Obsah č. 3/2000
* Dočkáme se dopravy bez překážek?
* Nový zákon nevyřeší všechno
* Rozmanitá, náročná, složitá
* RUBRIKA: STRUČNĚ
* Charita se dá dělat s úsměvem
* Dárek pražských radních
* Start Akce cihla
* Farma v Topolanech se rozroste
* Vodicí psi slavili
* Výzva klubu stomiků
* Rádi aktualizujeme
* Kolik mužů, žen a dětí bude na světě v příštím století handicapovaných?
* Mluvící počítače z Ameriky
* Ohniska tuberkulózy jsou ve východní Evropě
* RUBRIKA: VE ZKRATCE
* Několik rad, nejen módních
* Širší veřejnost neví, že sportovnímu potápění se věnují i nevidomí
* Anzere nám svědčilo
* Plaváčci slouží jako model
* Vítězství i pády Josefa Váni
* Handicap byl kvalitnější
* Tai-chi může cvičit každý
* Haló, kdo je tady nevalidní?
* Ještě k integraci dětí s mentálním postižením
* Těžký život stavebních konzultantů
* Dobročinnost, média a my
* Kdo testuje handicapované řidiče?
* Co prozradil filipínský léčitel českému lékaři
* Znáte Bariéry?
* Adresa: Melantrichova 5
* Navrhuji rubriku
* Právo na sebeurčení
* Život na miskách vah
* Odmítám Vollovu metodu
* Proč v praxi používám EAV
* Suzuki ve sportovním balení
* Bez pojištění riskujete!
* Mezinárodní výstava REHAPROTEX 2000
* ">Vyživovací povinnost otce někdy trvá po celý život
* Jak upravit koupelnu
* Je Viagra opravdu tak zázračná?
* TÉMA: SERVIS
Stále se ještě setkáváme s tím, že nástup a výstup vozíčkářů do a z tramvají, autobusů či trolejbusů je velice komplikovaný. Nízkopodlažní dopravní prostředky jsou dosud výjimkou, i když například brněnský dopravní podnik (DPmB) podle informací z technického úseku jiné než nízkopodlažní tramvaje už nenakupuje. Tisková mluvčí DPmB nám sdělila, že již dokonce funguje pro vozíčkáře pevný jízdní řád, na informačním středisku se dozvědí, v kterou minutu a kudy taková tramvaj pojede. Pro jistotu jsme tam zavolali, ale službukonající paní byla opatrnější. Podle jejích slov tuto informaci ani služby ještě DPmB nechce příliš inzerovat, ony ty nízkopodlažní vozy mají prý ještě leckteré mouchy. Je ale pravda, že brněnský dopravní podnik na postižené myslí. V provozu jsou dvě autobusové linky pro vozíčkáře, které jsou využívány například pro cesty na známou Kociánku, nové typy vozů mají zabudovány detektory, které umožňují nevidomým ohlásit se ze zastávky i z nitra vozu, dopravní podnik spolu se školou pro nevidomé a slabozraké pořádá pro děti výuku nástupu a výstupu z tramvaje nebo autobusu. Na realizaci čekají projekty vyrovnávání nástupních ostrůvků s výškou tramvajové podlahy, což je ve většině západoevropských zemí běžné. V této souvislosti nezbývá než se optat - nemohlo to už být, nebylo by víc nízkopodlažních vozů, kdyby dopravní podnik nepostavil megalomanskou trolejbusovou vozovnu v Komíně, která se dala pořídit mnohem levněji?
(lav)
Mnozí uchazeči o zaměstnání by dali přednost důchodu před pracovním uplatněním
PRAHA. Zaměstnanci i zaměstnavatelé se v říjnu minulého roku dočkali novelizace zákona o zaměstnanosti, který platil od roku 1991. Paragraf 24 nového zákonného ustanovení, týkající se zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností, se však v parlamentních kuloárech pozdržel a vstoupil v platnost až 1. ledna roku 2000. Hovoří se v něm především o povinnostech zaměstnavatelů. Ti jsou povinni se jím řídit, i když dosud bohužel nebyly schváleny prováděcí směrnice k zákonu.
Stále ještě se o nich diskutuje. Naštěstí debaty se týkají přepočítávání koeficientů produktivity práce, s nimiž se budou podniky a finanční úřady potýkat až počátkem roku 2001. Nic tedy nemění na skutečnosti, že zaměstnavatelé i zaměstnanci mají nyní v ruce dokument, který upravuje jejich vzájemná práva a povinnosti a má formu zákona, jehož součástí jsou i sankce za jeho porušení.
Co tedy nový zákon říká?
V komentáři k zákonu se praví, že je základní povinností zaměstnavatelů vytvářet vhodné pracovní příležitosti pro co nejširší a kvalitní uplatnění co největšího počtu občanů se změněnou pracovní schopností a s těžším zdravotním postižením. Taky že zaměstnavatelé jsou povinni spolupracovat při tom s úřady práce, s příslušnými lékaři a dalšími odbornými orgány a předkládat úřadu práce seznam míst vyhrazených pro zdravotně postižené s popisem pracovních postupů. Mají rozšiřovat tato místa, případně zadávat osobám se změněnou pracovní schopností práci domů. Konkrétně pak:
Každý zaměstnavatel, který zaměstnává více než 20 zaměstnanců, je povinen zaměstnávat 5 % handicapovaných (4,5 procenta zaměstnanců se změněnou pracovní schopností a 0,5 osob ZPS s těžším poškozením zdraví). Toto ustanovení obsahovala už dřívější právní úprava. Nově se však stanoví, že tuto povinnost zaměstnavatel splní i tím, že bude odebírat výrobky nebo služby od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 55 % (dosud 60 procent) zaměstnanců se ZPS, nebo zadáváním výrobních programů těmto zaměstnavatelům (výrobním družstvům, chráněným dílnám, zařízením invalidů apod.). Tuto povinnost splní zaměstnavatel i odvodem peněz do státního rozpočtu ve výši 0,5 násobku průměrné mzdy za každé místo, které neobsadí.
Což možná zní hezky, ale v praxi to znamená, že zaměstnavatel zaplatí za jedno neobsazené místo za rok cca 7000 Kč. V tomto smyslu je nový zákon k zaměstnavatelům příliš benevolentní.
Na vojně se už nešuruje?
Jak reagovali zaměstnavatelé? ,Teď už dobře, aspoň podle mých zkušeností z dlouhých a nelehkých jednání se Svazem zaměstnavatelů i jednotlivými podnikateli," říká předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Jan Wiesner, který se na formulaci zákonné normy podílel. ,Výhrady měly zejména podniky těžkého průmyslu, hutě, doly, chemičky a další. Copak my můžeme zaměstnávat zdravotně postižené? říkali jejich vedoucí. Ohradila se i armáda, ba dokonce ministerstvo školství. Cožpak se u vás nešuruje, cožpak nepotřebujete kartáče, deky nebo povlečení? - říkali jsme armádním generálům. To všechno můžete nakupovat u našich družstev invalidů, u výrobních družstev, nebo v chráněných dílnách. Nakonec to zaměstnavatelé vesměs uznali a myslím, že spokojenost se zákonem je na obou stranách".
Nezaměstnanost potřebuje další léky
Nový zákon je v souladu se zákonnými normami EU, koneckonců vzorem byla norma rakouská a německá a jeho tvůrci se tím nikterak netají. Důležité je, že by měla přispět ke snížení nezaměstnanosti zdravotně postižených. A ta je hrozivá. Zatímco mezi zdravými je na úřadech práce evidován každý dvacátý až pětadvacátý jako nezaměstnaný, mezi postiženými je to každý čtvrtý až pátý. Otázka tedy nyní zní, co udělat ještě, co víc, aby se snížila nezaměstnanost osob se změněnou pracovní schopností.
Ing. Zdeněk Karpíšek, odborný pracovník Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí v Praze, říká:
,Vstup do Evropské unie předpokládá, že budeme respektovat mezinárodně přijaté principy v zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Ti mají nárok na vhodnou výchovu, na pracovní rehabilitaci, na poradenství, na rovné přístupy k zaměstnání, předpokládá se jejich ochrana a podpora. Mezinárodní legislativa doporučuje například neuplatňovat krácení invalidních důchodů při souběhu se zaměstnáním, nebo se samostatnou výdělečnou činností, tedy při podnikání. Je velmi pravděpodobné, a jeden z našich průzkumů to dokládá, že mnohý z invalidních důchodců by podstoupil riziko samostatného podnikání, kdyby mu přitom nehrozilo krácení nebo odebrání důchodu. Dalším motivačním prvkem by mohl být legislativní krok, kterým by byla zvýšena minimální mzda tak, aby se výrazně lišila od životního minima. Mnozí totiž dávají přednost životnímu minimu před nástupem do práce. Svou roli by mohly sehrát i úpravy v daňovém systému, například zvýšení nezdanitelné částky základu daně z příjmu, nebo osvobození zaměstnavatelů od odvádění pojistného na sociální pojištění, resp. politiku zaměstnanosti, a odvod zdravotního pojištění za osoby zdravotně postižené. To ovšem připadá v úvahu jen tehdy, bude-li při státním rozpočtu vytvořen zvláštní podúčet či fond, do nějž by všechny takto ušetřené peníze vtekly, aby pak sloužily v rámci APZ (aktivní politiky zaměstnanosti) právě realizací projektů pro osoby se sníženou pracovní schopností. Možností je řada, chybějí například státní či veřejné zakázky firmám, které zaměstnávají ZPS, chybí podpora domácích prací a mnoho dalšího."
Do vlastních řad
Neměli bychom si však myslet, že nezaměstnanost zdravotně postižených vyléčí jen nové zákony a předpisy či naše závazky vyplývající z usilování o vstup do Evropské unie. Svou realitu a své osudy vytváříme i my sami. Jak je to vlastně se snahou zdravotně postižených o uplatnění? Nespoléháme se někdy až příliš na ochranitelskou ruku státu? Nepřekvapil nás až příliš rozpad zaběhaných pravidel? Vpád trhu, nová ekonomická hlediska?
Hovoří Martin Kovář, poradce ministra práce a sociálních věcí:
,Je nesporné, že zdravotně postižení mají obecně horší předpoklady pro uplatnění na otevřeném trhu práce. Dokládá to nejen katastrofálně vyčíslená nezaměstnanost, ale zejména ta skrytá, která by vypovídala o těch, kteří na úřady práce nenašli odvahu zajít. Oni pochopitelně mívají zdravotními problémy i nižší výkonnost a vyšší absenci, potřebují často nákladnou úpravu pracoviště. Často to jsou lidé starší, méně kvalifikovaní, méně adaptabilní. Všechny tyto faktory se mohou kombinovat. Přesto však nedávné sociologické šetření, které proběhlo ve třech okresech a zahrnulo reprezentativní počet dotázaných, ukázalo zajímavou skutečnost, že téměř polovina dotázaných uchazečů o zaměstnání by dala raději přednost důchodu - invalidnímu nebo předčasnému starobnímu před pracovním uplatněním. Zajímavý je i postoj k rekvalifikaci. Mělo ni zájem 30,3 procenta dotázaných, nezájem však 47,9 procenta. K obdobnému výsledku dospělai analýza uchazečů o zaměstnání provedená na úřadech práce. I z té vyplynulo, že valná většina lidí se zdravotním postižením nemá chuť se rekvalifikovat. V hodnotovém žebříčku je na prvním místě finanční příjem, pak psychická rovnováha a využití osobních schopností, na posledním místě pak pocit platnosti pro společnost. Pokud tedy hovoříme otevřeně o všech okolnostech, které provázejí život nás, zdravotně postižených, tak bychom neměli hledat příčiny někdy neutěšeného stavu jen ve vnějších okolnostech, ale tu hloubkovou sondu bychom měli ponořit i do svých řad, a pokud to zdravotní stav i okolnosti dovolí, začít také u sebe."
Ladislav Vencálek
Rubrika: JAK TO VIDÍM
Zvolna se zklidnila hladina rozčeřená návrhy ministerstva práce a sociálních věcí na krácení dotací, avšak... Ne, nebude tentokrát řeč o penězích na vodicí psy, na klubovou činnost nebo na sociální politiku nezaměstnanosti. Domníváme se, že je naší povinností všimnout si i mnoha set obětavých, pro něž se péče o postižené stala zaměstnáním a i náplní života. Patří k nim lékaři, zdravotní sestry, pečovatelé, asistenti a mnoho dalších profesí a také tlumočníci znakové řeči. Hovoří Dana Peňázová:
,Jsem ráda, že mohu hovořit za ty ,zdravé", kteří pomáhají a nejsou moc vidět. Mám-li charakterizovat práci tlumočníků znakové řeči, pak tedy - je rozmanitá, náročná a složitá.
Rozmanitá - setkáte se s mnoha životními osudy, co člověk, to jiný způsob komunikace, jiný způsob chápání. Vždy je to pro tlumočníka ,hozená rukavice". Zvládne to? Bude mu neslyšící rozumět? Musí, vždyť proto tam je. Takže začne zkoumat, hledat nejlepší způsob komunikace. Má použít znakový jazyk nebo znakovanou češtinu? Každý neslyšící je individualita a ovládá jiný způsob komunikace. Někdo se naučil znakový jazyk již na základní škole a od té doby se neučil nové znaky. Někdo zase procestoval kus ,světa" a ovládá mnoho znaků. S takovým člověkem je radost pracovat. Ale i s neslyšícím, který ovládá jen několik základních slovíček, se musí tlumočník dorozumět. Navíc přístup ke každému neslyšícímu musí být odlišný. Při každém tlumočení je to hledání porozumění a způsobu komunikace.
Náročná - jsou chvíle, kdy jste vystaveni dlouhému tlumočení. Buď není k dispozici další tlumočník, nebo si prostě organizátor myslí, že na ty dvě hodiny ,nestojí za to" brát dva tlumočníky. Nebo vám zavolá policie, že má naléhavý případ, který je nutno vyřešit hned. Těžko budete vysvětlovat, že zrovna vaříte večeři dětem nebo že jste se právě chystali s rodinou na víkend odjet.
Složitá - zde bych se ráda dotkla v současnosti tolik diskutované otázky: znakový jazyk nebo znakovaná čeština? Co který způsob obnáší? Který je lepší? Kterému neslyšící více rozumí? Vrátím se do roku 1880, kdy se na kongresu v Miláně dohodli učitelé neslyšících, že jedinou správnou metodou je orální výuka. Všichni neslyšící tedy byli vzděláváni orální metodou. Byl to způsob, který samozřejmě nevyhovoval všem neslyšícím. Jsou totiž tzv. neslyšící, kteří mají slušné zbytky sluchu a jsou schopni za pomocí odezírání ,slyšet". Navíc nemají postižený intelekt, a proto lépe chápou význam a výklad slov a vět. Ale jsou lidé, kteří jsou cele neslyšící. To jsou ti, kteří se chovají jako neslyšící a vyjadřují se jako neslyšící. A tím se dostáváme k jádru problému. Typicky neslyšící člověk dává přednost znakovému jazyku pro komunikaci s druhým neslyšícím, protože je pro něj jednodušší, výstižnější a jasnější. Ale když se pak jedná o překlad důležitých informací, přednášky nebo řešení problému, je přesnější znakový jazyk spolu s artikulací, nebo řekněme znakovaná čeština. V současné době se velmi prosazuje znakový jazyk. Žádají ho neslyšící, žádají ho jejich příznivci. Myslím si však, že je to opět tzv. ,mantinelový efekt". To znamená od jednoho mantinelu k druhému. Dříve se nesmělo znakovat, nyní by se nemělo mluvit. Každý způsob komunikace má své pro i proti. Myslím si však, že optimální je individuální přístup tlumočníka k neslyšícím. Je-li kvalitní tlumočník, pozná, kdy mu neslyšící rozumí nebo nerozumí. Potom samozřejmě použije způsob komunikace takový, který vyhovuje tomu neslyšícímu. A tím, že použije přístupný způsob komunikace, tím se stává kvalitním tlumočníkem. Věřte tomu, že ne každý, kdo ovládá znakový jazyk nebo znakovou řeč, je kvalitní tlumočník.
Jednu věc jsem však v úvodu nenapsala: práce tlumočníka je překrásná. Baví mě pracovat s lidmi, hledat, pomáhat. Je to jako když jedete do neznámé země a poznáváte nové lidi, nové zvyky, krásy okolí. Stejně tak je to při práci tlumočníka. Tlumočník překládá, vysvětluje nové věci, pomáhá hledat kontakty, předává nové informace.
O to víc mě však zlobí, když se najdou tzv. ,kolegové", kteří práci tlumočníka znevažují špatným tlumočením, špatným přístupem k neslyšícím, pomlouváním a poškozováním zájmů neslyšícího. To vše se odrazí v pohledu na všechny tlumočníky, kteří tuto práci dělají rádi. Protože to, co tyto lidi přitahuje k práci, nejsou peníze ani sláva. Stalo se mi několikrát, že mi lidé záviděli a říkali: ,Vás tlumočníků je málo, vy musíte být velmi dobře placeni." Opak je pravda. Tlumočníci znakového jazyka nevydělávají vysoké částky, nemají platy ani tak vysoké jako sociální pracovníci. Nemohou se srovnávat s jazykovými tlumočníky, jejichž odměny jsou určitě zasloužené. Přesto si myslím a stojím za tím, že práce tlumočníka pro neslyšící je mnohem náročnější na překládání a hlavně - je to činnost velice odpovědná. Protože tlumočník musí nejen dobře přeložit informace, ale musí si také zkontrolovat, jestli tomu neslyšící dobře porozuměl a jestli ví, co se po něm chce. Z toho vyplývá, že na tlumočníkovi leží velký kus odpovědnosti za sebe a za překlad, kterému neslyšící musí správně rozumět.
Dana Peňázová
autorka je tlumočnicí znakového jazyka
TÉMA: Z DOMOVA
PRAHA. Občanské sdružení Společnost přátel divadla Palác Akropolis uspořádalo od 2. do 6. května už šestý ročník Festivalu integrace Slunce. V pražském paláci vystoupily profesionální i amatérské soubory zastupující řadu oborů. Zdravotně postižení měli na všechny akce vstup zdarma. Nad festivalem převzaly záštitu Výbor dobré vůle - nadace Olgy Havlové, Nadace Charty 77 - Konto Bariéry. ,Celou akci se pokusíme zopakovat ještě v listopadu," slíbila dramaturgyně V. Rydlová.
PRAHA. Druhý ročník společného projektu České televize a Nadace rozvoje občanské společnosti ,Pomozte dětem" opět vyvrcholil zábavným benefičním televizním pořadem v přímém přenosu na velikonoční pondělí.
Před slavnostním večerem měla veřejnost možnost zhlédnout v České televizi cyklus dokumentů, které vypovídaly o průběhu příprav akce, o samotné kampani, i konkrétní pomoci dětem, jimž je sbírková kampaň určena.
Projekt Pomozte dětem získal rychle sympatie a důvěru velkých i malých dárců. Malé žluté kuře se záchranným kruhem bylo možno letos poprvé zahlédnout také na některých výrobcích, např. před Velikonocemi na dětmi oblíbených čokoládových vajíčcích s překvapením. Součástí projektu je řada veselých sbírkových akcí, konaných po celé republice. Ty ukazují, že i charita se dá dělat s úsměvem. Organizace, které se chtějí ucházet o granty, musí podat své žádosti do 30. června.
Pravděpodobně i letos bude více žádostí než peněz, které bude moci Nadace rozvoje občanské společnosti rozdělit. Avšak zkušenost ukazuje, že kampaň pomáhá nejen upozornit na problémy, se kterými se děti v naší společnosti potýkají, na aktivity občanských sdružení, jež se snaží problémy řešit, ale také vzbuzuje zájem a ochotu pomoci u zástupců státních institucí, jež pochopitelně nemohou vždy tak pružně reagovat na aktuální potřeby dětí jako občanská společnost.
(ma)
PRAHA. Od prosince minulého roku najdete na Staroměstské radnici, hned vedle orloje, piktogram vozíčkáře se zvonkem. Když jsem jej stiskl, objevil se vlídný vrátný, uvedl mě do přízemí radnice a zavedl k výtahu. Musel jsem sice složitě manévrovat, než jsem se vešel do úzké kabinky, nicméně nebyl to nepřekonatelný zádrhel. Pak vozíčkáře čekají ještě dva výtahy, než se dostane do úrovně vyhlídkového patra radniční věže. Od úzkého ochozu za goticky lomenými okénky věže odděluje vozíčkáře čtverec vysokých skel. I jimi se však poměrně dobře shlíží na blízké staroměstské střechy i vzdálenější panoráma pražské kotliny. Oceňme, že pražský magistrát umožnil vozíčkářům, a to bezplatně, pohled ze Staroměstské radnice, i to, že se podařilo překonat zprvu dogmatickou upjatost památkářů, kteří nakonec povolili nutné stavební úpravy historického objektu.
(aw)
V ulicích Prahy vyrostly neobvyklé věže
PRAHA. V první jarní den letošního roku vyrostly v ulicích Prahy věže z cihel, které si mohli kolemjdoucí lidé zakoupit na rekonstrukci domu na Slapech, v němž vznikne chráněná domácnost pro lidi s mentálním postižením. Pro své obyvatele by měla být připravena na konci roku 2000. Fundraisingovou kampaň sdružení PORTUS provázely doprovodné a propagační akce, např. benefiční koncert Ivy Bittové a Škampova kvarteta, zláštní jízda cihlových tramvají a další. Akci podpořila bezplatným odvysíláním spotů Česká televize. Projekt zaštítila paní Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry, a PhDr. Jan Pičman, ředitel Jedličkova ústavu v Praze. Občanské sdružení PORTUS se připojilo k těm, kteří usilují o návrat lidí s mentálním postižením z ústavů sociální péče zpět do naší společnosti.
Kontakty: David Čálek 0603 810 237, Jiří Sobek 0602 885 857, Občanské sdružení PORTUS, Spálená 5, Praha 1, tel. 24 91 30 59, linka 211.
(ma)
OLOMOUC. O chráněné dílny se už brzy rozroste farma Dětského centra v Topolanech u Olomouce. Vzniknou z bývalé stodoly. Výsledkem přeměny hospodářského stavení bude keramická a zahradnická dílna pro handicapované. Farma se snaží pečovat o děti bez přerušení kontaktů s rodiči. Většina klientů proto dojíždí na denní pobyt. Centrum však hodlá nabízet své služby také postiženým, kteří nemají své rodiny. Farma vznikla z někdejšího zimoviště lunaparků. Na jejím zrodu se značnou měrou podíleli soukromí dárci.
(r)
PRAHA. Nevidomí se připomínají širší veřejnosti dvěma dny v roce - 15. října Dnem bílé hole, který byl jako významný den doporučen v roce 1984 Evropskou unií, a pak 13. listopadu, což je den narození zakladatele vzdělávání nevidomých Valentina Hauye. Nyní se k nám z Velké Británie rozšířil další svátek - Mezinárodní den vodicích psů. Uvidíme, zda zapustí kořeny. Zatím o něm nikdo u nás moc neví, ale může to být atraktivní pro média - a tak ho přijměme, každá zpráva, která sbližuje svět postižených s ostatní populací, je potřebná. Mezinárodní den vodicích psů proběhl 27. dubna a my si tedy připomeňme, že o výcvik těchto kamarádů a přátel se u nás stará Středisko výcviku vodicích psů v Praze-Jinonicích, odkud je i naše foto. Jsou na něm cvičitelé... a kamarádi.
(lav)
BRNO. Brněnský klub stomiků chce podpořit dlouhodobou snahu stomasester, sdružených v sekci při České asociaci sester, o konečné uznání odbornosti ,stomasestra". ,Tuto aktivitu vyvíjíme proto, že každý z nás stomiků, poznal určitou trpkost tohoto údělu a ví, co pro něj opravdu fundovaná stomasestra znamená a jakou péči musí věnovat pacientům se stomií, a to mnohdy ve svém volné čase. Také chceme zdůraznit, že ne každá sestra je schopna a ochotna tuto neatraktivní péči poskytovat," píše se ve výzvě brněnského klubu stomiků. ,Proto žádáme všechny kluby stomiků, ale také stomiky, kteří nejsou organizováni, aby naši iniciativu podpořili a stvrdili svým podpisem. Tímto také žádáme hlavní sestru MZ ČR a jiná oficiální místa o podporu v této záležitosti a věříme v kladné vyřízení naší žádosti." Za klub stomiků ILCO jsou podepsáni Marie Hloušková, Jarmila Hromádková a Josef Tihlařík. Své podpisy a souhlasná stanoviska můžete zasílat panu Josefu Tihlaříkovi, Klub stomiků ILCO, Kuchyňka 221, PSČ 691 76 Šitbořice. Další informace, například o působení klubů stomiků v ČR, vám ochotně poskytne paní Marie Fraňková, Bieblova 33, PSČ 613 00 Brno, tel.: 05/48 52 26 86.
V čísle 3/99 novin Můžeš jsme si stěžovali, že vjezdu vozíčkáře do budovy Českého rozhlasu z Vinohradské třídy v Praze brání vysoký schod a vedlejší nižší je zamřížovaný. Už není - přes den je mříž otevřená.
Svého času jsme vylíčili, jak na nevinného vozíčkáře upozornila siréna, už když se přiblížil k brance, sloužící jako elektronický filtr knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze. Teď už tam může bezúhonný milovník knih projet na vozíku, aniž by budil senzaci kvílivým zvukem bezpečnostního zařízení.
(aw)
TÉMA: ZE SVĚTA
NEW YORK. Postižení je fenomén, který má globální proporce. Víme, že počet postižených se stále zvyšuje, ale bohužel nevíme, jak rychle. Postižení totiž není přesně definovaný stav. Navíc zdravotní specialisté se nemohou dohodnout na terminologii. Různé země používají také rozdílné systémy výzkumu, a to ztěžuje porovnávání výsledků.
Nejčastěji se uvádí, že jedna z deseti osob na světě je nějakým způsobem postižená. Ale to lze považovat za bernou minci pouze tehdy, když počítáme se všemi druhy postižení, i mírnými. Arvood Linden, který zpracoval na toto téma speciální studii pro OSN, tvrdí, že číslo je obhajitelné, protože zdůrazňuje dimenzi lidských práv - jedna osoba z deseti potřebuje ekonomickou a lékařskou podporu.
Vlády samozřejmě nejvíc zajímá ekonomická dimenze problému. Je zdá se už zřejmé, že počet postižených vzroste bez toho, že by vzrostlo národní bohatství, a tak chtějí vědět, kdo uhradí lékařské a sociální náklady.
Bude růst délka života
Demografové naopak přemýšlejí o trendech dlouhověkosti. Je zjevné, že počet handicapovaných se značně zvýší globálně i percentuálně. Díky lepší lékařské péči bude růst délka života. Mezi postiženými bude tedy hodně starých osob bez tradiční podpory rodiny, ale přežije i více postižených novorozenců. V každém případě se počet postižených, o které se bude nutné starat, zvýší. Tyto předpovědi vyvolávají řadu otázek etických, sociálních i ekonomických.
Zatím bohužel nevíme, jak rychle poroste počet lidí. V současnosti žije na Zemi 6 miliard lidí. V roce 1800 to byla 1 miliarda, v roce 1930 už 2 miliardy a v roce 1960 žily na planetě 3 miliardy.
Tlaky na snížení porodnosti
Odborníci vypracovali tři futurologické scénáře. Podle extrémního bude růst pokračovat, střední odhady si myslí, že se populace bude stabilizovat v roce 2100 na deseti miliardách, nejpříznivější scénář tvrdí, že asi za padesát let se začne počet lidí snižovat.
V některých státech již nyní existuje tlak na matky, aby měly co nejméně dětí. Většina rozvojových zemí zahájila politiku omezení populace, například rychle se industrializující východní Asie snížila za posledních dvacet let porodnost na polovinu. Z 28 zemí, kde porodnost roste, je jich dvacet v Africe. Problém je v tom, že pokud nebude porodnost omezena, mohou se některé země dostat do pasti chudoby. Pokud jde o postižené - odborníci zdůrazňují, že v rozvojových zemích se mnoho postižených do statistik nedostane, protože jsou považováni za nemocné. Zaznamenáváni jsou jen slepí, nepohybliví a amputovaní. V jiných společnostech zase nezaznamenávají menší postižení u starých lidí, protože je považují za normální.
Ohrožená základní práva
Dělat předpovědi do budoucna je skutečně velmi obtížné. Nicméně, pokud dnes na planetě žije odhadem asi 390 milionů lidí se středním a těžkým postiženým a dalších 190 milionů s mírným postižením, tak se zvyšující se očekávanou délkou života lze konstatovat, že počet středních a těžkých postižení by měl v příštích letech vzrůst ze 6,5 na 7,5 procenta.
,Pod tlakem této hrozby vládám nezbude, než vydat více peněz na detailnější průzkumy a získání přesnějších informací," uzavírá Linden. ,Mluvíme totiž nejen o demografické časované bombě, ale také o vážném ohrožení základních práv obrovské skupiny lidí."
Zdroj: Dissability
NEW YORK. TTS (text-to-speech) čtecí programy jsou užitečné pro ty, kteří mají problémy se čtením či psaním. Tyto problémy mohou mít lidé s poruchami zraku, poruchami učení, poruchami vizuálních procesů, s únavou a řadou dalších problémů. Na trhu ve Spojených státech je k dispozici řada takovýchto programů v cenové relaci od 25 do 300 dolarů.
Obecně jsou k dostání dva druhy programů s hlasovým výstupem: ,čtečky obrazovky" a TTS programy. I když stále ještě existují externí syntezátory hlasu a interní syntezátorové karty, většina dnešních programů má softwarové ovladače, které využívají pro hlasový výstup standardní zvukové karty. Toto technologii zlevňuje, protože požadovaný hardware, tzn. zvuková karta a reproduktory, je minimální. Sluchátka nejsou nutná, ale mohou být užitečná k odblokování okolních hluků, aby se uživatel mohl více soustředit na čtení a psaní.
Nejdokonalejší ,čtečky obrazovky" jsou schopny číst nástrojové lišty, jména ikon, menu a textové informace v textových dokumentech. Typickým kandidátem pro jejich využití je někdo s poruchou vidění či slepotou. Příklady těchto čteček jsou např. ,JAWS" a ,Window Eyes".
TTS programy jsou typicky limitovány na čtení textu a některých položek z menu, Obecně zvládají čtení méně položek než čtečky obrazovky. I přes to mohou být pro mnoho lidí velmi užitečným pomocníkem. Dvě nejběžnější funkce jsou: ,říkám to, co píšeš" a ,přehled textu". První z nich opakuje písmena, slova nebo věty tak, jak je uživatel píše. To poskytuje skvělou zpětnou vazbu pro ty, kteří se učí psát na počítači, stejně jako pro ty, kteří mají problémy s tím, jak se jednotlivá slova píší nebo s koncovkami slov. A pro někoho je zkrátka jednodušší slyšet své chyby než je číst. Druhá funkce, nazývaná také ,čtecí kód", je použitelná ke čtení informací, které jsou již v počítači.
Některé programy stále ,mluví" tak, jako by patřily do špatného sci-fi filmu, ale většina z nich je již slušné kvality. U většiny si můžete vybrat, jestli chcete mužský, ženský nebo dětský hlas. Stejně jako nastavení intenzity tónu, rychlosti, modulace hlasu a hlasitosti.
Zdroj: Paraplegia News
Neradostná prognóza: Do roku 2020 se TBC nově nakazí téměř miliarda lidí
ŽENEVA. V současné době připraví tuberkulóza o život více lidí než kterékoliv jiné infekční onemocnění. Je příčinou úmrtí ve větším počtu případů než malárie a AIDS dohromady a umírá na ni větší počet žen než na všechny komplikace spojené s těhotenstvím a porodem. Každý rok jí podlehne i 100 000 dětí.
V roce 1993 podnikla Světová zdravotnická organizace (WHO) nebývalý krok a označila tuberkulózu za celosvětový urgentní problém. Tak velké byly obavy z moderní epidemie této nemoci.
Pokud se nepodaří zavést účinnou kontrolu, potom se podle současných odhadů do roku 2020 nově nakazí téměř miliarda lidí, 200 milionů lidí onemocní a 70 milionů osob na tuberkulózu zemře.
Infekce a její přenos
Tuberkulóza je infekční onemocnění. Jako obyčejná chřipka se přenáší vzduchem. Infekční jsou pouze lidé, kteří mají plicní formu tuberkulózy. Pokud tito lidé vykašlávají, kýchají, mluví nebo něco vyplivují, potom do vzduchu rozšiřují choroboplodné zárodky tuberkulózy, které se nazývají baktérie. Stačí, aby určitá osoba vdechla jeden z těchto zárodků a může se infikovat.
Pokud se infikovaná osoba s aktivní tuberkulózou neléčí, potom může nakazit každý rok 10 až 15 lidí. Ale u lidí infikovaných TBC se toto onemocnění nemusí nezbytně projevit. Imunitní systém se bakterií TBC zbavuje. Ty jsou chráněny silným pouzdrem a mohou vydržet v klidovém stadiu po mnoho let. Pokud dojde k oslabení imunitního systému, pak se riziko onemocnění zvyšuje.
Celosvětový a regionální výskyt
V letošním roce zemře na tuberkulózu více lidí než v kterémkoliv jiném roce v historii. Nová ohniska výskytu jsou ve východní Evropě, kde počet úmrtí na tuberkulózu stoupá po téměř čtyřiceti letech stálého poklesu. Největší břemeno tuberkulózy nese jihovýchodní Asie. každoročně zemřou na tuberkulózu 2 až 3 miliony lidí v rozvojových zemích je u dospělé populace tuberkulóza zodpovědná za více než čtvrtinu všech úmrtí, kterým by se prevencí dalo zabránit každým rokem onemocní tuberkulózou na celém světě 7 až 8 milionů lidí v letech 1993 až 1996 vzrostl celosvětově počet případů TBC o 13 % v subsaharské Africe se objeví každým rokem téměř 2 miliony případů TBC téměř 3 miliony případů jsou registrovány každým rokem v jihovýchodní Asii ve východní Evropě je to každoročně více než čtvrt milionu případů.
Špatně řízené programy
Ještě před padesáti lety nebyly pro léčbu tuberkulózy k dispozici žádné léky. Nyní se objevily kmeny, které jsou resistentní vůči jednotlivým léčebným přípravkům nebo i jejich kombinaci. Touto resistentní formou tuberkulózy může být infikováno až 50 milionů lidí. Pro některé z mnohonásobně resistentních kmenů (podle definice jsou resistentní na dva nejdůležitější přípravky - isoniazid a rifampicin) nejsou v rozvojových zemích k dispozici žádné léčebné prostředky, které by si tyto země mohly dovolit.
Resistentní forma TBC vzniká následkem nedůsledné nebo dílčí léčby. Příčiny jsou různé. V některých případech pacienti neužívají všechny předepsané léky pravidelně po požadovanou dobu, protože se začínají cítit lépe, jindy lékaři a zdravotnický personál předepisují nesprávné léky nebo nevhodnou kombinaci léků a někdy jsou příčinou nespolehlivé dodávky léků.
Dražší léčba
Z hlediska veřejného zdraví je špatně vedená a nekompletní léčba tuberkulózy horší než vůbec žádná léčba. Pokud nejsou lidé schopni dodržet standardní léčebný režim nebo jsou léčeni nevhodně, mohou infekci i nadále šířit. Bakterie v jejich plicích si mohou vytvořit resistenci na protituberkulózní léčbu. Osoby, které následně nakazí, budou nositeli stejného resistentního kmene tuberkulózy. Resistentní tuberkulózu je obtížnější a hlavně dražší léčit a léčba končí častěji neúspěchem.
Ve vyspělých zemích se pohybují náklady na léčbu TBC u jednoho pacienta kolem dvou tisíc dolarů, pokud má ale pacient resistentní formu tuberkulózy, potom mohou tyto náklady vzrůst více než stonásobně a dosáhnout výše až dvě stě padesát tisíc USD na jednoho pacienta.
(Disability Awareness in Action, Newsletter 60)
Sirotčince v Rusku praskají ve švech
MOSKVA. Obrovským problémem pro postsovětské Rusko se stali sirotci. Jejich počet závratně roste zároveň s klesající životní úrovní a sociálním chaosem. Podle místopředsedkyně vlády V. Matvijenkové je v péči sirotčinců 620 tisíc dětí a jejich počet každoročně stoupá. Některé ústavy si vysloužily nechvalnou pověst hrůznými životními podmínkami. V některých z nich je na veškeré jídlo vynakládáno denně v přepočtu méně než 20 korun, často není ani na chleba. Podle Matvijenkové se značně množí vraždy mezi manželi. ,Děti z těchto rodin přicházejí do sirotčinců a svědčí o tom, jak moc je naše společnost nemocná," dodává místopředsedkyně.
Úspěch genetické terapie
Paříž. Prvního jednoznačného úspěchu v genetické terapii se podařilo dosáhnout francouzským lékařům, kteří obnovili imunitní systém dvou dětí postižených genetickou poruchou a umožnili jim opustit sterilní ,bubliny", v nichž doposud musely žít. Oznámil to profesor Alan Fischer z pařížské nemocnice Necker, který podrobnosti výzkumu zveřejnil s lékařkou Marinou Cavazzanovou-Calvovou v odborném časopise Science. Fischer koordinoval několik francouzských vědeckých týmů, které se sedm let zabývaly dědičnou chorobou SCIDX1. Nemocný nemá prakticky žádné protilátky, je vydán na milost sebemenší infekci, a aby přežil, musí žít v naprosto sterilním prostředí v plastikových ,bublinách" v nemocnici. Nemoc může být léčena transplantací kostní dřeně, která je však ve čtyřech případech z pěti neuskutečnitelná.
Viagra na neplodnost?
LAS VEGAS. Tři ze čtyř neplodných žen, které užívaly viagru, otěhotněly. Zjistili to američtí lékaři zabývající se umělým oplodněním. Mnozí jejich kolegové však varují. Nikdo totiž neví, co může viagra udělat s ženským tělem. Ohrožen by mohl být i plod v jejich těle. V prohlášení Americké společnosti reprodukčního lékařství je uvedeno, že užívání viagry ženami je velmi riskantní. Vedlejší účinky, jako třeba vysoká hladina oxidu dusičného v děloze, může znamenat nebezpečí pro matku i dítě.
Než si koupíte rukavice
HOUSTON. Nošení rukavic při pohánění vozíku nabízí nesporné výhody. Debbie Nordstromová, terapeutka v Rehabilitačním institutu v Houstonu, je doporučuje všem svým pacientům: ,Zvláště ti starší riskují zranění." Rukavice dávají lepší úchop při jízdě a také pomáhají udržet ruce čisté. ,Moje ruce se strašně špiní, i když jezdím pouze vevnitř," potvrzuje Lane Phalen. Velice důležitý je výběr rukavic. Měly by chránit nejvíce zranitelné části rukou. Paraplegici mají většinou problémy s ukazováčky, palci a dlaněmi. Kvadruplegici a tetraplegici s malíčky a dlaněmi. Při vybírání rukavic je třeba myslet i na klima. Ale hlavně: musí úplně přesně padnout. Nesmí být ani trochu větší - ty ještě zvýší riziko poranění - ani trochu menší - ty mohou způsobit problémy s prokrvením rukou. Dalším důležitým aspektem je trvanlivost. Jen si představte, čemu všemu musí odolat. Ideální je kvalitní kůže. A nakonec - rukavice by neměly v žádném směru omezovat pohyblivost vašich rukou a prstů!
Zdroj: Paraplegia News
PAŘÍŽ. Nákup oblečení pro handicapované bývá velmi těžký. Hledání šatů, které by padly, se zdá být hledáním pověstné jehly v kupce sena. Nejen že třeba úplně přesně nesednou, ale velmi obtížně se mohou svlékat či oblékat, třeba kvůli zapínání. Mnozí lidé doplňují svůj šatník oděvy na míru šitými, nebo doma šitými, nebo upravenými z ,normálního" oblečení. Pro ně uvádíme některé rady a postřehy. Použijeme-li zipy, měli bychom je doplnit kroužky na prsty. Výhodné a pohodlné jsou raglánové rukávy, šaty by se měly otevírat či rozepínat zepředu. Pohyb a předklon usnadňují zkrácená záda. Pro pohodlí užívejme elastické materiály či měkké látky, oděvy by měly být volné a nohavice kalhot je dobré vybavit zipy. Obuv by měla mít protismykové podrážky...
Zdroj: Paraplegia News
TÉMA: ZE SPORTU
JIČÍN. Úvodem mého příspěvku mi prosím dovolte krátkou reakci na články ,Plout s proudem" z čísla 5/99 a ,V Americe neobjevili Ameriku" z čísla 6/99, uveřejněné v novinách Můžeš.
Ten článek mě velmi potěšil a jsem rád, že se i u nás můžeme dozvídat o sportovních, potápěčských aktivitách v Americe. S chutí jsem si ho přečetl, a i když se autor dle mého názoru chvílemi nechal unášet emocemi, myslím si, že to nijak neuškodilo, ba naopak. Přece jen samotná holá fakta a suché strohé údaje čtenáře tak neosloví. Organizace T.I.D.E., o které se v článku píše, je velkým úspěchem lidského konání a do jisté míry ukazuje cestu nebo alespoň naději, že když se chce, tak to jde.
Druhý příspěvek hovořil o organizaci PROSAZ, která působí v ČR. Za krátkou dobu svého působení má na svém kontě poměrně dost úspěchů. Upřímně jí popřejme další.
Oba příspěvky se týkaly potápění vozíčkářů. Já bych rád připomněl, co širší veřejnost možná neví - že o sportovní potápění jeví nyní značný zájem i nevidomí.
Na základě několika úspěšných zkoušek potápění vidícího potápěče s nevidomým jsme založili počátkem roku 1998 Klub nevidomých potápěčů PROTEUS. Nyní se snažíme rozšířit členskou základnu, která zatím není velká, ale osobně věřím, že se v blízké době rozroste. Samozřejmě se vše neobejde bez kvalitního odborného zázemí, proto spolupracujeme se Svazem českých potápěčů, který je vrcholným orgánem a pomáhá i našemu klubu, zejména při propagaci našich aktivit. Hlavní oporou jsou však pro nás vysoce kvalifikovaní instruktoři potápění, díky kterým si mohou nevidomí splnit svůj ,americký sen".
Rozdíl mezi potápěním vidících a nevidomých je v tom, že vidící potápěč díky svému zraku vidí vše to nádherné, co jen se pod hladinou vidět dá, zatímco nevidomý potápěč vnímá své okolí hmatem, což mu umožní někdy přesnější rozpoznání detailu než potápěči, který se pouze dívá a často si pod vlivem velkého množství barev a podvodního života těchto detailů ani nevšimne.
Našemu klubu se podařilo zorganizovat již několik akcí. Nutno podotknout, že byly úspěšné, a proto stále pracujeme na dalších. Z plánů v letošním roce pouze namátkou. Chystáme pobyt ve sportovním středisku v Nymburce, kde bychom rádi nabídli zejména mladým nevidomým nejen potápění. Středisko má kromě krytého bazénu, také saunu, posilovny, rehabilitaci, vycházky do přírody a provozování dalších aktivit, kterými se nevidomí zabývají. V létě bychom se pokusili také zorganizovat asi týdenní pobyt v některé potápěčské lokalitě vhodné pro nevidomé. V případě přístupného terénu by byl možný i souběh akce, například ve spolupráci s PROSAZ.
Na závěr postesknutí. Přestože Svaz českých potápěčů pravidelně informuje ČTK o aktivitách potápění u nás a o dosažených výsledcích našich reprezentantů například v závodech plavání s ploutvemi, jsou tyto zprávy přecházeny bez většího zájmu. Přitom se často jedná o sportovní výsledky evropské úrovně. Malý zájem médií lze dokumentovat zmíněnou propagační akcí na Slapech v hotelu Měřín, kam byla média pozvána. Přijela jen TV Prima. Ale tak to bude zřejmě do té doby, dokud atraktivita brutálních záběrů z války a zkrvavených obětí tragické autonehody bude pro diváka přitažlivější než seriózní informace a reportáže.
Tomáš Knap
Kontaktní údaj:
Tomáš Knap, PROTEUS,
Pod Koželuhy č. 351, 506 01 Jičín,
telefon: 0433/ 52 44 73
(po 18. hodině a o víkendech).
A ještě e-mail: knap@oku-jc.cz, www.potapeni.cz
CRANS MONTANA. Na šestém mistrovství světa lyžařů s postižením, které se konalo na v Anzere (alpské disciplíny) a Crans Montaně (klasické disciplíny), obsadila ČR skvělé sedmé místo v klasifikaci národů.
Dvě dívky: sedm medailí
O sedm našich medailí se postaraly dvě dívky se zrakovým postižením (třída B3 - slabozrací). Kateřina Teplá s vodičkou Renatou Karamanovou jezdí sice teprve první sezonu, ale sehrály se velmi rychle, což dokazují výsledky: druhé místo ve sjezdu a tři zlaté medaile v superobřím slalomu, v obřím slalomu a ve slalomu. To hovoří za vše. Kateřina si již několikátou sezonu drží své místo na výslunní a zlatá medaile z MS jí chyběla do sbírky.
Sabina Rogie s vodičem Michalem Karáskem získali tři bronzové medaile, a to v superobřím slalomu, v obřím slalomu a ve slalomu.
Tělesňáci získali bronz
Čtyři čeští zástupci startovali v kategorii tělesně postižených. Stanislav Loska (třída LW 6/8 - nadloketní amputace) získal bronzovou medaili ve slalomu, 5. místo v obřím slalomu a 6. ve sjezdu. Michal Šolc (třída LW 12 - sedící - paraplegik) dojel na 5. místě v obřím slalomu i ve slalomu a na 8. ve sjezdu. Michal Nevrkla a Jan Dostál patří do třídy LW 2 - nadkolenní amputace. První byl 12. ve slalomu, 19. ve sjezdu a 18. v obřím slalomu. Druhý obsadil 15. místo ve sjezdu, 13. v superobřím slalomu a 14. v obřím slalomu.
Klasici na kovy nedosáhli
Miroslava Sedláčková B2 (se zbytky zraku) s vodičem Petrem Jaklem vybojovali ale pěkné 5. místo na 10 km klasickým způsobem, dokonce 4. místo na 5 km klasicky a 5. místo na 15 km volným způsobem. Marek Šimíček B1 (nevidomí) s vodičem Jaroslavem Hornigem se umístili na 6. místě na 5 km klasicky, 18. místo získali v biatlonu na 7,5 km a 5. místo na 20 km.
A ještě hrst postřehů
Mistrovství světa provázela krásná atmosféra, celý kanton Valais šampionátem doslova žil. Žáci z celého Švýcar-ska přijeli fandit, rozdávali sportovcům obrázky pro štěstí a sbírali jejich podpisy. Organizátoři připravili program ,hospitality" (pohostinnosti) a všichni sportovci měli možnost povečeřet u místních obyvatel a poznat atmosféru u rodinného švýcarského krbu. Generálním partnerem organizačního výboru byla švýcarská armáda, která zajišťovala transport, stravu ve stanech, pomoc u lanovky a také tlumočnický servis. Závěrečný ceremoniál v Crans Montaně provázel velkolepý ohňostroj a po něm se všichni přesunuli do obrovského stanu, kde se do půlnoci tančilo a podávalo chutné víno z úrodné oblasti Valais.
Radka Kučírková
BOSKOVICE. S novou sezonou se opět rozběhly naše týdenní kurzy a pobytové akce, v nichž se snoubí duše s tělem. Pod taktovkou KONTAKTU bB se opět desítky nových adeptů učily a naučily plavat, jakož i prolézat nástrahami počítačových programů.
Kurzy realizované v úzké spolupráci s Nadací Charty 77 a projektem BARIÉR ,Počítače proti bariérám" přilákaly letos i návštěvu manažerů poboček Micro-softu pro celou Evropu a projekt realizovaný v ČR byl představen jako modelový pro oblast zdravotně postižených.
Letošní kurzy jsme odstartovali v Boskovicích 21. února. Pobytová akce byla zaměřena především na děti a mládež a ve své režii ji mělo hlavně brněnské středisko KONTAKTU v čele s jeho šéfem Romanem Vojáčkem. Díky příznivým cenám a skvělému personálu ubytovacího zařízení Penzionu Athena v obci Suchý a výborným podmínkám v boskovickém bazénu (slušel by mu více bezbariérový přístup) se akce mohlo zúčastnit dvacet dětí a mládeže, převážně vozíčkářů, ve věku 6-16 let, vesměs s doprovodem rodičů. Na programu, který zabezpečoval odborný personál z Brna i z Prahy, byla samozřejmě výuka plavání doplněná o rehabilitační cvičení. Doplňkový program tvořilo malování, ruční práce, vyvrcholením byl karneval. Masky dětí byly tak nápadité, že předseda poroty Etien Leroux-Nevrkla musel všechny vyhlásit jako nejlepší. Po dětské části karnevalu si na své přišli i rodiče a personál, kteří se maskovali a družili i po desáté hodině. Na kurzu se odehrávala podstatná část natáčení dokumentu ,Voda, která pomáhá", který byl odvysílán v rámci projektu ,Pomozte dětem" na ČT 1 v neděli velikonoční. Více než polovina nákladů na akci byla hrazena právě z grantu NROS Pomozte dětem, což je významná podpora, i když celá dětská větev projektu Kontakt s sebou nese dvacetkrát vyšší náklady, než tvořil grant.
Druhý kurz letošního roku proběhl 19. až 26. března v Krnově. O personálu a kvalitách servisu v Charitním domě Salvátor se mohu zmiňovat již tradičně v superlativech a stejná slova uznání patří i jinak bariérovému krnovskému bazénu. Letošní účast 22 plavců (19 vozíčkářů) s pěti doprovody je asi maximem, které se dá v krnovských podmínkách zrealizovat. O intenzivní rehabilitační cvičení, regeneraci (masáže, vířivka, mobilizace) a plavecké zdokonalování se staralo jedenáct členů odborného personálu a dobrovolníků.
V dubnu se uskutečnil první letošní ,nováčkovský" plavecko-počítačový kurz. Jeho deset účastníků (devět vozíčkářů) se dvěma doprovody je též počtem na horní hranici zvládnutelnosti, ale kromě intenzivní výuky plavání a cvičení (dvakrát denně) i počítačového kurzu jsme se zhostili také kulturního programu. Všichni absolvovali i závěrečný počítačový i plavecký test. Novinkou a rozšířením našich kurzů se stalo páteční hostivařské potápění s dýchacími přístroji, vedené Radkem Hrachem a hasiči z Prahy 5, na jejichž lodi jsme kurz sobotní vyhlídkovou jízdou zakončili. A již se těšíme na kurz květnový, na který se nám chce ,vecpat" ještě více plaváčků.
Jan Nevrkla
TÉMA: ROZHOVOR
Koním ustájeným na statku v Bohuslavi nedaleko Žlutic je vyhlídka z ohrad na majestátní vrch Vévodu asi lhostejná. Mnohem větší význam pro ně a jejich budoucnost má skutečnost, že je trénuje pětinásobný vítěz Velké pardubické steeplechase Josef Váňa.
Jste v Bohuslavi doma, pane Váňo?
Vůbec ne. Já jsem dětství prožil v malé vesničce na Valašsku. Jsem tedy spíš přivandrovalec.
Odkud a proč zrovna sem?
V roce 1993 jsem se v Německu dohodl s majitelem dostihových koní, že odejdeme do ČR, kde budeme koně trénovat a odtud jezdit do Německa závodit.
Kdo nebo co vám ,přihrálo" na samém začátku úspěšné kariéry dostihového jezdce do rukou uzdu? Vyrůstal jsem ve vesnici, kde žádný závodní kůň nebyl, jenže tu byla moje touha jezdit na všem, co má čtyři nohy, ať už to byla koza nebo kráva.
Pamatujete se na své první vítězství?
S dvaadvacetiletým Catalinem v zaměstnanecké jízdě pracovníků plemenářského podniku Tlumačov.
Kdy poprvé jste z koně spadl? Jednoho ,zaparkovaného" u kovárny jsem si půjčil a vedle na louce jsem byl prakticky setřesen. Moc mi to nevadilo. Občas jsem přeletěl přes rohy některé krávě z jezeďáckého stáda - když se jí nezamlouvalo, že ji nutím do cvalu.
Máte spočítáno, kolik jste měl úrazů, kolik zlámaných kostí?
Jednodušší je spočítat, které zůstaly zdravé. Pan doktor Toman z plzeňské fakultní nemocnice, který mě má pod rentgenem slušně zmapovaného, vždycky po mém dalším úrazu svolává své kolegy, aby se šli podívat, co ještě chodí po světě.
V Německu jste měl v roce 1994 těžký pád. Co se tehdy stalo?
Kůň, který cválal přede mnou, zakryl v poslední chvilce mému koni odskokovou možnost a on na překážku neviděl. Přitom by nebyl takový malér, že můj kůň spadl, kdyby ten za námi nespadl taky. Na mě. Jeho váha a rychlost mi rozdrtila hrudník a zdevastovala plíce tak, že půlku jedné mi museli vzít.
Nezaměstnal vy byste jednoho chirurga na plný úvazek?
Tenkrát nejen chirurga. Srdce taky vypovědělo službu, ale byl tam doktor, co lítal se záchrankou vrtulníkem, ten srdíčko elektrickým šokem nahodil.
A vaše první myšlenka, když jste se po operaci probral?
Za osm neděl je kvalifikace na Velkou pardubickou, tak s tím něco dělej! Doktoři mě měli za šílence. Pátý den jsem chtěl rehabilitační sestru, abych na lůžku začal posilovat. Za dvacet dnů se mi povedlo ukecat je, aby mě pustili na léčení do české nemocnice - jednadvacátý den totiž běžel v Pardubicích můj Vyšehrad. A já u toho chtěl být, protože jsem ho za osm neděl měl jezdit při kvalifikaci na Velkou.
A víte, že se těm doktorům ani nedivím...?!
Tu kvalifikaci jsem jel. A Velkou taky, i když jsem nedojel. Praskl mi biceps na pravé ruce. Možná jsem návrat opravdu trošičku uspěchal. Ale zase vím, že kdybych na sebe nebyl tak tvrdý, začal bych možná přemýšlet o tom, že ježdění nechám.
Začal by působit strach?
Nejspíš.
Dokážete respektovat hranici rozumného rizika?
Když jsem tady, tak asi ano.
Věříte si za všech okolností?
Věřím tomu, že na koně dokážu přenést svou vůli ze všeho se dostat.
Pády a zranění znamenají bolest. Jak tu fyzickou snášíte?
O mně se tvrdí, že práh bolesti mám hodně vysoko. Byl jsem schopný v dostihu spadnout, zlomit si klíční kost a během toho samého odpoledne ještě dva další dostihy vyhrát. Vyhrával jsem dokonce se zlomenými žebry. Když už se mi něco stalo a zdálo se to k nevydržení, tak jsem to vydržel.
Co všechno musí v sobě mít kůň a jezdec, aby vyhráli Velkou pardubickou?
Řeknu to jednoduše: S dobrým koněm to není takový problém jako se žebrákem. I dobrý kůň potřebuje mít dobrého jezdce a k tomu obrovské štěstí, protože na Velké pardubické jde samozřejmě o výkon, ale taky o štěstí. Chce to tedy dobrého koně, dobrého jezdce - a pak je to sranda.
Jste při hodnocení vyhlídek spíš optimista? Odhadnete šance svého koně dřív, než se postavíte na start?
Studuju šance svého koně, soupeřů, a samozřejmě se snažím na průběh dostihu takticky co nejlíp připravit. Mám všechno jednodušší, mohu si koně, které trénuju, zatím ještě sám jezdit. Trenér Pindur mě v Uherském Hradišti učil probrat sám se sebou možnosti, zvážit je a pak do dostihu jít i s tím, že třeba budu desátý. Hlavně ale abych věděl, proč do něj jdu.
Vedete si statistiku svých vítězství? Kolik jich bylo?
V českém Jockey klubu jich vedou dvě stě patnáct. Na různých menších závodech jich samozřejmě bylo mnohem víc.
Může být porážka ve sportu motivující pro ,normální" život?
Zcela jistě. To je vlastně největší problém každé lidské bytosti, naučit se prohrávat. Naučit se s tím žít. Kde bych byl, kdybych jen vyhrával! Člověk musí ty lepší, kteří jsou kolem něj, určitým způsobem brát.
I respektovat?
Správně to říkáte. Hledat, proč ten druhý byl lepší.
Jste psychicky odolný?
To souvisí s uměním prohrávat. Je to o tom, že jdete nahoru a zase padáte dolů. V tomhle mám asi od svých dvaceti let celkem jasno. Když jsem šel nahoru, vždycky jsem se díval kolem sebe, abych nezapomněl na ty, co momentálně padají dolů. Že to za chvíli může být opačně.
Byl jste někdy s psychikou přece jen u dna?
Tak k tomuhle bych snad mohl povědět, že mě pánbu, jak se říká, držel za prdel. Víte, já mám moc hodnou maminku, celý život mi drží palce. A já si při nějakém tom maléru na ni vždycky vzpomenu a hned věřím, že se zase všecko dá dohromady.
Vnímá dostihový kůň před závodem nálady člověka?
Určitě.
Jakým způsobem? A jak reaguje? Pokud je člověk, tedy jezdec, u koně nervózní, kůň to od něj okamžitě ,chytne".
Dá se tvrdit, že může pak i zbytečně prohrát?
Nejen to. I ublížit.
Jste přísný v přípravě na sebe i na koně?
Říká se to o mně. Já jsem byl celý život tvrdý sám na sebe, tvrdý i na lidi, a jsem tvrdý i na koně. Samozřejmě v žádném případě na úkor jejich zdraví.
Kde narazíte častěji?
Spíš u lidí. Myslím si, že na koně zase tak tvrdý nejsem.
Mohou vás mít rádi, když v závěru dostihu používáte bičík?
Kdybych vám ukázal, s jakým bičem já jezdím...! To je taková hůlka - no asi jako kdybyste chrta mlátil novinama. Když koně dvakrát třikrát bouchnu a cítím, že nereaguje, poplácám ho po krku a ,nechám to bejt". To jsem udělal s Vronským ve Velké pardubické. Jeli jsme na čtvrté pozici a já jsem cítil, že už nejde tak, jak by měl. Nechal jsem ho a dojeli jsme šestí. A on mi to za rok vrátil, Velkou jsme vyhráli.
Chtějí opravdu i koně vyhrávat? Takových devadesát procent ano. A těší se na to.
Můžete tohle tvrzení nějak dokázat? Mám krásný příklad. Když Železník ve svých třinácti letech a vlastně před koňským důchodem přišel do Pardubic, bylo z něj během dvou týdnů hříbě. A platí to o něm dodnes. Vloni zaváděl koně na Velkou pardubickou už jako dvacetiletý ,pán" a museli ho vodit dva lidé, jak na něj atmosféra závodiště působila!
Zadržel jste někdy koně v dostihu třeba kvůli lehčímu zranění?
Spoustu koní. A kolikrát to znamenalo i spoustu problémů, protože moc chtěli běžet. Naučil jsem se to v Německu, protože u nás dostihový řád dřív nutil jezdce dostih dokončit. To se nám za posledních několik let podařilo u rozhodčích změnit. Jedná se o to, že zranění, které svým způsobem začíná, může být za čtrnáct dnů v pořádku. Když v dostihu pokračujete, máte postaráno o komplikace na dobu podstatně delší.
A vy naštvaného koně, který chtěl zvítězit...
Naštvaný by mohl být. Už z adrenalinu, který má v krvi, protože je připravený dostih běžet a bojovat o vítězství.
Moje další otázka se teď může zdát zbytečná. Přesto - váš názor na tvrzení některých lidí, že dostihový sport je trápení zvířat, nebo dokonce násilí na nich.
Co na to říct... Každý má právo na svůj názor, může ho do jisté míry i ventilovat, jak chce, ale ne tak, aby omezoval a ohrožoval druhé. Tihle lidé mohli před několika lety na dráze v Pardubicích svým protestem v průběhu dostihu zavinit malér nejen koní. Nemůžu ochráncům zvířat zazlívat to, že chtějí zvířata chránit. Ale pár jich znám a vím, že třeba s chutí pojídají maso. Brát důsledně, co tvrdí, tak to nemá logiku. Kdyby se s koňmi tenhle sport nedělal, skončí v zoologické zahradě. To by se ochráncům líbilo?
Vyhrál jste pětkrát nejobtížnější světovou steeplechase. Co vás tam láká znovu? Peníze? Sláva?
Můžu říct, že před deseti lety to byla jen touha po vítězství. Touha po dosažení něčeho, co nemůže dosáhnout každý. Být nejlepší. Já jsem kdysi byl horolezec. A touha horolezců je v tom: Dnes vylezeš čtyřku, zítra pětku, ve středu Matterhorn, v pátek Mount Everest. V každém sportovci je touha být lepší, než momentálně je. Tak jsem to bral před těmi pár lety. Dnes je to taky trochu o penězích, protože mě tenhle sport živí.
Čtyřikrát jste v Pardubicích zvítězil se Železníkem, jednou s Vronským. Jak si Železník užívá důchod?
Určitě fantasticky, protože pořád stojí ve Světlé Hoře v boxu, kde stával během své kariéry. Denně je s mladými koňmi ve výběhu. Když ho dnes pozoruju, jak utíká ve sněhu a má schované bolavé kopyto, nikdo by na něm nepoznal dvacet let.
No právě! Nebyl Železník - vítěz něco jako kůň invalida?
Ano. Doktoři ho vyřadili z chovu, že z něj nikdy nic nebude...
Zajdete za ním někdy? Třeba jen ze sentimentu, z vděčnosti.
Moje paní pochází ze Světlé Hory a naši kluci tam tedy mají babičku a dědečka, takže Železníka navštívím několikrát do roka. Když jsem ve Světlé Hoře, nejde to nepodívat se na něj.
Zmínil jste se o synech. O nejmladším devítiletém říkala vaše manželka, že se ,potatil".
To je pravda. Pepíka to ke koním táhne. Vloni vyhrál dvanáct závodů poníků ze čtrnácti startů.
Vychováváte si nástupce?
Bez jakéhokoliv nucení. Víte, já jsem byl u toho, když starší Lendl zmydlil mladšího kvůli tomu, že špatně držel raketu.
Kdy a kde jste absolvoval svůj nejtěžší dostih?
Tohle je otázka... Nevadí, že to nebyla steeplechase?
Vůbec ne.
Jezdíval jsem vysokohorské sjezdy na lyžích. Jednou jsem stál asi šedesátý na startu a z vysílaček slyšel, že po trati dvanáct kluků spadlo, byly i nějaké úrazy. Ve mně to zvedlo adrenalin, že jsem se nemohl dočkat, až do toho vletím. Ten závod jsem vyhrál. Na lyžích jsem si vytrénoval psychiku, abych před Velkou pardubickou spal jako každou jinou noc.
Kdybyste musel změnit povolání - bylo by to zase něco kolem zvířat?
Já už jsem ve věku, kdy se o změně nedá mluvit, viděl bych to spíš na předčasný důchod. Můj kyčelní kloub je v takovém stavu, že se to může stát co nevidět. Na endoprotézu už jsem objednaný.
Vy opravdu uvažujete o ukončení kariéry?
No, jestli už někdy někdo jezdil s endoprotézou kyčelního kloubu, tak to klidně ještě zkusím.
Slyšel jste o hipoterapii?
Moje paní ji tady jednomu dítěti s postižením poskytovala. A já mám několik koní v Plzni, kde hipoterapii vykonávají. Když mám nějakého koně na odpočinek, tak jim ho tam dám. Jsem rád, že právě moji koně tohle dělají.
V Koránu říká Bůh koni: ,Tobě rovného jsem neudělal. Všechny poklady světa leží mezi tvýma očima." Co nejdůvěrnějšího jste kdy zašeptal koni do ucha vy?
Když jsem naposledy vyhrál se Železníkem Velkou pardubickou, spadl jsem na Popplerově skoku. Než jsem nasedl, křikl jsem: ,Tygře, my to dokážeme!" A pak už jsem jen přidával: ,Tygříku, jsi borec, frajer...!" A jak jsem zvyšoval intenzitu hlasu, Železník přestal skákat a začal lítat. Až do cíle...
Jan Nouza
TÉMA: PUBLICISTIKA
Čtvrtý ročník výstavy kompenzačních pomůcek a služeb pro zdravotně postižené HANDICAP 2000 proběhl v Praze od 11. do 14. dubna v rámci komplexu mezinárodních veletrhů PRAGOMEDICA, PRAGOLABORA, PRAGOFARNA a PRAGOOPTIK. Oproti minulým ročníkům přinesl více kvalitnějších výrobků a pomůcek a bohatší nabídku služeb pro tělesně postižené.
Zúčastnilo se jej 65 vystavovatelů. Tradičně nejpočetnější byly firmy nabízející mechanické a elektrické vozíky, zvedací plošiny nebo schodolezy a najezdové rampy. Z bohaté nabídky rehabilitačních pomůcek a drobných výrobků pro vozíčkáře a pohybově postižené jmenujme aspoň novinky - autoatraktní lehátko firmy Dolejší, tříkolku s mechanickým pohonem firmy HKK nebo speciální jízdní kola firmy Loped. K vidění byly protetické a ortopedické pomůcky, elektricky stavitelné nábytkové systémy i speciální nábytek do stacionářů, nechyběly firmy specializující se na potraviny, léky a vitaminové preparáty pro zdravotně postižené, pomůcky pro inkontinenci a další potřebná zařízení. Jako obvykle se návštěvníci zastavovali u automobilů s úpravami pro zdravotně postižené, tentokrát firem Ford, Iroa, novinkou byl nízkopodlažní autobus pro převoz postižených a vozíčkářů, který vystavila firma Mave, s. r. o. V expozicích se našly i paruky, bederní pásy, nosní stimulátory a další speciální zdravotnická technika.
Noví vystavovatelé
Přivítejme nyní nováčky na výstavě a popřejme jim úspěch. Patří mezi ně firma Mave, spol. s r. o., která představila nový minibus, který lze jednoduše přizpůsobit různým potřebám, včetně přepravy tělesně postižených. Vozidlo využívá pohonné jednotky Fiatu Ducato, na kterou je napojen podvozkový rošt se dvěma zadními nápravami a nástavbou. Pérování umožňuje snížení podlahy na úroveň 320 mm, široké dveře a podlaha bez schodu pohodlný nástup vozíčkářům. Firma nabízí i mechanické nájezdové a elektrohydraulické zdvíhané rampy aj. Se sympatickou novinkou přišla firma Hajný-S: se zdviží vozíku, pro všechny typy osobních vozů. Umožňuje vyzdvižení vozíku na střechu auta. Cena se pohybuje kolem 80 000 Kč. Dobrou zprávou je, že tento výrobek je považován za kompenzační pomůcku a plně ho hradí okresní úřady. Dalším nováčkem byla firma Kacebo, s. r. o., která představila mj. řadu nestabilních plošin, jako fyziorehabilitační zařízení navozující nestabilitu, která stimuluje posturální funkce. Ceny přístrojů se pohybují od 3200 Kč do 7800 Kč. Nenáročné rehabilitační zařízení vystavovala firma Dolejší - autotrakční lehátko zlepšující statiku páteře, protažení zkrácených svalů a šlach a uvolňuje klouby. Cena 800 Kč.
Nejlepší exponáty
Tuto soutěž letos uspořádalo Sdružení zdravotně postižených spolu se Společenstvem výrobců a prodejců zdravotnických pomůcek. Odborná porota přiřkla ocenění ultralehkému mechanickému vozíku Titanium firmy Erillens pro původnost řešení a minimální hmotnost, dále vozíku na sprchování, typ Genf firmy Ortoservis, kde použité materiály zaručují dlouhou životnost v mokrém prostředí, vozík je snadno přestavitelný a použitelný pro jakýkoli typ WC. Dalším oceněným exponátem byly dětské ortopedicko-rehabilitační sandály, typ 47 firmy Protetika, s anatomicky tvarovanou nášlapnou částí a zpevněnou patou.
Představilo se i sdružení
Jednou z vystavujících neziskových organizací bylo i Sdružení zdravotně postižených (SZdP) v České republice. Expozici sledující aktivity a služby pro postižené i jejich vlastní činnost si prohlédl i ministr zdravotnictví Bohumil Fišer, předseda výboru pro sociální politiku a zdravotnictví poslanecké sněmovny Zdeněk Škromach a předsedkyně podvýboru pro zdravotně postižené tohoto výboru Jarmila Boháčková. Expozici připravilo Informační centrum Ústředního stacionáře, jehož přičiněním a pod vedením JUDr. Jana Hutaře zde po celou dobu fungovalo bezplatné sociálně právní poradenství, dále poradenství zdravotní pojišťovny a Českomo-ravského penzijního fondu. Návštěvníci se seznamovali s možnostmi pobývat v řadě ubytoven a penzionů poskytujících slevy, významná byla i nabídka školicího centra Ústředního stacionáře či autoškoly Modal. Své výrobky a služby nabízely i další firmy a organizace, s nimiž SZdP uzavřelo dohody o partnerství a spolupráci. Jmenujme aspoň Lázně Luhačovice, které poskytují až 15 % slevy, nebo zájezdy a pobyty cestovní kanceláře Elektra Tours, která na zájezdy na Krétu či poloostrov Chalkidiki dává slevu od 500 do 1000 Kč.
Doprovodný program
V jeho odborné části besedoval JUDr. J. Hutař o novinkách v právní a sociální legislativě, dominantou ostatního byl recitál Marty Kubišové, líbilo se vystoupení ředitele chráněných dílen ve Zlíně Romana Herynka. Šachovou simultánku sehrál nevidomý šachista dr. Jiří Kubelka, který mimochodem žádnou partii neprohrál, výraznou postavou byl kouzelník ing. Vladimír Kotík. Výtvarná soutěž ,Pomáháme zdravotně postiženým kamarádům" spojila síly a um zdravých i méně zdatných dětí. Vystavoval i spolek Hanák a občanské sdružení Fokus. Zaujala pantomima neslyšících Nepanto i vystoupení mentálně postižených dětí z Hvozdu. Jeden z programových dnů byl věnován zdravotně postiženým sportovcům. Představila se Katka Coufalová, která si na paralympiádě v Atlantě doplavala jednou rukou pro zlatou medaili, a František Glazar, člen týmu pro paralympiádu v Sydney.
Josef Vanický, Zdeněk Pejčoch
Několik postřehů z brněnské taoistické dílny
V prvním letošním čísle novin Můžeš jsme informovali o pozitivních zkušenostech, které mají newyorští terapeuti a jejich pacienti, postižení např. kloubním onemocněním, se starým čínským cvičením tai-chi. Protože tai-chi získává příznivce také u nás i mezi handicapovanými, přinášíme několik postřehů z jedné brněnské dílny tai-chi...
Tai-chi se v Číně cvičí déle než 800 let. Původně to byla tajná nauka sloužící k doplnění meditace a k prodloužení života, předávaná v klášterech z mistra na žáky. Za posledních sto let se prosadila i na Západě.
Taoistické tai-chi, které v ČR propaguje stejnojmenné sdružení, je forma pomáhající upevnit a zlepšovat zdraví. Skládá se ze 108 mírných otáčivých a protahovacích pohybů, které systematicky procvičují celé tělo. A protože při relaxaci zklidňují mysl, říká se sestavě ,meditace pohybem". Část cviků je odpozorována z účelných pohybů zvířat, která zůstávají pružná až do vysokého věku. Cviky mají i odpovídající názvy: chytání ptačího ocasu, uhození tygra, rozčesávání hřívy divokého koně, jestřáb blýská křídly či zahnání opice. Během sestavy se procvičí svaly, klouby a šlachy, plíce a další vnitřní orgány lépe pracují, dýchání je stejnoměrné. Člověk se dostává do psychické rovnováhy.
Dlouhodobě má taoistické tai-chi řadu výhod. Je vhodné pro každý věk a každý zdravotní stav. Jeho základem je čínské pojetí energie ,čchi", která ve zdravém těle cirkuluje bez překážek. Tomu cvičení napomáhá. Probíhá pod vedením akreditovaných instruktorů. Ti nejzkušenější spolupracují s brněnskou organizací ROSKA, která sdružuje pacienty s roztroušenou sklerózou. Do skupiny však přicházejí i lidé s jinými druhy postižení, např. po mrtvici, při poúrazových stavech, kolagenózách apod. Je však zapotřebí, aby pacient konzultoval svého lékaře.
Cvičí se zhruba dvakrát do měsíce v bezbariérové tělocvičně Sokola Komárov při hotelu Bílá růže. Instruktoři jsou pravidelně seznamováni se zkušenostmi terapeutů v Kanadě, kde mají s aplikací tai-chi u handicapovaných dlouholeté zkušenosti. Doporučuje se podle možnosti cvičit ve stoje (důležité pro znovuzískání rovnováhy), ideální je, když může mít každý pacient svého pomocníka. Kdo stání fyzicky nezvládne, cvičí na vozíku nebo si přesedne na židli, aby nebyl omezován pohyb paží. Cvičí se modifikovaná sestava zmíněných 108 cviků. I když sedící pacienti pohybují jen horní polovinou těla, má cvičení celkově dobrý účinek. Svaly v celém těle jsou propojeny a cvičení je ,postaveno" tak, aby se jich co nejvíce aktivovalo.
Před vlastním nácvikem jednotlivých pohybů probíhá rozcvička, jejímž cílem je svaly uvolnit. Pak se zopakuje staré a naučí nový cvik. Nesmírně důležité je doma každý den cvičit, nejlépe několikrát denně, i když jen krátce. Cvičící z ROSKY se cítili velmi povzbuzeni instruktorkou, která za nimi dlouhou dobu dojížděla z jednoho moravského města. Má stejnou diagnózu a předtím strávila dlouhou dobu na vozíku a dokonce na lůžku. Obrovskou vůlí a poctivým cvičením dosáhla, že dnes chodí. I když tato paní tai-chi z vlastní zkušenosti doporučuje, zdůrazňuje, že cvičení nedělá automaticky zázraky a že pevná vůle a píle jsou předpokladem. ,A také trpělivost," dodává cvičitel Karel Šmíd. ,Nemoc dlouhodobě vzniká, a proto léčení nebo i zlepšování trvá dlouho. Při cvičení se však mění postoje - člověk začíná myslet pozitivně, odbourává negativa. A všichni víme, jak důležitý je při nemoci duševní stav," dodává Karel Šmíd.
Jeho slova potvrzuje i Pavla Sedláčková, která cvičení organizuje. ,Na cvičení se těším. Během cvičení, které trvá s přestávkami asi tři hodiny, se svaly uvolní a zahřejí. Mám ze svého těla příjemný pocit. Velmi se zklidním a cítím se dobře. A taky se setkám s přáteli, sedneme si k čaji a povídáme si. Sociální kontakty jsou při každé nemoci velmi důležité."
Zkušenosti brněnské ROSKY jsou tedy pozitivní. Přidat se může každý, kdo o cvičení projeví zájem a má možnost se do Brna dopravit.
Lenka Šedová
RUBRIKA: FEJETON
Je to zvláštní. S množstvím opatření, která se postupem nekomunistické doby snaží zlepšit podmínky života lidí se zdravotním postižením, se zvětšuje i množství pojmů, které velmi nepřesně - pro někoho hanlivě - pojmenovávají JE, zdravotně postižené. Ale někdy je to úsměvné.
Ti, kterých se to nejvíc týká, jsou asi nejvíc v pohodě. Ateliér nevidomých sochařů se pojmenoval SLEPÍŠI - opravdu ne slepýši, vozíčkáři si klidně říkají HABŘI, protože je v Habrovanech legendární ústav, MENTOSKY nemusí vždy znamenat název bonbónů, a když o někom mluví jako o PAJDAVÝM, většinou myslí typ tělesného postižení. Ovšem síla je, když zákonodárný činitel najednou tápe a neví, jak HO oslovit. Toho svého voliče, kterému samozřejmě musí pomoci (to se totiž má). Najednou JEMU - tomu poplatníkovi, který je trochu jiný - nějak nemůže přijít na jméno. Pak slyšíme - ,ten zdravotně nebo jinak tělesně postižený spoluobčan, vlastně handicapovaný invalida."
Jsou to skvosty, vše kdysi vzniklo zřejmě z invalidních důchodů a jejich pobíratelé rázem povýšili na invalidy, tedy nevalidní, neprůkazné, neschopné, nespolehlivé. Nemohl by být držitel výhod III. stupně s převážnou bezmocností nositelem titulu ,invalidní invalida"? Ještě větší nesmysl je zaběhnuté spojení slova invalidní s lecčíms - třeba invalidní sportovec či rybář, invalidní auto s invalidním řízením nebo invalidní záchod. Mám to chápat tak, že ten sportovec podává neprůkazné výkony, rybář o kapra nezavadí, ferrari má jenom tři kola a záchod nesplachuje? Zřejmě ne! A z jakého důvodu mám považovat za invalidního sportovce třeba jednonohého plavce či nevidomého atleta, kteří dosahují výkonů lepších než 99 procent populace? Nechci zde nijak mentorovat, při vší legraci jen připomínám, že slova mají svůj obsah a my jej můžeme nesprávným používáním deformovat. A tím deformovat i samu skutečnost.
Martin Kovář
TÉMA: NÁZORY
V minulém čísle novin Můžeš v článku Kateřiny Vencálkové nazvaném ,Rovná příležitost pro všechny?" jsme se dočetli několik věcných informací o stavu vzdělávání dětí s mentálním postižením ve světě i v České republice. Myslíme si, že je dobré, že se o tuto problematiku zajímají studenti. Jsou to oni, kdo budou v letech příštích naznačenou linii realizovat.
Podle mého názoru však není možné bez konkrétní znalosti praxe uvádět tvrzení, které se čtenář dočte v závěru článku. K. Vencálková píše : ,Podstatné tedy je, že se situace dnes už mění. Záleží tedy i na rodičích, jakou alternativu pro dítě zvolí, zda integraci nebo segregaci." Uvedené tvrzení by mohlo ve čtenáři vzbuzovat dojem, že rodiče dnes mají opravdu možnost zvolit vzdělávací cestu pro své dítě. Z rozhovoru s Mgr. Vojtovou - místopředsedkyní Evropské asociace pro speciální vzdělávání dále uvádí, že již druhým rokem u nás probíhá experiment: ,který umožňuje na základě žádosti zákonného zástupce žáka a vyjádření příslušného odborného lékaře a pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra a se svolením ředitele školy zařadit mentálně postiženého žáka do třídy na základní škole."
Jaký je ale skutečný stav v oblasti integrace dětí s mentálním postižením do běžných škol?
Z hlediska legislativy je uvedená problematika upravena vyhláškou MŠMT č. 291/1991 Sb. o základní škole, dle níž není možné individuálně integrovat žáka s mentálním postižením do běžné třídy základní školy (dále jen ZŠ). Lze zřizovat pouze speciální třídy pro děti s mentálním postižením na ZŠ. Dále jsou opětovně vydávány metodické pokyny k integraci dětí a žáků se zdravotním postižením do škol a školských zařízení, které od školního roku 1997/98 umožňují na základě splnění určitých podmínek individuální integraci žáků s mentálním postižením do ZŠ.
Dodejme, že do nedávné doby jednotlivé odbory všeobecného a speciálního školství MŠMT ČR v oblasti integrace dětí s mentálním postižením do ZŠ nekooperovaly a doslova mátly státní i nestátní organizace, které se snažily rodinám při řešení složitých otázek ohledně vzdělávání jejich dítěte pomoci.
Při prosazování změn, které se týkají integrace lidí se zdravotním postižením, má své místo Vládní výbor pro zdravotně postižené občany, na jehož půdě byl připraven i ,Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením" (1998), v němž jsou mimo jiné formulovány konkrétní úkoly i pro resort školství:
V bodě 6.2c) ukládá MŠMT ČR do 31. 12. 1999 novelizovat ustanovení § 3 odst. (4) vyhlášky MŠMT č. 291/1991 Sb. o základní škole tak, aby dítě s mentálním postižením bylo možné přijmout do základní školy.
Do stejného data nastat změna týkající se ustanovení § 37 odst. (2) školského zákona č. 29/1984 Sb. ve smyslu zrušení institutu ,osvobození od povinné školní docházky". Naplnění práva na vzdělání je nutné řešit jinými formami, např. využitím institutu ,osvobození od povinnosti docházet do školy".
Dnes je ale duben 2000. Změny dosud nebyly provedeny. V současné době se jedná o prodloužení lhůty pro plnění daných úkolů.
Jak lze tedy postupovat v případě, že má rodič opravdový zájem o začlenění dítěte s mentálním postižením do ZŠ?
V citované charakteristice experimentu v druhém bodě textu si spočítejme, kolik musíme udělat kroků (jako rodiče dítěte s postižením), kolik institucí musíme kontaktovat, někde se o nich dovědět atd.
Zkuste si představit, že v roli rodiče předstupujete před ředitele ZŠ a žádáte o přijetí vašeho dítěte. A on je v tu chvíli alfou a omegou. On má právo říci vám ne. To prostě nejde, řekne. Na co máme speciální školství? S obdobnými situacemi jsme se jako pracovníci organizace podporující integraci dětí s postižením do běžných škol setkali. Mluví se zde opravdu o rovné příležitosti pro všechny?
Pokud se můžeme zmínit o činnosti specializovaných poradenských pracovišť, pedagogicko-psychologických poraden (PPP) a speciálně pedagogických center (SPC), tyto instituce se dané problematiky buď vůbec zříkají (často v případech PPP), nebo se o podporu dětí snaží, ale legislativa je tak ,děravá", že se nemají o co opřít. Doporučení snížit počet dětí ve třídě škola obvykle není ochotna akceptovat, jelikož máme normativ na žáka a podporu ve formě osobního asistenta nemůže financovat, neboť by museli snížit platy ostatním zaměstnancům. Závěr: Vážení rodiče, sežeňte si asistenta, peníze na jeho mzdu a potom to snad můžeme zkusit.
V praxi se tedy ukazuje, že největší devízou pro rodiče dětí s postižením je schopnost svou žádost obhájit, nejlépe stát se odborníkem ve všech oblastech, které do problematiky integrace zasahují (právníkem, pedagogem, psychologem, sociálním pracovníkem aj.).
Ještě na závěr několik slov ke zmiňované transformaci zvláštních škol formou, jak bylo uvedeno v článku, ,slučování základních a zvláštních škol pod jednu střechu". V současné době, kdy se na všech školách snižuje počet dětí, je bohužel příhodná situace pro tzv. pseudointegraci. Neboť tím, že se děti přesunou pod jednu střechu, se myšlenka integrace nenaplní. Studentka PdF UP v Olomouci Hana Volná v rámci své diplomové práce zmapovala situaci v ČR, týkající se speciálních tříd na ZŠ. Z celkového počtu dvaadvaceti se pouze v jednom případě jedná o integrovaný způsob vzdělávání dětí s mentálním postižením v pravém slova smyslu. Z občanské iniciativy samotných rodičů dětí s mentálním postižením vznikla na klasické sídlištní škole v Olomouci speciální třída pro děti s mentálním postižením. Sedm dětí do školy přešlo po cca 5 letech vzdělávání v pomocné škole. Letos jsou na škole druhým rokem ke spokojenosti jejich, rodičů, ředitelství školy, učitelského sboru i jejich spolužáků. Děti chodí individuálně také do hodin výchov ke svým vrstevníkům.
To je jeden z mála příkladů, kde to šlo, i když zdaleka ne ,jako po másle". Jen samotné prosazení myšlenky trvalo rodičům tři roky.
Na závěr nám nezbývá než znovu položit otázku: ,Opravdu máme dnes v oblasti vzdělávání rovné příležitosti pro všechny?"
Iveta Grofková
Autorka pracuje ve Středisku podpory integrace o. s. SPOLU, Olomouc. Hlavní náplní práce střediska je podpora a pomoc při školské integraci dětí s mentálním postižením v olomouckém regionu.
Novela stavebního zákona spolu s doprovodnými vyhláškami ukládá stavebním úřadům povinnost v územním stavebním a kolaudačním řízení posuzovat stavby z hlediska osob s omezenou možností pohybu a orientace.
Dá se říci, že přes některé nedostatky, které ostatně nejsou u našich zákonodárců nijak výjimečné, se podařilovytvořit legislativní podmínky pro prosazování zájmů zdravotně postižených občanů. A pokud u některé dokončené stavby nebo u dokončené rekonstrukce přesto není nebo nebyl respektován stavební zákon ve smyslu vyhlášky č. 174/94 Sb., je občanskou povinností jednotlivce, ale především organizace, sdružující zdravotně postižené, obrátit se na příslušný stavební úřad a jeho nadřízený orgán se žádostí o sjednání nápravy. A když se nepodaří nápravu sjednat, pak je třeba se obrátit na příslušný soud s oznámením o porušení zákona.
Ovšem stavební úřady, aby mohly splnit tuto stanovenou povinnost, jsou nuceny obracet se na konzultanty Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených. Není prostě v jejich možnostech posuzovat často značně složité problémy bezbariérového řešení stavby. Velká většina stavebních úřadů dnes využívá pomoci konzultantů SŽP ZP, a tím se chrání před nepříjemnostmi nebo postihy za porušení zákona. Musím říct, že dlouholeté zkušenosti potvrzují nezbytnost pomoci konzultantů. Já osobně jsem za patnáct let zpracoval cca 2000 posudků na dokumentaci staveb a skutečně si nevzpomínám, že by některá dokumentace byla zpracována tak, aby z hlediska bezbariérového řešení byla bez připomínek.
Byl bych rád, kdybychom si v této souvislosti uvědomili, že současná podoba stavebního zákona přináší zvýšení nároků na práci konzultantů. Především na jejich schopnost aplikovat všechny požadavky bezbariérového řešení na každou veřejnosti přístupnou stavbu. Bohužel málokdo myslí na to, že je třeba zlepšit také podmínky pro práci těchto lidí, které jsou mnohem horší, než jaké mají odborníci z oblasti požární ochrany, bezpečnosti práce, hygieny, hygienických služeb a všech dalších srovnatelných organizací. Podle mne je to především záležitost vlády. Ona by měla umožnit přednostům okresních úřadů, aby tyto podmínky řádně zabezpečili. Doufám, že mi někdo ze zodpovědných úředníků odpoví, proč tak dosud vláda nečiní.
Zdeněk Holub
RUBRIKA: GLOSÁŘ
Sledoval jsem nedávno dobročinnou media show. Uváděla ji jedna z nejzářivějších hvězd showbyznysu. Až bolelo poslouchat ty otřepané fráze bez vnitřního prožitku. Člověk těžko mohl nabýt dojmu, že hvězda je osudy oněch méně zdravých nějak zaujata.
Nicméně, show byla úspěšná, vystoupily v ní i jiné celebrity a vynesla miliony.
A tak to dnes je, dobročinnost se stává především mediální podívanou. Baviči nemusejí být autentičtí, stačí, že jsou populární. V podstatě nahrazují někdejší přísné mravokárce, kteří by v dnešním věku zábavy sotva uspěli.
Zajímavě o filantropických show píše Gill Lipovetsky. O ,morálních" podnikatelích, kteří s pomocí mediálních hvězd spustí vlnu solidarity a naprogramují v divácích šlechetnost. Ti pak v záchvěvech emocí přispívají na dobročinné účely. Lipovetsky dochází k závěru, že zde k vrcholu dospívá sentimentální morálka: ,Etika povinností kdysi byla závazná, sentimentální etika nesvazuje nikoho, je svobodná, ale vlastně nezúčastněná."
Má bohužel pravdu. Vždyť můžeme soudit i podle sebe. Jako bychom byli na bídu, kterou nám vyjeví televizní obrazovka mnohdy citlivější než na tu bezprostřední. Osud vzdáleného člověka nás dojme silněji než problémy lidí, procházejících napříč naším životem. Ale jde o velmi povrchní identifikaci. A občasná šlechetnost, kterou pod vlivem médií projevíme, je poněkud šalebná - špatné svědomí jen zkonejší a možná i odvede od našich povinností. Není v tom paradox? Je, ale dnešní doba s sebou nese mnohé paradoxy. Podle již zmíněného Lipovetského nedá se s tím nic moc dělat: ,Nové podmínky života umožnily hlubokou apoteózu sentimentální morálky," říká. ,Jednotlivci jsou a budou stále méně nuceni plnit své povinnosti, avšak tím více se jich bude dotýkat zviditelněné neštěstí druhých."
Nejsme trochu divní, my postmoderní lidé?
Antonín Hošťálek
Když se občas sejdou chlapi na vozíku, rozumějte ti handicapovaní - vozíčkáři, probírají krom standardních témat i svoje miláčky. Plechové - pochopitelně. Jaké auto je vhodné, jakou má spotřebu, jaký kufr atd., atd. Stálicí v těchto debatách je problém, jaký typ ručního řízení je nejlepší. Už mnoho let ale postrádám tuto debatu u odborníků, kteří na těch vozících nesedí. Přesněji tedy na téma, které řízení je pro ten který handicap vhodné, ale hlavně bezpečné...
Nedávno invalidní řidička přejela šestiletého chlapce, který přebíhal dálnici. Bohužel nepřežil. Presumpce neviny je samozřejmá a možná by to nedokázal ubrzdit ani Schumacher. Ale ta handicapovaná žena měla napsáno v řidičáku, že smí auto řídit pouze s ručním řízením - a ona jela v autě neupraveném.
Nutíme dnes výrobce testovat všechno možné, likvidují se auta v bariérových zkouškách, neúspěšný losí test zastaví prodej nového modelu luxusní značky, ale zkoumá někdo lidský a řidičský potenciál? Testuje někdo objektivně zbytkové schopnosti řidičů nemocných, handicapovaných, stárnoucích? Obvodní lékař? Ale jděte, ten má dost svých chřipkových epidemií.
V zahraničí je běžný ergotesting na speciálních trenažérech, které přesně diagnostikují tzv. zbytkový potenciál řidiče. Ten potom podmiňuje státní příspěvky, např. i na vhodnou úpravu auta.
Začněme tedy debatu o tom, jestli dokonalá auta umíme řídit my - nedokonalí lidé.
Martin Kovář
TÉMA: PŘEČETLI JSME
Je to zázrak, nebo podvod? Tuto otázku si položil snad každý člověk, který viděl při práci healera, tedy filipínského léčitele. Bez ohledu na to, jestli ho sledoval ve skutečnosti nebo na videu. Diváci mají dojem, že healer proniká do těla pacienta bez anestézie a jenom holýma rukama. Z rány, z které vytryskne krev, pak tahá krvavé chuchvalce, tkáně a někdy i kameny: údajné příčiny nemocí.
Kardiolog doc. MUDr. Václav Červenka, CSc., je jedním z mála lékařů, kterému jeden z healerů nabídl spolupráci. Odhalil mu při tom praktiky filipínských léčitelů.
Docent Červenka Právu vysvětlil, že při svých zákrocích skutečně nepronikají do těla pacientů. Jde o trik. Potvrdil tak podezření řady lékařů i novinářů, kteří viděli healery operovat v ČR i na Filipínách. Ale vezměme to popořádku.
Sugestivní show
Healeři o sobě prohlašují, že jsou prostředníky Boha a pouze Bůh může pacienta uzdravit, nikoliv oni. Někteří novináři psali o jejich zákrocích jako o psychické chirurgii a léčitele nazývali filipínskými chirurgy.
Operace filipínského léčitele bývá někdy sugestivní show. Začíná modlitbami, zaříkáváním a přikládáním bible na čelo. Healer se tak prý koncentruje a získává potřebnou energii i léčebnou sílu. Této fázi se říká spirit.
Pak přijde na řadu vlastní zákrok, který obvykle trvá pár desítek vteřin. Healer zanoří své prsty do některé z měkkých částí těla. V důlku se objeví krev. Z krvavého důlku pak léčitel tahá chuchvalce a tkáně, které mají být zhmotněním pacientovy choroby.
Když je healer hotov, povolí tlak na kůži, asistenti otřou krev a operace skončila. Na kůži nezůstane po údajném průniku ani stopa.
Připomínají kouzelníky
Právo bylo jedním z prvních českých médií, které upozornilo na to, že praktiky filipínských léčitelů nápadně připomínají triky kouzelníků, kterým se v rukách objevují a ztrácejí různé věci (RP - 23. 12. 1993). Ing. Karel Ocelík, jeden z renomovaných českých kouzelníků, si tehdy prohlédl videozáznam healerské operace, kterou v osmdesátých letech pořídil redaktor Práva Jiří Roškot. Také ing. Ocelík měl velmi silný dojem, že jde o kouzelnické triky, odborně nazývané palmáž.
Ocelíkův syn Petr, který se rovněž zabýval magií, si pak zkusil nacvičit operaci ve stylu filipínských léčitelů. Jako rekvizity měl měchýřek naplněný krví a játra. V naší redakci pak na jednom z kolegů předvedl naprosto věrohodně healerský zákrok. Fotoaparát a kamera, které operaci snímaly, neodhalily žádný trik. Kdyby svědci nevěděli, o co jde, přísahali by, že krev vytryskla z těla našeho kolegy, a ne z dovedně ukrytého tampónu, v kterém byl měchýřek s krví.
Nachytali ho při podfuku
Americký psychiatr dr. Ian Stevenson a japonský oční lékař dr. Nagato Azuma sledovali zákroky filipínských léčitelů několik týdnů. Všimli si, že je těžké získat to, co healer z pacienta údajně odstranil. Léčitelův asistent hodí krevní sraženiny a tkáně do nádoby a okamžitě je spálí. Lékaři si zároveň všimli toho, že při ,operacích" se v krvi objevují sraženiny daleko častěji, než je možné očekávat od čerstvě vytrysknuté krve.
Na Slovensku nachytali novináři při podfuku healera Placida Palitayana. Krev která měla pacientce vytrysknout z operovaného místa, jí potřísnila kalhotky. Jednoho z novinářů, kteří zákrok sledovali, napadlo požádat doktora z Ústavu soudního lékařství v Bratislavě o rozbor této krve. A výsledek pak chtěl porovnat s krevní skupinou pacientky: A, Rh+. Rozbor ukázal, že nejde o krev lidskou, ale podle všeho ptačí.
Jako atrakce pro turisty
Zlatou érou filipínských léčitelů byla šedesátá léta. V osmdesátých letech za nimi jezdilo na Filipíny asi 50 000 pacientů ročně. V první polovině devadesátých let rozšířili jejich řady nemocní ze střední a východní Evropy. V druhé půli devadesátých let zájem o ně poněkud opadl. Nicméně dodnes jsou lákavou turistickou atrakcí země. A dodnes za nimi přilétají i pacienti z České republiky.
Známí healeři navíc jezdí za nemocnými na jakési turné. Kromě jiného také do střední a východní Evropy.
Prozradil mu triky v arabském Abu Zabí
MUDr. Červenka deset let působil jako internista-kardiolog v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích a třináct let na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze jako vedoucí kardiologie. S jedním z healerů se setkal při pobytu ve Spojených arabských emirátech. Pracoval tam v devadesátých letech jako primář interního oddělení v ústřední vojenské nemocnici v hlavním městě Abu Zabí. Jeho setkání s filipínským léčitelem zprostředkovala jedna ze sester.
,Byl to příjemný a inteligentní člověk," řekl Právu docent Červenka. ,Představil se mi jako Orlando. Nic přede mnou neskrýval. Vysvětlil mi, že jde opravdu o triky podobné těm kouzelnickým."
Krev a střeva z kuřat
Healer lékaři dokonce ukázal, jak při zákroku drží v dlani měchýřek s kuřecí krví, aby ho nikdo neviděl. Vysvětlil mu, že ve chvíli, kdy se svými prsty zaboří do některého z měkkých míst na pacientově těle, zmáčkne měchýřek, který praskne. Krev zalije důlek, takže na prsty není vidět. A on může předstírat, že se noří do těla pacienta. Vnitřnosti, které z rány tahá, jsou také kuřecí a bývají v měchýřku. Lze použít krev i vnitřnosti také jiných zvířat.
,Je to skutečně podobný trik, jako když kouzelník vyčaruje z rukou vajíčko nebo pingpongový míček a nechá ho zase zmizet," potvrdil Právu docent Červenka.
Filipínský léčitel navrhl lékaři byznys
Healer prozradil docentu Červenkovi své triky proto, že mu chtěl nabídnout byznys. Když mu bude posílat určitý typ pacientů, dá mu dohodnuté procento ze svých honorářů. Šlo mu o nemocné, u kterých by docent Červenka došel na základě vyšetření k závěru, že jejich chorobu nebo poruchu vyvolala podle všeho psychika. A nebylo by podstatné, jestli by šlo o funkční poruchu některého z vnitřních orgánů, nebo o nemoc typu karcinofobie (nemocní jsou přesvědčeni, že mají zhoubný nádor, i když to všechna potřebná vyšetření vyloučila).
Docent Červenka healerovi přátelsky vysvětlil, proč na jeho byznys nemůže přistoupit, i když byl jeho návrh racionálnější nežli praxe mnoha jiných filipínských léčitelů, kteří si klidně vezmou tisíc dolarů od těžce nemocného pacienta, například od člověka s pokročilým stadiem rakoviny, u kterého musí vědět, že jejich šance na spontánní uzdravení pacienta, jak lékaři říkají náhlému nepochopitelnému vyléčení, je minimální.
Krvavý rituál
Právu se kardiolog pokusil stručně objasnit, proč u pacientů s psychickou příčinou nemoci mají podle něj healeři větší naději, že jim úspěšně pomohou, než u vážně nemocných lidí:
,Krvavý rituál, při kterém je pacient přesvědčený, že mu léčitel vytáhl z těla nádor nebo chorobnou tkáň, na něj velice sugestivně zapůsobí. Celá ta show vypadá ohromně věrohodně. A právě v sugestivním působení na psychiku nemocných spočívá podle mě tajemství toho, proč se filipínským léčitelům občas podaří někoho jakoby nepochopitelně uzdravit."
Petr Veselý, Právo
Na stáncích PNS a ve vybraných knihkupectvích se v těchto dnech poprvé objevuje časopis Bariéry vydávaný stejnojmenným Kontem Bariéry a Nadací Charty 77.
Bariéry jsou na našem trhu určitou kuriozitou. Přestože vycházejí už třetím rokem a mohou konkurovat zavedeným společenským časopisům, širší veřejnost je příliš nezná. Rozesílaly se, stejně jako Můžeš, dosud totiž poštou pro zhruba 4000 zájemců.
Časopis si všímá nejrůznějších bariér ve společnosti a pokouší se zkoumat jejich příčiny. Mezi kmenové autory patří Jan Keller, Václav Bělohradský či Jan Trefulka a píší do něj publicisté z médií (kupříkladu Tomáš Feřtek a J. X. Doležal z Reflexu, Irena Jirků z MFD, Marek Šálek a Marcela Kašpárková z Týdne), která jsou jinak vnímána spíš jako konkurenční.
Časopis má vždy hlavní téma, které zkoumá z nejrůznějších uhlů a pohledů i na prostoru, který si jiné redakce mohou stěží dovolit. Pozornost před časem vzbudil číslem o nezaměstnanosti a nedávno číslem o problematice Moravy a regionů.
Jeho redakce sídlí v Brně na stejné adrese jako noviny Můžeš, Nerudova 7, P.O. BOX 48, 611 48 Brno
TÉMA: NAD DOPISY
Rada Konta BARIÉRY projednala na svém dubnovém zasedání více než osmdesát žádostí o finanční podporu. Rozdělila celkem částku milion dvěstě tisíc Kč. Vybírám tentokrát jen několik úryvků z jednotlivých dopisů, které - domnívám se - dobře ilustrují jak rozsah, tak různorodost potřeb a požadavků našich žadatelů.
Dne 10. 3., kdy propukly záplavy, nám řeka Jizera poškodila celý dům a zničila velkou část našeho majetku. Náš čtyřletý chlapec s těžkou formou DMO, nechodící, přišel o svou postýlku, rehabilitační pomůcky i o teplou podlahu, která je pro něj jeho svět...
Prostřední syn je těžce postižený spinální svalovou atrofií, je imobilní, zcela odkázaný na vozík. Bydlíme v panelovém domě se vstupem po osmi schodech, které jsou pro nás velkou překážkou. Po lyžinách pro kočárky již nejsem schopna syna sama do domu dopravit...
Žiji sama se dvěma dětmi. Mladší dcera má vrozenou vadu... Horní čelist se ve vývoji opožďuje za spodní čelistí, za pár dní má dostat pevný aparát k fixaci horní čelisti, jehož cena přesahuje moje možnosti...
Dovoluji si Vás požádat o finanční příspěvek na speciální optické filtry do brýlí. Nemohu číst ani s digitální zvětšovací televizní lupou... Filtry mi velice vyhovují...
Dne 10. 3. t. r. bylo ukradeno auto rodině našeho klienta v Žitné ulici na místě vyhrazeném pro vozíčkáře. Toto auto bylo jediným dopravním prostředkem pro dítě, které je schopno přepravovat se pouze ve speciální poloze...
Tímto dopisem bych Vás chtěla poprosit, zdali mi můžete v rámci svých možností přispět na elektronické klávesy. ...od šesti let hraji na klavír, ale když se mi stal úraz, skončila jsem na vozíčku a klavír musel stranou...
Dovolujeme si obrátit se na Vás s žádostí o poskytnutí finančního příspěvku na zabezpečení dopravy dětí s postižením do speciálních škol a školských zařízení...
Žádáme Vás tímto o poskytnutí finančního příspěvku na letní tábor postižených dětí, spojený s hipoterapií... Akce se zúčastní cca 50 účastníků...
Při vyřizování rehabilitačního vozíku pro postižené děti jsem narazila na problém. Revizní lékař VZP mi neschválil proplacení ,madla k mechanickému vozíku"...
Prosíme naše čtenáře o pomoc při získávání pravidelných přispěvatelů (20 Kč měsíčně) Kontu BARIÉRY. Bylo by velmi žádoucí jejich počet přinejmenším zdvojnásobit, abychom všem oprávněným žádostem mohli aspoň z větší části dostát - zatím to ani při nejlepší vůli a nejvyšší snaze možné není.
Prof. PhDr. Z. Matějček
Se zájmem jsem se začetla do prvního čísla letošních, poněkud změněných novin Můžeš. Líbily se mi. Nevím, zda plánujete pokračování povídání o brněnských bezbariérových knihkupectvích, hospodách apod., ale problémem jsou třeba i papírnictví - neznám v centru Brna žádné, kam by se dalo s vozíkem kulturně zajet. Ještě nedávno se dalo vyjet pohodlně výtahem do 1. patra v obchodním domě ,U Vichra", ale teď tam visí cedule, že výtah v 1. patře nestaví. Navrhovala bych vám taky zřídit novou rubriku Ostuda měsíce a hned bych do ní měla první příspěvek: Když se chce člověk - vozíčkář nebo maminka s kočárkem - dostat z centra města k obchodnímu domu Tesco, mohou teoreticky použít výtah z Josefské ulice do podchodu pod vlakovým nádražím. Několikrát jsem do něj nahlédla, ale jeho stav je stále odpudivý, počmárané stěny, špína na podlaze, pach moči a zvratků. Vozíčkářům nezbývá než zdlouhavé objíždění kolem nádraží, maminkám s kočárky nepříliš bezpečná cesta po jezdících schodech.
RUBRIKA: SLOVO MARTY DUŠKOVÉ
Dopis, nad kterým se tentokrát budeme zamýšlet, je z pošty Táni Fischerové. Jak mi prozradila, nosí jej stále s sebou. Zeptala jsem se jí proč.
,Neznám lepší definici toho, oč všichni usilujeme. A pan doktor Jakeš, člověk, kterého se tyto věci nejhlouběji dotýkají, je dokázal formulovat tak jako nikdo z nás, ačkoliv je všichni známe. Učit se a naslouchat skutečné pokoře, hledání, trpělivosti je možné právě u takových pravých hlubokých lidí, kteří se nelitují. Dopis nosím stále u sebe, protože když je třeba někomu vysvětlit, oč jde, stačí přečíst několik vět a vše je jasné. Myslím, že by tento dopis měl být k dispozici všude, aby lidé konečně pochopili, o co v celém světě i v této problematice jde," odpověděla Táňa Fischerová.
Z dopisu Jana Jakeše Táně Fischerové
Postavení hluchoslepých lidí je mimořádné svými vnitřními protiklady. Nechci těmito řádky působit na city nebo jaksi vystavovat na odiv zvláštnosti našeho postižení. Snažím se hledat cesty k naplnění obecného práva na sebeurčení a seberealizaci, jež jsou zároveň i obecně lidskou povinností - člověk, aby byl člověkem, musí usilovat o své sebeurčení a seberealizaci. Ztráta nebo omezení schopnosti slyšet a vidět zbavuje člověka osobní svobody. Takovému člověku chybějí informace, na základě kterých by se rozhodoval, na základě kterých by byl informován o pestrosti nabídek (o varietě) a o možnosti volby mezi různými nabídkami atd. To platí obecně jak pro od narození hluchoslepé dítě, tak pro dospělého, který se stal hluchoslepým během života. Žádná vnější fyzická péče tuto svobodu nenahradí ani nezastoupí. Zabezpečení potravy, oděvu, bydlení atd. jsou důležité, nikoli však postačující pro kvalitní lidský život. Málokdo z profesionálních pracovníků a rodičů tuto jemnou hranici rozlišuje a při své péči o druhé jim podstrkují svoji svobodu. Prostě nemohou překročit svůj vlastní stín. Je smutné, že nejsou ochotni toto připustit. Platí to v různých stupních a na různých úrovních: profesionál-klient, méně postižený-více postižený, postižený s určitou vadou-postižený s jinou vadou. Právě kvůli této bariéře jsem odešel z LORM, když se mé zdravotní potíže vystupňovaly a já se měl stát figurkou v ruce nepostižených členů výkonné a dozorčí rady. Prosadila se představa, že LORM má být organizací profesní, kde hlavní slovo mají odborní pracovníci. Místo důrazu na sebeurčující pomoc pro hluchoslepé se prosadila tradiční myšlenka řízené péče o hluchoslepé. Nemusel jsem z LORM odcházet, odešel jsem sám z vlastního rozhodnutí. Mohl jsem pohodlně v poklidu nenáročně vegetovat v již slušně zavedené organizaci. Odešel jsem z LORM, protože tento přístup mi byl proti mysli.
Abychom takto vzniklou mezeru vyplnili, založili jsme na jaře 1999 s několika hluchoslepými přáteli vlastní Sdružení hluchoslepých VIA. Předsedkyní je hluchoslepá paní Dana Ťukalová, já jsem jednatelem. Naším cílem je prosazovat a prakticky uplatňovat základní právo na sebeurčení a osobní seberealizaci hluchoslepých. Na tuto cestu musí vykročit sami hluchoslepí, nelze se nechat zastoupit a nikdo nemůže tuto cestu za nikoho podstoupit. Proto máme v názvu latinské slovo VIA s bohatým obsahem a hlubokým duchovním smyslem. Vyjadřuje zaměřenost na cíl, přesné nasměrování, jistotu a záruku dosažení cíle. Slovo VIA česky znamená: cesta, cestička, dráha, trasa, průchod, přechod. Znamená také: pravá cesta. Dále také značí: chůze, pochod, plavba. Rovněž znamená: způsob, prostředek, postup, metoda. Chceme vyjádřit náš program: hledání, nacházení, uskutečňování a ukazování cest, způsobů k činně lidskému životu hluchoslepých.
Osobně si stále více uvědomuji tíhu a břemeno hluchoslepoty. Protože už nejsem ředitelem organizace, padla neviditelná bariéra zdvořilého odstupu a úcty klientů vůči mě. Nyní mezi ně přicházím jako jeden z nich a vnímám je bez společenské přetvářky, která zastírala mnohé osobní svízele pramenící z hluchoslepoty. Skutečnost je mnohem závažnější, než jsem si sám myslel a než se navenek jeví. K tomu mohu připočítat novou osobní zkušenost, jaké to je, když už skutečně sám nikam nedojdu, nic nepřečtu, když svět ztratil tvary a barvy a vylidnil se, protože nevnímám lidi kolem sebe, když jsem stále více odkázán na pomoc, asistenci druhých lidí, když jsem odříznut od běžných informací. Dosavadní styl práce a života, zkušenosti, dovednosti nelze uskutečňovat a používat. Učíme se znova a někdy i úplně od začátku. Například číst a psát - jak zoufale natvrdlým žákem si sám sobě připadám. Způsob vidění světa je nejednou zcela jiný. Vztahy k lidem, věcem, jevům dostávají jiný rozměr. Jsou to velmi silné tlaky, které hrozí přetavením člověka, narušením a rozbitím jeho struktury. Všechny tyto zkušenosti se snažím promítat do činnosti našeho sdružení VIA a do přednášek o hluchoslepotě na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde externě na pár hodin přednáším na katedře speciální pedagogiky. Připadá mi, že s postupujícím časem úkolů přibývá. Ale za hlavní úkol považuji hledat a ukazovat cestu ostatním hluchoslepým i sám sobě.
Víme, že potřebujeme lidi kolem sebe, ne však ledajaké, ale vnímavé pozorné. Potřebujeme průvodce, nikoli vůdce rozhodující za nás, potřebujeme tlumočníky, nikoli mluvčí hovořící za nás, potřebujeme asistenty, nikoli sluhy jednající za nás. My sami se musíme učit přijímat pomoc průvodců, tlumočníků, asistentů. Vždyť člověk se stává člověkem jen mezi lidmi. - A znovu bych se mohl rozepsat či rozpovídat o tom, jak důležité je, aby hluchoslepý člověk žil a nikoli pouze byl mezi lidmi, aby mohl rozvíjet svoji přirozenou lidskou společenskost v rovině mezilidských osobních vztahů v komunitě a v rovině lidské spolupráce při vytváření společných dober. Je tu velice citlivý problém emancipace hluchoslepých, o to citlivější, oč více jsou odkázáni na každodenní pomoc druhých lidí, asistenci, doprovod, tlumočení, zprostředkování informací. Jak zoufale stále chybí zákony o sociální pomoci. Jak zoufale zjevně se nikomu problém hluchoslepých nehodí do dnešního politického krámu či spíše bazaru, protože je to tak bezvýznamná skupinka bezvýznamných lidí bez vlivu. Je smutné vidět i lidi, kteří na slabosti hluchoslepých zakládají svoji existenci - i takoví se našli. Někdy mi připadá, jako bych procházel jakousi laboratoří či tavicí pecí lidských charakterů. Ve své předchozí životní praxi v oblasti veděckotechnických informací a informačních systémů jsem se s tímto nesetkával.
Něco se už podařilo, některé podněty vyvolaly odezvu a rozvinuly se v samostatné organizace. Co na tom, že naše počáteční podněty k daným aktivitám nikdo nepřiznává, důležité je, že naše náměty jsou naplňovány. Kéž by tomu bylo aspoň tak i nadále.
Byli a jsou lidé, kteří mě tlačili a tlačí k mnoha činnostem, občas i jen k obrazu svému. Dnes vážím, jak dál, neboť síly jsou již opravdu velmi omezené. Je potřeba sázet, je čas sázet.
Každý člověk je zodpovědný za sebe
Často je pro lidi se zdravotním postižením obtížné vysvětlit nepostiženým, co pro ně znamená právo na sebeurčení. Pochopení není vždy závislé jen na tom, jestli si zdravý člověk dovede představit všechna omezení a problémy spojené s handicapem.
Problémem, o kterém se doktor Jakeš ve svém dopise zmiňuje, je snaha některých lidí převzít zodpovědnost za rozhodování o životě druhých. Vybrala jsem k tomuto tématu dvě knihy, které vyšly v nedávné době. První z nich se týká lidí pečujících o nejnápadněji závislé - alkoholiky a narkomany. Druhá se týká psychických úskalí pomáhajících profesí. Obě knihy stojí za přečtení, neboť mohou pomoci objasnit napětí, konflikty a nedorozumění, k nimž dochází nejen v pomáhajících institucích státních, ale i v občanských, charitativních či svépomocných. Schopnost přijmout zodpovědnost za sebe, za svůj život začíná v mysli každého člověka. Není automaticky vlastní všem zdravým, není vždy omezena jen postižením.
Spoluzávislí
Nakladatelství PRAGMA vydalo v roce 1999 knihu z názvem Přestaňte být závislí. Autorka Melody Beattie je vyléčená alkoholička a narkomanka. Ve své knize se věnuje léčbě spoluzávislosti nikoliv alkoholiků či narkomanů, ale lidí, kteří se zabývají problémy druhých natolik, že nemají čas rozpoznat, natož řešit své vlastní problémy. Často se cítí být zodpovědní za celý svět, ale odmítají zodpovědnost za svůj vlastní život. Jsou to lidé, kteří mají tak hluboký (a často destruktivní) zájem o druhé, že se zapomínají starat sami o sebe. Spoluzávislí se cítí zodpovědní za tolik věcí, protože lidé kolem nich se cítí zodpovědní za tak málo.
Jsou to lidé, kteří manipulují druhými, protože manipulace se jim jeví jako jediný způsob, jak něčeho dosáhnout. Jsou neupřímní, protože systém, ve kterém žijí není schopen tolerovat upřímnost.
I spoluzávislí potřebují pomoc, ačkoliv nepijí, neužívají drogy, nepřejídají se, nepodléhají hazardním hrám, jeví se zodpovědní a spolehliví...
Podle autorky je spoluzávislý ten, kdo se nechává ovlivňovat chováním druhého a kdo se snaží chování druhého řídit.
Autorka přináší praktický návod, jak se uzdravit ze spoluzávislosti.
,Starat se o sebe není tak sobecké, jak se někteří lidé domnívají, ale není to tak nesobecké, jak se domnívají někteří spoluzávislí."
Syndrom pomáhajících
Nakladatelství Portál vydalo začátkem letošního roku knihu Wolfganga Schmidbauera s názvem Psychická úskalí pomáhajících profesí. Německý novinář a psychoterapeut se v ní zabývá syndromem pomáhajících.
,Vnitřní situaci lidí se syndromem pomáhajících lze popsat jedním obrazem: Zanedbané, hladové dítě za nádhernou, pevnou fasádou. Zatímco příslušníci pomáhajících profesí se snaží svým klientům zpřístupnit jako hodnověrné to, že přijetí pomoci není ostuda, pro mnohé z nich je velmi těžké, aby sami této maximě uvěřili."
Kniha obsahuje tyto kapitoly: Syndrom pomáhajících, K antropologii altruismu, Narcistické poranění a narcistická potřebnost, Kazuistiky, Bezmoc pomáhajícího, Kolize pomáhajícího s chráněncem, Pomáhající mezi sebou, Problémy protipřenosu u syndromu pomáhajících, Pomoc pro pomáhající - hlediska prevence a léčby syndromu pomáhajících, Oidipovský komplex profesionální motivace, Pozdější myšlenky k syndromu pomáhajících, Téma pomáhání u Sigmunda Freuda.
V kapitole Pomáhající mezi sebou je část věnovaná tématu totální instituce. Totalita přetrvává nejen v řadě státních institucí, ale objevuje se i v nově vzniklých zařízeních. ,Totální instituce je ovládána napětím mezi pomáhajícími a chráněnci." Klienti jsou poškozováni systémem hromadné péče, nikoliv zúčastněnými osobami. Otázkou zůstává, proč tento systém tvrdošíjně odolává všem pokusům o změnu.
Otroctví nebo svoboda?
Doporučuji k přečtení ještě jednu knihu s názvem Tajemství sebedůvěry od Dr. Robertas Anthony. Vyšla v roce 1996 v nakladatelství PRAGMA.
,Vzdělávací, státní i náboženský systém spoluvytváří jemnou atmosféru závislosti. Každý průměrný člověk se tak dostává do psychické závislosti a je v tomto stavu udržován. Výsledek je, že mnoho lidí hledá pomoc někde venku. Chtějí od každého, a obzvláště od Boha, aby pro ně udělal to, co by pro sebe měli udělat oni sami. Neuvědomují si, že veškerá moudrost, intuice, dokonalost i schopnosti, které potřebují, sídlí v jejich nitru, a že tato obrovská síla čeká na své osvobození.
Pro mnoho lidí je filozofie přednostní služby druhým pouhým únikem před zodpovědností změnit svůj život. Říkávají, že na prvním místě jsou jejich manželé nebo manželky, partneři či partnerky, církev nebo společnost či celý svět. To nevede nikam, je to jen sebeklam. Příkladem takového chování je člověk, který se s misionářskou horlivostí obětuje ve jménu určitého chvályhodného úkolu, ale ve skutečnosti tím pouze řeší neschopnost čelit svým problémům a řešit je.
Ten největší dar, který mohou rodiče svým dětem dát, je pomoci jim získat sebedůvěru tím, že jim umožní, aby se osamostatnily. Měli bychom dát dětem tolik zodpovědnosti, kolik dokážou vzhledem ke svému věku unést. Jen díky nezávislosti se děti naučí mít radost z toho, že stojí na vlastních nohou. Začnou to považovat za výsadní právo a projev lidské důstojnosti!
Lidé, kteří nevybudovali svou nezávislost a sebejistotu, nemají jinou možnost než využívat manipulace, aby získali to, co chtějí.
Nemůžete změnit svět, ale můžete změnit sami sebe."
Právo na sebeurčení je možnost svobodně a zodpovědně jednat a jít si v životě svou cestou.
Marta Dušková
Dnes se díky pokročilé vědě rodí i děti, které dříve neměly šanci na přežití. Je to dobře?
Stále dokonalejší přístroje a léčebné postupy dokážou zachraňovat předčasně narozené děti se stále nižší porodní váhou. Statistiky uvádějí, že třetina takto zachráněných dětí přežije a je zdravá, třetina dětí žije s různým zdravotním postižením a třetina dětí přes všechny snahy zemře. V této souvislosti probíhá stále intenzivnější diskuse o etických otázkách s tím spojených.
Koncem loňského roku vydal olomoucký Nadační fond Maličkých publikaci s prostým názvem Otázky. Jejímu sestavení předcházel osobní dopis primáře novorozeneckého oddělení nemocnice v Olomouci MUDr. Lumíra Kantora, jímž oslovil řadu osobností. Položil jim tyto otázky. Má smysl zachraňovat děti s porodní váhou pod 1000 g (polovina z nich, které přežily, jsou bez handicapu)? Má smysl život s velmi těžkým psychomotorickým postižením či slepotou? Jaký má smysl zrození a smrt během několika minut? Odpovědi 34 autorů jsou k dispozici novorozeneckým lékařům i sestrám. Autory jednotlivých příspěvků jsou Lenka Beinsteinová, matka čtyř dětí, Zdeněk Matějček, dětský psycholog, Marek Eben, herec, Jiří Skoblík, kněz, Igor Chaun, režisér, Jiří Vackář, vysokoškolský pedagog, Václav Malý, kněz, Stanislav Komárek, biolog, Ludvík Vaculík, spisovatel, Marie Haisová, jednatelka agentury Gaia, Ivan Březina, reportér, Jan Novotný, fyzik, Táňa Fischerová, herečka, Josef Tillich, vysokoškolský učitel, Rudolf Smahel, kněz, Josef Císařovský, filmový dokumentarista, Milan Uhde, spisovatel, scénárista, Hana Vránová, matka dvou dětí a babička dvou vnoučat, Jiří X. Doležal, publicista, Jaroslav Pavlíček, cestovatel, Scarlett Vasiluková-Rešlová, terapeutka, Helena Haškovcová, profesorka lékařské etiky, Miroslav Teplík, Hana Librová, socioložka, Daniela Fischerová, spisovatelka, Pavel Kalvach, lékař, Michal Wiewegh, spisovatel, Petr Pokorný, teolog, Rudolf Krautschneider, mořeplavec, Tomáš Škrdlant, publicista, Ilja Racek ml., Jan Špáta, filmový dokumentarista, Arnošt Goldflam, režisér, Richard Plavka, neonatolog. Publikace je v současné době rozebrána.
Stejné otázky položila MUDr. Lenka Hansmanová v rámci výuky etiky medikům. O jejich názorech si můžete udělat obrázek z následujících řádků.
Z odpovědí mediků. Zachraňovat děti s nízkou porodní váhou? Asi ano. Tedy myslím, že kdyby si před dvaceti lety doktoři řekli, že tohle dítě nemá šanci, asi bych tu nebyla. Ale nejsem pro záchranu za každou cenu, protože si myslím, že o tomhle medicína není. Je dobré akceptovat, že nejsem Bůh, a přijmout smrt jako takovou. Pochopit, že třeba teď už nic dělat nemůžu a není to chyba. Má smysl krátký život? Každý život má smysl. I ten nejkratší. Pokud jednou připustíme, že některý život je zbytečný, těžko budeme hledat hranici odkud... Rodiče, kteří se dobrovolně a rádi rozhodli takové dítě přijmout a donosit, určitě vědí, proč do toho jdou. Je to trauma, je to těžké, ale co tě nezabije, to tě posílí. Je to přece život. Asi ne takový, jaký by rodiče očekávali, ale život je i o tom přijmout nečekané a nepříjemné. Myslím si, že má smysl zachraňovat tyto děti, zvláště v případech, kdy máme 100% jistotu, že tyto děti nebudou mít těžké mentální postižení. V případě postižení si myslím, že by rodiče měli mít právo rozhodnout. Můj názor je takový, že má svůj smysl bojovat a nechat žít, snažit se o přežití, maximálně se starat i o dítě, které má vysokou pravděpodobnost, že zemře, protože v životě každého se může stát doslova ,zázrak" a my nikdy nevíme u koho a kdy. V naší rodině se teta stará jednou za měsíc o postiženého chlapce, od narození hluchoslepého. Mentálně je na úrovni dvou let, jinak je mu třináct. Jeho maminka ho miluje, a sama vidím, když jej máme na víkend, že i on se dokáže radovat, tulí se, miluje slunce, otáčí se za ním, cítí prostě lásku, a to viditelně. I on je člověk, nesmíme mu bránit žít a vyřadit ho ze společnosti. Myslím si, že jako lékařka se budu snažit poskytnout pomoc každému. Nevidím rozdíl mezi dítětem donošeným a předčasně narozeným. Na jedné straně jsem si vědoma komplikací a možného postižení, na druhé nevíme, zda se to přece jenom nepodaří. Zdravý člověk si může myslet, že dejme tomu mentálně postižený je chudák, ale on ten postižený může být v mnoha případech mnohem šťastnější než ostatní, co si myslí, že jsou v pořádku. Hodně záleží na jeho i matčině zdravotním stavu. Pokud by bylo dítě zdravé a jenom váhově by na tom bylo špatně (nedonošené s váhou nad 700 gramů, což si myslím je ta spodní hranice), mělo by se za jeho život každopádně bojovat a udělat vše pro jeho záchranu. Dle mého soudu má rozhodně smysl zachraňovat i novorozence s minimální hmotností - někteří mohou přežít. Stane se, že přežijí, ale tíží je pak po celý život nějaký handicap. Lidé, kterým se toto přihodilo a s nimiž jsem se setkala, byli věsměs mimořádnými osobnostmi. Všeliké aktivity, jež vyvíjeli, jejich chuť žít, energie a elán, to vše nás zdravé zahanbuje. Nechme je žít, pomožme jim, neboť oni pro nás dělají víc. Smysl života dítěte, které záhy po narození umírá, spatřuji (hloupě) v tom, že svět není jednotvárný, a rodičům to po překonání bolesti (podaří-li se) přináší nový pohled na život. Myslím si, že nemá cenu zachraňovat děti, u kterých se vyskytuje těžké (a nevyléčitelné) psychomotorické postižení, protože jejich život by nebyl plnohodnotný, a já sám bych takový život asi nechtěl. To dítě asi žádný smysl života nevidí (a zřejmě ani nemůže). Ale to dítě bylo smyslem života pro rodiče, protože si ho přáli i s vědomím, že to nemusí přežít. A pro ně (pro rodiče) byl smysl naplněn, protože to zkusili. Myslím si, že ze svého hlediska, ovlivněného křesťanstvím, bych nechala matku dítě donosit, i když bych tušila, že zemře. Ale pokud by byl ohrožen život rodičky, dala bych přednost jí a interupci bych doporučila. K otázce, jestli má smysl zachraňovat životy dětí, které po narození žijí jen krátce, si myslím, že to rozhodně smysl má. Když už je dítě tak staré, že se má narodit, není stejně jiná možnost, než aby se narodilo. Nemůžeme ho nechat jen tak, je to živý tvor. Má právo a šanci i na tak krátký život. Podle mě je to aspoň přirozené. Buď přežije nebo ne. Jinou otázkou je, když se to matka dozví v období, kdy může proběhnout interrupce takového plodu - potom musí o dalším osudu rozhodnout rodiče. Smysl krátkého života? Nejsem si jist, je-li třeba hledat smysl života u novorozence. Já sám jsem ještě před několika málo lety neměl představu o tom, co mám považovat za smysl svého života. Dnes již určitou mám, ale předpokládám, že ji v průběhu let změním. Měl jsem možnost sledovat (nejprve z vyprávění a pak z pozorování) cíle života svého táty. Ten cíle měl, ale život ho přiváděl k jiným problémům, které nakonec nestačil vyřešit. Narodí-li se dítě, které během několika minut zemře, není zřejmě třeba přemýšlet o smyslu jeho života. Stejně i v přírodě žije spousta živočichů krátce, také neznáme smysl jejich života. Je to tajemství života. Tím, že jsou dnes k dispozici přístroje a metody, které dokážou zachránit i dítě, které by v dřívějších dobách určitě nemělo šanci přežít, se snižuje jakási ,kvalita" lidské populace. Myslím, že přežití i za cenu těžké psychomotorické retardace ale má smysl. Kdyby přístroje zachraňující novorozence nebyly, čekala by je smrt. Máme-li však možnost zachránit třeba jen jediný život proto, že tady taková příležitost je, měl by se zachránit a měla by mu být dána šance. Lékař je podle mě jakýmsi asistentem života. Měl by ,životu" pomáhat. A proto, když už jakýkoliv život vznikne, měl by mu pomoci žít, byť třeba na krátkou dobu. My nevíme, co bude po smrti, a nevíme, co si ten človíček ,odnese" třeba jen z několikaminutového života. Já si myslím, že i několikaminutový život má smysl a právo žít. Tak nejdřív asi o tom, jestli má smysl život trvající jen pár minut. Z hlediska dítěte, které nic neprožije a nezanechá, to asi smysl nemá, nebo spíš my to nemůžeme posoudit. Myslíme si, že v dítěti se nic neodehrává, ale co když ano? Smysl takového života je spíše v tom, co mu předcházelo - láska dvou lidí - nebo co následovalo. Taková situace totiž určitě ovlivní nejen matku a její rodinu, ale i okolí a přátele. Třeba to někoho přiměje udělat něco dobrého, významného, zásadního. A o zachraňování nedonošených dětí? Já myslím, že bych se snažila je zachránit, protože co když zrovna tohle dítě bude zdravé? Najde lék proti rakovině, udělá něco dobrého, třeba bezvýznamného pro svět, ale významného pro jednoho člověka. Myslím, že zásadní problém je v tom, že my si pořád neuvědomujeme, že život je prostě dar. Ať už trvá třicet sekund nebo osmdesát let. Je to dar a je to něco nesmírně výjimečného. Má obrovský smysl zachraňovat život, i když žije jenom chvíli. Už pro ten pocit matky, protože ona se rozhodla jej donosit a porodit, i když věděla, že hned odejde. Myslím, že matka v tu chvíli může být šťastná a to dítě s ní a v tu chvíli je tu kontakt jen těch dvou, který doktor ani kdokoli jiný nepochopí. Měla by být snaha tyto děti zachraňovat. Víme-li však, že děťátko bude již dál nemocné, postižené, a my víme, že to bude beznadějné, měli bychom si o tom důkladně promluvit s rodiči. O problémech, které tuto nemoc, postižení budou doprovázet, jestli se toto dítě bude moc trápit... Potom bych toto rozhodnutí nechala na rodičích, aby rozhodli podle okolností a svých možností. Na otázku je pro studenta třetího ročníku poměrně těžké odpovědět. Zatím si nedokážu představit kvalitu života takového dítěte. Jenom tak mlhavě tuším, že jeho život asi nebude moc dlouhý a určitě nebude kvalitní. Tato otázka v podstatě souvisí s pojmem eutanazie. Já si myslím, že stejně tak jako nemám právo život člověka ukončit, tak nemám právo prodlužovat jeho utrpení. Závěr: Smysl v zachraňování těchto dětí nevidím, ale nedokážu říci: ,Toto dítě už nezachraňujte". Smysl je v tom, že je to prostě život, zákony přírody. Je to hrozné, ale je to tak. Taková je v podstatě filosofie existence života i Země jako takové. Je pro mě jako pro medika velice těžké si to připustit.
Lze nezachraňovat?
Zmíněné otázky se však nejpalčivěji dotýkají těch, kteří na sobě nesou břímě rozhodnutí, tj. lékařů a rodičů.
,Ve Švýcarsku jsou zřízeny etické komise, které v případě jednoznačně velmi nepříznivé prognózy rozhodnou ukončit intenzivní terapii. U novorozenců, zvláště nedonošených, je velmi těžké odhadnout závažnost poškození mozku. Každý neonatolog zažil případy, kdy byl na základě všech vyšetření přesvědčen, že pokud dítě přežije, potom jen za cenu trvalé těžké invalidity. Některé z těchto dětí se však vyvíjí normálně či jen s nepatrným handicapem. Závažnou odbornou i etickou otázkou je však nejen to, zda v beznadějných případech ukončit terapii, ale i zda někdy intenzívní léčbu vůbec zahajovat. Jedná se především o děti s vrozenými vadami neslučitelnými se životem či o děti narozené před dvacátým pátým týdnem těhotenství." (úryvek převzat z časopisu Ahoj na sobotu)
Prohlášení matky
John se narodil mrtvý a byl oživen, což v něm zanechalo překvapivý seznam nemocí včetně hluboké mentální retardace. Neudrží hlavu, nevstane, nemůže se obrátit, nemůže se chytit a nemůže sát. Má špatné polykání a jiné reflexy. Od jeho sedmi týdnů jsem ho měla odborně i prakticky sama na starosti. Bláznivě jsem ho začala zbožňovat. Abych žila život kvalitní a důstojný, musela jsem podstupovat krutý boj den ze dne.
Závazek - očividně nepohodlný pojem v dnešní době. Závazek učinil porodník, který byl u jeho narození, pediatr, který ho udržel při životě, když očekával dopravu na jednotku intenzivní péče a tento závazek byl umocněn velkým týmem doktorů, ošetřovatelek, jeho rodičů a samotným Johnem, který bojoval tak těžce a tak dlouho, aby se stal životaschopným lidským jedincem. Při propouštění mi znovu a znovu říkali: ,Zaplať Bůh, že jste ošetřovatelkou!" Byli jsme závislí sami na sobě. Zdá se, že neexistuje žádné přechodné místo nebo časový úsek mezi jednotkou intenzivní píče a domovem. Bože, cítím se jako vyhaslá, hádavá žena, která pamatuje a zná dobré časy. Ptám se, kolik lidí by konalo tuto věc, v niž jsme věřili, kdyby věděli, že to znamená ztrátu zaměstnání, příjmu, domova, manželství, pozorného vychovávání všech vašich dětí, vaší rodiny, vašich přátel, prosté schopnosti být dobrou sousedkou, vašeho psychického a mentálního zdraví, vaší důstojnosti a naděje. Možná že je život lehčí, když není volby..."
Uvedené prohlášení je citát ze svědectví předaného Komisí pro kvalitní péči o mentálně postižené ve státě New York v roce 1982 matkou dítěte, které přežilo díky zvláštním službám jednotky intenzivní péče pro novorozence. Matka vyzdvihuje, že život jejího dítěte byl zachráněn heroickým zápasem, který však ustal, když bylo dítě mimo nebezpečí smrti, ačkoliv pokračoval stav dítěte, který vyžadoval pokračující a velice náročnou péči.
Napište nám
Jsou otázky, na které nelze najít jednoznačné odpovědi. Jaká jsou současná práva dítěte u nás? Jaká jsou práva a povinnosti lékařů a rodičů? Někteří lékaři volají po právu a zodpovědnosti rodičů. Domnívají se, že by lékařem informovaná matka, jíž hrozí předčasný porod, měla mít právo i zodpovědnost rozhodnout, zda chce, aby bylo její těžce nedonošené dítě zachraňováno s rizikem jeho postižení. Jde však odhadnout, kdy záchrana bude zároveň znamenat i postižení dítěte? Kdy a v jakém procentu hrozí dítěti trvalé následky? Můžeme se pokusit hledat odpovědi i na stránkách novin Můžeš. Těžko najdeme celou pravdu, protože mnohému nerozumíme a možná ani rozumět nemůžeme, ať v roli lékařů, či v roli rodičů. Můžeme se však snažit hledat možnou cestu. Napište nám proto do redakce, podělte se s námi o své zkušenosti a názory.
Marta Dušková
RUBRIKA: PRO A PROTI
Nádorové choroby, následky těžkých úrazů mozku a míchy či chronická neurologická onemocnění představují i pro současnou medicínu často obtížně a zdlouhavě řešitelný problém. Nepřesvědčivé výsledky léčby, ale častěji přehnané očekávání samotných pacientů nezřídka navozují myšlenky vyhledat pomoc některého z léčitelů.
Vždyť denně přinášejí média další a další zprávy o léčebných úspěších metod, jakými jsou biotronika, clusterová medicína, homeopatie či elektroakupunktura dle Volla - EAV. Ta posledně jmenovaná se u nás v posledních letech těší největší oblibě. Často se ocitá i v rukou lékařů a má podporu oficiálních lékařských kruhů.
Kořeny elektroakupunktury
Objevení elektroakupunktury je přisuzováno Dr. Reinholdu Vollovi z Plochingenu, který v roce 1953 sestrojil první přístroj pro vyhledávání akupunkturních bodů. Voll přitom vycházel z klasické čínské akupunktury a představy existence ,životní energie Čchi", proudící člověkem po jakýchsi drahách ,meridiánech", v nichž jsou řazeny akupunkturní body, tedy místa, kde lze prostřednictvím různých podnětů ovlivňovat proudění energie. Podle Vollovy teorie má existence drah i bodů vztah k chorobám orgánů, včetně předpokladu, že každý akupunkturní bod přesně odpovídá určitému orgánu nebo jeho části. Tato představa je ovšem z hlediska vědecké medicíny mylná, členění drah je v rozporu se známými skutečnostmi o vývojovém členění lidského těla i poznatky o promítání vnitřních orgánů na jeho povrch. Existenci akupunkturních drah i bodů i jejich vztah k vnitřním orgánům je proto nutné chápat symbolicky. Přesto je však třeba zdůraznit, že pomocí akupunktury lze u některých onemocnění dosáhnout překvapivých výsledků. Vysvětlením tohoto účinku je působení reflexní (tedy reakce organizmu na podnět) a placebové (spočívající v ovlivnění psychiky pacienta). Z tohoto důvodu je akupunktura vhodná především jako pomocná metoda u psychosomatických chorob, jejichž dominantní složku představuje porucha v oblasti psychiky, a u některých bolestivých afekcí, především pohybového aparátu. Předpokladem úspěchu je ovšem vnímavost pacienta vůči tomuto působení a víra v účinnost akupunktury. Setrvávání na původních čínských principech, existenci neprokázaných akupunkturních drah či bodů a vyznávání modifikací, jakou je zejména EAV, však akupunkturu jako cennou doplňkovou metodu reflexní znevažuje a řadí k nevěrohodným metodám tzv. alternativní medicíny.
Revoluční objev?
Revolučním objevem v dějinách akupunktury se mělo stát Vollovo zjištění, že akupunkturní body lze díky elektrofyziologickým změnám v nich probíhajících aktivně vyhledávat a měřit pomocí jednoduchého elektrického zařízení vybaveného dvěma elektrodami. Při určování diagnózy obvykle pacient svírá jednu elektrodu v dlani, druhou (bodovou) se přitom léčitel dotýká testovaného akupunkturního bodu. Z naměřených údajů a předpokládaného vztahu akupunkturních bodů k vnitřním orgánům lze pak údajně diagnostikovat veškeré choroby. Metoda má být dokonce tak citlivá, že dokáže odhalit onemocnění v tak časném stadiu, kdy běžné medicínské postupy ještě neregistrují žádné hodnotitelné změny.
Je nutné ovšem říct, že neexistuje seriozní vědecká studie, která by potvrzovala věrohodnost diagnózy stanovené pomocí EAV, jež se navíc neomezuje na pouhou diagnostiku. Metodu lze totiž údajně využívat i k jakési ,normalizaci" hodnot naměřených v akupunkturních bodech ,dobitím", v případě, že přístroj signalizuje energetický nedostatek, či naopak ,vybitím", při energetickém nadbytku, působením střídavého proudu o frekvenci specificky účinné při zjištěném onemocnění. Ani pro toto tvrzení ovšem neexistují důkazy, i když by bylo jistě velmi příjemné, kdyby tak snadný způsob diagnostiky a léčby existoval. V nejnovějších modifikacích metody EAV je ale patrný ústup od problematického měření elektrofyziologických hodnot kůže v akupunkturních bodech, velice snadno ovlivnitelného (vlhkost kůže, použití kontaktního gelu...) či manipulovatelného (přítlak a sklon bodové elektrody) a přechod k tzv. ,medikamentóznímu testu". Ten vychází z představy, že lidský organizmus vysílá hodnotitelné elektromagnetické vlnění, někdy označované jako aura. Podobné vlnění lze pak údajně zjistit u jakékoliv hmotné substance, včetně léků. Toto vlnění má při medikamentózním testu vstoupit do blíže nespecifikované interakce s vlněním příslušného jedince. Testovaná látka je buď zcela volně, nebo zatavená ve zkumavce, vložena na testovací plošinu přístroje EAV, který je současně prostřednictvím elektrod v kontaktu s pacientem. Pokud látka pro léčbu vyhovuje, má se výchylka na měřeném bodě normalizovat na hodnotu 50, pokud nevyhovuje, výchylka se zhorší nebo zůstane stejná. Tímto způsobem lze údajně nalézt optimální, nejčastěji homeopatický lék pro jakékoliv onemocnění. Nesmyslnost představy o vlněních a jejich interakci mezi pacientem a testovanou látkou pak výstižně dokládá citace uživatelské příručky výrobce přístroje EAV firmy Embitron Plzeň: ,Princip tohoto testování je založen na jiných než obvyklých fyzikálních či chemických základech a zatím není zvykem jej zveřejňovat, bioenergetické informace testovaných preparátů nepředstavují vliv žádného známého fyzikálního či chemického působku."
Virtuální testování
Toto tvrzení metodu EAV řadí spíše do oblasti okultizmu a biotroniky, tedy mezi nevědeckou medicínu. Vrcholem této metody je nejnovější technologie tzv. ,virtuálního testování". Její podstatou je tvrzení, že ,energinformační" potenciál jakékoliv látky lze uložit jako softwarový soubor, který lze využít k diagnostice i léčbě pomocí připojení na příslušný program PC. Jak uvádí ve své příručce firma Embitron, lze tímto způsobem testovat léčebný efekt více než 12 000 různých hmotných substancí z živočišné i rostlinné říše (např. žampion ovčí, žampion polní, žampion zahradní - každý o jiném energinformačním potenciálu). Problém však nepředstavuje ani testování stavů, které látkový projev nemají (například psychosomatický stres): ,Tyto stavy je nutné testovat zprostředkovaně, nepřímo, nebo naopak sáhnout po hmotných nosičích (kovové válečky z nerez oceli). Právě do těchto nosičů je při výrobě zaváděn čistý energinformační obsah odpovídající přesně definovaným stavům." Zde je na místě otázka, zda již nelze hovořit pouhém šarlatánství. Mnoho lékařů si to ovšem nemyslí a metoda EAV se u nás i v zahraničí těší mezi nimi značné oblibě. Mezi nejznámější pracoviště specializovaná na diagnostiku a léčbu pomocí EAV patří Institut celostní medicíny MUDr. J. Jonáše a Centrum komplexní diagnostiky a terapie MUDr. V. Dolejšové v Praze. Trh je zaplaven širokou nabídkou těchto pozoruhodných zařízení, jejichž cena v případě virtuálního testeru vysoce překračuje 100 000 Kč. Cena vyšetření, včetně následné, obvykle homeopatické léčby se pohybuje mezi 1200 Kč (MUDr. Dolejšová) až 3000 Kč (MUDr. J. Jonáš).
Ryze léčitelská metoda
Metodu EAV chápu jako úsměvnou, fantaskní a ryze léčitelskou metodu alternativní medicíny založenou na důvěře pacientů a ničím nepodložených spekulacích. Zcela nepřijatelná je pro mne skutečnost, že EAV je od roku 1998 držitelem atestu prostředku zdravotnické techniky uděleného Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Společnost pro EAV je již několik let řádnou sekcí České lékařské akupunkturistické společnosti J. E. Purkyně a její metodika se přednáší v rámci školících kurzů Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví IDPVZ v Brně, tedy pracoviště přímo řízeného a financovaného z prostředků Ministerstva zdravotnictví ČR.
Jan Hnízdil
autor je vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení VFN v Praze
Asi před třiceti lety se někteří lékaři začali kriticky dívat na nedostatečnou či špatnou léčbu bolestivých stavů. Pacienti v nemocnicích i při ambulantní léčbě trpěli při akutních stavech nebo chronických a zhoubných onemocněních.
Ukázalo se, že o příčinách bolesti toho mnoho nevíme. Napovrch také vyplynula zcela nezvládnutelná organizace péče o pacienty trpící bolestí. Lékaři , kteří se zajímali o tuto problematiku, se sdružili do společnosti pro studium a léčbu bolesti. Průkopníky byli anesteziologové, kteří při operacích tlumí vědomí a bolest operovaných pacientů, proto jim tato oblast byla nejbližší.
Začínal jsem akupunkturou
Jsem také anesteziolog a léčba bolesti mne zajímala již na počátku mé profesní dráhy. Při uvažování, jaké metody budu pro pacienty budoucí ambulance léčby bolesti používat, jsem si záhy uvědomil, že nevystačím jen s klasickými lékařskými postupy a ani vysoce specializované výkony, které ovládají právě anesteziologové, nebudou pro všechny pacienty vhodné. Jako vynikající metoda pro léčbu bolestivých stavů většiny pacientů trpících bolestí při nezhoubných onemocněních se ukázala akupunktura. Proto jsem se rychle snažil získat úplné dostupné vzdělání a v roce 1987 jsem v naší nemocnici otevřel ambulanci léčby bolesti, kde jsem již převážně používal akupunkturu. Akupunktura využívá vlastní obranné síly organismu, patří do okruhu biologických způsobů léčby a také mezi metody nekonvenční, tj. takové, které nejsou zatím pevně zakotveny v dnešní tzv. vědecké medicíně.
Kdo přijde do takové ambulance léčby bolesti? Nejčastěji jsou to pacienti, kteří již prošli různými odděleními, byli opakovaně vyšetřeni, léčeni i dokonce operováni, ale zatím se nedostavil efekt léčby a oni stále mají bolesti. Z podávaných léků jim je často špatně nebo jsou na ně alergičtí. Takže akupunktura se ukázala jako vynikající netoxická metoda s efektem především na potížepohybového aparátu, migrény, potíže i bolesti zažívacího traktu, dýchacích a urogenitálních cest. Že akupunktura hraje důležitou roli v léčbě bolesti, dokládá i to, že ji používal tvůrce dodnes uznávané vrátkové teorie bolesti Ronald Melizack a patří nezastupitelně do metod používaných i největšími centry léčby bolesti v univerzitních nemocnicích.
Zkusil jsem homeopatii
V roce 1990 jsem se poprvé (po 16 letech od nástupu na fakultu) setkal s pojmem homeopatie. Nejprve jsem se se značnou nedůvěrou seznamoval s jejími teoretickými podklady. Z literatury a diskusí s kolegy, kteří homeopatii vyzkoušeli, jsem došel k úvaze, že pokud by homeopatie měla mít skutečně účinek, tak by mohla být vhodným doplňkem ostatních metodik při léčení bolesti. Pacienti s bolestivými stavy trpí také úzkostí, strachem, depresemi, nespavostí. Často velmi špatně snášejí léky, které jejich stav mohou i zhoršit a vyvolat vedlejší účinky nebo závislost. Homeopatie nemá vedlejší účinky, nepůsobí chemickou cestou a nevyvolává závislost. Postupně jsem ji začal také používat a předpoklady se splnily. Jako lékař ambulance léčby bolesti podám za rok jen několik krabiček analgetik, psychofarmak ještě méně. Navíc homeopatické léky působí velmi dobře na záněty, akutní i chronické, alergie, hormonální nerovnováhu. Pacient, který má bolest, má samozřejmě řadu doprovodných potíží, mívá také akutní infekce horních cest dýchacích, angíny, chřipky, rýmu, záněty močových cest, zažívací potíže a zde všude je homeopatie překvapivě vysoce účinná.
Někomu nešlo pomoci
Jak ubíhala léta, tak přicházeli čím dále složitější pacienti. Složití tím, že již pro ně bylo mnoho uděláno i na špičkových pracovištích. Ovšem i po použití nejmodernějších metod diagnostiky a léčby často s malým nebo i žádným efektem.
Sedím v ordinaci, pacient vstoupí do pracovny a začneme probírat jeho problémy a celý dosavadní průběh vyšetření a terapie. Nezřídka si u takového pacienta zapíši deset až patnáct diagnóz. Jsem postaven před úkol, když jsem si dovolil otevřít ordinaci a nad vchod si pověsil název ,Ambulance léčby bolesti", ještě něco dalšího s pacientem udělat. To mám znovu všechna vyšetření opakovat na jiných pracovištích, v jiných laboratořích, u jiných kolegů? Mám zkoušet jiná analgetika a psychofarmaka? Velmi pravděpodobně bych k zvratu v řešení diagnózy pacienta a jeho léčby touto cestou nedošel. Nezbývá než se tedy podívat na celý problém pacienta ještě z jiného úhlu a pokusit se pacientovi pomoci.
Pohled z jiného úhlu
Tento jiný úhel pohledu jsem nalezl v metodě elektroakupunktury podle dr. Volla (EAV), kterou jsem začal po dvou letech váhání studovat v roce 1994. Váhal jsem podobně jako u homeopatie, možnosti této metody se zdály až neuvěřitelné. Školení pod vedením předsedy rakouské společnosti trvalo rok a pak jsem se do toho sám pustil. Půl roku jsem výsledky svých měření ještě nebral za spolehlivé. U této metody záleží dost na fyzikálních podmínkách, které se však prakticky minimalizují praxí vyšetřujícího. Metoda v sobě spojuje akupunkturu a homeopatii do jednoho komplexu. Její principy nejsou zatím zcela jasné, největším důkazem ale jsou davy pacientů v mnoha různých zemích, kterým byla poskytnuta pomoc a úleva v předtím neřešitelných potížích.
Výsledek pěti let
Po pěti letech praxe považuji EAV za pomocnou vyšetřovací metodu, asi tak jako ultrazvuk či některá laboratorní vyšetření. Doplní pohled na pacienta o některé souvislosti, které se v klasické medicíně prakticky neberou v úvahu. Velmi zlepší možnosti objevení a také léčení chronických infekčních ložisek, chronických bakteriálních, virových, plísňových a dalších infekčních zátěží, zátěží toxickými látkami, těžkými kovy i radioaktivními látkami. Rychle se zorientuji ve stavu jednotlivých systémů organismu. Překvapivě snadno a přesněji než v laboratoři stanovím alergii či intoleranci základních potravinových bílkovin, které jsou velmi časté.
Teprve pomocí EAV jsem začal úspěšněji řešit dříve neřešitelné bolestivé stavy, alergie, chronické záněty různých lokalizací. Dnes si bez EAV nedovedu představit léčení chronického únavového syndromu. V tomto případě dosahujeme společně s ostatními kolegy nejvýraznějších výsledků ve srovnání s klasickou medicínou. Rovněž chronické stavy borreliózy, salmonelózy, chronické virózy bez EAV a homeopatie dnes nelze uspokojivě vyřešit.
Důležitá je při použití nekonvenčních lékařských metod zodpovědnost lékaře za to, co dělá. Platí základní pravidlo práce lékaře ,Primum non nocere" - ,Nejprve neuškoď". Biologické nekonvenční způsoby léčby - akupunktura, homeopatie i EAV - mají své odpůrce, kteří především vyvracejí různé principy metod, dokazují, že nemohou fungovat. Je zvláštní, že na posledním místě tyto odpůrce zajímají pacienti, kterým tyto metody evidentně pomohly. Když začneme uvádět příklady, zavřou se neprodyšně jejich oči a uši. Se zvláštní zatvrzelostí nechtějí o žádném léčení slyšet. Navíc si tito pánové metody nevyzkoušeli v praxi. Je to asi tak, jako bych tvrdil, že prostě nelze kvůli gravitaci jezdit na kole, když vidím někoho jet, tak odvrátím hlavu a na kole to nikdy nezkusím, protože to prostě nemůže fungovat.
Co pacienta nezajímá
Z hlediska pacienta však může vyvstat otázka - není to snad trestuhodné zabránit mi v pokusu o léčbu mých potíží některou z nekonvenčních metod, když předtím byly vyčerpány dostupné prostředky a stále mi není dobře? Jako pacienta mne vůbec nezajímá, jaká metoda mi pomohla, ale že pomohla.
Z hlediska lékaře si dnes již nedovedu představit léčení pacientů bez využití biologických nekonvenčních způsobů terapie, které neustále konfrontuji se svým medicínským základem. Bez těchto metod bych měl zúžené pole působnosti. Musel bych používat metody a léky, o nichž vím, že mají nezanedbatelné vedlejší účinky a že často nevedou k odstranění příčiny potíží, ale jen k potlačení některých příznaků onemocnění.
Ladislav Fildán
autor je soukromý lékař, specializovaný na léčbu bolesti
TÉMA: TEST
Dovozce japonských aut Suzuki Baleno správně předpokládal, že i mezi řidiči s handicapem jsou sportovní fandové. A tak ze svého čtyřdveřového sedanu nenáročnými úpravami připravil verzi, o které by se dalo říci, že je pro labužníky. Sériové rodinné auto je pohledné, na svoji třídu i prostorné a pro vozíčkáře skýtá kufr dostatek prostoru.
Jeho víko úpravce doplnil masivním křídlem rudé barvy, stejně jako prahy a segmenty brzd. Červené jsou i prvky na palubní desce, koberečcích a sedadlech, která jsou mimochodem velmi dobře tvarovaná. Divokou vizáž Balena potom dotváří nízkoprofilová kola z lehkých slitin, snížený podvozek a rozšířený rozvor. Díky těmto úpravám a zejména přednímu stabilizátoru auto sedí jako přibité, o nedotáčivosti nemůže být ani řeč. Problém nastává na nerovné silnici, kde tvrdší ladění podvozku posádce mnoho komfortu nepřinese. Při zhoupnutí nebo plném naložení dávají o sobě vědět velká kola, která by potřebovala v blatnících více prostoru, protože jinak stále odírají nadkolí a podběhy. Na můj vkus neoslnivé brzdy - jak se sluší na sportovce - nemají ABS, ale kotouče vzadu by asi pomohly. Vynikající je však řízení - auto reaguje přesně a jede jako po kolejích.
Šestnáctistovka o sto koních měla čip, který jí dopomohl k solidnímu tahu. Ten však - jak je u japonských sportovců běžné - leží hodně vysoko, a to mezi 5 a 7 tisíci otáčkami. V této vysokootáčkové poloze se pak ozývá lahodný bručivý zvuk, který je dirigován laděným výfukem. Přesto vůz, který si toto nechá rád líbit, plní všechny emisní limity. Aby se však využily zmíněné přednosti, musí se stále řadit. Točivý moment schází, sportovní styl není úsporný, a proto přiblížení se udávané spotřebě dá nadlidskou práci. Nutností pro spořílky je lehká noha, ale jedním zadkem - jak říká klasik - se nedá sedět na dvou židlích.
Automobilového fandu zaujme nová a dražší generace ručního řízení. Volant i s airbagem zůstává původní, integrován je však elektronický ruční plyn. Jeho výhodou je lehkost ovládání, nevýhodou krátký krok. Dávkování plynu může dělat problémy při parkování nebo řidiči s postiženýma rukama, protože už dvoucentimetrový posun znamená plný plyn. Infračidlo spojky na řadicí páce nepracovalo vždy přesně a také hlavice z favorita ve sportovním interiéru nebyla žádnou ozdobou. Podtrženo, sečteno: největší předností upraveného Balena je podvozek!
Celkově ale můžeme Suzuki Baleno hodnotit kladně. Vždyť díky pochopení profesionálních prodejců je umožněno i těžce postiženému řidiči bezpečné sportovní svezení.
Martin Kovář
TÉMA: PORADENSTVÍ
Konec loňského roku byl nejen pro pojišťovny, ale pro všechny motoristy náročný. Všichni řidiči museli splnit jeden velmi důležitý úkol. Měli totiž povinnost sjednat do konce roku pojištění odpovědnosti z provozu svého vozidla. Nestačilo již pouze zaplatit složenku na poště, jak tomu byli všichni dosud zvyklí. Bylo nutné vybrat si jednu z pojišťoven, která obdržela na povinné ručení licenci a uzavřít u ní smlouvu. V případě nesplnění této povinnosti každý řidič riskoval možnost udělení pokuty až do výše 20 000 Kč.
Abychom si mohli udělat správnou představu nejen o důležitosti povinného ručení, ale i havarijního pojištění, požádali jsme o rozhovor Miloše Velíška, ředitele úseku pojištění vozidel Allianz pojišťovny, a. s.
Jak moc jsou tedy povinné ručení a havarijní pojištění důležité?
O důležitosti respektive nezbytnosti povinného ručení neboli pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nemůže být snad žádných pochybností. Nikoli náhodou je úlohou státu toto povinné pojištění upravit zákonem, neboť sleduje zabezpečení oprávněných nároků každé osoby, která v důsledku provozu vozidla utrpěla nějakou újmu. Nový zákon pouze toto povinné pojištění včlenil do systému soukromého smluvního pojištění a výsledkem je umožnit motoristovi výběr pojišťovny a přinést prvky konkurence, která je prvním předpokladem zkvalitnění poskytovaných služeb. Obecně řečeno, toto pojištění kryje veškeré škody, které způsobím já někomu jinému. Naproti tomu havarijním pojištěním si zabezpečuji ochranu svého majetku. Zajišťuji se totiž proti škodám, které si zpravidla způsobím na svém vozidle sám, nebo mi jsou způsobeny jinou osobou, přírodním živlem apod. Záměrně to takto vysvětluji, protože i dnes jsme dotazováni, co které pojištění kryje. Podle našeho průzkumu jsou pojistné sazby jednotlivých pojišťoven nejen v povinném ručení, ale často i v havarijním pojištění téměř srovnatelné. Jaké výhody nabízí motoristům Allianz?
Máte pravdu, že pojistné sazby jsou vesměs mezi pojišťovnami srovnatelné. Je to dáno kalkulací jednotlivých rizik, která, pokud jsou co do obsahu shodná, musejí vycházet obdobně. Rozdíly v cenách zjistíme zpravidla pozorným čtením pojistných podmínek. My jsme se rozhodli zahrnout do povinného ručení všem řidičům do určitého rozsahu bezplatnou pomoc na cestách v České republice i zahraničí. Tuto službu mohou využívat nepřetržitě po celou dobu trvání pojištění, a to nejen v případě nehody, ale i pouhé poruchy vozidla. Máme totiž velice dobré zkušenosti v oblasti asistenčních služeb v rámci havarijního pojištění, kde rovněž poskytujeme bezplatně asistenční službu do určitého rozsahu zdarma, přestože tento servis je prozatím určen pouze pro řidiče osobních a užitkových vozidel do 3,5 t. Velkou výhodu má tedy řidič, který má u nás sjednáno jak havarijní pojištění, tak povinné ručení a požívá výhod asistenčních služeb v obou produktech. Má potom právo, aby se limity při jedné asistenční pomoci, je-li v nabízených rysech obou produktů shodná, sčítaly. Pro názornost uvedu příklad: limit pro náklady na opravu vozidla na místě v ČR je u havarijního pojištění do 2000 Kč zdarma, u povinného ručení do 1500 Kč zdarma. Dohromady tak při jedné asistenční pomoci máte právo čerpat tuto službu do celkového limitu 3500 Kč zdarma. A to už je opravdu zajímavé.
Každý, kdo hodně vozidlem cestuje, moc dobře ví, že pomoc v případě nouze je to nejdůležitější. A navíc náš klient může čerpat zmíněné služby do daného limitu nejen zdarma, ale co je také velmi důležité, opakovaně po celou dobu trvání pojištění. Tyto služby pro nás zajišťuje společnost Elvia ČR, dceřiná společnost pojišťovny asistenčních služeb ELVIA Švýcarsko, která je součástí koncernu Allianz.
Nabízíte motoristům nějaké slevy na pojistném?
V případě jednotlivých klientů prozatím žádné slevy v povinném ručení neposkytujeme.
Pokud jde o havarijní pojištění, poskytujeme slevy invalidním občanům podle stupně invalidity:
ZT zdravotně postižená osoba 10%
ZTP zdravotně tělesně postižená osoba 20%
ZTPP zdravotně tělesně postižená osoba s průvodcem 30%
Tato slevy jsou poskytovány z ročního pojistného.
Co byste jako odborník doporučil všem motoristům?
Dbát zejména na povinné ručení, neboť způsobení škody je dílem okamžiku a rozsah škod může být skutečně obrovský. Rázem můžete zadlužit sebe i rodinu na celý život. Dále doporučuji posoudit potřebu havarijního pojištění zejména z pohledu stáří vozidla a vložených investic do pojištění. Proto doporučuji prostudovat pojistné podmínky jednotlivých pojišťoven, neboť existují různé konstrukce, které na první pohled, zejména z hlediska ceny, vypadají velice výhodně, při pojistném plnění se však spokojenost může vytrácet. Nemalou roli hraje i kapitálová síla společnosti, kvalita, servis, rychlost a serióznost poskytovaných služeb.
(PR článek)
Brněnské veletrhy a výstavy, a. s., jsou téměř desítku let pořadateli Mezinárodní výstavy rehabilitačních, kompenzačních, protetických a ortopedických pomůcek REHAPROTEX. Letošní, devátý ročník, se koná v tradičním listopadovém termínu od 8. do 11. 11. 2000.
Potěšitelný je fakt, že právě tato výstava se rok od roku setkává s větším ohlasem a její bohaté oborové členění zahrnuje a současně nabízí řadu pomůcek, vybavení a doplňků, které jsou ve většině případů nezbytným pomocníkem nejen pro občany s postižením, ale i pro jejich blízké.
Význam mezinárodní výstavy výstižně zhodnotil předseda výboru pro sociální politiku a zdravotnictví PSP ČR ing. Zdeněk Škromach. ,Veletrh Mefa i výstava Rehaprotex mají neodmyslitelný význam jak u nás, tak i v měřítku středoevropského a východoevropského regionu. Přirovnal bych je k zrcadlu, kde mohou na jedné straně odborníci vidět nespočet novinek ze svých oborů a na druhé straně se mohou naši handicapovaní spoluobčané obeznámit s produkty, bez kterých se ve svém životě neobejdou. Je vhodné, aby se dále tyto zdravotnické veletrhy rozvíjely tak, jak je tomu ve zdravotnické vědě a ve vybavení pro zdravotně postižené."
Na doplnění uvádím i další skutečnost - význam obou projektů podtrhuje fakt, že většinový majitel a.s. Brněnské veletrhy a výstavy - německá veletržní správa Messe Düsseldorf poskytuje know-how veletrhu Medica i Reha International pořádaných právě v Düsseldorfu.
Z hlediska statistiky proběhl poslední ročník takto: více než 120 firem vystavovalo na 4000 brutto výstavní plochy, zastoupení zde mělo 13 zemí.
Konec měsíce května je termínem pro podání přihlášek k účasti na výstavě REHAPROTEX 2000. Brněnské veletrhy a výstavy, a. s., již nyní pracují na optimální koncepci výstavy i veškerých dalších služeb a aktivit, které povedou ke kompletní a široké nabídce.
Samotná výstava Rehaprotex bude oborově členěna do osmi základních skupin, počínaje pomůckami a přístroji pro zrakově postižené, pomůckami pro sluchově postižené, mentálně postižené, tělesně postižené, nebudou chybět pomůcky pro postižené vnitřními chorobami, bezbariérové stavby, vybavení, doplňky, pracovní prostředí, volný čas a sport až po pojišťovny a sociální program.
Doprovodný program má své neodmyslitelné místo, konkrétně téma Rehaprotex - rehabilitační medicína bude zařazeno do prestižného Kongresu Mefa. Široká nabídka programů se stane součástí 5. ročníku prezentace nevládních neziskových organizací humanitárního zaměření Pro Váš úsměv. Organizátorem, od jejího vzniku, je Liga za práva vozíčkářů, která má s touto akcí bohaté zkušenosti. Proto také pro letošní ročník připravuje semináře, nabídky, školení, besedy, kulturní vystoupení. Již poněkolikáté se bude konat oblíbený orientační závod vozíčkářů, jízda zručnosti. Prezentace ukázek chráněných dílen bude rozšířena o činnost, kterou mohou návštěvníci zhlédnout přímo na výstavišti, novinkou by měla být čajovna na stánku Informačního centra nadací. Další připravovanou novinkou je hypoterapie a v neposlední řadě Vlak dobré vůle 2000, organizovaný ve spolupráci s vedením Českých drah. Tento netradiční vlak je určen pro zdravotně postižené děti a z Prahy do Brna bude vypraven 11. 11. 2000 v poslední den konání výstavy.
Také v letošním roce budou veškeré expozice i doprovodné programy soustředěny do jednoho z architektonicky nejhezčích pavilonů, pavilonu A v centrální části brněnského výstaviště.
Veletrhy Mefa a Rehaprotex se konají pod záštitou Ministerstva zdravotnictví a Obchodní a hospodářské komory České republiky. Na závěr ještě jednou připomínám termín a místo konání: Brněnské výstaviště 8.-11. listopadu 2000. Pozor! Termín konání se poprvé liší od termínu Mezinárodního veletrhu zdravotnické techniky a farmacie Mefa, který bude zahájen i ukončen o jeden den dříve - přesný termín je 7.-10. 11. 2000.
V příštím čísle se, vážení čtenáři novin Můžeš, přihlásím s dalšími informacemi.
Mgr. Nataša Raevová, manager PR a reklamy
(PR článek)
RUBRIKA: SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ PORADNA
Můj syn je vlastníkem průkazky ZTP/P. Je mu 14 let a navštěvuje 7. třídu speciální školy s více vadami. Po ukončení 9. třídy bude pokračovat v téže škole ve studiu praktické rodinné školy, která potrvá čtyři roky. Mezitím dovrší 18 roků. Jsem rozvedená a pobírám příspěvek při péči o osobu blízkou a výživné na syna.
Nyní bych se chtěla informovat, jestli bude mít syn nárok na výživné, když bude ještě studovat do svých 20 let. A potom po ukončení praktické školy, v případě, že nenastoupí do zaměstnání (neboť mu to jeho zdravotní stav nedovolí) a nebude výdělečně činný, jestli nemá nárok na nějaký finanční obnos od otce.
M. Z. Tasov
Otázky výživného upravuje zákon o rodině. Z hlediska délky vyživovací povinnosti (tj. doby, do níž je povinná osoba povinna výživné poskytovat) můžeme uvést základní ustanovení § 85 odst. 1 zákona. Podle něj ,Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud nejsou schopny samy se živit". Význam tohoto ustanovení je zřejmý. Právě u dětí s těžšími formami zdravotního postižení je tak v některých případech založena relativně ,nikdy" nekončící vyživovací povinnost rodičů k dětem.
Sama otázka zletilosti nemá pro trvání vyživovací povinnosti význam. Věková hranice 18 let má z hlediska zákona význam pouze procesní, tzn. od této doby bude soud o případných změnách v rozsahu vyživovací povinnosti jednat jen na návrh samotného (dospělého) dítěte. V případě, že jde o občana zbaveného způsobilosti k právním úkonům, je oprávněnou osobou pro podání návrhu jeho opatrovník. Samozřejmě však může podat návrh na úpravu či změnu poskytování výživného i osoba povinná - zde otec.
Je tedy zřejmé, že vyživovací povinnost otce vašeho syna k němu nezanikne dosažením 18 let věku, nýbrž nepochybně trvá až do ukončení jeho přípravy na povolání. Po ukončení školního vzdělání (obecně i ve vašem případě) je nutno posoudit skutečnou schopnost dotyčného občana dítěte ,samostatně se živit". Není-li to, zde ze zdravotních důvodů, možné, připadá v úvahu další poskytování výživného ze strany rodiče (zde otce). Otázkou zůstává výše takto poskytovaného plnění, kterou by stanovil soud, s přihlédnutím k příjmovým poměrům zúčastněných stran.
Mám dceru, která je těžce pohybově a mentálně postižená. Manžel je zaměstnán a v určitých situacích, kdy např. musím k lékaři, potřebuji vyřídit nezbytné záležitosti na úřadech apod., se nemá o dceru kdo starat. Požádala jsem proto o přidělení pečovatelské služby. Z okresního úřadu jsem se však dozvěděla, že na ni nemáme nárok, jedině kdybych byla rozvedená, neboť tím, že mám manžela, tak vlastně jsme na dceru dva. Ovšem některé věci skutečně nejdou vyřídit odpoledne a večer a manžel je přes den v zaměstnání. Poraďte mi, zda je skutečně pravda, že pokud jsem v manželství, tak nám pečovatelskou službu neposkytnou.
A. M. východní Čechy
Pečovatelská služba je poskytována podle ust. zákona č. 100/1988 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 182/1991 Sb. V podstatě nalezneme úpravu podmínek pro její poskytování v § 20 a násl. zmíněné vyhlášky. Podle ní:
§ 20
(1) Obce a okresní úřady poskytují pečovatelskou službu dětem, jestliže rodiče nebo osoby odpovědné za jejich výchovu nemohou zabezpečit péči o děti pro vážné překážky.
(2) Pečovatelská služba se poskytuje v bytě rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte nebo v bytě pracovníka pečovatelské služby nebo ve stanici pečovatelské služby pro děti.
(3) Za vážné překážky se považují zejména:
a) nemoc, rekonvalescence, lázeňská léčba, úmrtí nebo jiné náhlé odloučení jednoho nebo obou rodičů,
b) porod, šestinedělí při péči o tři a více dětí předškolního věku,
c) ve výjimečných případech nástup do práce osamělého rodiče nebo jiné osamělé osoby odpovědné za výchovu dítěte, protože již vyčerpali podporu při ošetřování člena rodiny,
d) trvalé těžké zdravotní postižení rodičů.
§ 21
(1) Pečovatelská služba se poskytne vždy v rodinách, ve kterých se současně narodily tři nebo více dětí nebo v rozmezí dvou let opakovaně současně dvě děti.
(2) Pečovatelská služba se poskytne i rodinám, ve kterých se trvale pečuje o dítě, které je podle rozhodnutí nebo posudku příslušného orgánu sociálního zabezpečení dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžaduje mimořádnou péči. Není-li jeden z rodičů z tohoto důvodu zaměstnán, poskytne se pečovatelská služba nejvýše 400 hodin ročně; do této doby se nezapočítává poskytování pečovatelské služby z jiných důvodů.
(3) Pečovatelskou službu mohou v případech uvedených v odstavcích 1 a 2 jako dobrovolní pracovníci pečovatelské služby vykonávat i občané, jejichž pomoc a ošetření se podle 59 odst. 3 za pečovatelskou službu nepokládá.
(4) Pečovatelská služba se poskytuje za úhradu podle přílohy č. 1, která je součástí této vyhlášky; úkony, kterými jsou zajišťovány nezbytné životní potřeby, se poskytují bezplatně. Sociálně potřebným rodinám s nezaopatřenými dětmi a rodinám, ve kterých se narodily současně tři nebo více dětí nebo opakovaně v rozmezí dvou let současně dvě děti, se poskytuje pečovatelská služba bezplatně.
Vaše situace je obdobná té, kterou předpokládá uvedený odst. 2 § 21, tzn. stanoví se horní hranice nejvýše 400 hodin ročně, jestliže není jeden z rodičů zaměstnán z důvodu trvalé péče o dítě, které je dlouhodobě těžce zdravotně postižené a vyžaduje mimořádnou péči.
Zbývá ještě zodpovědět pojem ,vážné překážky", pro něž nemohou rodiče péči o dítě zabezpečit. V § 20 uvedené důvody jsou uvozeny slovem ,zejména", z něhož je patrné, že tvůrce normy měl na mysli i další, tam neuvedené příčiny, pro něž je v určitých situacích péče o dítě nemožná. Ovšem i dikce uvedená pod písm. a) odst. 3, § 20 stanovící tituly, pro něž vyhláška předpokládá poskytování pečovatelské služby, svědčí vašemu případu. Srovnejme: ,nemoc, rekonvalescence, lázeňská léčba, úmrtí nebo jiné náhlé odloučení jednoho nebo obou rodičů". Zdůrazňuji jednoho nebo obou rodičů. Vámi zmíněný požadavek některých pracovníků formulovaný nejspíše jako ,nejdříve se rozveďte, pak vám službu poskytneme", je nutno chápat jako nemístný a neprofesionální.
Uvědomuji si však obtíže interpretace a aplikace uvedeného (ne příliš jednoznačného) ustanovení, jakož i nízkou právní sílu ministerské vyhlášky. Pro sjednocení postupu příslušných orgánů by bylo vhodné tyto pojmy upřesnit, či metodicky upravit. Podle našeho zjištění takový sjednocující metodický pokyn vydán nebyl. Je rovněž samozřejmé, že nejlépe by celou situaci řešila nová právní norma. Zatím však stojíme na stanovisku, že je vám možno pečovatelskou službu poskytnout.
RUBRIKA: BEZBARIÉROVÉ ÚPRAVY
Pokračujeme v našich radách a návrzích, které by vám měly pomoci při bezbariérových úpravách bytu. Tentokrát s naší spolupracovnicí ing. arch. Danielou Filipiovou hovoříme o rekonstrukci koupelny:
Situace: Byt obývá s rodinou mladý muž, který se pohybuje pomocí ortopedického vozíku. Při přesedání se dokáže (má-li pevnou oporu) postavit, ale vzhledem k jeho diagnóze (roztroušená skleróza) je velmi pravděpodobné, že se stav bude zhoršovat. Jaké úpravy v koupelně jsou nejvhodnější?
Úpravy v době, kdy se stav handicapovaného mění, se provádějí velmi těžko. Není snadné odhadnout, jaké důsledky bude mít nemoc na pohyblivost pacienta, a v jakém časovém horizontu. Dá se proto předpokládat, že časem bude třeba použít jiná nebo další madla, že bude nutno najít jiné řešení pro samostatnou péči o základní hygienu.
V tomto případě je problémem nepřístupné stávající WC. Pokud je koupelna prostorná a je v přímé návaznosti na stoupačku WC, je možné osadit v koupelně druhou WC mísu. Ta samozřejmě musí být opatřena vhodnými madly.
K samotné rekonstrukci koupelny:
Koupelna a její zařízení je staré, a proto je třeba ji celou zrekonstruovat. Toho využijeme pro vhodné umístění vany. Ta se osadí tak, že bude odsazena od zdi cca 10 cm, aby bylo možno umístit stojánkovou pákovou baterii na střed delší strany vany. Takto umístěná baterie bude pro handicapovaného v dosahu. Doporučuji zvolit baterii s pojistkou proti opaření. Je sice výrazně dražší, ale důsledky opaření (zejména u paraplegiků, tedy u lidí, kteří mají sníženou citlivost končetin) bývají nedozírné.
Přístup do vany lze řešit více způsoby. Například: na vanu umístíme sedačku a na stěnu vhodná madla. Ideální je madlo ve tvaru písmene ,H". Sedaček je mnoho typů, a je proto vhodné opatřit si katalogy různých firem (Meyra, Fénix apod.) a vybrat podle vlastní potřeby a nároků. Další možnosti: opatřit pro handicapovaného hydraulický vanový zvedák, např. od firmy Meyra - Maxi Badhelfer. Tento zvedák je přenosný, můžeme ho s sebou převážet např. na dovolenou, velmi snadno se udržuje a je plně hrazen VZP. (Viz foto)
Umývadlo bude vyměněno za typ vhodný pro uživatele ortopedického vozíku. Musí být mělké a jeho přední strana by měla být ,vykrojená". To umožní handicapovanému dobré zajetí. Pokud použijeme typ umývadla, který je u nás vyráběn (typ TP č. 1335), je třeba umývadlo odsadit od zdi cca 10 cm. Tento typ umývadla totiž neumožňuje umístění stojánkové pákové baterie. Díky přizdívce získáme pro baterii místo. Horní hrana umývadla by měla být ve výši cca 80 cm. Ale i tento údaj je zcela individuální. Doporučuji, aby si každý ,svoji výšku" určil sám. Stačí změřit, jak vysoko od podlahy máme kolena, a kolik místa potřebujeme pro podjetí. (Naměřený údaj nám poslouží i při nákupu jídelního stolu nebo při osazování pracovní desky v kuchyni.)
Nad umývadlo umístíme zrcadlo. Nemusíme kupovat speciální sklopné. Stačí, když použijeme běžné zrcadlo a osadíme je tak, aby jeho spodní hrana byla ve výši cca 80 cm nad podlahou a horní hrana ve výši cca 160 cm nad podlahou.
Vedle umývadla se umístí nově navržená WC mísa se zadním odpadem, který se napojí na odpad stávajícího WC. Je dobré použít konzolovou mísu a osadit ji do takové výše, aby horní hrana mísy včetně sedáku byla ve výši 50 cm.
Výška osazení WC mísy je mezi uživateli ortopedického vozíku velmi diskutovaná. Pro mnohé z nich je totiž ve vyhlášce 174/1994 Sb. stavebního zákona uvedených 50 cm příliš vysoko. Většina preferuje výšku cca 48 cm. V našem případě vzhledem k diagnóze klienta a vzhledem k jeho vzrůstu (jde o mladého urostlého a vysokého muže) 50 cm doporučuji. Po čase bude třeba WC mísu opatřit ještě nástavcem.
Nesnadné je v našem případě najít řešení správného osazení madel. Základní parametry - osová vzdálenost madel 60 cm a výška 78 cm - jsou stejné jako v jiných případech. Problémem je však nutnost umístění vodorovného madla před WC mísu. Lidé s touto diagnózou (ale i jiní, například muskulární dystrofici) potřebují mít při vstávání před sebou vodorovné madlo. Takovéto madlo vyrábí například firma Meyra. Madlo je zkonstruováno tak, že jeho přední část je ,otvíravá". Madlo tvoří jakoby branku. (Viz foto)
Správné umístění madel je třeba pečlivě zvážit, protože rozhodují nemalou měrou o samostatnosti handicapovaného. Jak jsem již uvedla výše, existují parametry, které je nezbytně nutné uplatnit zejména při zařizování hygienického zařízení, jež je určeno veřejnosti. Pokud řešíme hygienické zařízení pro konkrétního uživatele, je nutno plně respektovat jeho potřeby, samozřejmě s přihlédnutím na ověřené zásady. Z těch by se mělo vycházet a ty by se měly potřebám handicapovaného přizpůsobit.
Na podlahu musíme vždy položit protiskluznou dlažbu.
Ing. arch. Daniela Filipiová
Další dotazy na bezbariérové úpravy domů nebo bytů zasílejte do redakce novin Můžeš. Paní architektka Filipiová na ně bude ve své rubrice postupně odpovídat.
RUBRIKA: CO VÁS ZAJÍMÁ
Poměrně značný ohlas měl rozhovor se sexuoložkou MUDr. Taťánou Šrámkovou o Viagře. Nové otázky, které v dopisech vznášíte, jsme jí položili, a tak vznikl další článek.
Paní doktorko, je Viagra opravdu tak zázračná? Nejsou její účinky mediálně zveličené?
Máte pravdu, že Viagře, tedy Sildenafilu, byla skutečně věnována mimořádná pozornost v našich médiích. Důvodů je samozřejmě více. Dobrá funkce mužského pohlavního údu byla odedávna symbolem mužnosti, přirozené síly a vitality. Známe spoustu uměleckých děl z oblastí malířství, sochařství či písemnictví, která znázorňují či pojednávají o mužském ztopořeném údu. Ztráta schopnosti ztopoření muže se negativně odráží v jeho psychickém stavu. Sex je spojen výrazně s emocemi a muž vždy toužil svou sexuální výkonnost zvýšit. Proto je vše, co se sexu týká, spojeno s velkým zájmem, čemuž se média snaží vyhovět. Máme za sebou období, kdy jsme o Viagře mohli číst v každém deníku, časopise, hovořilo se o ní v televizi i rádiu.
Účinek Viagry ale není zázračný - tento punc jí dala opravdu média. Viagra zasahuje svým mechanismem účinku přímo do procesu erekce a tím se liší od ostatních, ústy podávaných léků, dále se liší svým léčebným efektem, který je několikanásobně vyšší. Zatímco po Yohimbinu, Afrodoru a dalších je efekt 20-30 procent, u Viagry dosahuje v průměru 65-85 procent. Navíc se používá u širokého spektra poruch ztopoření, kde by dříve ústy podávané léky nemohly mít žádný nebo jen velmi malý efekt (muži po operaci prostaty - efekt asi 55 procent, diabetici - 60 procent, muži po poranění míchy 70-85 procent...).
Při kterých onemocněních se podává Viagra?
Sildenafil byl původně zkoušen jako lék u mužů s angínou pectoris. V této indikaci nebyl příliš úspěšný, ovšem muži se bránili jeho vysazení. Brzy se ukázalo proč - u řady z nich vedl ke kvalitní erekci. U nás je Viagra zaregistrována pouze pro použití při léčbě poruch ztopoření a v této indikaci je také předepisována. Není určena pro léčbu a také neovlivňuje předčasnou ejakulaci a ztrátu sexuální apetence.
V odborném tisku jsem našla práce popisující užití Viagry při poruše sexuálních funkcí. Dnes máme na trhu nové antidepresivum, které nevede svým vedlejším účinkem k poruše sexuálních funkcí (mirtazapin - Remeron). Další reference byla o užití Viagry u postmemopauzálních žen. A je popsáno i užití Viagry v programu asistované reprodukce při léčbě neplodných párů. Muži musí téměř ,na povel" získat masturbací spermie pro oplození vajíčka. Oplození je téměř přesně ,načasováno". Řada mužů propadne stresu a není schopna erekce a ejakulace. Pro tyto muže je jednu hodinu před plánovaným odběrem spermií velmi vhodné užití Viagry v dávce 50 mg.
Jaké se chystají nové léky pro léčbu erektivní dysfunkce?
Mužům, kterým Viagru nemůžeme ze zdravotních důvodů předepsat (obecně 20 procent) nebo u kterých není účinná (obecně 20 procent) doporučujeme ,zlatý standard" léčby erektivní dysfunkce - injekce prostaglandinu E1 do topořivých těles. Podle mých zkušeností dosahujeme léčebného efektu u 80 procent diabetiků a více jak 90 procent paraplegiků. Tento způsob léčby je bezpečný, účinný a léty ověřený.
Hovořilo se také o registraci gelového přípravku prostaglandinu E 1, ale ta byla zastavena. Jsou vyvíjeny ještě další léky s cílem nejvyššího účinku a s minimem vedlejších účinků. Za všechny uvedu apomorfin, L-arginin či phentolamin (Vasomax). Zatím u žádného z nových léků pro léčbu erektivní dysfunkce nebylo u nás zahájeno registrační řízení. A je nutno si uvědomit, že od zahájení registračního řízení uplyne rok, častěji dva a více roků, než se lék dostane k pacientovi.
Organizace vozíčkářů už potřetí aktualizovala zajímavou brožuru
Bezbariérová Praha
PRAHA. Pražská organizace vozíčkářů (POV) se stala garantem publikací mapujících hlavní město pro potřeby paraplegiků a jejich doprovodu.
Myšlenku popsat pražské budovy a pražská zákoutí z pohledu vozíčkáře pojali před více něž pěti lety pan Jaroslav Tvrz a Blanka Ziklová. Od roku 1995 se mapování Prahy stalo jedním z programů POV.
Mapování předcházelo stanovení potřebných kritérií a postupu prací. Do roku 1997 bylo vydáno deset jednotlivých brožur, od roku 1997 pak brožura jedna, od té doby už třikrát aktualizovaná. Do dneška je evidováno asi 1500 objektů. Této činnosti se nyní věnuje pan Václav Kuna. Mapování je součástí projektu Odstraňování architektonických bariér, který při POV realizuje ing. arch. Daniela Filipová. ,Projekt je podporován mj. Ministerstvem kultury ČR," říká. ,V současné době již nemapujeme objekt od objektu a ulici od ulice jako dřív, myslíme si totiž, že obchody a obchůdky a místa kolem svého bydliště lidé většinou znají, soustředili jsme se na hlavní instituce, úřady či kulturní zařízení."
O Bezbariérovou Prahu projevili zájem i mimopražští obyvatelé a také Pražská informační služba. Připravuje se proto i anglické vydání. POV chystá také brožurku ,Bezbariérové procházky Prahou", určenou účastníkům Abylimpiády 2000. Kontakt: POV, Benediktská 6, Praha 1, tel.: 02/ 24 82 60 78.
(vk)
Léto s Diakonií
ÚPICE. Rekondiční a edukační pobyty v tuzemsku v táborové základně ve Stárkově určené zdravotně postiženým dětem a mládeži od 7 do 18 let pořádá již tradičně úpická Diakonie. Přednost mají děti z rodin s pěstounskou péčí a ze sociálně slabších rodin. Diakonie připravila letos pro zdravotně postižené i pobyty ve Španělsku, v přímořském letovisku a to za přijatelné ceny. Informace na telefonu 0447/52 43 42.
Klub Srdce v srdci
LÍBEZNICE. Klub Srdce v srdci v Líbeznici přijímá nové členy. Máte-li dlouhodobě nemocné dítě, například po dětské mozkové obrně, s lehkou mozkovou dysfunkcí, s alergií, astmatem, metabolickými poruchami atd., kontaktujte pí Alenu Štemberovou, Sedlec 25, 250 65 Líbeznice, telefon: 02/ 685 70 58. Klub pořádá psychorehabilitační pobyty, tábory, oslavy Mikuláše, dny dětí atp.
V Domě světla bezplatně i anonymně
PRAHA. Již přes půl roku slouží Dům světla - azyl i místo naděje pro HIV pozitivní a nemocné AIDS i pro všechny, kdo vyhlásili boj této zákeřné chorobě. Byl otevřen v srpnu minulého roku jako první zařízení tohoto druhu v postkomunistické Evropě. Bezplatně a anonymně zde probíhá testování na HIV protilátky, Linka důvěry je v provozu denně, včetně sobot a nedělí. V klidném prostředí je zajištěno soukromí pro kohokoli, jehož život je nějakým způsobem ovlivněn HIV/AIDS. Obytná část má patnáct lůžek a poskytne dočasnou i dlouhodobou péči pacientům i jejich blízkým. Dům světla nabízí individuální i skupinovou terapii, klasické i alternativní léčebné postupy, setkání s představiteli církví i týdenní rehabilitační pobyt v přírodě. Informace: Česká společnost AIDS POMOC, Malého 3/282, 186 21 Praha 8, Karlín, tel.: 02/24 81 42 84, Linka důvěry: 02/ 24 81 07 02.
Paleček mezi námi
PRAHA. ,Vážení přátelé, právě pročítáte první číslo Zpravodaje, který vydává občanské sdružení Paleček - společnost lidí malého vzrůstu. Jeho cílem je šíření informací o problematice života dětí i dospělých, kteří se od ostatních liší svojí tělesnou výškou."
Tak začíná úvodní slovo vydavatele nového občasníku, který chce pomáhat, předávat zkušenosti, informovat a posilovat a také vyhledávat a sdružovat všechny ,malé lidičky". ,Občanské sdružení Paleček chce silou svého kolektivu nutit úřady a instituce, aby nás i přes naši přehlédnutelnost nepřehlížely," říká předsedkyně Výkonné rady společnosti Paleček Irena Virtová. Nový Zpravodaj informuje o druhém setkání společnosti Paleček, které se uskutečnilo v létě minulého roku. Ze závěrů tohoto setkání uveďme: Paleček bude usilovat o to, aby lidem malého vzrůstu, trpícím kostní dysplázií, byla přiznávána průkazka minimálně ZTP, při vážnějším postižení i ZTP-P a poskytován černý trojúhelník ve žlutém poli pro automobil, dále pak byl přiznáván minimálně částečný, případně plný invalidní důchod, a bylo zrušeno ustanovení omezující výhody pro lidi s chondrodystrofií, pokud jejich výška přesahuje 120 cm. Je obsaženo jak ve vyhlášce týkající se invalidních důchodů, tak ve vyhlášce o příspěvcích na zakoupení a úpravu motorových vozidel. Protože většina členů je v dospělosti větší než 120 cm a protože se jedná o příspěvky mnoha tisíců korun, je tato otázka velice významná.
Zpravodaj pak přináší první díl seriálu pro rodiče od psycholožky Dr. Gabriely Brinkmanové z Dětské univerzitní kliniky v Mainzu (SRN).
Kontakt: Irena Virtová, Kroftova 1/329, 150 00 Praha 5, tel.: 02/54 54 26, Tomáš Cikrt, Zdravotnické noviny, Drtinova 8, Praha 5, tel.: 02/ 57 01 83 43.
(lav)
Dovolená s jógou a tai-chi
JAROMĚŘICE U JEVÍČKA. Týden s jógou můžete strávit ve zdravém a líbezném prostředí v Jaroměřicích u Jevíčka na Drahanské vysočině.
Budete se věnovat tělesným i dechovým cvičením, pracovat s energií, absolvujete tradiční i netradiční masáže, harmonizační cvičení, muzikoterapii, meditaci v pohybu aj. Kurz proběhne od 27. srpna do 2. září, dvou- až tří- lůžkové pokoje, plná penze, cena 2900 Kč.
Kontakt:
Přihlášky formou zaplacené poštovní poukázky zašlete na adresu Mgr. M. Mikulíková, Větrná 18B, 635 00 Brno, podrobnější informace je možno získat na telefonu: 05/79 23 38, mobil 0602/74 86 46.
(lav)
Nabídka nezaměstnaným
PRAHA. Rekvalifikační fyzioterapeutický kurz pro nezaměstnané nevidomé probíhá v současnosti pod patronací nadačního fondu Lumen Christi v Praze.
Vedení nadace si od něj slibuje, že jeho absolventi najdou zaměstnání nebo se budou moci živit samostatně. Fond od roku 1992 financuje zvukovou knihovnu, vydávání zvukových časopisů na kazetách a řadu drobnějších aktivit ve prospěch nevidomých a slabozrakých. Jeho služeb využívá dnes na tisíc postižených z celé republiky. Více než polovina z nich bydlí na vesnici, kde většinou chybí specializovaná péče běžná ve velkých městech.
Kontaktní adresa:
Jakubská 2, BOX 294, 110 01 Praha, telefon 02/ 24 81 42 74.
(lav)
Život nejen na kolech
BRNO. Liga za práva vozíčkářů vyhlašuje další, v pořadí už IV. ročník fotografické soutěže ,Život nejen na kolech 2000". Zúčastnit se jí mohou občané s postižením i bez postižení, od jednoho autora budou přijaty maximálně tři fotografie. Nejmenší rozměr fotografií je 15 x 21 cm, největší 30 x 40 cm. Fotografie mohou být barevné i černobílé. Uzávěrka přihlášek je 15. října 2000. Soutěž je vypsána v těchto kategoriích: a) nejlepší foto autora s tělesným postižením, b) nejlepší foto autora s mentálním postižením, c) nejlepší foto autora se zrakovým postižením, d) nejlepší foto autora bez postižení e) nejlepší foto autora se sluchovým postižením. Vítězné práce budou vystaveny od 8.do 11. 11. na Rehaprotexu. Kontakt: Z. Škaroupka, tel.: 05/ 41 24 91 75
Náměty a připomínky zasílejte na: muzes@atlas.cz