Noviny Můžeš - logo







Masaryk, ne Lenin...

TGM - zkratka, která jako by nesla nadčasové poselství - není snad člověka, který by ji neznal, který by neslyšel...
Nebát se a nekrást, jež kdyby naplnilo náš každodenní život, stačilo by na všechny naše ekonomické trampoty, nebo Ježíš, nikoli César, které kdyby prozářilo jednání jedinců a národů, zažehnalo by války a nenávisti. Připomeňme si i my 150. výročí narození prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigua Masaryka. Pod jeho záštitou a pod patronací jeho ženy Charlotty vyrostl za první republiky nejeden ústav pro postižené, útulna či domov pro osamělé ženy, sociálně slabé a potřebné. Právem byly ve dnech jeho výročí opět vztyčeny pomníky na mnoha náměstích. Doufejme, že už napořád. Není to modlářství. Národ a stát potřebuje symboly. Potřebuje ve zkratce vyjádřit, čím je, čím žije. Neustále bychom si měli připomínat, že samostatné Československo nevzniklo z bažení po moci, základy mu
nepoložily válečné výboje a touha po světových trzích, ani myšlenky nadřazenosti jedné rasy nebo jedné třídy, ale docela prostá touha po normálním každodenním životě ve svobodě a sociálně spravedlivém světě. Národy a státy se udržují těmi idejemi, kterými vznikly, řekl Masaryk a my bychom se měli starat, aby to platilo. Nikoli velkými slovy a natřásáním před televizními kamerami, ale každodenní drobnou prací, kterou jako lék na všechny společenské a hospodářské neduhy doporučoval první prezident. Ale měli bychom si také připomínat, že samostatný stát, ať ten první nebo ten dnešní, nám nespadl do klína bez obětí. Tisíce mrtvých a raněných v obou světových válkách, tisíce životů, které byly bezdůvodně a bez smyslu zničeny v koncentračních táborech, žalářovaní mukli v uranových dolech, práce a budoucnosti zbavení v době nedávných šťastných zítřků, jsou tu na účtě, bez nějž by nebylo dneška, který, jakkoli tíživý, je patrně jeden z nejlepších, které naše dějiny poznaly. Měli bychom si to uvědomit a měli bychom to učit i naše děti, aby nemávaly transparenty a nevykřikovaly Lenin a ne Masaryk, jako nedávno na Pražském hradě.
(lav)




Rozdělování dotací proběhlo za všeobecného rozladění

Letos stejně jako loni?

Boj za letošní dotace zahájili v lednu nevidomí, poté co byl na internetu zveřejněn úmysl Ministerstva práce a sociálních věcí ČR zařadit jejich projekty do tzv. útlumového programu, popřípadě vyškrtnout je z dotační výplatní listiny úplně. Pak se přidali neslyšící, jimž ministerstvo přiřklo peníze pouze na dva projekty z osmadvaceti, které podala občanská sdružení neslyšících. Celkem bylo pro rok 2000 vyřazeno nebo utlumeno 222 projektů z oblasti služeb pro postižené, projektů vzdělávacích nebo kulturních. Lednová demonstrace nevidomých veřejnost i média možná překvapila. "Nejatraktivnějším soustem pro novináře bylo, že by se nedostalo peněz na výcvik vodicích psů," komentuje výsledky lednové demonstrace prezident organizace nevidomých a slabozrakých Milan Pešák a dodává: "Zaplať pánbůh za to, i díky mediální kampani byl tento projekt nakonec zařazen mezi tři, které ministerstvo v rámci našeho odvolání přesunulo z útlumových projektů do schválených. Zároveň nám ale přesunulo tři z útlumových do vyřazených..." Další odsouhlasené projekty se týkají prevence nezaměstnanosti a sociálně právního poradenství. Vyřazeny ovšem byly, aspoň k datu uzávěrky tohoto čísla novin Můžeš, například kurzy nácviku používání kompenzačních pomůcek, nebo projekt vyhledávání nevidomých, socioterapeutické aktivity zaplňující mezeru mezi zdravotnictvím a další návaznou péčí, zkrátka přišla klubová činnost aj. Milan Pešák se domnívá, že žádná organizace nebyla při krácení dotací tak postižena jako nevidomí a slabozrací, a je přesvědčen, že se na ministerstvu neměří stejným metrem.
V únoru se na Staroměstském náměstí sešli sluchově postižení. Námět setkání byl tentýž. Zástupci neslyšících kritizovali nejen krácení finančních toků. Mají za to, že podstatou všeho letošního, ale i loňského ministerského dotačního kouzlení je chybějící koncepce. "Z toho pak vyplývá libovůle ministerských úředníků při poskytování dotací," uvedla prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých Milada Smutná a dodala: "Dotýká se nás, že před námi mají přednost narkomani a prostitutky."
Do ministerského měšce se nedostaly především peníze na stacionáře, výchovnou, poradenskou a klubovou činnost. Mezi projekty, které mají být zrušeny, patří např. stacionář Svazu neslyšících v Praze 5 Na Neklance. "Na činnost potřebujeme přes dva miliony korun ročně. Dochází k nám kolem šesti set lidí. Máme zájmové kluby, poradnu, organizujeme přednášky, poskytujeme tlumočnické služby. Máme osm zaměstnanců, které bychom museli propustit," říká ředitel stacionáře Pavel Šturm. Podobně hovoří i Dana Peňázová, tlumočnice znakové řeči, která pracuje v Kulturním domě neslyšících v Brně-Králově Poli. "Sjíždějí se k nám sluchově postižení z celé jižní Moravy. Když ukončíme činnost, třeba jen na krátkou dobu, mnozí z nich se k nám už nevrátí, jejich život bude ochuzen a někteří jej možná nedokážou naplnit pozitivně..."
Je zajímavé, že letošní situace jako by z oka vypadla té loňské. Tehdy ministerstvo ohlásilo snížení dotací oproti roku 1998 u jednotlivých projektů i o 50 a více procent a mnoho z projektů bylo vyřazeno. Smlouvy měly být rozesílány bez možnosti dalšího projednání. Rozhodnutí dotační komise pak na základě žádosti představitelů Sboru zástupců organizací zdravotně postižených a dopisu ministra Bašty ministr Špidla pozastavil a znovu posoudil. Organizace pak obdržely dotace ve výši nejméně 85 % roku 1998. Ministr však také slíbil, že v květnu roku 1999 předloží dopracovanou koncepci rozdělování dotací. Jenže k tomu se zatím nedostal. Podle postižených chybí letos právě ta jasná pravidla pro poskytování dotací, která by měla být známa už před termínem podávání projektů. Zástupci ministerstva ale vidí věci jinak. Vedoucí oddělení provozu sociálních služeb Iva Merhautová odmítá nařčení, že by se při rozdělování dotací měřilo rozdílným metrem. "Problém je v tom, že pro letošní rok bylo zatím na dotace nestátním neziskovým organizacím vyčleněno 590 milionů, včetně investic. MPSV obdrželo 898 žádostí od 339 organizací. Pro dotační řízení jsou stanovena jasná pravidla pro hodnotící komise i přesná kriteria pro modelování výše dotace. Domnívám se, že jsou objektivní. Konečné slovo má pan ministr. Orgnizace, jejichž projekty nebyly doporučeny nebo byly navrženy do útlumového programu, mohly uplatnit námitku. Komise pro vypořádání námitek v mnoha případech navrhla financování v programu sociálních služeb. Dotace může MPSV poskytovat pouze v souladu s vyhlášenými programy. Z toho důvodu byly žádosti, které nejsou zaměřeny na přímé poskytování sociálních služeb, a projekty zaměřené na spolkovou, vzdělávací a jinou činnost navrženy do útlumového programu. Vyřazeny byly i projekty, které nesplňovaly formální, právní i jiné předpoklady."
Ať už letošní tahanice o výši dotací skončí jakkoli, a možná, že nakonec lépe než to zpočátku vypadalo, je dobře, že se postižení ozvali. Připomněli, že jejich problémy jsou problémy celé společnosti a že řešit je musíme všichni, silami, jimiž disponujeme.
Ladislav Vencálek




Rubrika: JAK TO VIDÍME

Co nejrychleji k neandrtálcům

Koncem února vystoupil v parlamentu při projednávání zákona o provozu na pozemních komunikacích sociálně demokratický poslanec Zdeněk Koudelka, který jménem skupiny poslanců své strany navrhl, aby byla na dálnicích zvýšena povolená rychlost ze 130 km/h na 140, 150, případně až na 160 km/h, a na silnicích na 100 km/h. Argumentoval tím, že od poslední úpravy rychlosti na silnicích (na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let) se technický stav vozidel prudce zlepšil, vozy jsou nejen silnější, ale i bezpečnější, řekl také, že právo a předpisy by zbytečně neměly omezovat svobodu volby a svobodu pohybu. Navíc nynější limity stejně nikdo nedodržuje. Návrh měl velkou odezvu v médiích a novináři se ihned dotazovali známých osobností, co ony na to. Zpěvák a závodník za volantem trucku Daniel Landa říká: "Jsem pro, na dálnici stejně jezdí všichni rychleji než sto třicet," umělec a pražský zastupitel František Ringo Čech: "Blbec dokáže zabít, i když jede třicítkou, dobrej šofér auto zvládne a může přitom jet jakkoli rychle," Jana Paulová, herečka a zpěvačka: "Já si myslím, že když se dnes vyrábějí a prodávají tak rychlá auta a stavějí dálnice, tak by se klidně mohlo jezdit rychleji..."
Je možná škoda, že se nikdo nezeptal těch, kterým osud přinesl jiné poznání, kterým se život ve vteřině změnil, snad právě proto, že přecenili své schopnosti, nebo proto, že jejich životní dráhu přeťala nezodpovědnost jiného nebo nešťastná shoda okolností. Přes všechna varování a dílčí opatření, přes zvyšující se pasivní bezpečnost vozů počty usmrcených na dálnicích a silnicích se stále zvyšují, roste počet nehod i zraněných. Čísla jsou alarmující. Za poslední desetiletí přišlo o život při dopravních nehodách v ČR téměř patnáct tisíc lidí a téměř šedesát tisíc bylo zraněno těžce. Mnozí z nich ponesou následky do konce života. Je to dostatečný argument?
A jsou i jiné, a nikoli emocionálně laděné. Představa, že zvýšení rychlostních limitů by nemělo vliv na počet a následky nehod, je naivní. Stejně jako objektivně klesl počet usmrcených při snížení nejvyšší dovolené rychlosti v obcích ze 60 na 50 km/h, stejně jako objektivně narostl počet usmrcených na dálnicích po zvýšení rychlosti ze 110 na 130 km/h, tak by objektivně narostl počet dopravních nehod i následků při jakémkoli dalším zvyšování rychlostních limitů. Otázkou jen zůstává, o kolik. Lze odhadnout, že při zvýšení rychlosti na dálnici na 160 km/h bychom zmařili sto až sto dvacet životů ročně navíc. Stejně tak lze extrapolovat počty zraněných, těch, co zůstanou na vozíčku, i materiálních škod.
Rovněž myšlenka "přizpůsobování rychlostních limitů zlepšující se kvalitě vozidel" je pochybná. Cožpak např. ve Švédsku, kde platí limit 110 km/h, či v Holandsku se 120 km/h je vozidlový park horší než v českých zemích? Kromě toho je nutno brát v potaz stav komunikací a kvalitu řidičů. Západoevropský řidič najede každoročně nejméně dvojnásobek toho co český. To se projevuje za volantem i v chování řidičů. O stavu komunikací si nemusíme povídat.
Snaha o zvýšení rychlosti na dálnicích je nejen nezodpovědná, ale svědčí také o základních neznalostech. Skupina poslanců by snad mohla vědět, že české dálnice jsou stavěny s návrhovou rychlostí 120 km/h. Z toho vychází směrové i výškové vedení dálnice, délky připojovacích a odpojovacích pruhů atd. I dnes povolený limit 130 km/h je tedy nevhodný, což dokumentuje i nárůst počtu mrtvých na dálnicích poté, co se zvýšila povolená rychlost.
Kromě toho - s jakoukoli rychlostí nad sto třicet bychom byli neandrtálci v civilizovaném světě. Vždyť stotřicítku na dálnici mají jenom ve Francii a Rakousku. (Specifické je Německo se 130kilometrovou rychlostí doporučenou. Nutno ovšem podotknout, že na velké části německé dálniční sítě je rychlost omezena dopravním značením na 80, 100 nebo 120 km/h). Pokud jde o limity v extravilánu, pak devadesátka je v Evropě nejčastější a 50 km/h v obci je jednoznačně unifikováno, a to ve dne i v noci.
Pohoršující na celé věci je, že debaty a rozhodování o rychlosti, jejíž stanovení a optimalizace by měla být záležitostí ryze odbornou (přičemž hlavní slovo má patřit dopravnímu inženýrství a dopravní psychologii), se politizuje. Nedokážeme si představit, že politickým tématem by byla třeba rychlost na železnici; vážně míněný argument, že "máme rychlé lokomotivy, a tak budeme od zítřka jezdit rychlostí (třeba) 200 km/h", by zřejmě svého autora spolehlivě přivedl do ústavu pro choromyslné.
My jsme ovšem, doufejme, na cestě do Evropy. A v Evropě je dlouhá léta patrný trend ke snižování povolených rychlostí. V tomto duchu se tedy přimlouváme, aby poslanci, když už chtějí na toto téma hovořit, otevřeli debatu o snížení povolené rychlosti na dálnici na 120 km/h.
Místo toho však poslanec Koudelka, ve jménu osobní svobody, navrhuje podepsání rozsudku smrti nad několika desítkami našich spoluobčanů.
Pavel Skládaný, Ladislav Vencálek




Téma: Z DOMOVA

Do vínku novému ministru

Praha - V polovině února byl do funkce uveden nový ministr zdravotnictví. Je jím Bohumil Fišer, šestapadesátiletý profesor Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, přednosta jejího Fyziologického ústavu. Je významným odborníkem ve výzkumu srdce a krevního oběhu. Až dosud byl řadovým členem ČSSD, politice se věnoval na komunální úrovni. Do funkce vstoupil s vizí českého zdravotnictví západoevropské úrovně, které je přístupné všem, bez rozdílu příjmů. Bohumil Fišer je sedmým českým ministrem zdravotnictví v pořadí. Spočítáno, funkční období v tomto křesle trvá necelých sedmnáct měsíců. Přejme panu ministrovi, aby tento průměr svou dobrou prací radikálně zvýšil.
(red)




Školení ukrajinských pečovatelek

Olomouc - Šestnáct charitních pracovníků z Ukrajiny převzalo v Olomouci počátkem března osvědčení o absolvování kurzů domácí péče v rodinách. Pětiměsíční vzdělávání zorganizovala Arcidiecézní charita s podporou rakouské Charity, která na projekt získala přes milion korun z prostředků Evropské unie. Účastníci, mezi kterými byly i dvě lékařky, získávali znalosti především v organizaci domácí péče o handicapované, nemocné a staré. Jedna z absolventek Ruslana Hališinová charakterizuje péči o tyto osoby ve třistatisícovém městě Dragoviči takto: "Je zde na tisíc tři sta lidí, kteří se o sebe nedokážou postarat. Sociální pracovníci stačí poskytovat pomoc jen asi třem stům z nich, a to tak, že je navštěvují pouze dvakrát týdně, aby jim nakoupili potraviny a léky." Podle Hališinové jsou zejména starší lidé velice deprimovaní: "Nedůvěřují ani Charitě, stát je okradl o úspory a všude vládne korupce..."
(lav)




Bude se vracet daň u zakoupeného auta

PRAHA - Od dubna 2000 platí zákon č. 17/2000, paragraf 45f. Podle něj má zdravotně postižená osoba nárok na vrácení daně u automobilu zakoupeného v tuzemsku, pokud má od OÚ přiznán příspěvek na vozidlo.
Nárok může uplatnit nejdříve za kalendářní měsíc, ve kterém bylo auto zakoupeno, a nejpozději do tří měsíců od konce měsíce, ve kterém se zdanitelné plnění uskutečnilo.
Nárok se uplatňuje v písemné žádosti podané FÚ podle trvalého bydliště.
(as)




V Liberci mají tlumočníka

Liberec - Magistrát města Liberce zavedl novou službu pro neslyšící. Každý čtvrtek odpoledne bude v jeho budově neslyšícím dispozici tlumočník znakové řeči. Vedoucí městského informačního centra Irena Jirásková popisuje úmysly radnice takto: "Očekáváme, že nová služba urychlí i zpříjemní vzájemná jednání. Představujeme si to tak, že neslyšící řekne tlumočníkovi, co potřebuje, my mu jeho žádost vytelefonujeme na příslušném referátu a on si tam klidu půjde pro výsledek." Tlumočit na liberecké radnici bude pan Roman Vránek. Mnozí naši čtenáři ho znají z televizní obrazovky avědí i o jeho cestě ktlumočení. Pan Vránek se narodil neslyšícím rodičům, kteří sním první tři roky hovořili jen znakovou řečí. Teprve potom začal jezdit k babičce atam se učil mluvit. Nějaký rok to s sebou neslo problémy, ale dnes je pan Vránek svým rodičům vděčný. Ovládá znakovou řeč ičeštinu tak dokonale, že může učit znakové řeči v liberecké speciální škole pro pedagogy. Ktomuto povolání nyní tedy přidává potřebnou službu neslyšícím na liberecké radnici. Podle našich informací je Liberec zatím jediným městem vČR, kde tuto pomoc handicapovaným zavedli.
(lav)




Zájem o showdown

Šumperk - Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých otevřela v Šumperku v Rooseveltově ulici novou klubovnu. Členové v ní najdou potřebná vybavení, psací stroj pro Braillovo písmo, posilovací nářadí, hry přizpůsobené pro zrakově postižené. Velký zájem byl ihned o showdown, což je hra podobná stolnímu tenisu. Hráči se snaží pálkou dopravit chrastící míček do soupeřova košíku. Klubovna bude sloužit i pro výuku Braillova písma a psaní na stroji. Na vybavení klubovny přispěly vedle okresního úřadu a šumperské radnice i Nadace Charty 77 a Nadace Dagmar a Václava Havlových.
(lav)




U Jindřichova hrozily kolejnice

Jindřichov - Na tu noc a na to pošmourné ráno budou manželé Zerzovi z Jindřichova u Šumperka dlouho vzpomínat. Jejich domek stojí jen tři desítky metrů od železniční trati Jeseník-Krnov. Už v noci jim připadalo na zvuku projíždějících vlaků něco nezvyklého. A průjezd ranního vlaku je vyděsil docela. V ranním šeru bylo vidět, jak se vagony v jednom místě propadají a nepěkně zhoupnou. Pan Zerza věděl své. Vyběhl k trati a o chvíli později už kladl na stůl výpravčího ve stanici Jindřichov decimetrový kus
ulomené kolejnice. Proč nezvedl telefon, nebo nešel věc nahlásit rovnou? Pan Zerza má postižené hlasivky, jež mu znemožňují rychlou komunikaci. Tohle byla jediná cesta. Výpravčí jednal ihned, opravářská četa z Hanušovic byla na místě do půl hodinky, takže rychlík z Brna do Jeseníku byl zpožděn jen o patnáct minut. Panu Zerzovi, držiteli průkazu ZTP, poděkovalo za jeho jednání ředitelství drah v Ostravě a přednosta hanušovické stanice.
(lav)




Balerína na vozíčku

PRAHA - V pražském Jedličkově ústavu se setkala s nadšeným přijetím americká balerína Mary Verdi-Fletcherová, která tancuje na invalidním vozíčku. Od 10. září 2000 chystá velké turné po České republice. Potvrzena jsou už první tři vystoupení v pražské Laterně magice, Brně a Ostravě.
Dnes 44letá balerína se narodila s postižením páteře a ochrnutýma nohama. Její matka byla tanečnicí, a tak dívka od malička toužila po tanci a baletu.
Poprvé vystoupila ve 22 letech na soutěži před dvoutisícovým publikem, aniž by předem ohlásila, že bude tančit na vozíku. "Porotci byli v šoku a diváci, nejdřív také překvapení, pak aplaudovali vestoje," vzpomíná tanečnice a dodává, že největší překážky bývají v mysli: "Mnozí lidé nedělají to, po čem touží, a tak sami sebe zastaví. Ať jste postižení nebo ne, musíte silně věřit, že vše je možné. Pak už jen zbývá nalézt cestu, jak to uskutečnit."
(r)




Rubrika: PTÁME SE

Směřujeme k integrované dopravě?

Předsedkyně Občanského sdružení pro úplnou integraci lidí se zdravotním postižením do společnosti Mobilis Tatiana Šindelářová požádala o rozhovor předsedu podvýboru pro dopravu poslanecké sněmovny Miroslava Kapouna (ČSSD):
Základním předpokladem integrace postižených do života společnosti je doprava. Co je nutno udělat, aby vozidla určená pro hromadnou dopravu osob nediskriminovala žádnou ze skupin obyvatel, tedy ani postižené?
"Přístupná, bezbariérová a ekologická místní a regionální doprava je součástí evropského dopravního systému. V brzké době to bude úloha především pro krajské úřady. My, poslanci, musíme tomu vytvořit přiměřený politický rámec, dát úřadům, provozovatelům a uživatelům potřebné pomůcky. Oceňuji aktivitu občanského sdružení Mobilis, které připravilo celostátní projekt ,Bezbariérová městská hromadná doprava v ČR?." Jeho záměr byl potvrzen vládním usnesením z roku 1997, kterým došlo k navýšení státního příspěvku dopravním podnikům na zakoupení nízkopodlažních trolejbusů a tramvají vybavených plošinou a hydraulickým naklápěním z 30 % na 50 % a u autobusů z 20 % na 40 % ceny. Tato vozidla budou postupně vybavována elektronickým akustickým zařízením pro nevidomé spoluobčany. Naše země by měla být součástí jednoho velkého evropského integrovaného systému, ve kterém by autobusy svážely lidi k vlakovým spojům, to znamená, že jeho základem by byla kvalitní železniční síť. Moje budoucí snažení bude směřovat k tomuto cíli."
Mohl byste říci, které konkrétní kroky budete preferovat?
"Na podzim loňského roku jsme v parlamentu iniciovali vznik Dopravního fóra, které má zaštiťovat regionální rozvojové programy v návaznosti na transevropské dopravní sítě. Snažíme se rovněž o prosazování integrovaných dopravních systémů (IDS), kdy cestující může pro různé přepravní systémy použít společnou jízdenku. Integrovaná doprava je postupně zaváděna v Praze, Ostravě, Olomouci a Zlíně. Je ale nutno vyřešit ještě některé legislativní a ekonomické podmínky a pravidla, která musí přivést všechny druhy dopravy do společného provozního prostředí. Je proto nutno také koordinovat jízdní řády a informační systémy. O těchto problémech pojednává i projekt Alternativa 2000, který vznikl za spolupráce vašeho občanského sdružení Mobilis a Dopravní fakulty ČVUT a který by bylo účelné zakomponovat do iniciativ Ministerstva pro místní rozvoj i Ministerstva dopravy a spojů ČR. Doufám, že se nám to společnými silami podaří."
(tš)




Rubrika: STRUČNĚ

Brno - První maturitní ples neslyšících uspořádaly v Brně studentky 5. ročníku Střední průmyslové školy oděvní. Konal se v Žabovřeskách v hotelu Kozák a sjelo se na něj na dvě stě mladých lidí z celé České republiky. Tančilo se, vystoupili neslyšící studenti pantomimy brněnské JAMU, vlastní módní kreace předvedly studentky Středního odborného učiliště oděvního a oděvní průmyslovky.
České Budějovice - Základní škola Máj II a mateřská škola v Zachariášově ulici uspořádaly v Tyflokabinetu v Pražské třídě výstavy prací nevidomých dětí, kterou doplnila keramika manželů Hedrlínových. Výstava měla veřejnosti ukázat, že nevidomí jsou plnohodnotnými členy společnosti, ale potřebují k tomu i podpůrné prostředky, například počítače s hlasovými vstupy.
Praha - V Divadle Na Fidlovačce se koncem února uskutečnily dva benefiční koncerty Jaroslava Uhlíře nazvané Hodina zpěvu. Poslouchat a zpívat přišlo na tisíc malých i velkých diváků. Koncerty vynesly na 80 000 korun, o něž se podělily Centrum Paraple a občanské sdružení Supertým, které již několik let připravuje cyklus akcí pro rodiny s postiženými dětmi i pro širší veřejnost. Centrum Paraple využije peníze především na dostavbu své budovy.
Praha - Svatopetrský haléř - tak se nazývá sbírka, která se koná v katolických kostelích po celém světě v polovině února. Peníze jsou určeny ke zmírnění bídy v nejzaostalejších zemích. Letos bylo do Říma odesláno z českých zemí na deset milionů korun.
Praha - Devět pracovišť dětských jednotek intenzivní péče v devíti fakultních nemocnicích vybavilo Konto Bariéry. Akce přišla na 9, 8 milionu korun a finance nadace získala díky projektu Ostrovy života.




Téma: ZE SVĚTA

Vývoj zdravotní péče ve světě nedává mnoho optimismu

Biotechnologie jsou dobré?

Ženeva - Z hlediska celosvětově existující nerovnosti ve zdravotní péči lze předpokládat, že ani výsledky biotechnologií nebudou rozdělovány ve společnosti rovnoměrně. Ale i tak je mnoho handicapovaných lidí nadšeno pokroky nabízenými biotechnologiemi.
V souvislosti s biotechnologiemi se objevil i nový termín bioetika. Můžeme jej definovat jako: Vývoj morálních principů pro lékařský a biologický výzkum. Jsou tedy biotechnologie z tohoto hlediska "dobré"? Snad. Pouze někteří z nás by byli proti výzkumu, který slibuje léčbu smrtelných chorob. Musíme si však uvědomit, že je velmi těžké rozlišit mezi tím, čeho může být dosaženo a čeho vědci chtějí dosáhnout. Pravděpodobně nejupřímnější přístup má "zbraňová lobby". Biotechnologie nejsou ani dobré ani zlé, pouze použití biotechnologií může být dobré nebo zlé! Jak jsme již řekli, pouze několik z nás by nesouhlasilo s tím, že smrtelné choroby by měly být vyléčeny. Bohužel neexistuje žádná záruka, že se vědecký výzkum bude zabývat pouze nemocemi - biotechnologie jsou většinou
financovány ze soukromých zdrojů a ty by za své investice samozřejmě chtěly něco mít.
Jak si tedy můžeme být jisti, že jejich hlavním zájmem budou "potřeby lidstva" a ne "ekonomické priority"? Jediná možná odpověď je: nemůžeme.
Další nevyřešený problém: "biotechnologie mohou být chápany ve smyslu, že vědci odstraňují "nechtěné" charakteristiky v genetické struktuře živých tvorů". Kdo však bude rozhodovat o tom, které charakteristiky jsou "nechtěné"? Kvůli negativním reakcím, kterým denně handicapovaní čelí, se mnoho z nich obává, že biotechnologie budou použity k obnovení eugenických principů, které byly ve dvacátém století tak populární. Důkazy z vědeckých časopisů nám dávají malý důvod k optimismu. Vidíme rostoucí snahu rozlišovat mezi "pozitivní" a "negativní" eugenikou a slýcháme tvrzení, že práce na odstranění nechtěných charakteristik z lidského rodu je ušlechtilá činnost.
Rovněž současný vývoj zdravotní péče nám poskytuje zneklidňující důkazy. Lékařská rozhodnutí jsou stále více ovlivňována analýzami "náklady-výdělek". Rozhodnutí jsou závislá spíše na tom, jak nejlépe využít omezené zdroje, a ne zájem pacienta.
Biotechnologie mohou být v budoucnu schopny nabídnout způsob léčby smrtelných chorob, ale mohou být použity i na kosmetické či konzumní účely. Dalším příkladem může být "programování, výroba" dětí.
Stanou se tedy biotechnologie, v režii soukromých korporací, pouhým konzumním produktem, který si budou moci koupit jen movití?
Zdroj: Disability




Braille jde do třetího světa

Paříž - Světová unie slepých (WBU - World Blind Union) je mezinárodní organizace zastupující více než 160 milionů lidí se zrakovým postižením na celém světě. Řadí se mezi nejstarší organizace pomáhající postiženým lidem. Školy používající vytlačená písma vznikaly již v 18. století. Louise Braille vyvinul své písmo roku 1825. Roku 1873 se ve Vídni konal poprvé kongres, kterého se zúčastnili slepí z mnoha různých zemí.
Přes 80 % slepých či zrakově postižených lidí žije nyní v zemích třetího světa. Často v chudobě, s minimálním přístupem ke vzdělání, zaměstnání, lékařské a sociální péči. Pomoci těmto lidem má Institucionální vývojový program, který se soustředí na pomoc a vytváření organizací slepých právě v těchto zemích. Jedním z úspěchů je např. program "Braille pro Afriku", který africkým zemím poskytuje různé pomůcky v Braillově písmu.
Pomoc Světové unie slepých nesměřuje dnes pouze do rozvojových zemí v Africe a Asii, nýbrž i do postkomunistické východní Evropy. WBU úzce spolupracuje s národními organizacemi v Bělorusku, Bulharsku, Polsku, Rusku i dalších zemích. Jaké jsou hlavní problémy zde? "Po léta se o nás staral stát. To nám přineslo závislost. Nyní musíme bojovat za naše základní lidská práva, za rovnost pracovních a společenských příležitostí," říkají nevidomí v těchto zemích. Lidé ve východní Evropě mají manuální i intelektuální dovednosti, problém je v tom, že jejich pracovní místa zmizela...




Napíchli se na telefon izraelské armády a vydělávali až deset tisíc dolarů denně

Podvod slepých bratří

Palestina - Pozoruhodného podvodu se dopustili tři slepí arabští bratři. Napíchli se na telefonní linky izraelské armády a umožnili tím Palestincům ze Západního břehu a z Gazy telefonovat "za moře" na útraty armády.
Pomocí klávesnic s Braillovým písmem spáchali Munther Badir (22), Muzhir Badir (23) a jejich mladší nezletilý bratr tento podvod celkem dvaačtyřicetkrát.
Bratři jsou slepí od narození a popírají, že by udělali něco špatného. Na prodávání mezinárodních hovorů vydělávali až 10 000 dolarů denně.
Podle obžaloby se bratři dále dostali do počítače Izraelského nákupního kabelového kanálu a nechali si domů zadarmo poslat televizor.
Muzhir Badir řekl v telefonním interview ze svého domu, kde je nyní v domácím vězení, že on a jeho bratři pouze chtěli demonstrovat, že slepí jsou stejně talentovaní jako lidé, kteří vidí.
"V arabské komunitě jsou slepí lidé považováni za ty poslední, kteří by mohli společnosti něčím prospět. Od začátku jsme chtěli dokázat, že to není pravda," zdůraznil....
Zdroj: Disability Tribune




Chudoba: nejtěžší choroba

Ženeva - Přístup k lékařské péči není spravedlivý. Zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO) označuje ekonomický fenomén - chudobu - jako "nejtěžší smrtelnou světovou chorobu".
Ve zprávě Oddělení pro veřejné informace OSN se uvádí: "Chudoba ohrožuje všechny lidi i planetu: jeden z pěti lidí žije v chudobě. V padesáti nejchudších zemích světa žije 20 % světové populace, ale dostávají jen 2 % světových příjmů."
WHO odhaduje, že 1300 až 2500 milionů lidí, tedy více než třetina světové populace, má malý či žádný přístup k "základním lékům" definovaným WHO jako "nezbytné" léky "které by měly být vždy k dispozici, ve správném dávkování, všem vrstvám společnosti".
Globálně se vynakládá na lékařský výzkum 56 miliard dolarů každý rok, přes 90 % této sumy je použito na zdravotní problémy pouze jedné desetiny populace.
Dnes se globalizace i biotechnologie vyvíjejí rychleji než naše schopnost je kontrolovat.
Začátek Univerzální deklarace o lidském genomu a lidských právech UNESCO zní:
Článek 1
"Lidský genom tvoří základ fundamentální jednoty všech členů lidské rodiny, stejně jako uznání jejich vrozené důstojnosti a rozmanitosti. V symbolickém smyslu je dědictvím celého lidstva.
Článek 2
"a) Každý má právo být respektován pro svou důstojnost a svá lidská práva, nezávisle na svých genetických charakteristikách.
b) Tato důstojnost přikazuje, abychom neredukovali jednotlivce pouze na jejich genetickou charakteristiku a respektovali jejich jedinečnost a rozmanitost."
Věříme, že tato deklarace je důležitým přínosem k etickému dopadu biotechnologií a doporučujeme organizacím, aby se s ní seznámily.
Zdroj: Disability




Rubrika: VE ZKRATCE

Darujte jídlo zadarmo
New York - Na světě umírá denně kolem 24 000 lidí hlady. V USA se nyní množí internetové strany, které nabízejí pomoc hladovějícím. Známá je například stránka: http://www.thehungersite.com/
Každé kliknutí na "Donate Free Food" je registrováno a připočteno ke všem ostatním. Na stránce najdete také jména sponzorů, kteří platí za každé kliknutí určitou částku. Návštěvník stránky neplatí vůbec nic! Darované jídlo je rozdělováno Světovým potravinovým programem OSN.
Zdroj: Disability Tribune

Oči nejsou na prodej
New York - Je všeobecně známo, že při pitvě těla tvůrce teorie relativity Alberta Einsteina v roce 1955 byl zachován jeho mozek. Málokdo však ví, že Einsteinův oční lékař z amerického státu New Jersey, oftalmolog Harry Abrams vyjmul při pitvě oči svého dlouholetého pacienta a přítele. V poslední době projevila řada známých osob, mezi nimi i hvězda Michael Jackson, zájem o koupi Einsteinových očí. Harry Abrams se však vyjádřil, že Einsteinovy oči nejsou na prodej, neboť jde o jeho jedinou fyzickou vzpomínku na vzácného přítele, který si nikdy nepotrpěl na žádná privilegia. Sedával v jeho čekárně s ostatními pacienty a vždy odmítal, aby mu Abrams dal přednost.
(vok)

Nové účinné léky
Washington - Americký úřad pro kontrolu léčiv schválil v prosinci 1999 ke klinickému užívání v USA nový lék pro prevenci cévních mozkových příhod. Přípravek má velmi silné účinky, brání shlukování krevních destiček a tedy i krevních sraženin. Studie prokázaly, že podávání preparátu vedlo k vysokému poklesu opakované cévní příhody o plných 37 procent. Dalším novým lékem je levetiracetam, který se podává při epilepsii. Studie rovněž prokázaly jeho vysokou účinnost. Počet záchvatů výrazně snižuje a zabírá u většiny pacientů.

Řeč hodná lásky
Paříž - Jedním z prvořadých úkolů Světové federace hluchých (WFD - World Federation of the Deaf) je prosadit uznání znakové řeči jako rovnocenného komunikačního prostředku s ostatními jazyky a jako součást standardních norem OSN. Úsilí o uznání znakové řeči je intenzivně prosazováno členy WFD po celém světě.
WFD byla založena roku 1951 a nyní má členské organizace ve 120 zemích světa. Soustřeďuje se i na další aktivity, bojuje především za ukončení diskriminace neslyšících.
Zejména hluší ve třetím světě vyžadují velkou mezinárodní péči a podporu. Je třeba pomáhat jim při zakládání vlastních organizací. Je nutno posílit regionální spolupráci mezi členy WFD. Zdá se však, že neslyšící tvoří poněkud specifickou skupinu postižených. Zatímco se ostatní organizace snaží o úplné "znormálnění" života postižených, WDF se v jisté oblasti drží trochu zpátky. Presidentka WFD Liisa Kauppinen říká: "Zavedení standardních norem OSN donutilo již vlády ke změně myšlení. Nyní je jejich morálním závazkem zakotvit v ústavě právo používat znakovou řeč." Mnozí neslyšící se totiž brání snahám nutit hluché děti navštěvovat školy pro slyšící a dokonce i provádět chirurgické zákroky. "Jsme šťastni takoví jací jsme a nechceme, aby nás někdo "opravoval". Musíte pochopit hrdost a kulturu hluchých," říkají. "Máme svůj vlastní jazyk, hodnoty, pravidla chování a tradice. Je to bohaté dědictví a dává nám odvahu přestát všechna protivenství jako jedincům i skupinám." Neurolog Oliver Sacks dokonce tvrdí: "Znaková řeč je plnohodnotná řeč, hodí se stejně tak pro vědu i poezii, na filosofické analýzy či k vyznání lásky..."
 Zdroj: Disability




Téma: ZE SPORTU

Výzva ze Žabovřesk

Výzva basketbalistek Gambrinus Brno-Žabovřesky stojí u zrodu záslužného projektu Sportovci proti bariérám, který naplno odstartoval 28. února 2000.
Klub věnoval na Konto Bariéry 40 000 korun, dalších 200 Kč budou hráčky i členové realizačního týmu odvádět měsíčně po dobu nejméně jednoho roku z platu, a také nabídl zdarma plochu ve svém areálu a výrobu reklamního panelu. Celková hodnota daru je asi 100 000 Kč.
"Víme, že mezi dárci Bariér je mnoho umělců, lékařů a pedagogů, ale velmi málo sportovců," přečetla v prohlášení brněnská kapitánka Zuzana Kameníková. "Věříme, že nezůstaneme s iniciativou osamoceni. Každý by si měl uvědomit, že i malé částky mohou znamenat v konečném součtu velkou pomoc."
Tomu věří i manažer klubu Jiří Hamza, jenž se chopil organizace projektu.
"Oslovili jsme manažery všech významných sportů a ti návrh jednoznačně podpořili."
K basketbalistkám se přidala další odvětví. Za atlety slíbila pomoc trojskokanka Šárka Kašpárková, tenisty zastupuje Ctislav Doseděl, za fotbalisty vyjádřil podporu Vladimír Leška, generální ředitel Slavie. "Myslím, že podpořit tento projekt je elementární slušnost, cítím to jako povinnost," řekl Leška, jenž hodlá oslovit všechny ligové kluby.
Stranou nezůstali ani hokejisté, za svaz kývl technický ředitel Stanislav Šulc, po sezoně se přidají hráči z NHL v čele s Petrem Sýkorou z New Jersey.
(pes)




Česká republika obdržela osmou nejvyšší kvótu na světě

Plavci pro Sydney

Velkou radost plavcům a jistě i všem příznivcům Českého paralympijského týmu přineslo oficiální memorandum Anne Greenové, šéfky světového paralympijského plavání, které oznámilo kvóty pro všechny světové země.
Z 57 zemí, mezi které se rozdělovalo celkových 585 míst, jsme díky skvělé pozici našich plavců ve světových tabulkách obdrželi osmou nejvyšší kvótu na světě - 14 míst. Na přidělení tak vysokého počtu míst mají největší podíl plavci Českého svazu tělesně postižených sportovců (ČSTPS). Svým dílem přispěli i plavci Svazu mentálně postižených sportovců (SMPS) a Spastic handicap. Pro Svaz zrakově postižených může znamenat jistou naději na účast přidělení divoké karty pro kategorii S13 (B3 - slabozrací).
Náročná nominační kritéria splnili tito plavci:
Muži - Vojtěch Franěk S2, Martin Kovář S3, Jan Povýšil S4, Václav Kuna S6, Tomáš Scharf S7, (čtyři posledně jmenovaní tvoří medailovou štafetu), Pavel Machala S9 (všichni z ČSTPS) a Lukáš Urbánek S10 (Spastic handicap).
Ženy - Jana Hoffmanová S3, Milada Kunová S5, Kateřina Lišková S5, Romana Hrozná S6 (všechny čtyři tvoří medailovou štafetu), Kateřina Coufalová S9 (všechny z ČSTPS), Ivana Kumpoštová S14, Věra Stillnerová S14 z SMPS.
Všichni uvedení plavci mají medailové ambice ať již v individuálních nebo štafetových závodech. Účast kompletního plaveckého týmu by znamenala vytvoření dalšího silného sportu, ve kterém mohou jednotlivci vybojovat medaile ve více disciplínách. Plavci svoji práci odvedli. Nyní jsou připraveni zúročit cennými kovy čtyřletou přípravu a pomoci k celkovému úspěchu Českého paralympijského týmu.
Jan Nevrkla, autor je trenérem plavecké reprezentace




Ohlédnutí za sezonou tenistů na vozíku

Na Masters do Průhonic

Výkonný výbor Českého tenisového svazu vozíčkářů (ČTSV) bilancoval uplynulou sezonu na svém lednovém zasedání v Brně. Uzavřel jubilejní pátý rok od doby, kdy se tento zajímavý sport objevil na českých dvorcích.
Jarní Wheelchair Czech Open, který si odbyl velice úspěšnou premiéru v Prostějově, nasadil vysokou laťku. Zvýšené hráčské konkurenci odpovídaly i turnajová kategorie CS2 a dotace devíti tisíc amerických dolarů. Snad největším důkazem o stoupající úrovni turnaje je fakt, že se na prostějovských dvorcích objevilo devět hráčů z první světové dvacítky. Samotné výsledky nepřinesly větší překvapení, a tak všechny vavříny putovaly do země tulipánů. V soutěži žen dominovala Walravenová a v mužském finále přehrál Molier (světová dvojka) reprezentačního kolegu a pozdějšího vítěze turnaje Masters Ammerlaana, jehož hvězda začala vycházet právě v Prostějově.
Listopad byl již potřetí ve znamení turnaje ČSOB Cup v Praze-Průhonicích, což je jediné halové klání světových tenistů na vozíku u nás. Byl dotován pěti tisíci dolary, má o dvě příčky nižší kategorii než WCO v Prostějově, ale přesto se v Praze sjelo 46 hráčů a hráček, což zcela naplnilo turnajové kapacitní možnosti. V atraktivním průhonickém areálu svedlo boje o body do žebříčku pět hráčů z první světové dvacítky, z nichž první dva nasazení byli semifinalisty předchozího turnaje Masters. Triumf v mužské soutěži nakonec obhájil loňský vítěz Giammartini po finálové výhře nad rakouským fenoménem Legnerem a titul nejlepší ženy si do Holandska odvezla Angela Maas. Vysokou úroveň turnaje a jeho organizačního týmu ocenil přímo na místě delegát IWTA Marko Polic, který přijel do Prahy prověřit prostředí letošního premiérového turnaje Doubles Masters.
Hořkosladkou příchuť má však hodnocení výsledků dosažených na červencovém World Team Cupu (mistrovství světa družstev) v New Yorku. Tady se sice reprezentační trio Brychta-Stefanu-Potůček zasloužilo o historicky první přímou nominaci na paralympijské hry do Sydney, ale jedenácté místo bylo pro mnohé spíše zklamáním. Tady se dá předpokládat, že turnajová zátěž před WTC byla pro všechny tři vyčerpávající, což je poučením pro letošní skladbu přípravy reprezentantů.
Domácí turnajový okruh již tradičně doplňuje mezinárodní turnajový kalendář. Všechna tři klání - v Brně, Praze a Karviné - splnila i letos svůj úkol a umožnila nejen reprezentan-tům získat body do žebříčku ČTSV. Výjimku netvořilo ani mistrovství ČR - SSŽ CUP na dvorcích TC Classic v Brně, kde i v loňském roce dominoval doma zatím bezkonkurenční Miroslav Brychta (33. hráč světového žebříčku).
ČTSV zaznamenal na sklonku roku asi historicky největší úspěch, neboť se podařilo podepsat smlouvu o pořádání turnaje Doubles Masters v Praze, což je nesporně důkazem důvěry IWTA v organizační a marketingové schopnosti svazu i jeho agentury ARS Production. Turnaj bude mít v letošním roce premiéru a diváci ho mohou zhlédnout v průhonické hale v druhé polovině listopadu.
Závěrem lze vyzdvihnout spolupráci s marketingovým partnerem ČTSV - agenturou ARS Production, která vstoupila do vozíčkářského tenisu až na počátku loňského roku, a přesto zajistila vše, k čemu se smluvně zavázala.
Martin Císař




Rubrika: OZNAMKY

Automobilovou soutěž "Bezpečná cesta" pro zdravotně postižené a neslyšící motoristy pořádá ÚAMK handicapovaných motoristů Praha 9 dne 27. května. Od 7.30 hod. je prezentace soutěžících, start v 8.45 hod. Bližší informace Jana Kmoníčková, Pod Jarovem 22, 130 00 Praha 3, telefon 02/ 68 43 668.
Třetí celostátní sportovní hry zdravotně postižených se konají od 2. 6. do 4. 6. 2000 v Kopřivnici. Podrobnosti: Irena Kučerková, Alšova 1139, 64 221 Kopřivnice, telefon 0656/ 72 10 30.




Téma: Představujeme

Svět hraček Růženy Máčové

Kde čerti zapomněli mimino

"U mě nebrečí děti, které přicházejí do ordinace, u mě pláčou, když odsud odcházejí, protože tady musí nechat vaši hračku!" To řekla paní Máčové MUDr. Janoušková, dětská lékařka z Nemanic. Taky z českobudějovického Střediska rané péče dorazila od paní Sitařové slova chvály. Z dílny Růženy Máčové se i k ní dostaly věci, povězme, neobvyklé.
Ve vesnici Homole vzdálené pár kilometrů od metropole jižních Čech je hned zkraje nenápadná ulička s nenápadným rodinným domkem - ale hned prvními dveřmi se vchází do světa neobyčejných hraček. Ta výjimečnost je patrná už na první pohled: nic tady nestrhává pozornost dryáčnickými kombinacemi barev ani technickými hejblátky. Za těmi dveřmi se tvoří s vědomím, že do světa dětí má přicházet na hrátky poezie, že tam má být prostor pro seznamování prostřednictvím hry. A je o to cennější, že u šicího stroje vznikají také hračky určené dětem s postižením zraku, sluchu, s kombinovanými vadami.
Jakoukoliv věc povyšuje na hračku teprve citový vztah. Tohoto poznání se paní Máčová dobrala poměrně snadno - stačilo dobře se dívat a poslouchat své čtyři dcerky. Jenže od zkušenosti k tvůrčí myšlence bývá mnohdy zatraceně daleko. Pro někoho. Jiný tam má blízko třeba i ze židle účetní. To ke dvěma žabkám přibyly do rodiny v roce 1989 další dvě, dvojčata - a po třech letech se matka "odpočatá" na mateřské dovolené dověděla, že její místo bylo mezitím zrušeno. Úřad práce, kam se vydala, měl pro ni řešení přímo šalamounské: Buďte sama sobě zaměstnavatelem, šéfovou!
Vést účetnictví podnikatelům a živnostníkům doma; zní to hezky, ale tihle
klienti se vyznačují "drobným" zlozvykem: přinášejí práci v kteroukoli denní i noční hodinu s představou, že bude hotová na počkání, nejradši hned. To už se jevilo přijatelnější pořídit si živnostenský list na výrobu a prodej drobných upomínkových předmětů, tedy i hraček: stačilo vzpomenout na počátky manželství, kdy bylo hluboko do kapsy pro všechno, natož pro korunky na nějakou panenku. Ušila tehdy holkám zajíce s dlouhými ušisky, vousy, bílými tvářemi - a záhy stříhala na další pro děti svých sourozenců a známých.
"Základem úspěchu je dobrý nápad!" vyhlašují sebevědomě všichni, kteří s něčím prorazili.
"Každá hračka, kterou jsem udělala, mě sama dovedla k něčemu novému," říká žena, jejíž nápady mají poněkud jinou krevní skupinu. Na slovo úspěch reaguje málem znevažujícím: "Náhoda."
Sotva může být jen náhoda, aby se ohlas na už první textilní hračky, které vytvořila, donesl do Staročeského dvora v Českých Budějovicích: Znám jednu paní, která dělá hračky. Bylo by asi dobré, kdyby je u vás předvedla. Patří se dodat, že Staročeský dvůr se zavedl jako prodejna nahrazující někdejší "Krásné jizby" a fórum řemesel: koho tam vyzvou k prokázání dovednosti, ten musí umět. Hodně.
Už vůbec to nebyla náhoda, skrze koho dorazilo pozvání do Střeleckých Hoštic, kam se sjely maminky s postiženými dětmi po mozkové obrně. Ty už věděly: Máčová dokáže stvořit pěkné a praktické věci i pro naše děcka!
Dokáže. Začala solidností. Materiál - kanafas, šusťákovina, plyš, manšestr, na výplň duté vlákno - kupuje od výrobce a v obchodě, žádné zbytky posbírané po půdách nebo komorách. Proto taky atest ze Státního zkušebního ústavu (mimochodem pořádně drahý) prokázal, že její dílka mohou potěšit i malé alergiky.
Jenže firma Máčová chce víc.
"Když je ta hračka vhodná pro dítě s alergií, přemýšlím dál. Často se totiž jedná o děti s dalším postižením. Nevidomé, se zbytky sluchu, málo pohyblivé s následky po mozkové obrně."
Solidnost vstupuje i do zpracování: všechny švy jsou dvojmo. To proto, že ruce s porušenou motorikou prstů nedokážou zacházet s hračkou pokaždé šetrně. Jiné budou zkoumat tvar i materiál, protože jim chybí zkušenost zraková. "S mou hračkou může dítě zacházet, jak ono chce, ne jak mu někdo nařizuje. Moje hračky jsou dělané tak, aby dítě podněcovaly k akci i ke komunikaci, aby se s ní mohlo prát i mazlit."
Daří se. Střapatý rošťák v károvaných kalhotách zrovna žadoní o pochování.
Zavedené obchody nabízejí ponejvíce bezduché "barbíny". Máčovic dvojčata dostala k testování šaška a přiběhla s kritikou: "Šašek nemluví!" Což je, vnímáno dětským rozumem, významný nedostatek: Co když s tímhle kamarádem budeme chtít dát řeč?! Šaškovi přibyla na opačné straně hlavy druhá tvář - s otevřenou, plasticky výraznou pusou. To pro případ, že s dalším by si chtěl povykládat jiný mrňous, jenž ta pootevřená ústa může jen nahmatat. Proto jiné kousky z nabídky, třeba chobotnici, měsíc a další, ozvučuje rolnička nebo chrastítko.
Postavičky paní Máčové nemají nic společného s různými umělohmotnými příšerkami a šklebouny; její vodníci jsou zaručeně z přízně těch od malíře Lady. Čerti zrovna tak - kdopak by se bál pekelníka, který má konec oháňky přizdobený červeným srdíčkem...? Takového koupila babička vnukovi a uložila ho do koše s jinými dárky a dobrotami. V příhodnou chvíli poslali rodiče prcka do předsíně podívat se, jestli už tam náhodou není mikulášská nadílka - a ten vzápětí uháněl zpátky za rozchechtaného povyku: "Mami, tati, honem, čerti už tam byli a zapomněli tu mimino!"
Že je možné spřáhnout fantazii s praktičností, dokazuje paní Máčová na tak neosobní věci, jakou je kryt radiátoru. Na rám zavěsila "hrací kobereček", jehož plocha chrání před úrazem a zároveň nabízí mikrosvět hraček: domeček-kapsář, kam se dá uložit kapesník, ale taky třeba něco na zub, uchopit a přemístit suchým zipem opatřené myšky, sluníčko, strom...
Zatelefonovali rodiče: Máme šestiletého chlapce s následky po dětské mozkové obrně, nevidí, jen se plazí. Tohle dítě potřebovalo povzbudit, vyprovokovat chuť k napřimování; dostalo kryt na radiátor upravený zároveň jako žebřík na stěnu, kde v různých výškách nacházelo dřevěné kroužky a kuličky různých velikostí, posunovatelné kvůli možnosti počítat je, rozlišitelné na omak. Jiné dítě, taky nevidomé, mohlo začít získávat hmatové i počtářské zkušenosti na chobotnici s osmi chapadly; každé z jiného materiálu, příjemné pro hru i několikanásobné objetí při usínání.
Většina rodičů ví, že svět dětí a hraček je velké tajemství. Rozumí mu a dovedou se v něm bezpečně pohybovat jen vyvolení. Svět dětí a hraček je o otvírání vesmíru ducha. Paní Růžena Máčová do onoho světa vstupuje s krédem: "Jsem přesvědčená o tom, že kdyby každá hračka působila na rozvoj dítěte a jeho citu, bude mít rádo taky svého brášku, kamaráda. Dokud se lidé budou dívat kolem sebe jen očima a ne taky srdcem, nic neuvidí."
Hračky jsou průvodci do světa dospělých. Ale jen ty nejlepší vypovídají o tom, jaký může být. Jaký by mohl být...
Jan Nouza




Téma: PUBLICISTIKA

Foglarovky už čtou i nevidomé děti

Téměř před šedesáti lety opouštěl zrakově těžce postižený Josef Smýkal Zemský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně. Cestu životem mu měly ulehčit dvě slepecké pomůcky, které tam obdržel Kleinův psací stroj a takzvaná pražská tabulka pro psaní Braillovým písmem.
Obě se později staly základem nejprve obsáhlé sbírky, a poté i slepeckého muzea. Jediného v České republice. Téhož muzea, v němž před čtyřmi lety vzniklo premiérové vydání Foglarových Rychlých šípů v Braillově písmu.
Objednalo si je brněnské Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Jeho tehdejší předseda Jiří Punčochář navštívil dětský tábor pro nevidomé. V hlavě mu uzrál nápad zprostředkovat Foglarovo dílo i takto postiženým nejmenším. S úpravou proslulého komiksového seriálu do textové podoby tehdy ještě žijící autor nadšeně souhlasil. Ale to bychom předbíhali. Pojďme nejprve do Slepeckého muzea.
Není nad ruční práci
Exponátů je ve Slepeckém muzeu v Brně-Králově Poli nepočítaně. Nechybějí mezi nimi ani elektromagnetický stroj, funkční lis a další zařízení, nezbytná pro výrobu knih v Braillově písmu.
Nápad foglarovců jsme samozřejmě přivítali a rádi jej realizovali, říká Josef Smýkal. Spolu s ředitelkou muzea Eliškou Hluší vytvářeli na šedesát let starém elektromagnetickém zařízení umělohmotné matrice. List po listě. Zkoušeli jsme i počítačovou sazbu. Ukázalo se ale, že není nad ruční výrobu. Body Braillova písma vytlačené počítačem jsou totiž méně čitelné. Zejména děti, které se teprve učí číst, nahmatají mnohem lépe to, co vyrobíme v naší manufaktuře, konstatuje Eliška Hluší.
Nedávno se stařičký elektromagnetický stroj porouchal. Učitel Smýkal s ředitelkou Hluší proto začali využívat vyřazených strojů, které do Brna převedla pražská slepecká tiskárna. Elektromagnetickou stařenku ale v královopolské manufaktuře ještě zdaleka neodepsali. Zásluhou úzké spolupráce s brněnským Technickým muzeem bude znovu v provozu, a zřejmě na opravdu dlouhou dobu.
Povídky pod stromečkem
Nevidomé děti ve speciálních školách v celé České republice, jimž jsou Foglarova díla určena, se postupně setkaly také s Bojem o první místo a Hochy od Bobří řeky. Zatím posledním počinkem Slepeckého muzea a brněnského Sdružení přátel Jaroslava Foglara je kniha osmi povídek nazvaná Jestřábe vypravuj. Zrakově postižení školáci dostali padesát výtisků pod stromeček.
Byla to šťastná myšlenka začít vydávat foglarovky pro nevidomé. Hochy od Bobří řeky obdržely děti v létě. Nejslavnější dílo oblíbeného spisovatele si nevidomé čtenáře rychle získalo. Na táboře už lovili známé bobříky, vzpomíná současný předseda sdružení Miloš Vraspír. Není bez zajímavosti, že posledně zmíněná kniha má, při běžném vydání latinkou, necelých dvě stě stránek. V Braillově písmu je toto čtení obsaženo ve třech objemných svazcích.
Unikát ležel ve skříni
Josef Smýkal zasvětil sbírání pomůcek, jejichž zásluhou překonávali nevidomí své postižení, většinu svého dosavadního života. Možná i proto, že v brněnské škole pro nevidomé, v níž působil od šedesátých let, se mu podařil opravdu husarský kousek.
Při rekonstrukci budovy přinesl prakticky každý den objev nějakého exponátu. Nejvzácnější sběratelský kousek se nacházel ve sklepě školy, na dně staré skříně. Byla to kniha z třicátých let minulého století, vytištěná v americkém Bostonu zvláštním reliéfním písmem.
Je to zřejmě nejstarší slepecká kniha nalezená ve střední Evropě, domnívá se Josef Smýkal. Téhož názoru jsou i američtí odborníci, kteří do brněnského slepeckého muzea zavítali.
Byl to vlastně takový zázrak. Všechny ostatní listiny uložené ve skříni už dávno zničily myši, jen tento vzácný exemplář zůstal zachovaný.
Jindřich Rolný




Projížďka Vinohradskou třídou je pro vozíčkáře tristní

Schody, schody, schody

Pražská Vinohradská třída nepatří sice k vnitřnímu centru hlavního města, ale přesto je to jedna z páteřních ulic docela luxusní městské čtvrti. Stoupá od Václavského náměstí zhruba dva kilometry až k Vinohradským hřbitovům. Nutno říci, že pro vozíčkáře je to projížďka dosti tristní.
Jedna z nejdůležitějších pražských obchodních tříd dává bezohledně najevo, že člověk na vozíku není pořád považován za zákazníka. Hospod, restaurací, barů a bufetů je tu zhruba třicet, bezbariérový přístup nenajdete nikde. Zkusme jen dolní polovinu Vinohradské třídy směrem od Václavského náměstí. Pizzerie Goldex je lepší, nově rekonstruovaný podnik slušné gastronomické i architektonické úrovně. K dvoukřídlým vstupním dveřím vede pět mohutných schodů. Pro vozíčkáře nepřístupno. Součástí téhož podniku je restaurace Nad rozhlasem. Třetí cenová, trochu zakouřený lokál. Vstup z ulice slušný, tak tak široké jednokřídlé dveře. A pak zrada. Dva schody směrem dolů. Přístupné jedině s dopomocí přátel.
O pár metrů dál najdete Cafe Astoria, klidná cukrárna. Interiér pro vozíčkáře dostatečně prostorný, ale z ulice vedou dva schody a dveře jsou příliš úzké. Pizzeria Modrá zahrada. Moderní interiér. Úzké dveře a za nimi hluboké schody kamsi do podzemí. Použitelné jen v případě, že byste chtěli spáchat sebevraždu. Po dalších padesáti metrech bar. Club No 45. Prostorný interiér, dvoukřídlé dveře, ale čtyři schody z ulice.
Radiopalác je restaurace s mnohaletou tradicí. Dnes je tu především herna Binga a automaty. Z ulice nízký překonatelný stupeň, pak široké schodiště o devíti schodech do půlpatra. Samotný rozlehlý interiér je bezbariérový. Přístupné s dopomocí.
Ujedete dalších sto metrů. Restaurace s hudbou U starých přátel. Schodiště do hlubin. Restaurant u tržnice. Lidovka použitelná tak na rychlý oběd. Dva schody z ulice, pak do pravého úhlu dalších šest schodů vzhůru. Úzký prostor, ve kterém se nelze vytočit. Absolutně nepřístupné i se svalnatými přáteli. A tak dál. Na celé Vinohradské třídě není jediný podnik s bezbariérovým vstupem. Pouze v hotelu Tříska, který je momentálně v rekonstrukci, vám řeknou, že po úpravách s vozíčkáři počítají.
Původně jsem chtěl cynicky zažertovat, že na Vinohradech mají bezbariérový přístup jedině hřbitovy, ale musím uznat, že tak úplně to není. Bez problémů se dostanete do stařičkého kina Ilusion, do hypermoderní Vinohradské tržnice a prodejny luxusního nábytku Domus. Tahle sestava starých a nových budov ukazuje, že to není věc modernosti, ale ochoty vyjít vstříc těm, kteří užívají místo nohou kola. A Vinohradská třída ukazuje ochoty opravdu jen to nejmenší minimum. Schody, schody, schody, schody.
Tomáš Feřtek




Budou těžce mentálně postižení chodit do školy?

V prosinci minulého roku na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR úspěšně proběhlo oponentní řízení grantu nazvaného "Vzdělávání dětí a mládeže s těžkým mentálním postižením". Smyslem grantového úkolu bylo vytvořit vzdělávací program pro děti, které až dosud byly pro své hluboké mentální postižení osvobozovány od školní docházky.
V rámci grantu vznikla pracovní verze tzv. "Vzdělávacího programu rehabilitační třídy pomocné školy". Program byl experimentálně ověřován v praxi na šestadvaceti speciálních školách v ČR. Koncem ledna tohoto roku se konal na MŠMT seminář, na kterém přítomní odborníci konstatovali: dosažené výsledky umožňují, aby od 1. září roku 2000 bylo možno realizovat vzdělávání dětí s těžkým mentálním postižením v rehabilitačních třídách při pomocných školách. Žáci zde budou plnit povinnou školní docházku. Úspěch programu bude však záležet na řadě okolností. Kromě legislativního rámce bude potřebné ekonomické zajištění, nové třídy bude nutno vhodně materiálně vybavit. Působení speciálních pedagogů by mělo být účelně doplněno pracovníkem civilní služby. Nezbytné zkvalitňování kvalifikace pedagogů a pracovníků těchto tříd si vyžádá rozšíření bakalářského studia speciální pedagogiky o novou disciplínu nazvanou motopedagogika, zabývající se výchovou pohybem.
Samotný vzdělávací proces je charakterizován individuálním přístupem ke každému žáku, včetně spolupráce s rodiči. Individuálnímu přístupu odpovídá hodnocení a klasifikace, kdy běžnou klasifikační stupnici nahrazuje stylizovaná slovní zpráva.
Úspěšné nastartování programu rehabilitačních tříd při pomocných školách od 1. září tohoto roku může však být ještě zkomplikováno mezirezortními a nadrezortními nesrovnalostmi. Není např. dosud vyřešena doprava dětí do školy a ze školy. Jistým řešením by mohlo být, kdyby se příspěvek na individuální dopravu těchto dětí poskytoval obcím, které by ji organizovaly tak, jak to umožňuje vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č.128/1991 Sb., pro děti nevidomé, nemocné zhoubnými nádory atp. Věci by napomohl i rychlejší posun v problematice osobní asistence. Postavení asistenta by mělo být upraveno zákonem i normami. A protože jde o činnosti, které vyžadují odpovědný přístup a jisté základní znalosti, bude nutno pro uchazeče stanovit i základní pedagogické a fyzioterapeutické kvalifikační minimum.
Zavedením "Vzdělávacího programu rehabilitačních tříd pomocné školy" bude v ČR završena nabídka speciálního vzdělávání pro všechny skupiny žactva se zdravotním postižením, zohledňující potřeby dětí s těžkým i hlubokým mentálním postižením, dosud osvobozované od školní docházky. Na rozdíl od dětí, které absolvují pomocnou školu, nebudou tito žáci gramotní v pravém smyslu tohoto slova, měli by si však osvojit individuální způsob komunikace s okolím, základy sebeobsluhy a řadu dalších pro život nezbytných dovedností. V dospělosti budou i nadále vyžadovat soustavnou péči dospělé osoby.
Před ministerstvem školství zůstává v tomto směru poslední úkol - příprava pedagogického programu aktivačních center, jejichž cílem je udržet úroveň získaných dovedností z období školní docházky a přispět tak ke zkvalitnění života našich dospělých spoluobčanů s těžkým mentálním postižením.
Marta Teplá




Rubrika: Fejeton

Recept na smutky

Je temné, syrové zimní období, cítívám se opuštěný, léta vyměřená životu odplývají a součástky v těle se porouchávají. Není tedy divu, že se mi do bolavé duše nezřídka vkrádá smutek. Rozjásané reklamy, nesčetné televizní programy superveselých bavičů a plné časopisy optimistických rozhovorů mě ale přesvědčují o tom, že život je úžasná legrace. A tak si říkám, že je to asi jen můj zvrácený pohled a měl bych s ním jít do háje, do hospody nebo k lékaři.
A pak zase čtu v novinách, že druhou nejčastější nemocí příštího století, hned po cévních nemocích, má být deprese. Tak jak je to tedy. Je nám smutno, nebo není?
Myslím si, že kdyby nám nebývalo smutno, nemohlo by nám být ani veselo. A že není důležité, jestli je zima a jsem starý, nemocný a sám. Zakopaný pes je ale v tom, jak tuto svou situaci interpretuji, jak se k ní stavím. Tedy jestli vidím svou sklenici napůl prázdnou, nebo napůl plnou, jestli se dokážu radovat z toho, co mám, co mi ještě zůstalo, anebo se rmoutit z toho, co mi nebylo dáno a o co jsem přišel.
Chodíval jsem v dětství navštěvovat tety a kmotry do malých chudých chaloupek. Nemoci u nich byly stálými návštěvníky a pohřeb nejčastější společenská událost. Jejich sklenice byla tedy objektivně asi víc jak z poloviny prázdná. Přesto ale radost, alespoň v mých vzpomínkách, převládala.
Vzpomínám na svého usměvavého, laskavého strýce, který dlouhá léta ležel po mozkové mrtvici a nemohl se hýbat ani mluvit. Teta, hodná Boží žena, ho krmila a ve všem všudy obsluhovala. Když jsem je navštívil, oči strýce spiklenecky se mnou komunikovaly. Jako by chtěly říct, že zase spolu budeme někdy spát na seně a ráno ve čtyři vyrazíme nepozorováni na houby tak, jak jsme to spolu v době mého dětství dělávali. Když sudičky rozdávaly laskavost a optimismus, šel můj strýc pravděpodobně dvakrát.
Rád jsem jako kluk chodíval k panu Linhartovi, který dovedl všechno udělat, opravit, vymyslet. Když jsem odcházel z Hronova do Prahy studovat fotografii, vyrobil mi fotoaparát, velikou zrcadlovku, kterou se dalo fotografovat na desky i na film.Vidím ho, jak chorobami přihrblý chodíval po své zahrádce a učil mě znát zajímavé léčivé rostlinky. Zdálo se mi, že pan Linhart měl snad všechny nemoci, které existovaly, a měl jen málo míst v těle, které by nenavštívil skalpel chirurgův. Ze zvídavosti jemu vlastní si pořizoval lékařské knihy a všechny nemoci s nekonečnou trpělivostí studoval. Asi věděl o chorobách tolik, co leckterý lékař, podobně jako věděl často víc o fotografii než já, který byl v oboru středoškolsky a vysokoškolsky vzdělán.
Celý život jsem potom jako filmový dokumentarista hledal pro své filmy podobné lidi, jaké jsem obdivoval v dětství. Chtěl jsem tím divákovi sdělit, že jedním z nejlepších receptů na všechny smutky - a snad i deprese - je činorodost, zvídavost a zvědavost. A manuální práce. Lidi, kteří museli celý život pracovat na "vinici páně" od slunka do slunka, bývali radostní. Neměli čas na sebe, a to je před smutkem zachraňovalo.
Problémem je, že jestli vidíme svou sklenici do poloviny prázdnou nebo plnou je pravděpodobně - jako většina našich sklonů - určena také geneticky. A tak nám, kandidátům na depresivní smutky nezbývá, než se tu plnou polovinu - někdy třeba i jen čtvrtinu či pětinu - učit vidět. Moje babička říkávala, když vídala naše nespokojené smutky: "Dívej se dolů." Asi abychom mysleli na ty, v jejichž sklenici je už třeba jen poslední kapka.
Jan Špáta, autor je filmový dokumentarista




Je přístup k informacím skutečně svobodný?

Zákon č. 106/1999 o svobodném přístupu k informacím platí od 1. ledna. Jeho přijetí předcházely nejen složité spory bývalého šéfredaktora týdeníku Respekt Vladimíra Mlynáře s někdejším ministrem zemědělství Josefem Luxem o zveřejnění zemědělských dotací, ale i nekonečná polemika v poslanecké sněmovně a senátu. Právě jeho schválením totiž získali občané velkou příležitost dostávat od státních institucí mnoho informací, které až dosud mohli jednotliví úředníci ve vlastním zájmu utajovat. Že tedy uvedení zákona v život nebude jednoduchou záležitostí, předpokládali i skalní optimisté. Potvrzením toho je i spor, který vznikl v souvislosti s transparencí letošního dotačního řízení na ministerstvu práce a sociálních věcí.
Pravidla průběhu dotačního řízení zpracovaná odborem 22 čítají několik desítek stran. Stupněm exaktnosti použitého slovníku připomínají spíše habilitační práci než srozumitelný návod pro práci desítek lidí zúčastněných na celém procesu. Za nepřeberným množstvím definic, grafů a vzorců lze přesto vystopovat člověčinu. Jsou jí hodnotitelské posudky, jimiž jednotliví posuzovatelé z řad pracovníků ministerstva i z nestátní sféry "známkují" předložené projekty. A právě přidělené "známky" rozhodují o tom, zda a v jaké výši bude na projekt dotace přidělena. Obsah posudků má navíc ještě jednu důležitou funkci. Je jedinou zpětnou vazbou vypovídající o tom, jak je činnost nestátních organizací ministerstvem hodnocena a jaká opatření je v důsledku toho nutné přijímat. Mohou jimi samozřejmě být nutné změny činnosti v případě opodstatněnosti kritických soudů posuzovatelů. Může však jít i o nezbytnou obranu proti hodnocením nekompetentním, vyplývajícím z rozhodování od zeleného stolu, někdy i bez elementární znalosti posuzovaných činností. S tím proto souvisí nejen osobní odpovědnost autorů posudků, ale i jejich odvaha jít s kůží na trh a vlastní názory veřejně obhájit.
Tyto důvody stejně jako snaha pomoci humanitárním organizacím v potřebné orientaci proto vedly Českou radu humanitárních organizací k rozhodnutí požádat ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím ministerstvo práce a sociálních věcí o poskytnutí všech hodnocení žádostí o dotace ze státního rozpočtu na rok 2000, a to včetně seznamu hodnotitelů. Tato žádost byla rozhodnutím ministerstva zamítnuta. V odůvodnění se doc. Průša, ředitel odboru 22, opírá i o následující tvrzení: Požadované kopie jednotlivých posudků nemohou být vydány, neboť výběrové dotační řízení není dosud ukončeno. Samotná Česká rada humanitárních organizací nepředložila do dotačního řízení žádný projekt, a tak jsou požadovány informace týkající se jiných předkladatelů, které nelze bez jejich souhlasu poskytnout.
Proti tomuto rozhodnutí podala Česká rada humanitárních organizací v zákonné lhůtě odvolání. M. j. v něm konstatuje, že ačkoliv nebylo uzavřeno dotační řízení, byla ukončena práce hodnotitelských komisí. Zároveň upozorňuje na skutečnost, že žadatelem o informaci může být podle zákona každá fyzická i právnická osoba. Na této skutečnosti nic nemění fakt, že Česká rada humanitárních organizací sama žádný projekt nepodala.
Další řízení v této věci bude jistě dlouhé. Nevadí. Jeho účelem totiž není bleskové vítězství jedné strany nad druhou. Hlavním smyslem je zjistit, v jaké míře je přístup k informacím v naší zemi svobodný. Své k tomu po dlouhých letech mohou říci žadatelé, úřady a nakonec i nezávislé soudy. A to je dobře.
Pavel Dušek




Pro chroniky příznivější ceny?

Mnohé nadace dnes řeší otázku, jak se vyrovnat s faktem, že nevýdělečné organizace často požadují za své služby poskytované zdravotně postiženým a těžce zdravotně postiženým občanům stále vyšší ceny.
Asistenční služby, zajištění doprovodu, převozy lidí či pomoc s domácími pracemi si tak leckdy mohou dovolit jen sociálně lépe situovaní zdravotně postižení, pro jiné se stávají luxusem.
"Agentury dostávají své klienty a následně i nadace, od nichž žádají finance, do nepříjemné situace," vysvětluje člen rady Konta Bariéry doc. MUDr. Martin Bojar, CSc. "Za měsíční paušál si totiž klient koupí stále méně hodin služeb."
Doc. Bojar zdůrazňuje, že nadační sektor nemůže zasahovat do mechanismů cenové tvorby na volném trhu. "V Bariérách ale nemáme ani možnost přizpůsobit se růstu cen zvýšením paušálních plateb. Počet přispěvatelů na konto totiž zůstává stejný, nezvětšuje se koláč, který bychom mohli rozdělovat. Navíc se na nás obrací stále více zdravotně postižených spoluobčanů se žádostmi o pomoc při zajištění asistenčních služeb. Když přidáme jedněm žadatelům, budeme muset ubrat jiným," vysvětluje.
Některé agentury zvyšují ceny rychleji, než postupuje skutečná inflace. Klientům by se zřejmě vyplatilo poohlédnout se po levnějších agenturách. Naopak uvažovaná diferenciace paušálních příspěvků podle místa bydliště by nepochybně nebyla ideálním řešením. Ve velkých městech bývají sice životní náklady vyšší, v malých městech jsou však služby leckdy hůře dostupné. Nesmíme také zapomenout, že úhrady za transport klienta či dopravu pečovatele mohou celkovou cenu služby dost zvednout.
"Nevyčítám agenturám, že se chovají tržně, ale bylo by dobré, kdyby vytvořily různé klientské programy. Když skokem zdraží služby pro skupinu lidí, kteří jejich pomoc potřebují, jednorázově na několik týdnů se to dá zaplatit. Ale těžcí chroničtí pacienti, kteří jsou na agenturu dlouhodobě vázáni, by měli mít jiné podmínky. To znamená příznivější ceny. Nebo by mohli těžit ze slev a jiných kompenzací směrovaných na skupinu osob se závažnými handicapy," míní doc. Bojar.
Zdena Šťastná




Vrcholový sport: Negativa i pozitiva

V článku Jana Hnízdila (Můžeš 1/2000), který kriticky posuzuje sféru tzv. vrcholového sportu tělesně postižených, se objevily zárodky zajímavých myšlenek, ale k uchopení podstaty je nezbytná hlubší znalost problematiky.
Především je nutné již v úvodu poznamenat, že sport postižených se nerovná sport tělesně postižených. Náš paralympijský tým tvoří i sportovci zrakově, mentálně, sluchově postižení a spastici a mimo paralympijské hry soutěží i vnitřně postižení sportovci. Dalším slovním spojením, které by stálo za samostatný rozbor, je "zdravá populace". Jsou všichni lidé bez zjevného handicapu zdraví? Cítí se snad postižený sportovec nemocný? Nejde tu o slovíčka nebo politickou korektnost. Celá populace by si měla začít uvědomovat váhu slova "zdraví" a vnímat všechny jiné způsoby existence než jenom ty, které zosobňuje antický ideál krásy. Správná terminologie používaná odborníky je počátkem cesty vedoucí ke zvýšení sebeúcty a respektování odlišného. Pokud část sportovců (populace) označujeme jako postižené, pak větší skupina sportovců (populace) bude nepochybně nepostižená. Vrcholem terminologické bariérovosti a reliktem socialistické éry je označení "invalidní spoluobčané". Koho kdo je spoluobčan? A navíc invalidní, tedy nepoužitelný, jak vyplývá z anglického překladu.
Zcela mylnou představou je, že tělesně postižení sportovci mají zcela srovnatelné podmínky s vrcholovými sportovci nepostiženými. Je nutné jednoznačně říci, že drtivá většina členů paralympijského týmu jsou ryzí amatéři. Platí to v dobrém slova smyslu, neboť svoji činnost vykonávají bez odměny, ať mimo své hlavní zaměstnání, nebo studium, a s láskou (což je pravý význam slova amatér). Svému sportu tedy rozhodně nemohou dávat tolik času co zmiňované hvězdy profesionálního sportu, protože zkrátka a jednoduše pracují na plný úvazek nebo studují bez individuálního plánu. Podle MUDr. Hnízdila nejsou výjimkou ani atleti či formulkáři střídající tréninkové kempy s pobyty na revmatologickém oddělení. Z vlastních zkušeností pracovníka, který realizuje ročně program pro cca 200 zdravotně postižených osob mohu říci, že daleko spolehlivější cestou na různá nemocniční oddělení je pasivita fyzická i psychická. U sportovců jsou tyto excesy zaviněny většinou nedbalostí, nerovnoměrným tréninkem (po třech dnech úplné pauzy si naloží extrémní zátěž), nebo chybějícím odborným vedením. Někteří sportovci (ale třeba i umělci) mají v sobě ovšem tak silně zakořeněnou "touhu po sebezničení", že jim stejně nic nezabrání v cestě za sebepoškozením. To je ovšem pouze dokladem toho, že na dostatečně velkém vzorku postižených najdeme stejné extrémy i průměr jako u nepostižené populace. Budeme to však automaticky označovat jako symptomy vrcholového sportu postižených? Kardinálním problémem je nedostatek odborníků v této oblasti, vzdělaných po sportovní i rehabilitační stránce, s praxí ve sportu nepostižených i postižených, kteří by v jednotlivých regionech začali pracovat na rozvoji svého odvětví se zvláštním zřetelem na rehabilitační aspekty. Jedině tak se dá hra na vrcholový sport změnit v plnohodnotnou součást životního stylu zdravotně postižených.
Jan Nevrkla




Rovná příležitost pro všechny?

"Na světě je dnes kolem padesáti milionů mentálně postižených. Tito lidé jsou mnohem více diskriminováni než jiné skupiny postižených. Nemají rovný přístup ke vzdělání, jsou vyloučeni z trhu práce," tvrdí UNESCO, Inclusion International a řada dalších mezinárodních organizací, zabývajících se problematikou mentálně postižených "Jak tedy zlepšit jejich životní podmínky? Jak zajistit jejich plné začlenění do společnosti?" ptají se.
Inclusion International konstatuje: "Jestliže nevznikne vzdělávací systém respektující různé druhy postižení, kde děti vyrůstají společně, míra diskriminace ve společnosti se nesníží."
Ve většině průmyslových zemí se však výuka mentálně postižených odbývá na speciálních školách. Ty jsou ale třikrát až čtyřikrát dražší než školy běžné a ani tyto bohaté země nemusejí mít peníze na adekvátní učební pomůcky, pomocné pedagogy a jiné, jak si to vyžaduje společná výuka dětí postižených a zdravých. "Přesto však myšlenky integrovaného vzdělávání pomalu prosakují do vzdělávacích systémů řady zemí, zejména v Evropě, USA a Austrálii," říká exprezident W. Eigner ve sborníku New Report Disability. Například v Itálii, uvádí sborník, poklesl v poslední době počet speciálních zařízení pod dvacítku, ve státním sektoru je výuka mentálně postižených dětí zákonem začleněna do normálního vzdělávacího systému. Více než 80 %populace akceptuje úplnou integraci těchto dětí do běžných škol. Učební osnovy jsou samozřejmě přizpůsobeny potenciálu žáka ajsou dána přesná pravidla podpůrných systémů. I v Německu a Rakousku končí monopol speciálních škol, stále více dětí se zařazuje do škol klasického typu. V Německu k tomu dopomohl vznik pedagogických center, která pracují v místech, kde žijí postižení žáci. V Rakousku začaly integrované třídy vznikat hlavně na přání rodičů. Zajímavý je proces integrace v Dánsku. Sociální reforma životních podmínek postižených tam byla vybudována na třech základních principech:
- normalizace - vyjadřuje úmysl postavit všechny postižené do rovnoprávného postavení s ostatními spoluobčany v oblasti legislativy i státní správy;
- decentralizace - vytváření místního, avšak dostatečně kompetentního politicko-administrativního prostředí, dávajícího jistotu, že poskytne obyvatelům uspokojující služby. A nakonec
- integrace.
Výsledkem sociální reformy v dánském školství je vzdělávací systém společný pro všechny děti bez rozdílu, zároveň však se širokými možnostmi a vhodnými individuálními programy.
Jaká je situace u nás? Místopředsedkyně Evropské asociace pro speciální vzdělávání Mgr. Věra Vojtová zatím doufá v nový školský zákon, který umožní mentálně postiženým dětem navštěvovat běžné školy spolu s ostatními dětmi. "Dosud, podle vyhlášky MŠMT ČR č. 291/1991 o základní škole, není možné integrovat do
základní školy mentálně postiženého žáka. (Jiná je situace v předškolní výchově, mentálně postižené děti mohou být do školek přijímány.) Odpovědní pracovníci MŠMT jsou si vědomi nesouladu našich právních norem s evropskými. Proto již druhým rokem u nás probíhá experiment, který umožňuje na základě žádosti zákonného zástupce žáka a vyjádření příslušného odborného lékaře a pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra a se svolením ředitele školy zařadit mentálně postiženého žáka do třídy na základní škole. Žák je zde vzděláván podle osnov školy zvláštní. Součástí doporučení odborníků může být
i úprava podmínek - přítomnost dalšího odborníka ve výuce, snížení počtu dětí, úprava učebního plánu aj."
Podstatné tedy je, že se situace dnes už mění. Záleží tedy i na rodičích, jakou alternativu pro své dítě zvolí, zda integraci nebo segregaci. Rozhodnutí samozřejmě nebude nikdy jednoduché, vždyť ve speciální škole se děti vzdělávají se zvláště školenými učiteli, speciálními metodami je jim věnována veškerá dostupná péče. Ale je zde druhá stránka mince: pobyt v takovéto škole odvádí děti z běžného života a cesta do společnosti nepostižených je po dlouholetém odloučení ve speciální škole velmi obtížná, v mnoha případech nemožná. Pobyt postiženého dítěte v klasické škole je přínosný i pro zdravé děti. Ty se učí komunikaci, toleranci, učí se pomáhat.
Možná by tedy stálo za zamyšlení slučování základních a speciálních škol pod jednu střechu, jak je tomu třeba v Lysicích u Kunštátu na Moravě. Ať tak či tak, integrované vzdělávání je jednou z nových a potřebných forem vzdělávání mentálně postižených jedinců. Je však potřeba i nadále zachovávat soustavu speciálních škol a speciálních tříd, které by měly sloužit pro případy, kdy jiné vzdělávání není možné.
Kateřina Vencálková, studentka přípravného ročníku Fakulty sociálních studií MU v Brně




Téma: Problém

Má stát přispívat na spolkovou činnost postižených?

Zdálo by se, že na otázku v úvodu nelze odpovědět jinak nežli kladně. A přesto události minulých týdnů ukázaly, že ne všem je odpověď jasná. Svědčilo o tom dotační schéma ministerstva práce a sociálních věcí zveřejněné na internetu. Nevidomí a neslyšící v ulicích se ozvali. Ministerstvo potom z celé situace vybruslilo, uvedené krácení dotací má být jen jedním z návrhů, který bude ještě podroben zkoumání a schvalovacím procesům. Ostatně zveřejnění návrhů je také ukázkou otevřené politiky ministerstva a veřejnost by vlastně měla být ráda, že jim vládní úředníci předkládají i nedopečený polotovar. Nu, chceme věřit v ty nejlepší úmysly ministerstva. Aby tedy ta veřejná informovanost (a myslíme tím i informovanost těch, kteří o dotační politice rozhodují) byla důkladná, přinášíme podrobnou sondu do problematiky z pera Jana Hrubého.

Spolčování je nebezpečné
Za první republiky u nás působilo nepřehledné množství spolků a korporací zdravotně postižených a válečných invalidů. Jenom spolků hluchoněmých a pro hluchoněmé bylo téměř čtyřicet. Za okupace byla spolková činnost velice omezena, i když úplně nezanikla ani tehdy. Hned po osvobození spolková činnost zvolna ožívala. Po únorovém převratu 1948 se komunisté rozhodli tuto činnost zlikvidovat, protože nezávislé spolky pro ně představovaly nebezpečí těžko kontrolovatelného samostatného myšlení. To se týkalo nejen velkých sdružení, jakým byl např. Sokol, ale i spolků zdravotně postižených.
Nejprve se zdravotně postižené pokoušeli přemluvit, aby se všichni sloučili do tzv. Ústřední jednoty invalidů. Když se to nepodařilo, přijali v r. 1951 zákon č. 68, který spolky vzniklé před rokem 1951 zrušil. Místo spolků byly zavedeny organizace. O tom, který spolek se může stát organizací, však rozhodovalo ministerstvo vnitra. Pro postižené byla vytvořena jediná organizace - Svaz invalidů, jejíž všechny vedoucí funkce byly pod nomenklaturou ÚV KSČ. Jednotlivé typy postižení neměly ve Svazu invalidů vůbec žádnou samostatnost, i když jejich potřeby jsou velmi různorodé a někdy dokonce i protichůdné. Na druhé straně však komunisté činnost Svazu invalidů prostřednictvím Národní fronty velmi štědře dotovali. Svaz vlastnil řadu budov, rekreačních zařízení a dokonce i výrobních podniků.
Renesance spolkové činnosti
Po roce 1989 došlo téměř okamžitě k nebývalé renesanci spolkové činnosti zdravotně postižených. Začala vznikat specificky zaměřená občanská sdružení, která velmi hlasitě deklarovala svou nezávislost na nástupnických organizacích bývalého Svazu invalidů. První byli nevidomí, kteří mají obrovskou výhodu v dostatečném potenciálu silných osobností. Pozadu však nezůstali ani neslyšící - první nezávislá organizace vznikla již v únoru 1990. Rychle následovali i další zdravotně postižení. Bylo však jasné, že spolky nemohou existovat bez nějakého zdroje financování. V počátku sehrála významnou roli nově vzniklá Československá rada pro humanitární spolupráci, která dostala do správy bývalý Fond míru a solidarity. Rada poskytla velikému množství občanských sdružení tzv. rozjezdovou dotaci. To však pro trvalou činnost nestačilo. Naše podmínky se totiž velice liší od podmínek ve vyspělých demokraciích. Sponzorská etika je velmi špatně rozvinuta. Od sponzorů lze sice poměrně snadno získat třeba koš plyšových medvídků pro slepohluché děti, prakticky od nikoho však nelze získat mzdové prostředky pro člověka, který se o tyto děti bude starat. A získat od sponzorů prostředky na mzdu třeba jen jediného placeného zaměstnance občanského sdružení či na pronájem a provoz kanceláře je již úplně nemožné. Neexistují daňové asignace, které by umožnily občanům rozhodnout, že určitá malá část jejich daní musí být věnována třeba právě na činnost občanských sdružení zdravotně postižených. Zdravotně postižení nedostávají nic z výnosu hracích automatů (jako ve Skandinávii) nebo z loterií (jako třeba ve Španělsku). Kromě toho má většina občanů z doby komunismu pevně zafixovanou představu, že o všechny potřeby zdravotně postižených se musí postarat stát.
Zpočátku byla ruka štědřejší
Již v roce 1990 představitelé občanských sdružení zdravotně postižených velmi intenzivně jednali s vládou a parlamentem o státních dotacích pro svá občanská sdružení. Jednání byla úspěšná. Vláda i parlament tehdy projevily k potřebám zdravotně postižených obdivuhodnou vnímavost a ze státního rozpočtu se na dotace občanským sdružením podařilo vyčlenit odpovídající částku, a to v kapitole ministerstva zdravotnictví, protože zdravotně postižení tehdy spadali výhradně do kompetence tohoto ministerstva. To již v roce 1991 věnovalo celkem 33 organizacím na jejich 66 projektů částku asi 140 mil. Kč. Zde je třeba zdůraznit, že od samého počátku nikdy nešlo o plné pokrytí potřeb, státní dotace na jednotlivé projekty může být přiznána maximálně ve výši 70 % celkového rozpočtu projektu a zbytek si musela občanská sdružení opatřit z jiných zdrojů. I to však umožňovalo činnost. Nezůstalo však pouze u dotací. Postiženým se podařilo z majetku bývalého SSM a KSČ i z jiných zdrojů získat i několik objektů. Je to ona malá část z majetku, která dodnes prokazatelně slouží zdravotně postiženým a mládeži. Dotace na činnost a získání vhodných prostor pak umožnily občanským sdružením nejen nebývale rozvinout vlastní spolkovou činnost, ale řada z nich začala dokonce zajišťovat i sociální služby pro zdravotně postižené, které u nás do té doby neexistovaly. Vznikla tak např. poradenská centra pro rodiče nově diagnostikovaných postižených dětí, služby osobní asistence, chráněné bydlení, ale třeba i bilingvální mateřská škola pro sluchově postižené, po které neslyšící léta toužili. To je jen několik příkladů, úplný výčet všech nově vzniklých služeb zajišťovaných občanskými sdruženími zdravotně postižených by zabral několik stránek.
Kdo s kým a kdo z koho
V roce 1992 byli zdravotně postižení převedeni do kompetence ministerstva práce a sociálních věcí. V kapitole ministerstva zdravotnictví byla částka na dotace občanským sdružením zdravotně postižených snížena, ale ministerstvo práce dostalo do své kapitoly pro tento účel zhruba 300 mil. Kč. To bylo podstatně více, než měla ostatní ministerstva, a mezi resorty proto došlo k dohodě, že ministerstvo práce a sociálních věcí bude občanským sdružením zdravotně postižených poskytovat dotace nejen na sociální služby, ale také na hospodářsko-správní náklady sdružení, zatímco ostatní resorty s podstatně omezenějším rozpočtem budou dotovat pouze specificky zaměřené projekty občanských sdružení, např. zdravotnictví programy rekondiční, zdravotnickou prevenci a osvětu, kultura kulturní aktivity zdravotně postižených atd. Dotace rozděloval na ministerstvu práce tým odborníků, kteří činnost dotovaných sdružení důvěrně znali a problematice postižených rozuměli. Důležité slovo při rozdělování dotací měla komise, ve které zasedali zástupci všech resortů poskytujících dotace. Tím se resorty snažily zabránit duplicitnímu poskytování dotací na stejné nebo podobné projekty. Samostatně vedené projekty na hospodářsko-správní náklady sdružení zajišťovaly jasnou přehlednost hospodaření sdružení a počtu a výše platů jejich zaměstnanců. Přehled všech dotací občanským sdružením zdravotně postižených byl každoročně zveřejňován v novinách pro zdravotně postižené "Můžeš". Výši dotací však zveřejňovaly i časopisy jednotlivých typů postižení i časopisy resortní.
K prvnímu velkému problému došlo v roce 1996, kdy se zdravotně postiženým nepodařilo zabránit, aby v zákonu o státním rozpočtu byla položka na dotace v kapitole ministerstva práce od roku 1997 přejmenována z "dotací občanským sdružením" na "dotace nestátním subjektům poskytujícím sociální služby". V roce 1995 byl totiž přijat zákon o obecně prospěšných společnostech, který i těmto novým subjektům dal právo, aby se také ucházely o státní dotace. To je jistě správné. Bohužel se však již tehdy nenašla politická vůle vyčlenit ve státním rozpočtu také na tyto dotace odpovídající částku. Ministerstvo financí tedy rozhodlo, že dotace obecně prospěšným společnostem, charitativním zařízením církví i dalším nestátním subjektům budou poskytovány z původní položky určené pro občanská sdružení. I když tato položka byla postupně navýšena až na dnešních zhruba 500 mil. Kč, došlo na jedné straně k jejímu zúžení na sociální služby a na druhé straně značně přibylo množství subjektů soutěžících o stejný balíček peněz. Občanská sdružení zdravotně postižených musela nyní prostředky na vlastní spolkovou činnost a hospodářsko-správní náklady zahrnovat do projektů na zajišťování sociálních služeb. Zhruba ve stejnou dobu byl dosavadní dotační tým na ministerstvu práce a sociálních věcí rozpuštěn.
Krize vrcholí
Pod těžko kritizovatelným heslem větší objektivity a transparentnosti systému začalo MPSV vypracovávat nová vnitřní pravidla pro poskytování dotací a nový systém priorit ministerstva. Zdravotně postižení však v tomto systému dopadli špatně. Tak např. v seznamu priorit MPSV podle typu klientely dostali zdravotně postižení na pětibodové stupnici potupnou čtyřku, zatímco např. drogově závislí dostali jedničku a osoby ohrožené prostitucí dvojku. K první opravdu závažné krizi došlo v roce 1998, kdy musel situaci zachraňovat ministr Volák. Stejná situace se opakovala v roce 1999, kdy doslova v hodině dvanácté zasáhl ministr Špidla, ovšem s tím, že při posuzování projektů na rok 2000 se již bude plně postupovat podle nových pravidel MPSV. A tak 7. ledna letošního rok zveřejnilo MPSV na internetu seznamy projektů, které byly vyřazeny pro technické nedostatky, a projektů, které z dotačního procesu vyřadila hodnotící komise. Současně byly zveřejněny projekty, které hodnotící komise MPSV zařadila do tzv. útlumového programu. Útlumový program znamená, že na tyto projekty mohou občanská sdružení dostat v roce 2000 nanejvýš 60 % dotace poskytnuté v roce 1999 a v roce 2001 již nebude poskytnuta dotace žádná. Celkem byly vyřazeny nebo převedeny do útlumu 222 projekty. Mezi nimi se mj. ocitly i prakticky všechny projekty organizací neslyšících a úplně všechny projekty nevidomých. Pro občanská sdružení těchto obzvláště těžce postižených by to např. znamenalo, že by se v průběhu roku 2000 musely zbavit všech svých objektů a propustit všechny
placené zaměstnance, z nichž nezanedbatelnou část tvoří sami zdravotně postižení. To by pro většinu spolků nevidomých a neslyšících znamenalo úplný zánik. Znamenalo by to však i zánik dalších z nemnoha pracovních příležitostí pro těžce zdravotně postižené. Možnost odvolat se proti těmto rozhodnutím byla na internetu zveřejněna až 18. ledna. Je celkem pochopitelné, že v občanských sdruženích neslyšících a nevidomých propukl poplach s důsledky, které již byly dostatečně popsány jinde.
Spolčování je lék
Co dál? Ministerstvo práce postupně převedlo položku na dotace občanským sdružením zdravotně postižených na jiný účel, který dnes nazývá "sociální služby pro občany v sociální nouzi", a např. spolkovou činnost zdravotně postižených odmítá dotovat zcela kategoricky. Zdravotně postižení se z jakéhosi ostychu neodvažují o významu, který pro ně má jejich spolková činnost, příliš otevřeně mluvit a zdůrazňují pouze sociální služby, které zajišťují. Pro zdravotně postižené je však i "pouhá" spolková činnost velice významnou sociální službou. Pouhá možnost setkávat se s lidmi podobného osudu má nezastupitelný psychoterapeutický a sociálně rehabilitační význam. Třeba pro
neslyšící (o kterých se zatím téměř nepsalo) jejich domy a klubovny představují jediné místo na světě, kde se bez problémů domluví svou znakovou řečí a tráví v nich většinu svého volného času. Pouze zde se dozvědí, co se děje nového, pouze zde se dozvědí o možnostech pracovního uplatnění pro neslyšící. Jen zde jim někdo poradí, jak vyplnit složenku či různé dotazníky, o případném daňovém přiznání raději ani nemluvě atd. atd.
Je na vládě a parlamentu, aby rozhodly, zda Česká republika bude zdravotně postiženým na jejich spolkovou činnost přispívat. Nechci zde argumentovat tím, že podpora občanských sdružení zdravotně postižených je jednou z podmínek pro vstup do Evropské unie (konkrétně The Disability Unit of DG EMPL of The European Commission a European Disability Forum). Bez ohledu na vnější podmínky si totiž myslím, že pokud náš stát dotuje občanská sdružení včelařů, národnostních menšin, sdružení na ochranu spotřebitelů, spolky protifašistických bojovníků a odbojářů, kluby mládeže a nepřehledné množství sportovních klubů a jednot, měl by dotovat i občanská sdružení zdravotně postižených. Jde o nepatrnou částku z rozpočtu, která až dosud významně napomáhala udržet sociální smír v této velmi křehké a zranitelné skupině našich spoluobčanů.
Jaroslav Hrubý




Měřme stejným metrem

V Kulturním domě neslyšících v Brně Králově Poli působí i jedna z nejznámějších tlumočnic znakové řeči Dana Peňázová. Televizní diváci ji měli možnost spatřit např. na manifestaci neslyšících na Staroměstském náměstí v Praze.
Zeptali jsme se jí, zda by se diskutované krácení dotací nedotklo i služeb, které neslyšícím poskytují tlumočníci znakové řeči.
"Nepochybně ano. Mezi projekty, které byly v první fázi zařazeny do útlumových, patřila například i činnost královopolského kulturního domu. Přitom je to místo vzdělávání, divadelního života, sportovních a společenských aktivit i obyčejného setkávání neslyšících z celého jihomoravského regionu. Ale tlumočníci znakové řeči zde působí i jako poradci pro mnohé těžkosti každodenního života neslyšících." Dana Peňázová hovoří za své postižené klienty, měla by však mluvit i za sebe a za své kolegy, kteří jsou zaměstnanci Svazu neslyšících a sluchově postižených a jiných nestátních organizací. Vždyť i oni jsou ohroženi finančními škrty. Dana Peňázová je mírná optimistka. Věří, že do závěrečného kola projdou všechny důležité projekty, včetně činnosti královopolského kulturního domu. Ale my bychom chtěli říct - pamatujme i na ty zdravé, jimž se stala životní náplní péče o postižené a služby postiženým. Jejich finanční ohodnocení trapně zaostává nejen za celostátním průměrem mezd, ale i za obdobnými službami v rezortu zdravotnictví a školství.
(lav)




Téma: DOPISY

Na rekreaci v lázních
"I letos jsme strávili týden v Janských Lázních. Naše společenství, které tvoříme v denním stacionáři Farní Charity v Poličce, doplnili i někteří rodiče, a tak nás na rekreaci vyrazilo čtyřiadvacet," píše Ilonka Sodomková, členka stacionáře. "Před penzionem Maria-num na nás čekal celý uvítací výbor a z kuchyně voněly řízky. Večer byla zahajovací diskotéka. Druhý den jsme vytáhli sáně, boby a jiná vozidla. Další den jsme malovali obrázky na téma zima a šli jsme se podívat za naší bývalou vychovatelkou Pavlínou, která nyní pracuje v Obchodní akademii pro postižené. Ilonka Sodomková pak popisuje ještě výlet na Černou horu s výhledem na Sněžku. "Mile nás překvapilo, že jsme do kabiny lanovky pohodlně nastoupili i s vozíčkáři." Pak se jelo do Trutnova a byl velký karneval. Rekreace uplynula jako voda, nezbývá než se těšit na příští.

Malí hráli ještě menším
Když se po skončení vánoční besídky rozcházeli rodiče a další diváci, bylo jasné, že dojde k opakování. Repríza se uskutečnila 8. února, našimi diváky byly děti z VIII. mateřské školy v Poličce. Když se všechna místa zaplnila, pohádka začala: "Víte, děti, kdo já jsem? Krajánek, a budu vám vyprávět o hrnečku, který uměl vařit kaši, když se mu řeklo: hrnečku vař!" A pohádka běžela až do závěrečné úklony a radost dětí byla největší odměnou malým hercům ze stacionáře Farní Charity v Poličce.
Stanislav Větrovský, vychovatel

Mnoho úspěchů
přeje novinám Můžeš paní Signoratiová z Mostu. "Vaším prostřednictvím jsem se seznámila i se vzácným člověkem, paní ing. Janou Hrdou," píše. "Je to velice statečná a skromná žena. Vrací mně a nejen mně ve svých dopisech a knihách rovnováhu a víru." Paní Signoratiová ve svém dopise taky děkuje paní Jeníčkové a paní Bouškové z Mostu a také panu starostovi města a vedení penzionu Astra za pomoc, kterou jí poskytli, a doufá, že rok 2000 bude přelomem ve vztahu lidí k postiženým, i k našim souputníkům, zvířátkům.
(red)

Poděkování herci
Poděkování kaskadérovi, herci a známému ochránci zvířat Zdeňku Srstkovi chtějí i touto cestou vyjádřit klienti společnosti POHODA z Prahy 2. "Občanské sdružení POHODA pečuje o dospělé, mentálně a tělesně postižené lidi, kteří jsou pro svůj věk většinou úplně osamělí. Požádali pana Srstku, zda by mezi ně nepřišel a nevyprávěl jim o své práci v divadle i v pořadu Chcete mě? Pan Srstka nejen rád přišel i se svým pejskem Goliášem, ale přinesl jim i dárky. Začal nás navštěvovat pravidelně a stal se kamarádem našich klientů a jejich patronem," píše ředitelka POHODY Maria Hrabánková a děkuje panu Srstkovi za lidskou účast, lásku a přátelství k těm, kteří tyto hodnoty nejvíce postrádají.
(red)




Adresa: Melantrichova 5

Rada Konta BARIÉRY projednala v únoru a březnu celkem 123 žádostí jednak o finanční podporu projektů jednotlivých institucí ve prospěch dětí, mladistvých i dospělých s nejrůznějším postižením, jednak o přímou pomoc jednotlivcům ve svízelné životní situaci. Rozdělila tak 1 760 000 Kč.
Prosíme, aby čtenáři našeho časopisu ve svém okruhu Konto BARIÉRY propagovali. Jde o pravidelný měsíční příspěvek 20 Kč, což zajisté nikoho "nezabije", neboť je to méně nežli dvě piva nebo krabička cigaret. Budeme uvádět vždy aspoň úryvky z některých žádostí, abychom ukázali, jaké potřeby lidé s postižením mají, a také co všechno už se u nás pro tyto lidi podniká, ať z iniciativy jednotlivců nebo různých svépomocných sdružení.
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, člen Rady Konta BARIÉRY
V současné době probíhají u nás závěrečné přípravy k otevření první chráněné dílny. Dílna zaměstná 10 osob s nejtěžším postižením, odkázaných na invalidní vozík. Pokračujeme dále v přípravách na vybudování další chráněné dílny - gastronomie, která chce navázat na dobrou pověst zdejší restaurace, budou zde pod vedením zkušeného mistra pracovat handicapovaní kuchaři, absolventi speciálního učiliště. Provoz v této dílně bychom rádi zahájili v dubnu 2000. Vzhledem k tomu, že v objektu bude pracovat cca 15 vozíčkářů a další osoby s těžkým zdravotním postižením, máme zájem na možnosti jejich rehabilitace přímo v budově...
Obracíme se na vás se žádostí o finanční podporu našich pohybových aktivit, které vytváříme pro tělesně postižené. V letošním roce jsme seznámili s možností zimních pohybových aktivit 20 nových členů z řad tělesně postižených, s možností lyžování se stabilizátory, možností lyžování na mono ski či bi ski, s možností pohybu v zimní přírodě na skútru, na psím spřežení i na vozíku...
Vážení přátelé, obracím se na Vás po třech letech, kdy se mi právě i díky pří-spěvku Vaší nadace na schodišťovou plošinu vylepšil můj život při samostatnosti a nezávislosti na jiných, při mých již 25 letech na invalidním vozíku. Stále se těším z toho, že mohu opustit byt bez pomoci druhých. V souvislosti s instalací plošiny mne však ještě čekalo plno jiných úprav, které byly také finančně náročné, ale postupně jsem s trpělivostí díky dobrým kamarádům a sponzorským příspěvkům dotahoval úpravy bezbariérového bytu ve starém stoletém domku...
Od roku 1986 špatně vidím. Můj zrak se stále horšil a od roku l996 jsem prakticky nevidomý. Kromě špatného vidění do dálky nemohu číst. V roce 1996 mi lékaři z Centra zrakových vad předepsali speciální optickou pomůcku, prismatický monokular, se kterou jsem schopen číst. Zmíněnou pomůcku, bohužel, už nemám, neboť mi ji někdo odcizil (v důsledku svého dalšího zdravotního postižení neurologického charakteru jsem upadl do bezvědomí). Na prismatický monokular přispívá zdravotní pojišťovna jedenkrát za sedm let, a tak mi může přispět až v roce 2003...




Rubrika: Slovo Marty Duškové

Riziko vyvážené štěstím

Paní Iva se narodila s Turnerovým syndromem. Jde o genetické postižení, v jehož důsledku takto postižené ženy kromě jiného většinou nemají funkční vaječníky, a proto obyčejně nemohou mít vlastní děti. Avšak paní Iva je šťastnou maminkou, první ženou s Turnerovým syndromem, které se v České republice narodilo dítě z darovaného vajíčka. Michalka je krásná zdravá holčička, nedávno oslavila své třetí narozeniny.
Žádáte v dopisech, abychom napsali o dětech ze zkumavky. Téma je to skutečně zajímavé. Možnost umělého oplodnění vajíčka spermií mimo tělo matky existuje ve světě již přes dvacet let. A u nás je již rozšířena ve čtrnácti centrech asistované reprodukce.
Zázračný i méně etický a právně složitý je tento postup v případech, kdy u ženy či muže existuje překážka bránící
oplodnění vajíčka přirozenou cestou, ale při nichž biologické rodičovství zůstává zachováno. Oplodněné vajíčko se vrací do dělohy matky, a pokud se úspěšně uhnízdí, žena prožívá přirozené těhotenství. V případě narození dítěte jde o obvyklé rodičovství.
Jedním z přelomových objevů v léčbě sterility u mužů je metoda ISCI, která umožňuje vpravit mikroinjekcí spermii přímo do vajíčka. Postup pomáhá jak mužům, kteří mají spermií v ejakulátu málo, tak i těm, kteří nemají žádné a u nichž je třeba odebrat jejich zárodky např. z nadvarlat.
Metoda asistované reprodukce může zachránit možnost biologického rodičovství např. některým onkologicky léčeným pacientům. Před zahájením potřebné léčby, která by mohla poškodit zárodečné buňky pacienta, se odebere a zmrazením uchová sperma.
Umělé oplodnění otevřelo cestu k dárcovství spermií a později i k dárcovství vajíčka. Tyto programy asistované reprodukce řeší neplodnost jednoho z partnerů nebo mohou pomoci těm, kdo jsou nosiči některé z genetických vad, kterou by mohli jako biologičtí rodiče přenést na své dítě.
Aby se předešlo pozdějšímu zpochybňování rodičovství, dárci spermií i dárkyně vajíčka musí ze zákona zůstat anonymní. Zdá se, že darování vajíčka je eticky, právně i medicínsky těžším problémem. Svědčí o tom také skutečnost, že dárkyň je málo a v některých zemích, jako např. ve Švédsku, je dosud darování vajíčka legislativně zakázáno.
Nejsložitější je pravděpodobně možnost náhradního mateřství. Náhradní matka nosí plod biologických rodičů. Po porodu je jim dítě předáno. Tuto možnost naše legislativa nedovoluje.
Všechny programy asistované reprodukce přinášejí mnoho etických otázek. Existuje až třicetisedmiprocentní pravděpodobnost, že půjde o vícečetné těhotenství. Taková gravidita může být pro děti i matku potenciálně ohrožující. Tuto otázku může řešit metoda tzv. redukce, kdy lékaři mohou snížit počet embryí vyvíjejících se v děloze. Ne pro každého je však přijatelná.
Věková hranice žen zařaditelných do programu umělého oplodnění je u nás 45-47 let. Ve výjimečných případech může etická komise hranici posunout. Avšak kdy je pozdní rodičovství ještě přínosem pro dítě?
Dárcovství spermií či vajíčka je ze zákona anonymní. Avšak neměly by mít děti vzniklé asistovanou reprodukcí právo dozvědět se o svém původu?
Úspěšnost programů umělého oplodnění lze posuzovat z několika hledisek. Některá centra uvádějí až třicetiprocentní úspěšnost oplodnění. Svoji roli hraje věk klientek a typ potíží. Je třeba zmínit i fakt, že ačkoli dárci spermií i vajíček procházejí genetickým vyšetřením, a tak se jimi mohou stát jen zdraví lidé, kteří nemají v rodině žádnou dědičnou zátěž, a ženy se mohou stát dárkyněmi jen do věku 35 let, existuje 1-3procentní pravděpodobnost jako u běžných těhotenství, že se může narodit dítě se zdravotním postižením.
Paní Iva otěhotněla jako zázrakem hned napoprvé. Během těhotenství musela docházet na hormonální injekce, záhy jí začala selhávat jediná ledvina, posléze i placenta. Lékaři doporučovali ukončit těhotenství. Paní Iva se však zázrakem nabyté šance nechtěla vzdát. Zdravá holčička se narodila v sedmém měsíci císařským řezem.
Ne všechny skutečné, byť medicínsky úspěšné životní příběhy, započaté ve "zkumavce", končí očekávaným uspokojením. Rodiče i takto počatých dětí se někdy rozcházejí, děti nemusejí být přes všechny pokroky lékařské vědy a genetiky vždy zdravé nebo splňovat ideální představy...
Avšak ženy či páry, které se přes nepřízeň osudu staly rodiči, asi nejlépe vědí, co znamená, když riziko vyváží štěstí.
Marta Dušková




Rubrika: Po stopách dopisu

Promyšlená stipendijní politika

Vážení, obracím se s prosbou. Je mnoho dopisů s takovýmto oslovením, které naplňují obsah naší redakční pošty. Většinou se jedná o poslední možnost zklamaných lidí, kteří nenacházejí pochopení pro své těžkosti jinde. Stejně tak začínal i dopis Ireny Hrubé, neslyšící studentky z Prahy, jejíž handicap není jedinou její starostí. V posledních třech letech se kromě nepřejícího osudu potýká i s přístupem tohoto státu ke své snaze vystudovat velice zajímavý a pro naši společnost tolik důležitý obor na Gallaudetově univerzitě za"velikou louží".
Geneze toho příběhu začala před pěti lety, když Irenin otec získal stipendium na Gallaudetově univerzitě pro neslyšící ve Washingtonu. Tehdy s ním odletěla celá rodina, tedy i šestnáctiletá Irena. Do té doby navštěvovala pražské specializované gymnázium, jediné tohoto typu v České republice. Tato škola je však určena především studentům s poruchami sluchu a ne neslyšícím, což v reálu znamená, že se při výuce nesmí používat znaková řeč. Samotné absolvování této školy tudíž vyžadovalo od prelingválně neslyšící Ireny obrovské úsilí a vypětí. Pobyt v USA jí však zcela změnil pohled na svět, neboť ji okouzlily studijní možnosti v "hlavním městě světa". Od počátku svého pobytu totiž začala studovat na modelové střední škole pro neslyšící při Gallaudetově univerzitě a tady začala obrovská změna jejích hodnot a preferencí. "Doma přicházela vždy skleslá a ustaraná, ale ve Státech se její přístup ke škole radikálně změnil. S radostí jsme s manželkou sledovali její vůli, která se probudila právě díky odlišnému přístupu ve škole s propracovaným modelem výuky neslyšících," vyznal se její otec Ing. Jaroslav Hrubý.
Když otcovo stipendium končilo, složila Irena přijímací zkoušky na univerzitní studia a byla přijata. Stala se vůbec první českou studentkou, které bylo umožněno vystudovat tuto světově unikátní univerzitu ve Washingtonu. Musela však splnit jednu důležitou podmínku - složit maturitu v Praze. To znamenalo vynaložit po návratu obrovské úsilí, neboť tím, že přerušila gymnaziální studia, byla nucena složit zkoušky ze všech předmětů za poslední rok během čtyř měsíců. O tom, že to nebylo vůbec lehké, svědčí, že při dokončování gymnázia ji krátce před odletem do USA postihla "reaktivní psychóza". Její otec na to vzpomíná s mrazivým pocitem. "Každý večer jsme se modlili, aby ráno bylo dítě normální." Zhoršení Irenina psychického stavu bylo zapříčiněno částečně i anabází, kterou musela projít její rodina při získávání financí na studia. Každý absolvovaný semestr ji přijde na jedenáct tisíc dolarů, což řádně zahýbe rodinným rozpočtem. Prvním podniknutým krokem byla žádost na ministerstvo školství o finanční pomoc při studiu v zahraničí. "Dodnes se podivuji nad stipendijní politikou ministerstva školství. Dlouhou dobu mi nikdo nebyl schopen sdělit, jestli má vůbec Irena na nějaký příspěvek nárok. Až po několika bezútěšných pokusech nám bylo oznámeno, že tento stát pomůže částkou rovnající se trojnásobku životního minima, to znamená pěti sty dolary ročně. Uvědomím-li si, že sleva z celkového školného 22 000 dolarů ročně pro zahraniční studenty, kterým jejich stát na studia ve Washingtonu nepřispívá, je 3400 dolarů, je tato "pomoc" absurdní až ponižující", sdělil mi s rozčarováním pan Hrubý. Absurdita nového vysokoškolského zákona je o to větší, uvědomíme-li si, že Irena studuje obor, který neexistuje nejenom u nás, ale ani v Evropě. Z pestré nabídky předmětů si totiž vybrala psychologii pro neslyšící, čímž by byla po návratu první a jedinou psycholožkou, která může se svým pacientem komunikovat bez prostředníka. Stala by se zároveň první prelingválně neslyšící odbornicí v tomto oboru u nás.
Nezbývalo tedy nic jiného, než oslovit sponzory a nadace, aby pomohli splnit jeden možná neskromný, ale určitě ne sobecký sen. "Napsali jsme více jak pět set dopisů, včetně paní Clintonové, ale první nabídla pomocnou ruku vaše nadace. Bariéry poskytly prvních padesát tisíc korun, potom se přidal Václav Klaus. Pomoc od Bariér byla pro nás spasením, protože pro mnoho dalších sponzorů byla signálem, že se jedná o potřebnou věc a zároveň jméno takovéto nadace bylo pro mnohé garantem opodstatněného investování," vyznal se Irenin otec. Během několika měsíců roku 1996 získala studentka dostatek prostředků, aby mohla studium zahájit. Po překonání svých pomaturitních psychických těžkostí se tedy na počátku roku 1997 vydala zpět za "velikou louži", aby přesvědčila sebe i všechny ostatní, že má na to, aby i přes své postižení dokázala čelit nepřízni státních institucí a vystudovala kýžený vysokoškolský obor.
Dnes má Irena za sebou pět úspěšných semestrů a několik prestižních ocenění. Na listině cti se objevila už na modelové střední škole, ale daleko více si cení toho, že ji dvakrát zařadili mezi nejlepší studenty ročníku Gallaudetovy univerzity a letos dokonce získala rektorovo prestižní ocenění Magnum Laude pro vynikající studenty. Všechny tyto vavříny jsou však více než pádným důkazem, že díky nedokonalé stipendijní politice může náš stát přicházet o cenné odborníky. "Irena ani na okamžik nezauvažovala, že by se po absolvování nevrátila. Touží po tom, aby mohla v tomto oboru pracovat doma, i když se k ní úřady obrátily zády," ujišťoval mě její otec. Nejdříve však musí vyřešit otázku blízké budoucnosti. Je totiž zhruba v polovině svého studia a opět přišla chvíle, kdy musí znovu oslovit sponzory a nadace.
Martin Císař




Téma: PŘEČETLI JSME

Nový přístroj umožňuje nevidomému orientaci v cizím prostředí - Není to jediná cesta, jak vrátit slepce do světa vidoucích

Umělé oko zahání věčnou temnotu

Zpráva o vynálezu, který částečně nahrazuje slepému muži zrak, nedávno proběhla snad všemi médii. Skutečný průlom v boji proti slepotě se ale zřejmě připravuje někde jinde.
PRAHA - Přístroj Američana Williama Dobelleho, který byl nedávno představen veřejnosti, vyvolal značnou pozornost odborníků i sdělovacích prostředků. Není to však první ani poslední z mnoha malých kroků na dlouhé cestě k náhradě ztraceného zraku. Aparát
umožňuje sice nevidomému rozeznávat hrany předmětů, ke skutečnému "umělému oku" má však zatím daleko. Navíc se zdá, že vývoj půjde poněkud jinou cestou. Zatímco Dobelleho zařízení dráždí buňky mozkové kůry, jiní vědci se orientují spíše na zrakový nerv.
Oslepnutí je katastrofa. To jenom ve sci-fi nejde o nic vážného: postiženému se voperuje čip, který jej promění v supermana, jenž nejenže vidí jako ostříž, ale navíc proniká zrakem přepážkami, rozezná viry, vnímá neviditelné záření a ještě dokáže pouhým pohledem srazit k zemi padoucha. Skutečnost je zatím pohříchu mnohem prozaičtější.

Zatím jen zvířata
Muž, jemuž byl Dobelleho aparát implantován, není prvním slepcem, který díky mikročipu "spatřil" světelné signály z vnějšího světa. Už v polovině 90. let v USA voperovali do zrakového centra v mozku nevidomého člověka 64 miniaturních elektrod. Když se na ně přivedla malá napětí, stimulovaly elektrody
příslušné partie mozku, takže pacient "viděl" svítící body. Tehdy se takto podařilo vnášet do jeho mozku dokonce světelné nápisy. Předpokládalo se, že když se zvýší počet elektrod, bude postižený vnímat velmi jednoduchý, počítačem
upravený obraz z černobílé kamery.
Kombinace kamera-počítač-elektrody v mozku je však velmi těžkopádná. Ostatně, kdo by také toužil mít trvale díru v hlavě. Proto dnes výzkum většinou usiluje o zabudování všech funkcí těchto prvků do jediného čipu umístěného buď přímo v oku, nebo alespoň na brýlích, z nichž je signál přenášen na jakýsi přijímač poblíž zrakového nervu. Američtí vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley například roku 1996 vyvinuli jednočipový superpočítač schopný provádět miliardu operací za vteřinu. Předpokládají, že najde uplatnění mimo jiné právě při náhradě zraku.
Patrně nejdál dospěli ve snaze o vytvoření miniaturní oční protézy v Německu. Na univerzitě v Bonnu a na oční klinice univerzity v Tübingenu probíhá vládní projekt nazvaný Sítnicový implantát. V Bonnu připravuje tým profesora Eberharta Zrennera čip, který bude umístěn přímo do oka na sítnici, do blízkosti nervových vláken vysílajících zrakové signály do mozku. Čip zpracuje optické vjemy a předá signály právě těmto nervům. Podobné zařízení již existuje, zatím se ale zkouší jenom na zvířatech.
V Tübingenu zase tým ,neuroniformatika" Rolfa Eckmillera vyvíjí čip napodobující procesy v nervové tkáni oka, který bude umístěn v brýlích. Odtud půjde signál k přijímači voperovanému poblíž nervových buněk v oku. Na lidských pacientech by se měly tyto systémy začít zkoušet někdy kolem roku 2002.
Sítnicovým implantátům je věnována značná pozornost i v USA. O tuto meto-diku se zajímá například slavný nevidomý hudebník Stevie Wonder, jenž nedávno veřejně prohlásil, že si nechá implantát v dohledné době voperovat.

Hvězdy mezi plynoucími mraky
Naproti tomu zařízení, které vzbudilo minulý týden světovou senzaci, není sítnicový implantát, ale navazuje na pokusy s přímou stimulací mozku. Zrodilo se v newyorském Dobelleho institutu.
Zařízení vypadá přibližně takto: pokusné osobě (ve zprávách označované pouze jménem Jerry) bylo do mozku implantováno několik desítek platinových elektrod. Každá z nich dokáže vyslat čtyři druhy signálu, tzv. fosfeny. Vývody elektrod vedou otvorem v lebce k počítači umístěnému na opasku, který pro ně zpracovává informace přicházející ze speciálních brýlí. Ty má Jerry nasazené na obličeji. Místo jedné čočky mají brýle miniaturní kameru, místo druhé ultrazvukový sonar, pomocí něhož aparatura zjišťuje vzdálenosti sledovaných objektů.
Optickou i sonarovou informaci převede počítač o hmotnosti pět kilogramů na impulsy, jimiž elektrody dráždí zraková centra mozku. Nelze si ovšem představovat, že pacient díky tomu opravdu vidí. V mysli se mu při dráždění mozku elektrickým napětím pouze zjevuje uskupení světelných bodů na temném pozadí. Internetové zpravodajství BBC takový obraz přirovnává k "hvězdám rozsvěcujícím se a zhasínajícím mezi mraky plynoucími na noční obloze".
Zorné pole má tvar obdélníku, jehož rozměry jsou ve vzdálenosti natažené paže 5 x 20 centimetrů. V něm Jerry (po jisté době věnované zacvičování) dokáže rozpoznat pouze ostré kontrasty - například okraje některých předmětů, temnou skvrnu na bílé zdi, ale třeba i pěticentimetrová písmena. Při testech před novináři díky tomu dokázal se značnou jistotou najít v místnosti figurínu, zvednout předmět ze země, pohybovat se mezi procházejícími osobami a plnit další úlohy. Podle tiskových zpráv, které Dobelleho institut rozeslal médiím, umožní "Dobelleho oko" například pohyb v neznámém prostředí a po nahrazení kamery speciálním rozhraním i práci s počítačem.

Vynález na prodej
Jerry má elektrody zavedeny do mozku (právě jako připojený konektor umístěný na povrchu hlavy) již od roku 1978. Tehdy byl jednou ze dvou osob, kterým neurochirurgové na Presbyterian Medical Center v New Yorku tento zásah provedli. William Dobelle považuje za povzbudivé, že po celou dobu se u Jerryho nevyskytly žádné komplikace.
Dobelleho "vynález" je proti sítnicovým implantátům spíše krokem zpět: zůstává u již dříve vyzkoušené koncepce kamera-počítač-mozkový implantát, kterou se podařilo značně zdokonalit. Bylo tak poměrně rychle dosaženo hmatatelného (a nelze si nevšimnout, že mediálně dobře využitého) výsledku. Bez zajímavosti v této souvislosti není ani Dobelleho prohlášení, že zlepšená verze zařízení se bude ještě letos prodávat v zámoří, zatímco uvedení na trh
v USA je dosud nedořešeno. Ostatně Dobelleho institut je navzdory názvu, který navozuje představu základního výzkumu, soukromá společnost specializovaná na lékařské technologie. Kromě vývoje (podle vlastního sdělení má 15 000 patentů ve více něž 40 zemích) se zabývá i výrobou a distribucí medicínských zařízení. Možná proto jsou i komentáře odborníků zatím spíše opatrné. Richard Normann, který se zabývá umělým viděním na University of Utah, diplomaticky prohlásil, že "je povzbuzující, co všechno Jerry s tímto zařízením dokáže... Zařízení však dodává jen velmi omezené možnosti orientace a je pouze vzdálenou ozvěnou vidění normálního člověka."
Obezřetná byla i reakce Billa Heetderkse, vedoucího pracovníka amerických National Institutes of Health. Doktor Heetderks by považoval implantát, který by umožnil lidem orientaci v prostoru, za významný krok vpřed; prozatím však žádá další údaje o technologii, se kterou dr. Dobelle dosáhl těchto výsledků.
Jan Novák, Lidové noviny




Téma: TÉMA

Svět práva a bezpráví na počátku milénia

"Podle mého názoru lze situaci 500 milionů zdravotně postižených mužů, žen a dětí ve světě na počátku nového milénia charakterizovat jedním slovem: exkluze - vyloučení ze společnosti," konstatuje Bengt Lindqvist, zvláštní zpravodaj OSN pro otázky zdravotního postižení.
Pokaždé, když je zdravotně postiženému dítěti odepřena možnost školní docházky, je vylučováno, říká Lindqvist. Pokaždé, když nemá zdravotně postižená matka přístup ke zdravotní péči, je vylučována. Pokaždé, když je zdravotně postiženému muži odepřeno zaškolení nebo získání zaměstnání, je vylučován. Pokaždé, když zdravotně postižení zjistí, že se nemohou pohybovat volně po ulicích, jsou vylučováni. Exkomunikováni ze společnosti. Jsou porušována jejich základní práva, která jako lidské bytosti mají.
Standardní pravidla OSN uvádějí praktické kroky, které by tuto exkluzi ukončily. Vycházejí z legislativy týkající se lidských práv a stanovují, co je třeba udělat k vybudování inkluzivní společnosti.
Práva postižených v pasti chudoby
V roce 1998 se podařilo zdravotně postiženým osobám v řadě zemí uskutečnit významné kroky na cestě k zajištění rovných příležitostí. Ale v mnoha dalších státech, kde často uvízli v pasti chudoby, jsou zdravotně postižení stále ještě občany druhého řádu - je jim odpírána skutečná svoboda proklamovaná ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
V jedné z latinskoamerických zemí jsem potkal mladé nevidomé a neslyšící osoby, které měly obrovské potíže při uzavírání manželství, protože úředníci zastávají názor, že jejich zdravotní postižení z nich činí osoby pro sňatek "nezpůsobilé".
V jedné z afrických zemí si mi hořce stěžovala nevidomá dívka, že nemůže převzít farmu svých rodičů, protože kmenové zvyky nedovolují nevidomým osobám zdědit majetek.
V jedné asijské zemi jsem potkal ženu, jejíž manželství bylo těsně před rozvodem jednoduše proto, že v očích společnosti už nebyla kvůli epilepsii jako manželka vhodná.
Na všech kontinentech jsem mluvil s lidmi, kteří byli zraněni nášlapnými minami. Se zdravotně postiženými ženami, které jsou diskriminovány dvakrát, pro své pohlaví a zdravotní postižení. S lidmi rozhořčenými, protože nemají přístup ke vzdělání a k práci a žijí v bariérovém prostředí. A s legislativci a úředníky, kteří někdy v důsledku toho, co vnímají jako nejlepší důvody, zavádějí opatření i nadále vylučující zdravotně postižené osoby ze společnosti. Přitom Standardní pravidla OSN pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením přijatá v roce 1993 výslovně uvádějí 22 oblastí, ve kterých mohou aktivity státu napomoci vytvoření prosperující "společnosti pro všechny".
Přicházejí i dobré zprávy
Za takovou považuji např. fakt, že více než 80 % vlád z 88 států, které odpověděly na dotazy v rámci šetření vedeného mým úřadem, uvedlo, že "Standardní pravidla" přispěla ke změně
jejich politiky v oblasti zdravotního postižení. V Austrálii, Kanadě, Japonsku, na Novém Zélandě, ve Velké Británii, Spojených státech a dalších vyspělých zemích kladou nové zákony důraz na antidiskriminační opatření. Ve Finsku, Ghaně a Jižní Africe byla v tomto směru do ústavy zařazena nová ustanovení. V Íránu jsou garantovány úlevy na daních pro společnosti, které zaměstnávají zdravotně postižené osoby. V Maroku Nejvyšší komise pro otázky zdravotního postižení předkládá zprávy přímo premiérovi. V Turecku byly vytvořeny dvě vládní komise, které řeší problematiku zaměstnávání a přístupnosti.
Ve státech v Perském zálivu byla zavedena do praxe nová opatření na vytvoření pracovních míst pro zdravotně postižené osoby. "Klíčovým faktorem," řekl ministr práce, "je vytvořit těmto osobám takové podmínky, které by jim umožnily ukázat, co dovedou. Potom se změní i postoje veřejnosti."
V Gruzii byl přijat specifický zákon týkající se sociální ochrany zdravotně postižených osob. V Ugandě mají zdravotně postižené osoby právo zasedat v národní legislativní radě i regionálních radách a další africké země se zabývají možnostmi vytvoření obdobných struktur, které by odpovídaly jejich společenským podmínkám.
V Rusku vydal president Jelcin řadu dekretů, které se zabývají řešením problematiky zdravotního postižení. I v zemích tak rozdílných, jako je Bolívie, Korea, Madagaskar a Polsko, byla schválena nová legislativní a administrativní opatření, která jsou do značné míry obdobná, protože vycházejí ze "Standardních pravidel".
Úmysly a realita
Stále však existuje velká propast mezi proklamovanými úmysly a realitou denního života stovek milionů zdravotně postižených.
"Je opravdu značný rozdíl mezi tím, co stát deklaruje, že udělal, a co si myslí organizace zdravotně postižených osob o tom, co skutečně vykonáno bylo," říká Dimitris Michailakis - pracovník mého úřadu, zodpovědný za realizaci zmiňovaného šetření. Více než 80 % vlád tvrdí, že aktivně prosazují plné zapojení zdravotně postižených osob do společnosti. Tento fakt však potvrzuje pouze 42 % organizací těchto osob.
V osmnácti zemích není zdravotně postiženým osobám zákonem garantováno právo na manželství, rodičovství, soukromí a přístup k soudům. A ve čtrnácti zemích nemají obecně právo volit nebo být voleni. Ve 26 zemích není legislativně uznána znaková řeč ani vyučování v ní.
Času není nazbyt
S blížícím se novým miléniem prochází svět obdobím nevídaných změn. Zvláště vzájemné vztahy mezi jednotlivými faktory geopolitického vývoje budou mít velký dopad na boj zdravotně postižených osob za rovnoprávnost. Skutečností je celosvětová populační exploze, která přes veškerý pokrok v medicíně povede k podstatnému nárůstu počtu osob se zdravotním postižením. To bude znamenat značný tlak na rozpočty jak ve vyspělých, tak v rozvojových zemích. Stále více se prosazuje požadavek, aby občané ve zvýšené míře financovali větší část nákladů na pojištění sami. Lidé se zdravotním postižením uznávají, že vedle práv mají i povinnosti. Miliony z nich mohou pracovat, vydělávat si na živobytí a přispívat národnímu hospodářství, pokud to ovšem podmínky na trhu práce dovolí. V budoucnu nebude možné, aby společnost jejich pracovní potenciál ignorovala.
Co je tedy nezbytné
Jaké jsou priority pro následující období? S jakým poselstvím pro nové milénium mám předstoupit před Spojené národy, vlády a organizace zdravotně postižených osob?
Za prvé, zdravotní postižení zůstává i nadále otázkou lidských práv. Pokud je zdravotně postiženým osobám upírána možnost zapojit se plně do společnosti, nikdo nemůže prohlašovat, že cíle Všeobecné deklarace lidských práv byly splněny.
Za druhé, odpovědností jednotlivých vlád zajistit plnou integraci a ukončit diskriminaci zdravotně postižených osob. Změny nelze realizovat bez legislativního rámce, který by je umožnil. Hlavním úkolem v nové dekádě bude zajistit, aby problematika zdravotně postižených osob byla řešena v rámci většinových sociálních a ekonomických opatření a nikoliv mimo, jako něco, "co se dělá" specificky pro tuto skupinu občanů.
Za třetí, "Standardní pravidla" jsou jak měřítkem pokroku, tak nástrojem obhajoby práv zdravotně postižených osob. Monitorovací proces umožňuje společenství zdravotně postižených osob určit, zda k pokroku dochází, či nikoliv.
Za čtvrté, ekonomické obtíže a hospodářský pokles by neměl být využíván jako argument omlouvající zpoždění akcí. Lidská práva jsou základním právem a jejich uplatnění by mělo zaujímat nejvyšší příčky na seznamu priorit jak jednotlivých vlád, tak i Spojených národů.
V roce 2000 budu naléhat na všechny mezinárodní agentury, aby do svých programů zařadily problematiku zdravotního postižení. Existují pozitivní příklady, dokumentující, že se to v rámci Spojených národů děje již nyní.
Za páté, jako bývalý politik vím, že se bude rozhodovat pouze o viditelných a hmatatelných problémech. Zdravotně postižení lidé by proto měli bez váhání kontaktovat své volené zástupce a silnými argumenty je přesvědčit o nutnosti změn .
Je to běh na dlouhé trati
Když byla Standardní pravidla OSN v prosinci roku 1993 publikována, znamenala pro největší menšinu na světě významný mezník na dlouhé cestě ke svobodě.
Existovali i lidé, kteří věřili, že samotné přijetí tohoto dokumentu změní občanskou společnost. Ve skutečnosti jsou tato pravidla součástí dlouhého procesu, který začíná někde u Mezinárodního roku zdravotně postižených osob (1981) a přijetí Světového programu akcí (1982). Tento proces nyní pokračuje a bude pokračovat, dokud zdravotně postižení muži, ženy a děti nebudou mít stejná práva jako ostatní, řekl prezident Nelson Mandela na konferenci v Pretorii. A ve svém životopise napsal: "Zjistil jsem, že po zdolání jednoho vysokého vrcholu se před vámi objeví mnoho dalších. Ohlížím se zpět na kus cesty, který jsem ušel. Ale můžu odpočívat jen chvíli, neboť se svobodou přichází odpovědnost." A pokračuje: "Ti, kdo odpírají ostatním jejich svobodu, sami nejsou svobodní. Jsou uvězněni za hradbami předsudků a ve své vlastní omezenosti."
Toto je poselství, které si největší menšina na světě může nést do nového milénia ve svém nikdy nekončícím boji proti exkluzi.
Stanislava Makovcová
Zdroj: Disability 99




Pětileté působení pojišťovny D. A. S. v České republice

Poskytují právní ochranu

Pětileté působení v České republice si v únoru tohoto roku připomněla pojišťovna právní ochrany D. A. S., a. s. V ČR začala působit v roce 1995 a k dnešnímu dni uzavřela téměř 28 000 pojistných smluv. D. A. S., a. s., je součástí mnichovské společnosti D. A. S. International Ruckversicherung und Beteiligung a není klasickým pojišťovacím ústavem.
Soustřeďuje se na právní ochranu klientů v jejich sporech s institucemi a úřady, v pracovně právních sporech, vlastnických a nájemních sporech, ve sporech s pojišťovnami a dokonce i v trestních věcech. Svému pojištěnci hradí odměny a náklady zvoleného právního zástupce a soudního znalce, výdaje a náklady protistrany na základě soudního rozhodnutí ap. Podle zástupců pojišťovny nejčastěji se na pojišťovnu obracejí lidé potřebující pomoc při vymáhání náhrady škody na vozidlech nebo nemovitostech, bolestného při pracovních úrazech a při porušení pracovně právních předpisů. Pojišťovna zastupuje klienty při přestupkovém řízení, při zadržení řidičských průkazů, ve sporech o půjčce, o dílo atp., i v trestních věcech. V zahraničí i v ČR řešila řadu případů tělesně postižených v jejich sporech o náhradu bolestného a sporech se zaměstnavateli nebo pojišťovnami. D. A. S. byla založena v roce 1917 poté, co si účastníci závodu ve francouzském Le Mans uvědomili nutnost právní ochrany při nehodách, které se během závodu udály. Dnes je mnichovská D. A. S. součástí jedné z kapitálově nejsilnějších pojišťovacích skupin v Evropě ERGO Verssicherungsgruppe, která má na 15 milionů zákazníků, více než 22 miliard předepsaného pojistného a za 120 miliard kapitálových investic.
Informace: D. A. S., a. s., pojišťovna právní ochrany, Rostovská 25, 101 00 Praha 10, tel.: 02/ 71 74 00 87, fax: 02/71 74 00 85. E-mail: praha@das.cz, brno@das.cz

(PR článek)




Czech Made pro sluchadla

Sdružení pro Cenu České republiky za jakost předalo oprávnění užívat značku Czech Made na další dva roky společnosti s r. o. Sluchadlová akustika z Prahy za ušní tvarovky, jež jsou součástí elektronických přístrojů pro nedoslýchavé. Výrobek charakterizuje ředitel Miloš Parus: "Jsou to individuální tvarovky vyráběné řemeslně podle otisků zvukovodů od specializovaných foniatrických pracovišť. Užíváme pro ně antialergické materiály s dlouhou životností, splňující všechny hygienické a zdravotnické předpisy. Dnes máme v republice na devadesát pracovišť, které prostřednictvím ordinací ORL a foniatrií vyhoví až čtrnácti tisícům uživatelů ročně."
(PR článek)




Posiluje na vozíčku

Vozíčkáři řeší nelehký problém: jak zlepšovat kondici, jak cvičit a posilovat. Jedním ze zařízení, které cvičení usnadňuje, je REHA GYM. Jeho výhodou je, že vám pomůže kvalitně procvičit celou horní polovinu těla bez přesedání. Nahrazuje při tom osm standardních posilovacích zařízení a zabírá plochu jen 1, 5 m2. REHA GYM pomůže posílit potřebné svaly, které se rychleji obnovují a dokážou výrazně odlehčit páteři a kloubům. Pokud patříte k těm, kteří chtějí aktivně pracovat na svém zdravotním stavu, rádi vám zašleme prospekty popisující REHA GYM.
Kontakt: LAX, Nedakonice 132, 687 38 Uherské Hradiště, tel./fax: 0632/593 849, 0603/996067.
(PR článek)




Téma: TEST

Týden s fordkou

Debatoval jsem onehdy se svými kamarády motoristickými novináři o testech žhavých autonovinek, což byste od několika mužů pohromadě určitě očekávali. Shodli jsme se na jednom: Testování si málokdy všímá užitných vlastností z pohledu člověka nějak limitovaného. Tím může být osoba s handicapem, ale také hůře se pohybující děda nebo maminka přepravující batole, perspektivně kdokoliv z nás. Shodli jsme se, že tyto parametry testovaných vozů by mohly být minimálně stejně důležité jako nepochybně důležitý vztah metalického laku k odstínu kostýmu řidičky. Kolegové se podivili, že je to vlastně ještě nikdy nenapadlo.
V pondělí: seznámení
Ford Transit zapůjčený oficiálním importérem stojí přede mnou. Já před ním, pochopitelně vsedě na vozíku. Začínám mačkat dálkové ovládání. Velké a nedobytné auto rychle a samo otevírá zadní dveře, z nich vyjíždí plošina a padá mi k nohám. Nastupuji, dalšími knoflíky volím opačný postup a již jsem uvnitř auta, kterému se právě zavírají dveře. Ovládací prvky ševelí potichu, zvedací plošina dává najevo, že je dostatečně kalibrovaná. Rozhoduji se ji otestovat "naživo" svými přáteli a bez problému zvedám do Transitu profesora Janoucha a režiséra Kačera z Nadace Charty 77, jejichž cca 200 kg váhy občanského sektoru pro mě znamenají jistotu, že i klient na těžkém elektrickém vozíku vertikální bariéru zdolá. Bez problému projíždím Transitem až k místu řidiče, odaretuji a pootočím sedadlo, přesednutím zaujímám místo pilota. Rovnám si pod sebe nohy, což je obtížné, protože dlouhé a neběhající překážejí. K mému údivu startuji vznětový dvaapůllitr bez žhavení, a i když znám automatické převodovky jen z amerických filmů, vyjíždím. Nutno podotknout, že ovládání plynu a brzdy je spojeno pro levou ruku a tento mechanismus si vyžaduje pozornost. Zjistil jsem to hned poté, co jsem si polohy brzdoplynu v levé ostré spletl, takže pozor - je určitě lépe při brzdění nepřidávat plyn, alespoň při kultivované jízdě.
V úterý po Praze
Najezdím asi 40 tisíc km ročně, hodně z toho v pražském provozu a s venkovskou espézetkou, jsem tedy na leccos zvyklý. Na testovaný Transit jsem přivykl asi po sto kilometrech a přes počáteční obavy si začínám libovat i v pražském provozu. Pružný turbodieselový motor má výborný točivý moment, ideální pro městské cestování. Za málo peněz hodně muziky, tedy při jemném přidání jde těžké auto výborně za plynem, přičemž to není znát na spotřebě. Problémy mám ještě s parkováním a taky sem tam si "drcnu" v pravoúhlých křižovatkách zadním kolem, odhad chybí, ale když si trochu nadjedete, není problém ani na Malé Straně. Mile překvapen zjišťuji výhody velkého auta: nikdo si neklepe na čelo při elementární chybě - prostě sedím vysoko a jsem těžký i velký, devízy v pražských ulicích k nezaplacení. A že v Praze nezaparkujete? Kdepak, teď jste v rodině vozů "zásobovacích"!
Ve středu špeditérem
Když nastupujete bez asistence jako vozíčkář do svého auta, je to trochu operace. Jenom naložení vozíku je pěkné posilování. Teď se ale blížím po Havelském trhu k našemu Transitu doslova obtěžkán zavazadly (my na tom vozíku uvezeme strašně moc), a aniž bych jako obvykle půlku vysypal, pohlcuje mě v minutě Ford i se spolujezdkyní. Před zraky užaslých trhovců, kteří mě od té doby doopravdy zdraví, odjíždím a jim určitě vrtá hlavou, jak se ty dveře zavřely. Přepravit uvnitř lze mnohé. Například tři spolujezdce chodící plus tři vozíčkáře, kteří se pro lepší bezpečnost mohou připoutat i s vozíkem. Sportovci s postižením, kteří jezdí po Evropě, mají tento dlouhý Transit obzvlášť v oblibě, moji kolegové - vozíková paralympijská plavecká reprezentace - již máme dobrou zkušenost s rychlým dojížděním na tréninky do bazénu. Kamarádovi autoklempíři vzápětí vyhovuji a bez problému převážím najednou ze servisu blatník, přední sklo, střechu a dveře, cestou si uvědomuji, že ve Fordu přesně tuto profesi hledají. Rádi by totiž zaměstnali jako řidiče z povolání vozíčkáře, který by v jejich síti servisů zabezpečoval rozvoz náhradních dílů. Proč ne, ještě se k tomu dostaneme.
Po dálnici ve čtvrtek
Při jízdě po dálnici mě pobolívají záda, což bude tím, že neustále musím svírat plynový pedál rukou a zřejmě i nepříliš anatomickou sedačkou. Ta ostatně, stejně jako volant, nejde moc nastavit a tempomat, který by mnohému pomohl, v tomto úsporném packetu chybí.
Pražákům známý kopec Cukrák vyjíždím skoro stovkou a favoritům ujíždím, nicméně dvoutunové auto se nezapře a vysoké jízdní průměry dosahovat nelze. To však nikdo od jinak užitečného auta nečeká. Já jsem však nečekal problém při předjíždění, kdy je nutné opravdu předvídat a disponovat patřičnou rezervou, protože automatické řazení nahoru vůz zpomalí. Mile mě překvapily dobře dimenzované brzdy s výborným nástupem. Při vyhýbacím manévru vězte, že chvilku trvá, než velké auto začne opravdu zatáčet. Napřed se totiž hodně nahne, což nebude příjemné pasažérům, a musíte zpomalit.
Vytknul bych tomuto autu ještě možná horší výbavu - klimatizace je pro dopravu lidí v horku nezbytná a mnozí postižení mají s termoregulací problémy. Centrální zamykání by mělo být samozřejmostí a okno na druhé straně bez elektriky neotevřete. Vestavěné úpravy na kostkách Letné velmi chrastí a vydávají pazvuky. Však ruku na srdce, přejeli jste již Letenskou pláň potichu?
Do nové práce v pátek?
Již jsem se zmínil o zaměstnání pro postižené u Forda. Ale tato varianta užitkového automobilu skýtá možnosti i pro jiné zaměstnavatele. Mnohé obecní úřady např. zabezpečují vlastními zdroji regionální dopravní obslužnost. Každá větší fabrika nebo úřad disponuje těmito auty a současně v tom samém místě může být zoufalá nezaměstnanost lidí se zdravotním postižením. Proč by nemohl šikovný šofér - třeba vozíčkář - pracovat jako řidič z povolání, "panský kočí"? Auto, ve kterém jsem týden jezdil, této možnosti vyhovuje stejně jako legislativa, která dokonce nutí firmy s více než dvaceti zaměstnanci postižené zaměstnávat. Zde je šance tuto zákonnou kvótu splnit, přičemž stát může přispět na úpravu automobilu s ručním řízením zrovna tak jako na vybavení jiného pracoviště postiženého člověka. A to by mohla být výzva i šance pro mnohé. Ve Fordu to již vědí a tahle verze velkoprostorového vozu je hodná následovníka.
Martin Kovář

Technické parametry Fordu Transit:
Motor vznětový 2,5 turbo diesel 62,5 kW/85 PS - Čtyřstupňová automatická převodovka - Rozvor 2835 mm - Počet míst k sezení: 4+3 - Pohotovostní hmotnost 1967 kg - Užitečné váhové zatížení 683 kg - Celková hmotnost 2650 kg - Max. rychlost 129 km/hod.
Kontakt: API - Tábor, Vetrovy 52, 390 01 Tábor, tel.: 0361/318043




Téma: PORADENSTVÍ

Na cestě k zázračné pilulce

Je tomu již téměř rok, co je na českém trhu k dostání Viagra. Její příchod byl mediálně náležitě využit. Nebylo novin a časopisu, který by o ní nepsal, i když kampaň v českých zemích byla ve srovnání se světem úplnou popelkou. Dnes už je ticho po pěšině, těžko říct, zda proto, že čeští a moravští muži nemají problémy s erekcí, nebo nechtějí lámat rekordy, nebo snad že média mají jiné trháky.
Tím spíše je čas na seriozní návrat k pilulce Sildenafilu, jak zní odborný farmaceutický název. Hovoříme s MUDr. Taťánou Šrámkovou, CSc., ze Spinální jednotky Úrazové nemocnice Brno. Nejprve trochu historie:
"Viagra byla zaregistrována v USA 28. března 1998. V Evropě se na trhu objevila nejdříve ve Francii, 15. října 1998. V ČR se začala předepisovat v lednu a únoru 1999. Dnes je běžnou součástí léčby poruch ztopoření, přesněji řečeno erektilní dysfunkce (impotence). Nedostatečná schopnost dosáhnout ztopoření je nejčastější sexuální poruchou. Narušuje partnerský život a postiženému muži přináší řadu problémů v nesexuální oblasti, zejména psychických. Impotence sama o sobě má ovšem řadu příčin, fyziologické, psychogenní, smíšené. Viagra má příznivý vliv na všechny příčiny impotence. Nejlepšího efektu se ale dosahuje u mužů s psychogenními a neurogenními poruchami či problémy. Nejnižšího bývá dosaženo u diabetiků a po operaci prostaty (radikální prostatektomie). Tady se udává 40% účinnost, zatímco u jiných léčených 47,7 až 77,8%."
Někdy člověk - ať muž nebo žena - prostě ztratí chuť na sex, z nejrůznějších příčin. Jinou poruchou bývá předčasná ejakulace - pomáhá Viagra i v těchto případech?
"Nepomáhá a nepředepisuje se, stejně tak jako se nepředepisuje ženám."
Komu se tedy neordinuje, respektive, kteří muži ji nesmějí užívat?
"Absolutně se nesmí podávat nemocným, kteří užívají léky obsahující oxid dusnatý. Jsou to především nitráty - Nitroglycerin, Nit-Ret, Maycor, Nitro Mack aj., ale také s obsahem molsidominu - Corvaton, Molsihexal. Kontraindikací je i tzv. poppers (almylnit). Viagra v kombinaci s těmito preparáty významně sníží tlak, až k hranici ohrožující život. Česká kardiologická společnost také nabádá k opatrnosti u nemocných s aktivním koronárním onemocněním, i když nejsou léčeni nitráty, u nemocných s městnavým srdečním selháním, a nižším krevním tlakem, u nemocných s kombinovaným léčením vysokého tlaku. V případě akutního infarktu myokardu je nutno se vyhnout podání nitrátů nemocným po dobu 24 h po posledním užití Viagry. Ta se také nedoporučuje mužům mladším osmnácti let, nemocným s retinitis pigmentosa, se závažnou poruchou krevní sráženlivostí, nemocným s krevním tlakem nižším než 90/50 mm Hg. Po prodělaném infarktu myokardu či cévní mozkové příhodě se nedoporučuje použít Viagru nejméně šest měsíců."
Lze Viagru používat bez omezení? Jaké je dávkování?
"K dispozici jsou pilulky o váze 25, 50 a 100 mg. Doporučuje se začít s dávkou 50 mg. Nepomáhá-li to, lze přejít na dávku 100 mg. Lék se užívá 1 hodinu před jídlem. Účinek se dostavuje v průměru za 30-60 minut. Nedoporučuje se podávat Sildenafil častěji než jednou za 24 h."
Platí to všechno i pro muže s poúrazovou míšní lézí? Mnoho vozíčkářů používá i jiné způsoby léčby. Lze tyto způsoby kombinovat? Nebo se naopak vylučují?
"Tito muži mohou, přejí-li si to, zkusit léčbu Viagrou. Má velkou výhodu - podává se ústy, je to mnohem jednodušší než injekce Prostaglandinu, což je dnes nejčastější způsob. Podle našich zkušeností je efekt Viagry asi 69%. Pro srovnání - při injekcích Prostaglandinu E 1, aplikovaných přímo do topořivých těles penisu, máme efekt 94%, bez komplikací. Léčba se kombinovat nesmí."
Pokud tedy vozíčkáři zkusí Viagru a ona nefunguje - co poradíte?
"Již jsme řekli, že u 20 % mužů obecně Viagra neúčinkuje, u vozíčkářů je cca ve dvaceti procentech kontraindikována jinými léky. Tou nejúčinnější a mnoha klinickými studiemi ověřenou léčbou impotence zůstává injekční metoda Prostaglandinem E 1 (Caverject, Karon). V zahraničí je na trhu již i gel Prostaglandinu, aplikující se do močové trubice (Muse), dobře tolerovaný a účinný, jehož registrace byla u nás zahájena. Z dalších eventualit bych uvedla použití podtlakového přístroje a implantaci penilní endoprotézy, jako krajní možnost léčby."
Vraťme se k Viagře. Jako každý lék, i ona může mít nežádoucí účinky...
"Ty byly pozorně sledovány v řadě studií. Asi 3 % nemocných z těchto důvodů léčbu přerušilo. Nejčastěji se vyskytují bolesti hlavy - v 16 %, zarudnutí v obličeji - 10 %, zažívací potíže - 7 %, překrvení nosní sliznice - 4 %, uroinfekce - 3 %, poruchy vidění - 3 %, průjem - 3 %, vyrážka - 2 % a některé další v méně než 2 procentech: bolesti svalů a kloubů, příznaky podobné chřipce aj. Myslím, že bychom také měli upozornit na to, že po požití Viagry by mělo dojít k sexuální stimulaci a také na to, že existují klinické údaje o priapismu - erekci trvající déle než šest hodin."
Smí Viagru předepsat každý lékař a je léčba hrazena pojišťovnou?
"Viagru může předepsat každý lékař. Měl by přitom vzít v úvahu dosavadní léčebné postupy a používané léky a samozřejmě provést základní vyšetření, změřit tlak a puls, z laboratorních pak vyšetření urey, kreatininu a jaterní testy. Obecně se u mužů s erektilní dysfunkcí doporučuje zjistit krevní obraz, hladinu glykémie, cholesterolu, triglyceridů a provést základní hormonální vyšetření. Léčba Viagrou ani injekce Prostaglandinu E 1 není hrazena ze zdravotního pojištění. Vzhledem k tomu, že muži s přerušením míchy vyžadují nízké dávky Prostaglandinu pro injekční použití, je tato léčba levnější než Viagra, u které cena stoupá s dávkou, přičemž paraplegici vyžadují stejné dávkování jako muži s jinou příčinou poruchy ztopoření."
(lav)




Rubrika: CO VÁS ZAJÍMÁ

O zbavení svéprávnosti

Čtenářka paní Jarmila G. z Ostravy se na naše noviny obrátila s dotazem, který může zajímat i širší veřejnost. Píše:
"Můj bratr se už rok léčí na psychiatrii, byla mu diagnostikována Alzheimerova choroba. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršuje a lékaři nám sdělili, že bude muset být zbaven svéprávnosti. Jde o vážný okamžik v životě člověka, a proto prosím o radu:
1) Kdo podává návrh soudu k provedení tohoto úkonu, kdo může být určen jako zákonný zástupce, kdo tuto úlohu převezme v případě trvalého umístění bratra v sociálním zařízení?
2) Existuje v naší republice sociální ústav pro trvalé umístění pacienta v případě, že není možno péči zajistit doma?
3) Je u nás založeno občanské sdružení nebo jiná instituce, od které bychom mohli získat podrobnější informace o Alzheimerově nemoci a o životě takto postiženého člověka?
O odpověď jsme požádali MUDr. Jiřího Pejchla, ředitele Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích:
"Návrh k soudu na zbavení svéprávnosti může podat v podstatě jakákoli osoba, nejčastěji tak ale činí příbuzní nemocného. Soud ovšem musí každou žádost důkladně prošetřit. Požádá o odborný posudek soudního znalce z oboru psychiatrie, který zodpoví otázku, zda může být osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům zcela, nebo jen v některém směru, například při hospodaření s penězi a majetkem,anebo nemá být svéprávnosti zbavena vůbec. Soud potom rozhodne dle svého uvážení a určí také oprávněného zástupce. Pokud někdo vznese námitky proti rozhodnutí o zbavení svéprávnosti, požádá soud o revizní znalecký posudek a jednání se opakuje. Pokud jde o zákonného zástupce, už jsme řekli, že ho určí soud a obvykle se jím stane
osoba, která o tuto službu či zastupování projeví zájem. Soud má vždy tendenci určit nejbližšího či blízkého příbuzného. Tím nechci říci, že to bývá bez problémů. Případy zneužití jsou známy, obezřetnost je namístě. Oprávněná osoba takovou zůstává i při umístění nemocného v ústavu.
Pokud jde o zařízení pečující o dementní, musí to být ústav s celodenní ošetřovatelskou péčí, léčebna pro dlouhodobě nemocné, nebo psychiatrická léčebna. Bohužel, u nás není rozvinuto to, co v mnoha vyspělých zemích - není dostatek středního zdravotnického personálu, který by se o tyto nemocné staral ne v nemocnicích, ale v ústavech sociálního typu s ošetřovatelskou péčí. Dlouhodobě nemocní, jejichž stav se může zhoršovat v podstatě velmi pomalu, tak zaplňují nemocnice a psychiatrické léčebny a léčba se tím velice prodražuje."
(lav)




Alzheimerova choroba patří k nejčastějším příčinám úmrtí ve vyšším věku

Zapomnětlivost, nebo demence?

Když vás bolí hlava a máte teploty a teče vám z nosu a vůbec je vám nanicovatě, tak zamíříte k doktorovi anebo do postele, protože víte, že to bude nejspíš chřipka nebo aspoň pořádná rýma. Jenže - co když si ne a ne vzpomenout na jméno souseda, nebo marně hledáte brýle, které jste měli před chvílí v ruce? Je to jen obvyklá stařecká zapomnětlivost, anebo už počínající demence, nebo přesněji řečeno - první příznaky Alzheimerovy choroby?
Nechceme vás strašit. Dá se říci, že pokud si svoje zapomínání uvědomujete, tak jste na tom asi relativně dobře. Pacienti s Alzheimerovou chorobou většinou své postižení vůbec nevnímají. To jejich okolí bývá nejprve pobaveno dědečkovou roztomilou zapomnětlivostí a opakováním těchže historek. Jenže po čase se přidává úbytek intelektu i motivací pro aktivní život, postižený ztrácí zájem o okolí, mohou se objevit deprese, obavy, starý člověk neví, kde se nachází, nerozeznává dny a měsíce, mívá bludy, nepoznává své nejbližší. Pak se dostavují problémy se základními tělesnými funkcemi, například s vylučováním. Pacient je cele závislý na svém okolí. Obvykle se pak přidružují komplikace, zápal plic, močové infekce apod., na které nemocný umírá.
Alzheimerova choroba bývá charakterizována jako čtvrtá nejčastější příčina úmrtí. Udává se, že jí trpí 5-10 % lidí starších 64 let a 15 % až 20 % starších 75 let. Muže postihuje méně často než ženy.
Jak vlastně choroba vzniká? Je to odumírání mozkových buněk, které je způsobováno patologickými bílkovinami. Odumřelé buňky nelze nahradit.
Lze Alzheimerovu chorobu léčit? Vyléčit ji zatím nedokážeme, lze však zpomalit její průběh. Preparáty, které se běžně ordinují, mají zlepšovat průtok krve mozkem, podporují výměnu látkovou v nervových buňkách, zlepšují využití glukózy a mají další podpůrné účinky. V posledních měsících se objevily nové léky, které výrazně zpomalují postup nemoci, např. rivastigmin nebo donepezil, nejsou ale zatím hrazeny zdravotní pojišťovnou a jsou poměrně drahé. Lékaři i zástupci pacientů vedou intenzivní jednání se zdravotními pojišťovnami, aby se do seznamu hrazených léků dostaly, ale zatím k dohodě nedošlo.
Lze se této choroby vyvarovat? Co když máme podezření, že u někoho z našich blízkých propuká?
Žádná vakcína nebyla dosud vyvinuta a žádná speciální životospráva jejímu příchodu nezabraní. Recept je jediný - máte-li doma staré rodiče nebo prarodiče, všímejte si jich. Nenechávejte je o samotě, poproste je o spolupráci v běžných domácích pracích, hrajte s nimi žolíky nebo luštěte křížovky, aktivujte jejich mozek. Máte-li podezření na počínající demenci, navštivte praktického lékaře, který provede jednoduchá základní vyšetření. Účinnost léků včetně těch nejdražších je vysoká, zejména v počátcích choroby.(lav)

Česká alzheimerovská společnost
- na pomoc občanům postiženým demencí
Czech Alzheimer Society
Gerontologické centrum, Šimůnkova 1600, 182 00 Praha 8-Kobylisy
tel.: + 420 2 83 88 03 46, fax: +420 2 88 27 88
e-mail: gerontocentrum@telecom.cz




Rubrika: SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ PORADNA

Ještě jednou o příspěvku na motorové vozidlo

V sociálně právní poradně informujete o změnách v poskytování příspěvku při péči o blízkou osobu. Prosím o radu, zda mi může být příspěvek poskytnut, pečuji-li o manželku s ohodnocením ZTP/P a převážnou bezmocností, jsem-li sám invalidní důchodce ve věku 65, mající ještě dvě malá zaměstnání s odměnou cca 3000 Kč měsíčně. Jedno z nich je vykonáváno doma, druhé vyžaduje pobyt mimo asi tři hodiny denně dvakrát týdně.J. J., Trutnov
V minulém čísle novin Můžeš jsme hovořili o POB v souvislosti s prodloužením věku dětí a tomu odpovídající možnosti pobírat příspěvek až do 26 let věku. Ve vašem případě manželka splňuje podmínku "zdravotního" stavu nutného pro poskytování POB, tj. je převážně bezmocná. Ovšem náležitosti pro pobírání POB nesplňujete vy. Jde o to, že jste poživatelem invalidního důchodu, a jak sám uvádíte, máte další příjmy ze zaměstnání. Vzhledem k tomu, že POB se vyplácí (podle 80 zákona č. 100/1988 Sb.) "občanovi pečujícímu osobně, celodenně a řádně o blízkou osobu ...jestliže jeho příjem vyplacený v kalendářním měsíci nedosahuje 1,6 násobku částky na osobní potřeby, pečuje-li o jednu takovou osobu, nebo 2,75 násobku částky..., pečuje-li o dvě nebo více takových osob... (v současnosti 3404 Kč), pravděpodobně nesplňujete předpoklady pro jeho přiznání. Neboť jak sám uvádíte, je váš příjem v kalendářním měsíci vyšší.
Velice vás prosím o radu. Jsem invalidní, po alloplastice kolenního kloubu. Mám průkaz ZTP, který mám dva roky a nyní mně ho prodloužili jen na další rok. Znám mnoho lidí, kteří tento průkaz mají neomezeně. Druhá noha je též špatná. Je posouzení správné? Mohu si požádat o příspěvek na motorové vozidlo? A ještě: Mám invalidní dceru, 29 roků. Je po DMO, průkazku má ZTP/P, zbavena právních úkonů. Bylo mně řečeno, že nemá nárok na příspěvek na motorové vozidlo. Všude s ní musím chodit - lékař, úřady... Bez auta je to dosti těžké, už to neuchodím, auto nám po 13 letech "chřadne". Potřebovala bych též upravit spojku, špatně se mi jezdí. Prosím, je nějaké východisko, že bychom mohli žádat společně o nějaký ten příspěvek?
S. J., Ústí n. Labem
Bohužel pro vás nebudu mít příznivé odpovědi. V první části dotazu se tážete na správnost poskytnutí mimořádných výhod II. stupně (průkazka ZTP) pouze na jeden rok. K tomu se mohu jen těžce vyjádřit, neboť tato záležitost je předmětem posouzení vašeho aktuálního zdravotního stavu a případné prognózy na další období právě posudkovým lékařem. Pravděpodobně očekává posudkový lékař změnu stavu, a proto považuje za nutné provést "revizi" současného rozhodnutí už za jeden rok. Z tohoto místa nemohu posoudit, zda lidé, kteří se stejnou diagnózou mají průkaz "neomezeně", mají zdravotní problémy totožné s vašimi, či nikoliv. Obecně mohu říci, že proti rozhodnutí o přiznání mimořádných výhod (tedy i rozhodnutí o délce jejich přiznání) se lze odvolat k nadřízenému orgánu. Nakolik je to pro vás důležité, musíte posoudit sama.
V druhé části dotazu se tážete na možnost poskytnutí příspěvku na koupi motorového vozidla. Musím znovu zopakovat, že jen v loňském roce jsme se mu v poradně alespoň dvakrát věnovali. Proto jen rámcově. Ve vašem případě s největší mírou pravděpodobnosti nepřipadá přidělení příspěvku opravdu v úvahu, neboť zdravotní stav, který jste popsala a který odpovídá dle posouzení posudkového lékaře zdravotnímu stavu nutnému pro přiznání mimořádných výhod II. stupně, s největší mírou pravděpodobnosti nebude možno posoudit jako "těžkou vadu pohybového a nosného aparátu" (příl. č. 5 vyhl. 182/1991 Sb.), který podmiňuje přiznání tohoto příspěvku u "dospělých" osob. Pokud se týká příspěvku u vaší dcery, z vašeho dotazu nelze přesně zjistit, z jakého důvodu (titulu) má přiznány mimořádné výhody III. stupně - průkazku ZTP/P. Zejména zda-li je to z důvodu mentálního či těžkého tělesného postižení. Obojí je u dětské mozkové obrny možné. Ještě jednou si uveďme okruh osob oprávněných pobírat uvedený příspěvek:
(1) Příspěvek na zakoupení motorového vozidla nebo příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla se poskytne občanu s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, která je uvedena v příloze č. 5 písmenech a) až g), který motorové vozidlo bude používat pro svou dopravu a který
a) není umístěn k celoročnímu pobytu v ústavu sociální péče, popřípadě ve zdravotnickém nebo obdobném zařízení,
b) je odkázán na individuální dopravu.
Žije-li v domácnosti více občanů, kteří splňují podmínky uvedené ve větě první, poskytne se příspěvek na zakoupení motorového vozidla nebo příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla každému z nich.
(2) Příspěvek na zakoupení motorového vozidla nebo příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla se poskytne též rodiči nezaopatřeného dítěte, jde-li o dítě starší tří let
a) s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, která je uvedena v příloze č. 5 písmenech a) až g),
b) úplně nebo prakticky nevidomé nebo
c) mentálně postižené, jehož mentální postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany III. stupně, a rodič bude motorové vozidlo používat pro dopravu tohoto dítěte.
Za rodiče se považuje pro účely těchto příspěvků též osoba, které bylo dítě svěřeno do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud je dítě umístěno k celoročnímu pobytu v ústavu sociální péče, popřípadě ve zdravotnickém nebo obdobném zařízení, je též podmínkou pro poskytnutí příspěvku podle věty první, že rodič dítě pravidelně navštěvuje. Příspěvek může být poskytnut jen jedné oprávněné osobě.
Jak je patrno, vaše dcera pravděpodobně rovněž nesplňuje podmínku poskytnutí uvedeného příspěvku (není nezaopatřeným dítětem a pravděpodobně není občanem s těžkou vadou nosného a pohybového aparátu, který bude automobil používat pro vlastní potřebu).
Vaši situaci by snad mohl řešit váš obecní úřad (magistrát) poskytnutím jednorázové peněžité dávky, která by sloužila k opravě vašeho dosluhujícího automobilu. Na tuto dávku podle ust. 32 vyhlášky 182/1991 Sb. není nárok a bude záležet na tom, zda splňujete kritérium sociální potřebnosti, mj. i co se týče vašich celkových majetkových poměrů. Ohledně této možnosti řešení vám doporučuji navštívit sociální odbor vašeho magistrátu a o uvedený příspěvek požádat.
Jsem vozíčkářka a ráda bych věděla, jakým způsobem lze získat bezbariérový byt. Pocházím i bydlím na vesnici v severních Čechách.
A. L., Litoměřice
Na tento dotaz opravdu není možno jednoznačně odpovědět. Neexistuje totiž "ustanovení x, zákona č. xyz, které by "opravňovalo" občana, byť s těžkým tělesným postižením, k získání bezbariérového bytu. Doporučuji vám obrátit se na městský úřad ve vašem bydlišti, případně na referát sociálních věcí okresního úřadu se žádostí o pomoc při řešení vaší bytové situace. Předpokládám, že jste informována o existenci příspěvku na úpravu bytu (34 vyhl. MPSV č. 182/1991 Sb.), který je možno poskytnout občanům s vadou nosného nebo pohybového ústrojí až do výše 50 tisíc korun, nejvýše však do 70 % prokázaných nákladů na realizaci tzv. bezbariérových úprav.

Mgr. PaedDr. Jan Michalík
Vážení čtenáři,
v poslední době stoupá počet dotazů adresovaných našim novinám. Mnohé z nich jsou však velmi nekonkrétní a jen těžce či s rozpaky na ně můžeme na stránkách odpovídat. Doporučujeme vám, pokud se rozhodnete na nás obrátit, abyste v dopisech pokud možno potlačili osobní a emotivní stanoviska, která váš problém provázejí (věřte, že jim rozumíme) a snažili se maximálně věcně popsat problém, který vás tíží. Ideální pak je, pokud můžete přiložit kopie soudních či správních rozhodnutí v dané věci, vaše žádosti ap. S těmito materiály budeme zacházet jako s důvěrnými, ale pokud chcete, můžete např. jména konkrétních osob, či jejich bydliště začernit ap. Máme-li se vyjádřit k určitému rozhodnutí, např. orgánů státní správy, jen velmi těžce tak můžeme učinit, nemáme-li předmětné rozhodnutí "před sebou".
Věříme, že nás pochopíte, a my tak lépe budeme moci vaše dotazy zodpovídat.(red)




Rubrika: BEZBARIÉROVÉ ÚPRAVY

Největším problémem bývá vstup do domu

Často se na nás obracíte o radu, jak upravit byt nebo rodinný domek, aby mohl sloužit zdravotně postiženým a především vozíčkářům. Přijměte tedy několik námětů a postřehů. Vhodná řešení si ukážeme na konkrétním příkladu už postaveného domku paní Korotvičkové z Veselí nad Moravou, která nás požádala o radu.
Úprava vchodu
Největším problémem při bezbariérových úpravách bytových či rodinných domů bývá vyřešení vstupu do domu. Nejvhodnější je řešení stavební, tedy pevné, bez použití jakýchkoli zařízení a mechanismů. Elektrická či hydraulická zařízení se dají použít až v krajním případě, kdy ostatní možnosti řešení selžou. Navíc velkou nevýhodou je jejich vysoká pořizovací cena a jako u každého přístroje jejich eventuální poruchovost. Bohužel velmi často se stává, že právě instalace těchto plošin je bez rozmyslu a automaticky přijímána jako jediné možné řešení bezbariérového vstupu. Stavební řešení je zcela opomíjeno, přestože je výhodnější nejen z hlediska ekonomického. Například překonání čtyř schodišťových stupňů před vstupem do rodinného domu může být snadno realizováno pomocí pevné rampy podél rodinného domku. Její zakončení je v závětří domu. Tím se nenaruší provoz domu a handicapovaný není nucen vstupovat do domu postranním vchodem, ale zcela rovnocenně s ostatními obyvateli domu. Povrch rampy musí být z protiskluzného materiálu. Nejvhodnější je dlažba, například z Chlumčan, série Taurus, speciální protiskluzné dlaždice. Po stranách rampy je zídka, kterou bych v našem případě vyzdila do výše 80 cm. Na zeď domu je možné osadit zábradlí ve výši 90 cm. Rampu tvoří železobetonová deska o tloušťce 10 cm, kotvená do základů, uložených minimálně 90 cm pod úroveň terénu.
Hygienická zařízení
K vyřešení vhodného hygienického zařízení máme v našem případě dostatek místa. Z hlediska handicapovaného - vozíčkáře je třeba pečlivě promyslet uspořádání sanitární techniky a dalších předmětů. Při přestavbě koupelny je nutné zcela respektovat přání osoby s postižením. Nejdůležitější je rozhodnutí, zda zvolit sprchu nebo vanu. Neexistuje obecné pravidlo, které by nám při výběru pomohlo. Tak jako jsme každý individualitou, tak výrazně individuální jsou i potřeby na vybavení hygienického zařízení u osob s tělesným postižením.
Budeme-li navrhovat sprchový kout, je třeba dodržet hlavní zásadu: přístup do prostoru sprchy musí být zcela bez výškových rozdílů. Sklon podlahy se řeší pouhým vyspádováním, postačí 1-2 %. Důležité je správné odizolování podlahy. Hydroizolaci klademe napříč ve dvou vrstvách a opatříme ji třemi vrstvami penetračního nátěru. Nejdůležitější je však vytáhnout izolaci minimálně 15 centimetrů nad úroveň podlahy. Hydroizolací tak vytvoříme jakousi vanu. Stejně tak je nezbytná nesmírná pečlivost při osazování odpadu - guly. Do sprchy pak můžeme umístit sedačku zcela volně, nebo ukotvit do zdi sedačku sklopnou. I zde je volba individuální. Já osobně preferuji umístění volné sedačky, která je mnohem variabilnější. Na zdi upevníme madla ve výši cca 78 centimetrů nad podlahou. Sprchová baterie musí být páková a měla by mít pojistku proti opaření. Pokud zvolíme vanu, měla by být osazena tak, že za hlavou koupajícího se by měl být prostor cca 30 cm. Vana by měla být odsazena od zdi cca 10 centimetrů. Na boční stranu instalujeme pákovou baterii opět s pojistkou proti opaření. Do vany umístíme sedačku. Typů je velmi mnoho, i zde by měla nákup předcházet velmi pečlivá rozvaha, zda pořídit hydraulickou zvedací sedačku (např. MAXI Bad Helfer firmy Meyra, která je plně hrazena pojišťovnou) nebo zda postačí pevná sedačka. Přizdívku, kterou jsme použili u vany pro osazení stojánkové pákové baterie, použijeme k témuž účelu u umyvadla. Jeho horní hrana by měla být ve výši cca 75 centimetrů. I tento údaj je však zcela individuální a vyplývá zejména ze vzrůstu handicapovaného. Každopádně musíme mít při výběru umyvadla na mysli, že vozíčkář potřebuje pod umyvadlo zajet. Volíme proto umyvadlo, které je mělké. Nad umyvadlo umístíme zrcadlo tak, že jeho dolní hrana je ve výši cca 85 cm a horní hrana asi 170 cm. Takto umístěné zrcadlo vyhoví jak vozíčkáři, tak stojící osobě.
Zákon versus záchodová mísa
Velmi diskutabilní je správná výška osazení WC mísy, tedy výška její horní hrany včetně záchodového sedátka. Kdybychom chtěli postupovat striktně podle zákona, museli bychom mísu umístit tak, aby byla ve výši 50 cm nad podlahou. Avšak jako je vše, co se týká tělesného handicapu individuální, je individuální i tento údaj. Záleží totiž na vzrůstu postiženého. Vyšší lidé tuto výšku přivítají, pro menší osoby je přesedání na WC mísu horolezecký výstup.
Pro pořádek je však nutno uvést, že výška 50 cm nad podlahou není zvolena náhodně. Vychází totiž z výšky sedáku ortopedického vozíku, která je právě 50 cm. Tím jsem se dostala ke kritice vyhlášky číslo 174/1994 Sb. stavebního zákona, která uvádí, jak má být objekt vybaven z hlediska užívání osob se sníženou schopností pohybu a orientace. Tím, že nároky na bezbariérové prostředí jsou u osob s tělesným postižení zcela rozdílné, není možné uzákonit jeden jediný správný rozměr. Projektant se tak může paradoxně při snaze vyhovět klientovi dostat do rozporu se zákonem. Co je však rozhodně nezbytné při osazování WC mísy, to je její odsazení od zdi - mělo by být 20 cm. Po obou stranách mísy by měla být madla. Na zeď můžeme umístit madlo pevné (do výše cca 78 cm), které by svou délkou mělo přesahovat před přední hranu WC mísy minimálně o 20 cm. Madlo umístěné do prostoru by mělo být sklopné. Avšak pokud zařizujeme WC pro konkrétní osobu, můžeme umístit madlo pevně kotvené do zdi nebo do podlahy. Přesah madla přes hloubku WC mísy je rovněž zcela individuální a vyplývá ze způsobu přesedání z vozíku na mísu a zpět. Pokud handicapovaný přesedá šikmo z boku, nemělo by madlo vyčnívat přes přední hranu WC mísy. Pokud postižený přesedá tak, že zajíždí s vozíkem přímo před mísu, je dobré délku madla zvětšit, aby přesah byl asi 20 cm. Osová vzdálenost mezi madly musí být 60 centimetrů.
Několik dalších rad
V domě by měly být odstraněny prahy. Dveře mezi kuchyní a pokojem by měly být odsazeny od zdi. Pokud jsou dveře v rohu místnosti, je velmi složité umístit do pokoje například skříň. Při bezbariérových úpravách bychom neměli zapomenout na zateplení objektu - pokud nám to finanční možnosti dovolí. Zateplení se vrátí v úsporách energií, nová, veselejší omítka projasní naše bydliště. Na vnější část obvodových zdí bych doporučila obklad polystyrénových desek o síle 3 cm, které se omítnou. Omítku je nutné zpevnit sítí, aby tento tepelný štít nepopraskal. Zájemcům o podobné úpravy poradíme individuálně.
Daniela Filipiová

Další dotazy na bezbariérové úpravy domů nebo bytů zasílejte do redakce novin Můžeš. Paní architektka Filipiová na ně bude ve své rubrice postupně odpovídat.




Téma: SERVIS

Modrý klíč nabízí, radí, informuje

Rodiče dětí s autismem i zájemci o tuto problematiku a odborníci v této oblasti se mohou v tomto roce účastnit několika zajímavých a potřebných akcí.
A-centrum Modrý klíč, zařízení pro děti, mládež a dospělé s autismem (Smolkova 567, Praha 4), zve na pravidelná setkání rodičů i odborníků, která se konají každý třetí čtvrtek v měsíci v 17 hodin ve škole Modrý klíč. Blok přednášek bude věnován rozvoji jednotlivých funkčních oblastí podle TEACH programu. V lednu to bylo téma napodobování, 17. února vnímání, 16. března jemná a hrubá motorika, 20. dubna koordinace oko-ruka, 18. května jazyk a 15. června bude přátelské posezení s opékáním buřtů... Bližší informace u ředitelky školy Ing. Mgr. Milany Remarové, nebo Ing. Miroslavy Jelínkové, CSc., vedoucí A-centra, tel./fax: 02/ 471 42 55.
Institut pedagogicko-psychologického poradenství v Praze 9 pořádá od 24. do 26. března víkendový kurz poskytující základní informace o autismu, od 14. do 16. dubna kurz pro pokročilé. Účastníci obou kurzů mohou získat osvědčení. Ubytování je možné v zařízení Modrý klíč.
Na první březnový den naplánovali pracovníci institutu přednášky na téma počítačové programy pro klienty s mentálním postižením a autismem, 4. května bude na programu Aspergerův syndrom a hovořit se bude o vysoce funkčním autismu. Kontakt: Dr. Hana Šmejkalová nebo pí Anderlová, Institut pedagogicko-psychologického poradenství, Vojáčkova 431, 196 00 Praha 9, tel.: 02/ 83 93 13 66 nebo 83 93 34 53.
A-centrum Modrý klíč ve spolupráci s občanským sdružením AUTISTIK pořádá koncem srpna roku 2000 týdenní praktický výcvik v TEACH programu. Je určen odborníkům, kteří pracují s dětmi, mládeží a dospělými klienty s autismem. Účastníci budou rozděleni do skupin po pětadvaceti, každá bude mít svého lektora a bude pracovat s určitým dítětem na určitém konkrétním úkolu - komunikace, sebeobsluha, výchovně vzdělávací programy, náprava chování atd. Kurz je určen pro vzdělávání odborníků a ne pro hodnocení dětí, zájemci jsou tedy žádáni, aby pečlivě zvažovali účast klientů. Děti s těžkou mentální retardací, s absencí jakékoli komunikace nebo se závažnými problémy chování se nemohou zúčastnit. Školit bude pětičlenný tým pod vedením prof. Theo Peeterse z Antverp. Jednací jazyk angličtina, tlumočení je ale zajištěno. Zájemci o školení, kteří dobře ovládají angličtinu, mohou se přihlásit jako tlumočníci, bude jim odpuštěn účastnický poplatek. Počítá se asi s 3000 až 4000 Kč, podle získaných dotací. Informace a předběžné přihlášky: Ing. Miroslava Jelínková, CSc., vedoucí A-centra Modrý klíč, tel./fax: 02/ 471 42 55, mail: jelinek@karlin.mff.cuni.cz
Pan Jiří Kleja nám zaslal k všeobecnému informovaní dotazník, jímž chce zjistit zájem o pobyt v připravovaném rehabilitačním a školicím zařízení pro autistiky. Objekt leží cca 40 km od Prahy u města Nové Strašecí, na břehu rybníka Bucek. V současné době se jedná s městským úřadem o jeho předání obecně prospěšné společnosti, která by zařízení provozovala. Objekt je bezbariérový, má značnou ubytovací kapacitu a pěknou polohu. Týdenní pobyty jsou určeny autistikům i rodinám s takto postižným dítětem. Projekt je ve stadiu příprav a pan Kleja tedy prosí zájemce, aby se ozvali. Adresa: Jiří Kleja, Jungmannova 1350, 438 01, Žatec.




Navštivte internetový server: www.radce.org

Vybíráme pro vás několik případů rubrik, které naleznete na internetovém informačním serveru: www.radce.org
Fundraising
Obsahuje rady a návody na vedené fundaraisingové kampaně:
- databáze grantů - denně aktualizováno
- databáze nadací poskytujících granty - týdně aktualizováno
- návod na uspořádání charitativních akcí
- návody na Fundraising pomocí internetu.
Právo a legislativa
- infoservis o probíhajících legislativních jednáních - denně aktualizováno
- odkazy na zajímavé stránky o legislativě - týdně aktualizováno.
On line školení a poradenství
Vzdělávání on line - korespondenční kursy pomocí elektronické pošty,
elektronické diskusní panely a skupiny, e-mailová sociálně-právní poradna.




Potřebný měsíčník ICN

Již osmým rokem přináší časopis vydávaný ICN (Informační centrum nadací) potřebné zprávy a informace o dění v neziskovém sektoru.
Co přinese Měsíčník pro neziskový sektor na svých stránkách v roce 2000?
Informace o dění v neziskovém sektoru v ČR i v zahraničí. Reportáže a rozhovory o aktuálních problémech nadačního sektoru. Ekonomický a právní servis. Kompletní nabídku grantů, které poskytují neziskové organizace. Informace o studiu v zahraničí. Regionální přílohy zaměřené na potřeby jednotlivých regionů. Informace o akcích pořádaných neziskovými organizacemi.




Za pantomimou do Kolína

Národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla OTEVŘENO se uskuteční ve dnech 19. až 21. května v Městském divadle v Kolíně. Je to pravidelná nesoutěžní celostátní akce slyšících i neslyšících mimů a herců. Galapředstavení pro veřejnost proběhne v sobotu 20. května. Informace: ECPN Brno, Kulturní dům neslyšících, Vodova 35, 612 00 Brno, tel.: 05/ 41 21 24 01, fax: 05/ 41 21 13 89, nebo IPOS ATRAMA Praha, Křesomyslova 7, 140 16 Praha 4-Nusle, tel.: 02/ 612 15 68 11.
(lav)




Rubrika: INFORMACE

Neziskové organizace, které by měly zájem o zařazení do cyklu Adventních koncertů, mohou do konce dubna 2000 zaslat žádost do České televize. Žádost musí obsahovat návrh projektu, na který by diváci ČT měli svými penězi přispět a současně by měla nezisková organizace představit svou činnost. Adresa: Česká televize, Adventní koncerty, tvůrčí skupina 13, Kavčí hory, 140 70 Praha 4.(ma)
Francouzská Riviéra pro děti trpící dýchacími problémy - ozdravný týdenní pobyt můžete absolvovat s klubem Srdce v srdci a cestovní kanceláří SIM. Ubytování je v obytných karavanech v zálivu St. Tropez, cestuje se autobusem, v areálu jsou tenisové kurty, hřiště na volejbal, prodejny potravin, restaurace, obchůdky atd., cena pobytu 7190 Kč, zahrnuje polopenzi, ubytovací taxu a další poplatky. Možné jsou fakultativní výlety. Termín: od 23. června do 2. července 2000. Bližší informace:
pí Štemberová, Sedlec 25, 250 65 Líbeznice, tel.: 02/ 685 70 58.
Pražské gerontologické dny se konají 11. a 12. května 2000 v Kongresovém centru hotelu Olšanka. Bližší informace: Gerontologické centrum, Šimůnkova 1600, 182 00 Praha 8-Kobylisy.
Občanské sdružení Rytmus a Speciální pedagogické centrum Vertikála vyhlašují 2. ročník soutěže o Cenu Martina Palase. Cílem je ocenit pedagoga, který se ve školním roce 1999/2000 zasloužil o co nejlepší začlenění dítěte s postižením do výuky v běžné třídě. Návrhy lze posílat do 15. května 2000 na adresu Občanského sdružení Rytmus, Hálkova 4, 120 00 Praha 2, nebo SPC Vertikála, Rooseveltova 8, 160 00 Praha 6.
Informační centrum sociální pomoci KONTAKT ve vestibulu pražského metra B na Palackého náměstí nabízí informace, jak a kde řešit problémy s drogami, alkoholem, kouřením, najde kontakty na nejrůznější úřady, informace o menšinách, azylech pro bezdomovce aj. Centrum nabídne pomoc lidem v krizi, matkám s dětmi, ale také kam se obrátit při zhoršení zdravotního stavu, údaje o asistenčních a pečovatelských službách apod. Kontakt: PhDr. Marie Šusterová, tel.: 02/22 64 61 51.


Náměty a připomínky zasílejte na: muzes@atlas.cz