vlezla dovnitř okénkem v koupelně. Zjistila stav a zavolala lékaře a později i vozidlo rychlé záchranné služby, které Helenku odvezlo do Vrchlabí na chirurgii. To se odehrálo 28.
července 1997. Operoval jí pan doktor Patrák a museli použít i kovové šrouby. S těmi vlastně Helenka přijela i po čtrnácti měsících na rekondici. Teprve po probuzení z narkózy začala noha bolet. Dostala injekci proti bolesti. Při celkovém vyšetření zjistili slabou cukrovku.Dietou a léky se jí daří udržet blízko normálu.
Rána se dobře hojila a Helenku propustili s francouzskou holí domů. Pan doktor Patrák jí doporučil, aby už radši nikam nepadala. Helenka děkovala všem za vzornou péči a pana doktora se ptala, jak velkou má nohu. Odpověděl, že devítky, i když jaksi nechápal, nač jí ta informace bude. Pochopil až při jedné z následných kontrol, když mu Helenka předávala s vděčností svůj výrobek: vlastnoručně pletené ponožky. Od smrti svého manžela, zemřel v únoru 1990, si občas krátí dlouhou chvíli pletením ponožek.
Po dohovoru s lékaři zpracovali instruktoři pro Helenku osobní rekondiční program. Přinejmenším bylo třeba zbavit Helenku úzkosti ze samostatného pohybu a zkusit občas používat opěrnou hůl. Využít i spolubydlící na pokoji k získání dobré nálady. Pokud by se podařilo splnit tento minimální program, pokusit se používat k prostorové orientaci opěrné hole a víc využívat pravou nohu s dobře srostlou zlomeninou. Podařilo se díky mimořádné vitalitě a vstřícnosti Helenky mnohem víc.
Zjistila rychle, že se na instruktory může plně spolehnout. Zpočátkus ní chodili jako průvodci a ona se o ně opírala místo o francouzskou hůl. Při vycházkách vyprávěla o svém životě a na některé z vycházek do lesa ztratila i úzkost, se kterou na rekondici přijela. Helenka pochází z dvanácti dětí. Bylo u nich šest děvčat a šest chlapců.
Do školy chodila v Pezinku. Už tehdy byla krátkozraká a sedávala v první lavici. Prvé brýle dostala až po nástupu do zaměstnání v tiskárně v Bratislavě. To bylo minus šest a půl a sedm a půl dioptrie. V roce 1955 přijela s maminkou za bratrem a sestrou do podhůří Krkonoš. Našla zaměstnání v Rubeně v Rudníku a brzy se provdala. Bydleli v bytovce a v roce 1965 odkoupili od továrny domek. Syn se po svatbě odstěhoval a po autohavárii je v invalidním důchodu. Bydlí stejně jako vnučka nedaleko a tak vnučka i snacha skoro denně za Helenkou docházejí. Je ve své samotě spokojena, protože mimo snachu a vnučku mívá často na návštěvě kamarádky.
Ke zhoršování zraku došlo v roce 1960 a o rok později přestala vidět na levé oko. Později se začalo zhoršovat i pravé oko. Byla s ním opakovaně v Trutnově i Hradci Králové. Postupně zbyl jen světlocit.
Oční lékařka ji nasměrovala na Místní odbočku SONS ve Vrchlabí. Tak se Helence dostalo prvých informací o životě zrakově postižených. Přišly první kompenzační pomůcky - hmatový i mluvící budík, prvé zvukové časopisy, prvá bílá hůlka. Následovalo pozvání na rekondici - a pád do sklepa! Přešel rok a kousek. Rekondice končila a Helenka odcházela jen se skládací slepeckou holí a adresami na nové přítelkyně a slibem, že se zase za rok setkají.
Ještě jednou musela do nemocnice. Vyjmuli jí zpevňovací šrouby. Při naší návštěvě koncem listopadu už měla na dvorečku sníh, ale přesto denně trénuje a těší se na setkání po zimě i na rekondici v roce 1999.

Jaromír



** Opět k dispozici **

V souvislosti s vydáním českých bankovek byla s Českou národní bankou dohodnuta opatření, umožňující rozpoznávání bankovek nevidomými a slabozrakými osobami. Pro slabozraké jsou číslice udávající hodnotu bankovky dostatečně velké a kontrastní proti pozadí. Hlubotiskové hmatné znaky se ukázaly na rozlišování bankovek nevidomými jako nedostatečné. Proto má každá hodnota bankovky jinou délku v kroku po 5 mm.
Dále jsou použity tři různé šířky lišící se o 6 mm. Stejně široké jsou dvacetikoruna a padesátikoruna, dále pak bankovky hodnot stokorunových (100, 200, 500) a tisícikorunových (zatím 1000, 2000, 5000).
První série šablonek k rozlišování bankovek podle jejich délky a šířky z roku 1993 byla již dávno rozebrána. Česká spořitelna, a.s. svým sponzorským darem umožnila výrobu druhé série těchto šablonek. Tyto jsou opět k dispozici na všech odborných pracovištích SONS, hlavně pak na prodejnách v Olomouci a Praze, na jednotlivých OAS Tyfloservisu. Během dubna je bude možno získat i na Okresních radách SONS.

Pro ty z nás, kteří o této šablonce ještě nevěděli, uvádíme stručný návod k jejímu použití:

1) Šablonku uchopíme levou rukou tak, aby okénko bylo nahoře a hmatové značky průčelně vpravo.

2) Urovnanou bankovku zasuneme mezi jazýček a zadní stranu šablony tak, aby kratší strana bankovky dosedla ke kořeni jazýčku.

3) Palcem a ukazovákem pravé ruky porovnáme šířku bankovky s šířkou šablony. Je-li bankovka užší nežli šablona, jedná se o hodnoty 20 nebo 50 Kč; je-li bankovka stejně široká jako šablona, jedná se o hodnoty 100, 200 nebo 500 Kč; je-li bankovka širší než šablona, jedná se o hodnoty 1 000, 2 000 a více Kč.

4) Palcem levé ruky přidržujeme bankovku nadoraz u dolní části jazýčku. Pravou rukou přehneme přečnívající část bankovky na přední stěnu šablony. První odkrytá hmatová značka určuje hodnotu bankovky. Tedy postupně shora dolů 20, 50, 100 (zvýrazněno další hmatným bodem), 200, 500, 1 000 (zdůrazněno dalším hmatným bodem), 2 000. Bankovka hodnoty 5 000 Kč sahá až ke "schůdku" na dolní hraně šablony, bankovka hodnoty 10 000 Kč (bude-li), bude sahat až k dolní hraně šablony.
Poznámky: okénko na šabloně může posloužit jako tzv. podpisová šablona. České mince vzhledem k různým průměrům, tloušťkám, hmotnostem a úpravám okrajů nepotřebují k rozlišování žádnou pomůcku.

Viktor Dudr



** Univerzitní knihovna bude i pro zrakově postižené **

V polovině ledna tohoto roku předal náměstek ředitele oblastní pobočky Komerční banky, a.s., ing. Mojmír Macků rektorovi Univerzity Pardubice prof. ing. Oldřichu Pytelovi, DrSc. a vedoucí Univerzitní knihovny Mgr.Ivě Procháskové finanční dar, který poskytla nadace JISTOTA Komerční banky, a.s. Tento finanční dar ve výši 50 000 Kč bude využit na pořízení speciálního čtecího zařízení pro zrakově postižené občany a uživatele služeb Univerzitní knihovny.
"Za poskytnutý finanční dar bude zřízeno v moderní Univerzitní knihovně počítačové informační pracoviště, které budou moci využívat zrakově postižení spoluobčané pro získávání informací z klasických tištěných zdrojů i moderních digitálních zdrojů v síti Internet," řekla vedoucí kanceláře rektora pardubické univerzity Valerie Wágnerová.
V současné době probíhá jednání s dodavateli jednotlivých komponentů tak, aby mohlo být pracoviště vybaveno, odzkoušeno a zpřístupněno čtenářské veřejnosti co nejdříve. Pro občany s úplnou ztrátou zraku bude zajištěna asistenční služba.
Univerzitní knihovna, kam je již nyní zajištěn bezbariérový přístup, tak díky finančnímu daru bude moci rozšířit služby i v této oblasti, neboť skutečností i pro rok 1999 zůstává, že její napjatý roční rozpočet, vycházející z dotace ministerstva školství univerzitě, by pravděpodobně ztěží umožnil pořízení potřebného vybavení pro poskytování této specifické služby.

r



** Jehly pro nevidomé **

Ohromným překvapením na japonském trhu se staly šicí jehly pro nevidomé.
Jejich hlavní zvláštností je, že "vidět nit" je v nich možno na omak, přičemž se nit nenavléká ze strany jako u obyčejných jehel, nýbrž nit "proskočí" do ouška rozdvojeným vrchem a zpátky už nevyklouzne. Jehly jsou vyrobeny ze speciální kalené oceli. Nelámou se a jsou ohebné. Kromě toho mají dvě ouška za sebou. S takovými jehlami je možno šít najednou dvěma nitěmi a stehy jsou potom mnohem pevnější.



** Z historie českého slepeckého zkratkopisu **

První naši zkratkopisnou soustavu vytvořila sestra Domináta Hoňková, ředitelka školy slepeckého ústavu v Praze na Hradčanech. Roku 1928 jej ministerstvo školství a osvěty zařadilo do vyučovacích osnov škol pro nevidomé s tím, aby mu bylo po tři roky pokusně vyučováno.
Hoňková vychází z krátících metod podobných zkratkopisu anglickému, německému nebo francouzskému. Jako zkratek využila interpunkce a méně používaných písmen. Má zkratky slabik, předpon, koncovek, skupin hlásek a samoznaky.
Učitelé škol pro nevidomé nevěnovali tehdy zkratkopisu potřebnou pozornost a ten byl téměř zapomenut. Nevidomými bylo zkratkopisu vytýkáno, že nerespektuje přísně český pravopis. Čeština graficky rozlišuje čárkou nad písmenem dlouhé samohlásky od krátkých. To soustava Hoňkové nečinila - má stejné zkratky pro slabiky, předpony a koncovky s krátkými i dlouhými samohláskami.
Tehdejší spolek nevidomých intelektuálů "Macan" se obrátil s prosbou o pomoc na spoluautora českého těsnopisu pro vidomé prof. Aloise Herouta. Ten vypracoval seznam více než 900 slov, která zkrátil vynecháváním jednotlivých písmen nebo slabik. Neužívá žádných zkratek. Tato soustava by byla srozumitelná téměř bez náročného učení, ale málo krátila a její zvládání pro potřebu psaní bylo přece jen obtížné. Vynechávání je totiž značně nesoustavné.
Později dva nevidomí - Ema Pollandová-Rabanová a Rudolf Krchňák - se pokusili upravit soustavu Hoňkové tak, aby pravopis přísně respektovala. Pokusně v této soustavě vycházely články v literární příloze ZORY po několik let.
V roce 1947 se ujal zkratkopisu doc. Štampach, který přiměl tehdejšího ministra školství Stránského k ustavení zkratkopisné komise složené z učitelů škol pro nevidomé, a byl do ní jmenován i nevidomý R. Krchňák. Komise naznačila, že nerozlišování krátkých a dlouhých hlásek ve zkratkách není závadné. Přijala však některé změny a nové zkratky z návrhů Rabanové a Krchňáka. Takto nově upravená soustava byla schválena v roce 1948. Byla zavedena do 6. a 7. tříd škol pro nevidomé po jedné vyučovací hodině týdně. V 8. a 9. třídě bylo vyučování zkratkopisu vystřídáno vyučováním psaní na kancelářském psacím stroji. Osnovy z r.1947 zavádějí vyučování zkratkopisu po jedné hodině do 7. až 9. třídy, psaní strojem však neodpadlo.
První zcela stručnou učebnici zkratkopisu vydal r.1949 učitel Osvald Krátký.
R.1959 vydalo pak Státní pedagogické nakladatelství třídílnou učebnici zkratkopisu R. Krchňáka pro 6. a 7. třídu škol pro nevidomé. Autor zde poněkud rozšířil počet zkratek koncovek a samoznaků, a přesně formuloval pravidla pro užívání některých zkratek, což D.Hoňková neučinila. Knihy se ve zkratkopisu netiskly, ani ve školních čítankách nebyly články psané zkratkopisem. Po určitý čas bylo zařazováno jen "okénko" zkratkopisu. Časopis ZORA vydával po určitou dobu zkratkopisnou přílohu vedenou J.Škodou.
Na podkladě zkratkopisné soustavy vytvořil roku 1960 R.Krchňák soustavu českého kancelářského těsnopisu pro nevidomé v sedmibodové soustavě. Vyučovalo se jí jen po určitou dobu na nižší ekonomické škole v Praze-Krči. Byly pro tento účel v NDR objednány Pichtovy psací stroje s úpravou pro sedmibodovou soustavu.
Cvičebnice tohoto těsnopisu byla sice vydána, soustava se však nevžila - postupně zanikla, a cvičebnice se bohužel ani archivně nedochovala.
Česká slepecká soustava zkratkopisu se tedy u nás nevžila. Patrně proto, že na rozdíl od soustavy zkratkopisů západních nebyla založena na logice jazyka.
Spočívala spíše na mechanické paměti a byla dost těžko zvladatelná i hmatově.

Z archivních materiálů zpracoval Z.Š.


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS