TÝRANÉ A ZNEUŽÍVANÉ DĚTI A PES



Foto "..., je daleko pravděpodobnější, že dítě, které se naučí agresivnímu jednání vůči živým stvořením, bude znásilňovat, zneužívat a zabíjet lidi, až bude dospělý."
(Kellert a Felthous, 1985)
"V 88% rodin, kde docházelo k fyzickému týrání, byla týrána i domácí zvířata.
Ve 2/3 případů dokonce rodiče zvíře zranili nebo i zabili, aby dítě donutili poslechnout."
(Deviney, Dickert a Lockwood, 1983)

"Studie 28 pachatelů odsouzených za sexuálně motivovanou vraždu odhalila, že 36% z nich týralo zvířata již v dětství a 46% v období dospívání."
(Ressler, Burgess a Douglas, 1988)

"Hellman a Blackman zjistili častou spojitost mezi násilnou kriminalitou v dospělosti a následnou triádou příznaků v dětství: excesivní noční pomočování se, žhářství a týrání zvířat. Týrání zvířat v dětství se podle dokumentace FBI velmi často objevuje v profilech masových vrahů."
(Fact Sheet, American Humane Association)

"Když 12-letý Erik Smith uškrtil sousedovu kočku zahradní hadicí, bylo to klasifikováno jako žert a nebyl souzen. O rok později zavraždil 4-letého Derricka Robie."
(Denver Post, Associated Press, 15/8/1993)

"Jeffrey Dahmer v dětství probodával žáby a kočky a připravil o hlavu psa. V dospělosti zabil a rozsekal na kusy 17 lidí."
(Fact Sheet, American Humane Association)
"Brenda Spencerová týrala psy a kočky v dětství tím, že jim zapalovala ocas.
V dospělosti pak 40krát vystřelila na skupinu dětí ve škole v San Diegu - dvě zabila a devět zranila."
(Fact Sheet, American Humane Association)

"David Berkowitz zabil v dětství sousedům mnoho domácích zvířat. Když vyrostl, stal se v New York City vrahem známým jako 'Samův syn'."
(Fact Sheet, American Humane Association)

"Když porota zvažovala výši trestu pro usvědčeného pedofila a několikanásobného vraha dětí Jesse K.Timmendequase, obhajovali ho právníci tím, že jako dítě byl Timmendequas údajně roky nucen snášet fyzické týrání a sexuální zneužívání během něhož byla před jeho očima mučena zvířata, aby ho tak rodina donutila k mlčenlivosti."
(New York Times, 11/6/1997)

"Týráním rozumíme každé nenáhodné, úmyslné či neúmyslné, vědomé či nevědomé, násilné psychické nebo fyzické poškozování dítěte, které se odehrává v rodině či v institucích, nebo je pácháno jinými osobami, a vede k zástavě vývoje či dokonce ke smrti dítěte, v každém případě však omezuje nebo ohrožuje jeho blaho a práva." Tak zní definice týrání od holandského pediatra Koerse, která byla v Evropě obecně přijata.
Již od počátku století pozorovali odborníci - pediatři, chirurgové a rentgenologové - nepřirozená poranění dětí, nevysvětlitelné krevní podlitiny, popáleniny, jizvy a jiné.
Syndrom týraného (bitého) dítěte - battered child syndrom - byl však popsán Američanem Kempem až v roce 1962. Později, jak se této problematice začala věnovat větší pozornost byl jeho popis rozšířen a nakonec byl přejmenován na syndrom CAN (child abuse and neglect) - syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který v sobě zahrnuje jak zanedbávání, tak týrání tělesné i duševní a sexuální zneužívání.
Zanedbáváním se myslí spíše pasivita, nečinnost vůči dítěti, nepečování o ně, at již z úmyslu nebo lhostejnosti nebo při nízké duševní vyspělosti pečujícího.
Při poskytnutí přiměřené péče takové děti doslova "rozkvétají" v celkovém vývoji (např. po přijetí do nemocnice, na rozdíl od většiny dětí z běžných rodin).
Tělesné týrání je projevem agrese vůči dítěti, aktivního konání proti němu, nepřátelského vztahu k němu.
Týrání duševní zahrnuje projevy od nadávek, hněvu a vyhrožování až po šikanování, vydírání a ponižování dítěte. Patří sem například zavírání dítěte do temných místností, vystavování dítěte smrtelnému strachu a hladovění, a také opuštění dítěte.
Sexuální zneužívání může být kontaktní i bezkontaktní, v rodině i mimo ni, osobou známou nebo cizí. U dítěte se vždy jedná o aktivitu dospělé či o několik let starší osoby, popř. osoby, na které je dítě závislé.

Zanedbávání, týrání i sexuální zneužívání má závažné důsledky pro celý další vývoj dítěte. Dítě ztrácí pocit jistoty a bezpečí, bývá depresivní či naopak agresivní, má poruchy chování, objevují se psychosomatické projevy - bolesti hlavy, břicha, pomočování se apod. Trpí pocity méněcennosti, má nedětské chování, někdy může být z obavy před možným postihem perfekcionistické. To vše vede postupně k obrazu psychické a sociální deprivace a později k porušené společenské integraci. Dostávají se tak do konfliktu se společností jako fluktuanti, delikventi, prostitutky, agresoři. Ohrožené je také jejich tělesné zdraví - pohlavními chorobami, AIDS, alkoholismem, narkomanií a ne zcela zřídka končí týrání dítěte jeho zabitím, vraždou. (Jen v ČR takto přijde ročně o život 40-50 dětí.)
Výskyt syndromu CAN se celosvětově pouze odhaduje, neexistují přesné statistiky a předpokládá se, že známá čísla jsou pouhou "špičkou ledovce". Povinnost hlášení týrání dítěte je zavedena pouze v Nizozemí a v některých státech USA a čísla se pohybují podle uznávaných definic od 0,7 promile po 6 procent. I když budeme předpokládat pravdu někde uprostřed, 2-3% jsou stále velmi vysoké číslo. Navíc výskyt sexuálního zneužívání se odhaduje na 5-8%.

Foto Výchova dětí k humánnímu postoji ke zvířatům
Psycholog G. Stanley Hall v roce 1904 napsal, že: "...mezera mezi duší malého dítěte a duší zvířete je velmi malá."
V USA se již více než 100 let zasvěcení učitelé humánní výchovy pokoušejí rozvíjet u dětí pozitivní vztah ke zvířatům s cílem naučit děti přistupovat ke zvířatům se:
Vědí, že podaří-li se jim dosáhnout cíle, bude to ku prospěchu nejen zvířat, ale i lidí.
Nabízené výchovné programy mají rozsah od jednorázových návštěv učitele humánní výchovy až po dlouhodobé celoroční programy. Frank R. Ascione prokázal ve svých studiích dlouhodobou efektivitu těchto programů. Měřil u dětí ze čtvrtých tříd míru empatie vůči zvířatům i lidem ihned a znovu 1 rok po skončení ročního výchovného programu. V obou případech naměřil u dětí výrazně vyšší skóre empatie oproti kontrolní skupině bez výchovného programu.
Podpořil tak metodami moderní vědy oprávněnost tvrzení George T. Angella, prezidenta Massachusettské společnosti pro prevenci krutosti vůči zvířatům, který již v roce 1884 napsal, že: "...naučí-li se děti laskavosti ke zvířatům, budou laskavější nejenom k nim, ale i k sobě navzájem."
Co když se ale místo laskavosti naučí krutosti?
Učitelé humánní výchovy totiž zdaleka nejsou jediní, od koho se děti o postavení zvířat ve společnosti a přístupu k nim učí. Vzorem jsou jim také rodiče, sourozenci, přátelé, spolužáci, sousedé, známí, jiní dospělí a také tisk, rozhlas, televize a jiná media, kterým jsou děti na konci 20. století vystaveny. Učí se každý všední den svého života. Některé lekce mezeru mezi jejich duší a duší zvířete zužují, jiné ji rozšiřují až do podoby propasti.

Nehumánní výchova
Zatímco humánní výchova učí děti laskavosti a soucitu ke zvířatům, nehumánní výchova učí děti zvířata týrat a zneužívat.
Některé lekce mohou být záměrné, například když rodič úmyslně před dítětem "ukázňuje" psa bitím páskem s přezkou.
Častěji jsou ale takové zkušenosti získané nechtěným pozorováním.
Že i takové "lekce" mají na dítě velmi silný vliv, se často ukáže až v okamžiku, kdy se u dítěte objeví známky psychického stresu.
Poslední výzkumy pátrající po příčinách zneužívání zvířat odhalují stále více význam fyzického a sexuálního zneužívání v dětském věku a vystavení dítěte domácímu násilí a týrání zvířat jako formě psychického a citového vydírání.
Ukázalo se jasné spojení mezi zážitky z raného dětství, zneužíváním a týráním zvířat v dospívání a pozdějším protispolečenským a násilným chováním v dospělosti.
Podle Lockwoodova průzkumu byl výskyt nahlášeného týrání zvířat dětmi v amerických domácnostech následující:
Navíc u dětí sexuálně zneužívaných se projevil nejvyšší sklon k sexuální aktivitě se zvířaty v pozdějším věku. Mnozí mladí sexuální delikventi začínali právě se zvířaty, často na základě vlastní zkušenosti, ke které byli rodičem přinuceni podle pornografických vzorů.
I proto bylo týrání zvířat zařazeno v roce 1994 jako diagnostický znak do amerického psychiatrického diagnostického manuálu DSM IV., a posléze i do 10. revidovaného vydání Mezinárodní klasifikace nemocí ICD-10 (u nás známé jako MKN-10).
Přestože četné studie poukazují na spojitost týrání zvířat s výskytem domácího násilí, je tomuto faktu v praxi stále věnována nedostatečná pozornost.
Například Ascione zjistil anketou u ředitelů azylových domů pro bité ženy v USA, že:
Podle jiné studie 74% týraných žen mělo nějaké domácí zvíře, z toho dvou třetinám žen partner vyhrožoval zabitím zvířete.
Je-li dítě svědkem týrání domácích zvířat nebo mu dokonce musí přihlížet, jedná se o emocionální týrání dítěte. Snadným diagnostickým testem přispívajícím k mnohdy nečekaným odhalením je v tomto případě nechat dítě nakreslit obrázek rodinných vztahů. Bude-li vypadat jako uvedený schematický náčrt podle skutečného obrázku (viz obr.2 ), kde se dítě v pozadí krčí za postelí, v popředí matka pláče a otec se právě chystá šlápnout na domácího ptáčka, pak to o situaci v rodině leccos napovídá. Pozdější týrání zvířat může být projevem právě takového traumatického zážitku z dětství. Děti obvykle nejprve s týranými zvířaty soucítí a snaží se je proti násilníkovi chránit, časem mohou ale otupět a dokonce takové chování napodobovat.
Již zmíněný Frank R. Ascione, profesor psychologie v Utahu, vyslovil teorii překrývání vyjádřenou třemi kruhy, které znázornují: domácí násilí, poruchy chování dítěte a týrání zvířat (viz obr.3).
Profesor Ascione vedl výzkum, který zahrnoval 101 žen z azylových domů, které manžel bil a týral tak, až se rozhodly od něj odejít, ve srovnání s 60 ženami, které nikdy doma bity nebyly. Všech 161 žen mělo doma alespon po dobu 12 měsíců před prováděním studie domácí zvíře. Ankety se zúčastnilo také 39 dětí bitých žen. Bylo zjištěno, že:
Výzkum tedy ukázal, že:
  1. vlastnictví domácích zvířat v rodinách, kde dochází k domácímu násilí, je běžné
  2. domácí zvířata jsou v rodinách s domácím násilím často zneužívána, týrána a někdy dokonce zabíjena
  3. děti bývají v rodině často svědky zneužívání a týrání zvířat
  4. značná část žen odkládá odchod do azylu kvůli starostem o osud zvířete.
Objevoval se však i názor:
"Ano, měli jsme strach o zvíře, ale bylo to lepší než aby bil mě nebo děti." První krok k otupělosti vůči týrání zvířat?
Profesor Ascione pokládá týrání zvířat za varovné znamení možného dalšího násilí vůči lidem. Navrhuje další průzkum zaměřený zejména na otázky:
"Mobilizuje týrání domácího zvířete partnerem ženu k odchodu?"
"Jsou rodiny s domácím násilím, kde dochází zároven k týrání zvířat, nebezpečnější než rodiny s domácím násilím, kde k týrání zvířat nedochází?"
"Není opuštění týraného zvířete odchodem ženy do azylu pro děti ještě více traumatizující než týrání samo?"

Rozhodně se přimlouvá za umožnění pobytu v azylu i pro domácí zvířata bitých žen, byt se tím dostáváme na velmi kluzkou právní půdu - komu vlastně zvíře patří a kdo na něj má nárok, a za větší spolupráci sociálních pracovníků, dětských psychologů a ochránců zvířat při řešení otázek domácího násilí a týrání dětí a zvířat.
American Humane Association, která se v USA zabývá problematikou násilí vůči lidem a zvířatům a již dlouho na spojitost mezi oběma jevy upozornuje, doporučuje:
Terapie pomocí zvířat u týraných a zneužívaných dětí
Začlenění zvířat do psychoterapie týraných a zneužívaných dětí může být velmi prospěšné. Konkrétní přístup však závisí na stupni a druhu emocionálního poškození dítěte, zda-li již byla překročena pomyslná hranice mezi soucítěním se zvířaty a lhostejností vůči jejich osudu či zda dítě dokonce již samo zvířata aktivně týrá.
V podstatě platí obecné postupy formulované Levinsonem a uvedené v kapitole Canisterapie dětí s psychologickou a psychiatrickou diagnozou s tím, že výběr zvířat je výrazem teoretického zázemí terapeuta a jeho zkušeností a neomezuje se jen na psy, jak ukazuje následující kazuistika popsaná Schaferem:
"Osmiletá Marta byla přijata do internátní školy s diagnózou 'emocionálně narušené dítě přísné a zneužívající matky'. Byla agresívní a hyperaktivní, sexuálně předčasně vyvinutá a měla náladové záchvaty. V průběhu několika prvních měsíců jejího pobytu v internátní škole ji nikdo nemohl přimět k tomu, aby mluvila o svém vztahu s matkou. Při prvním sezení s malým chlupatým králíčkem si ho posadila na klín, hladila ho a vyprávěla terapeutovi, že králíček má od své matky okousané uši (králíček měl ouška v pořádku). Terapeut se zeptal proč... Marta odpověděla:
"Králíčkova matka okousala malému králíčkovi celá ouška. Chtěla, aby ten malý odešel z domova". Terapeut se potom zeptal: "Jak se ten malý králíček cítil?" Marta: "Smutně. Malý králíček miluje svou matku, ale matka už malého králíčka nemiluje." Tento rozhovor o králíkovi potom Martě umožnil mluvit o jejích vlastních pocitech z matky, která jí ošklivě bila."


Znázornění Ascioneho teorie "překrývání": GRAF

[Domů  | Zpět]
Chcete-li se kontaktovat s touto organizací, použijte kontaktů na organizaci uvedených na této stránce na začátku.
Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých je správcem tohoto Informačního systému pro zdravotně postižené.
Máte-li připomínky ke vzhledu stránky nebo je v textu překlep či chyba, pište na web@braillnet.cz